Plamen žitota-Šalamounův chrám díl šestý

Tajemství Šalamounova chrámu

Nemohl jsem se dočkal druhého dne a pokračování této neuvěřitelné ságy.
Hned ráno se dostavila moje rektorka a bez jakéhokoliv úvodu pokračovala tam, kde včera skončila.
Její vyprávění přešlo do líčení dialogu doktorky Věry s konturem Johanem Swarzem.
Johan Swarz mne nechal mým myšlenkám a díval se do ohně.
Po delší době se zvedl a řekl.: ,,Následujte mne!“
Použil až velitelský tón a tak jsem byla ihned na nohou.
Vykročil a promluvil.: ,,Teď Vás zavedu do míst kam se nedostane ani každý člen řádu.“
Naše cesta vedla přes celou loď řádové knihovny ke dveřím na protější straně než kde jsme do ní vstoupili.
Zapálil dvě pochodně a řekL: ,,Teď pozor! Za žádných okolností nezastavujte, buďte pořád těšně za mnou. Projdeme spletí chodeb a tunelů a jenom já znám cestu.“
Zavrzaly dveře a nás pohltila tma prosvícená pouze světlem pochodní. Ten skok mezi obrovským sálem a úzkou chodbou solného dolu byl obrovský.
V hlavě mi zněly slova Johana a byla jsem doslova nalepená na jeho zádech. Musel cítit můj dech na svém krku a tak velmi svižně vykračoval temnotou.
Po krátkém rovném úseku několikrát prudce změnil směr, minuli jsme několik odboček a komor kde se asi také těžila sůl. Cesta prudce klesla. Už po chvíli byl můj orientační smysl úplně na nic. S každou další odbočkou bylo zřejmé, že najít cestu ven je nemožné.
Po patnácti minutách se dostavila mírná únava a po půl hodině únava velká.
V hlavě mi stále strašila délka chodeb Jít šestnáct kilometrů to bylo pro mne moc. Za těchto neveselých myšlenek uběhlo dalších deset minut a chodba pojednou končila.
Takové leknutí bych nikomu nepřála, ale nebyl k němu důvod.
Můj průvodce přistoupil ke zdi a odkryl dřevěné víko kryjící průlez někam dolů.
Tady na moment přerušila strhující vyprávění a položila mi otázku:,, Nevím jestli jsi někdy lezl po žebříku s pochodní v ruce ?“
Po mém záporném gestu řekla:,,Raději to nezkoušej.“
Od žebříku napravo byly dveře.
Johan je otevřel a do temné chodby se rozlila mírná, ale intenzivní stříbrná záře. Na první pohled bylo vidět, že se nejedná o elektrické světlo ani hořící krb nebo svíce, tím méně světlo venkovní. Postavil se stranou a řekl:,,Prosím jen dál.“
Rozum velel přemýšlet,ale srdce řeklo vpřed.
Vešla jsem dovnitř . Za mnou vstoupil i kontur řádu.
Já se ohlédla a zažila velké překvapení. Johan Swarz, který měl být již padesát let konturem řádu vypadal ve stříbrném světle jako úplně mladý muž.
Já byla po skoro hodinové cestě podzemí zcela vyčerpaná, ale on ne.
Musel si všimnout mého překvapení a řekl.: ,,Prosím věřte mi.“
Přikývnutí to byla moje jediná možná reakce. Zavřel dveře a zhasnuté pochodně nechal za dveřmi. Teď byl čas na prohlídku sálu a na pátrání po zdroji světla, které svým jemným stříbrným nádechem prostupovalo celou místnost.
První co mě zaujalo byl tvar sálu. Tato místnost byla kruhová a svým tvarem vypadala jako eskymácké iglú průměr byl mezi patnácti a dvaceti metry. Boční stěny mohly být vysoké asi dva metry a strop se ke středu zvyšoval. Tam mohl být asi pět metrů vysoký.
V samém středu stál kruhový stůl, Jeho velikost se mi zdála povědomá. Musel být veliký jako stůl v místnosti u vchodu do podzemí i jako ve „staré smolovně“.
Vytušil mé myšlenky a řekl.:,, Ano, je to ten stůl podle kterého se dělají všechny naše poradní stoly. S trochou nadsázky řeknu, to je otec všech našich stolů“.
Kolem dokola stálo dvanáct křesel.
Už na první pohled bylo vidět, že stůl je z jiného materiálu než židle. Křesla vypadala velmi staře. Stůl byl jako nový. Materiálem mi silně připomínal dvojité vstupní dveře.
A se stínem obav v hlase jsem se zeptala.:,,Ten váš poradní stůl je asi velice starý.“
Odpověděl pouze přikývnutím.
Podél stěn byly čtyři velké truhlice, na kterých chyběl opět zámek.
Zvědavě jsem se naklonila, abych se lépe podívala, ale nebylo pochyb i truhlice byly zcela bez diskusí velmi staré i když vypadaly jaké úplně nové.
Ale dominantou celé místnosti bylo něco co mi připadalo jako stojací lampa.
Byl to jakýsi podstavec s kusem snad kovu z kterého vycházelo stříbrné světlo.
To světlo bylo jako magnet. Zdálo se mi, že se vracím do dětských let. Chtěla jsem si na světlo sáhnout.
V té chvíli mne Johan zadržel a řekl:,, Musíte se ovládnout, překonejte tu sílu, která Vás přitahuje. Nemusíte se vůbec červenat touhu jít za stříbrným světlem mají v sobě všichni lidé. Máte jí v genech už sedm milénií a nikdy se jí nezbavíte, ale ovládnout se dá.“
V jediný okamžik rozum přemohl srdce a já odtáhla ruku.
Oddechl si a pokračoval: ,,Udělala jste dobře, kdyby touha převážila nad rozumem byla by to Vaše smrt.“
Posadil se a řekl :,, To co Vás tak přitahuje a dává nám zde světlo a teplo není napájeno žádnou energií. Asi chcete vědět co to je? Začnu tím protože je vidět, že je to teď pro Vás otázka číslo jedna.“
Poposedl a spustil:,,Zdrojem tohoto světla je hrot kopí, které v boji s Gechorusem zlomil sál veliký Onrix. K této první bitvě došlo již velmi dávno. Je to už sedm tisíc let. Onrix tehdy nedokázal zvýtězit a lidé navždy ztratili ráj. Nesete si to světlo v genech Váš život začal právě v něm. Lidé to místo nazývají různě. Někdo říká ráj nebo rajská zahrada, ale já teď zůstanu u názvu, který užíval Solón.“
Tady udělal malou pauzu po, které slavnostním hlasem pokračoval: ,,Ano je to Atlantida.“
Jak domluvil celým tělem mi prošla taková vlna extáze jakou jsem v dosavadním životě nepoznala. Asi to čekal, protože mlčel až do doby než mé emoce ustoupily zvědavosti a on mohl pokračovat: ,,S výjimkou křesel je vše v této místnosti z Atlantidy.“
Úplně nezdvořile jsem mu skočila do řeči otázkou.: ,,I Vy?“
Odpověděl ve stejném duchu: ,,Ano i já a dokonce i Vy! Vždyť nemůžete popřít jak jste byla omámena světlem kopí.“
V duchu mi bylo jasné, že má pravdu, ale raději jsem mlčela a kontur pokračoval:,, Myslím, že asi víte jak se sem ty věci dostaly , ale pro pořádek to řeknu. Vybavení této místnosti a hlavní dveře i tato jediná vstupní karta, kterou vždy nosí kontur řádu u sebe byly nalezeny bratry Templáři v Jeruzalémě v úkrytu pod Chrámovou horou v čase po první křížové výpravy. Mocní lidé už od středověku hledali Templářský poklad. Filip Sličný neváhal bratry vyvraždit, aby poklad získal. Nemohl ho, ale najít. On nehledal hrot kopí, stůl nebo rukopisy s dávnými texty on hledal pouze zlato. To ale není a nikdy nebylo. Pravým pokladem je hrot Onrixova kopí a spisy popisující čas od zrodu Atlantidy do začátku dějin, jak je znáte Vy. Jistě Vás zajímá , jak se tyto artefakty dostaly z Atlantidy do Jeruzaléma. Studiem spisů se dá zjistit, že pád a zánik země světla přežila skupina lidí, která se uchýlila na území dnešního Egypta. Zde založili úplně nový stát a dokázali vybudovat i monumenty, které se směli postavit i času. Když dnes pojedete do Káhiry, uvidíte v Gize jejich dílo. Ale ani tento nový stát nevydržel nápor zla a jeho artefakty byly uloupeny a odvezeny do Jeruzaléma, kde je našli ukryté bratři Templáři. Trvalo jim celých sedm let, než otevřeli úkryt a hlavně našli způsob jak hrot Onrixova kopí převést do Evropy. Když už byl poklad v Evropě ukryli ho templáři do jedné z katedrál na území Francie, ale nebyl jim dopřán klidný život. Díky moci a bohatství, které i díky nálezu artefaktů získali se stali nebezpečnými nepřáteli i pro nejednoho krále. Nepřátelství krále je sice velice zlá věc, ale dá se s ním bojovat. Horší bylo , že po úplném pádu svaté země začaly síly zla pronikat i do řad Templářů a závist spojená s touhou po moci a bohatství ohrožovala i plnění povinností strážce tajemství. A právě v té těžké době svěřil Kristián z Carlsburku hrot kopí i ostatní součásti pokladu mým předkům.“
Odmlčel se a já tuto pauzu využila k podrobnému studiu tváře mého průvodce.
Ve stříbrné záři, která prozařovala celý tento neobyčejný sál mě opětovně zaujala jeho tvář.
To všechno v této místnosti bylo fantastické až neuvěřitelné, ale největší záhadou byl on.
Sama sebe jsem se ptala: kdo to asi ve skutečnosti je?
Podle toho, co tvrdil by mu mohlo být mezi sedmdesáti a osmdesáti lety. Při setkání u dveří domu tomuto věku odpovídal i jeho zevnějšek, ale nyní bych mu nehádala ani čtyřicet a fantastická kondice s kterou prošel labyrintem moje pochyby jen zvýraznila.
Po krátkém odmlčení pokračoval: ,,Je patrné, že myšlenky, kterými se zaobíráte jsou pochopitelné, ale úplně nepodstatné. Teď není důležité kdo jsem já, ani kolik je mi let, ale otázka zní proč jste tady.“
Ještě než domluvil, tak se naklonil ke mně a zabarvení jeho hlasu nabralo úplně jiný náboj.
To co řekl a hlavně styl jakým to řekl ve mne vyvolalo lavinu otázek.
Musely ven.
Mírně jsem si odsedla a řekla: ,,Vy snad čtete moje myšlenky , ale já ty Vaše ne. U dveří jste řekl, že mám jít dál, abych neudělala větší škodu svým pátráním, v knihovně říkáte, že Vám mám pomoci, ale neřekl jste jak a zde mluvíte o tom proč jsem zde. Copak vy to nevíte?“
Pronikavě mě sledoval po celou dobu mého monologu .
V jeho tváři se nehnul ani jediný sval, ale jeho oči mluvily víc než jakákoliv grimasa.
Z očí zářila směs smutku až zoufalství smíšená s nadějí.
Vůbec mi v tuto chvíli nebylo jeho duševní rozpoložení jasné.
Když v sobě dokázal potlačit nával nepochopitelného pohnutí promluvil tichým a klidným hlasem: ,,Už jsem Vám jednou řekl, že jdete tvrdě za svým. Musím se s tím smířit. Proto se teď pokusím vysvětlit své záměry.“
Ukázal rukou na truhly, které stály mezi stolem a kruhovou zdí sálu a pokračoval: ,,Tady je hlavní část archivu, který zahrnuje spisy od vzniku Atlantidy přes vzestup Egypta až po dobu pádu Šalamounova chrámu. V těchto dokumentech našli mí předci pět odkazů na Gechorusovo dílo. Prosím Vás prostudujte tyto archiválie a najděte souvislosti. Až budete hotová s touto prací zaměřte se na čas po zničení chrámu a vystopujte Gechorusovu aktivitu do dnešních dnů. Já sám to nemůžu udělat. Mé oči jsou zaslepené tím, co už jsem viděl a nejsem schopen vidět děj v souvislostech.“
Tak to je merito věci. Já mám řádu pomoci pohledem laika. Člověka historicky poučeného, ale problematiky neznalého.
Johan Swarz a jeho bratři, trpí tím čemu se říká profesionální slepota a já jim mám pomoci.
Úkol nesnadný, ale je třeba říci, že mne důvěra řádu potěšila.
Než jsem stihla něco říci kontur pokračoval:,, Vaše úvahy jdou správným směrem, ale musím Vás upozornit, že pokud tento úkol přijmete, čeká Vás řada zjištění, které Vás budou šokovat. Co se týče bezpečnosti uvnitř templu se nemůže Vám ani nikomu jinému nic stát. Hrot Onrixova kopí chrání celý templ a síly zla se k němu nikdy nepřiblíží. Ale až vyjdete ven neochrání Vás ani hrot kopí, ani náš řád. Jak jsem už řekl síly zla jsou den za dnem silnější. Není to vina této generace v které žijete, Tento stav trvá už od pádu Šalamounova chrámu. Buď se nám i s Vaší pomocí podaří tento vývoj změnit, nebo čeká lidstvo doba neuvěřitelné hrůzy a temnoty.“
To, co říkal i tón jakým to říkal, mi naznačil vážnost situace.
Má odpověď zněla: ,,Děkuji za Vaši upřímnost a ráda se pokusím pomoci, ale nevím zda na to budu stačit po odborné stránce.Ty spisy jsou psány asi pro mne v neznámém jazyce.“
Usmál se a řekl:,, Nemějte obavy řečtina vyšla z jazyka atlanťanů a tu ovládáte. A také nezapomeňte, že už skoro tisíc let s tímto archivem pracuje náš řád. Tam, kde nebyl jednoznačný výklad najdete překlady do latiny a rozbor,který většinou vznikl porovnáním s ostatními prameny.“ Bylo mi jasné, že teď nelze už nic namítat a když jsem si sama sebou nebyla jistá, bylo třeba říci jasné slovo:,, Tak kdy mám začít a kde budu moci materiály prostudovat?“
Usmál se a odvětil:,,Začít musíte hned a archív zůstane v této místnosti.“
Jeho odpověď mne dost překvapila i když jsem jí očekávala a proto moje další věta byla předem připravená:,, To snad nemyslíte vážně! To mám pracovat jako krtek? Navíc to co po mne chcete neudělám za hodinu ani za den. Nemám tady žádné svoje věci. Až budu mít hlad musím jíst až budu potřebovat odpočívat, musím se vyspat. A to není vše, ale tady prostě nejsou podmínky k životu a práci.“
Ještě mě něco napadlo, ale přerušil mne a řekl.: ,,To se mýlíte a já Vám to dokážu. Existuje člověk, který tu žije a pracuje už celé věky a bude Vaším spolupracovníkem.“
Přistoupil ke dveřím , které byly proti vchodu.
Otevřel a dovnitř vstoupil muž absolutně neurčitého věku.
Mohlo mu být čtyřicet ale i osmdesát let.
Zastavil na tři kroky ode mne mírně se uklonil a řekl:,, Moc mne těší jmenuji se Theodor Trebonianus.“
Nejsem si jistá jestli věděl, že pocházím z Čech a že se věnuji historickým vědám.
Jestli ano, tak svým představením udělal velkou chybu. Já totiž znala jméno Theodor Trebonianus z historických pramenů.
Zadusila jsem v sobě jízlivost a zeptala se navenek klidným hlasem: ,,Jak se daří Vašemu otci?“
Odpověděla jsem si sama:,,Poměrně dobře ho znám i když ne osobně, ale pouze z historické literatury. Váš otec byl přece John Dee alchymista císaře Rudolfa II a Viléma z Rožmberka. A Vy se vlastně jmenujete Theodor Třeboňský podle města Třeboň v Jižních Čechách, kde jste se před zhruba čtyřmi sty lety narodil.“
Muž, který si říkal Theodor se podíval na kontura a ten promluvil:,, A vy se tomu divíte?“
V té chvíli mi začaly zapadat díly skládanky do sebe.
Proč by nebylo možné, aby pro řád pracoval syn alchymisty ze 16.století.
Vždyť možnost, že Johan Swarz žije mimo běžný čas se mi nezdála nemožná.
Než mi tyto úvahy prolétly hlavou, Johan odpověděl ze mne: ,,Nedivíte, že je to tak.“
Kývnutí hlavou byla má jediná odpověď.
Johan se podíval směrem k Theodorovi a řekl.: ,,Prosím vysvětlete paní doktorce jak to s Vámi je. Její mysl je plná otázek a jak jsem jí poznal, chce znát odpovědi.“
Žijící čtyřsetletý muž se posadil a já i Johan jsme také usedli a on začal vyprávět: ,,Místo mého narození znáte. Že byl můj otec alchymista také víte, že ve svém díle předčil i Edvarda Kellyho to se snad také ví, ale čemu můj otec sloužil ve skutečnosti,to se asi neví. Můj otec John Dee celý život bojoval jako člen řádu okultních studií proti Gechorusovi, byl to právě on, kdo Zbyňku Zajícovi předal Lovaňský návod, kterak uzavřít bránu zla. Už od mládí jsme mu pomáhal a protože viděl, že síly zla jsou na postupu, rozhodl se otec, že mne v zájmu bezpečnosti pošle do templu božího srdce. Krátce po mém odjezdu můj otec podlehl v boji se silami zla. Pak nastala doba skutečné temnoty. Vy jí nazýváte třicetiletá válka. V tom čase nebylo možné opustit templ a tak mne kontur pověřil studiem Atlantského archívu.“
Po krátké pauze pokračoval: ,,Teď už je Vám asi jasné , že člověk žijící v blízkosti hrotu Onrixova kopí je postaven mimo běžný čas. A já se mimo čas dostal. Venku jsem byl naposledy před sto lety při stěhování chrámu do jeskyní. Tady u svatyně mi kontur nechal zařídit místo na odpočinek, ale já ho většinou nepotřebuji. Odpočívám zde. Pouze výjimečně zajdu do knihovny, ale to jen tehdy, když potřebuji knihu nebo listinu pro své studium. Za ty věky, co tady žiji se mohu považovat za největšího znalce archivu a rád Vám pomohu se studiem.“
Když Theodor domluvil, promluvil Johan: ,,Teď vidíte, že žít i pracovat se zde dá docela dobře. Pokud budete potřebovat odpočinek Theodor Vám přepustí svojí celu. Já osobně, ale nepředpokládám, že jí využijete.“
Rozhovor se chýlil ke konci.
Johan řekl:,, A poslední věc. Napište prosím vzkaz Vašemu příteli, aby se nestrachoval.“
Trochu jsem se zastyděla. Můj partner mi pod náporem nových skutečností úplně vypadl z hlavy a já na něj zapomněla.
Napsat pár řádek bylo záležitostí několika vteřin.
Johan převzal vzkaz a promluvil.: ,,Já zařídím předání zprávy a zároveň musím odjet na kratší cestu. Po dobu mé nepřítomnosti se ve všech záležitostech obracejte na Theodora. Má mojí plnou důvěru. Nemohu nic nařizovat, ale prosím o jediné zůstaňte až do mého návratu v templu.“
Udělal gesto rozloučení provázené mírnou úklonou a odešel z místnosti.
Zde se odmlčela i doktorka Věra.
Její příběh mne tak pohltil, že jsem úplně ztratil přehled o čase.
Muselo být už dost pozdě, ale teď prostě nešlo přestat.
Moje zvědavost byla nezměrná.
Když uviděla mojí nedočkavost řekla.: ,,Dobře, budu pokračovat