Plamen života-Pád Atlantidy díl devátý

Pád atlanské civilizace.

Theodor popošel k truhlici a vyndal zbylé dokumenty.
Odložil je na stůl a pokračoval.,,Mezitím, co v sídelním městě vládl zmatek zformoval vládce zla své bojové šiky neživých a zaútočil na severní citadelu. Vyčerpaným obráncům se podařilo první útok odrazit, ale bylo zřejmé, že omezený počet mužů nemá při dalším ataku žádnou šanci. A za této situace dorazil posel se zprávou o smrti Onrixe. Arkana se rozhodla vyhovět naléhavému volání o pomoc a i se svými vojáky vyrazila k hlavnímu městu. Část obránců se rozhodla zůstat a bráněním pevnosti zajistit čas pro svojí velitelku. Jejich sebeobětování nebylo marné. Arkana s doprovodem byli již na půl cesty, když se armádě neživých otroků Gechoruse podařilo prorazit bránu a vstoupit do citadely. Vojáci, kteří přežili zteč brány žili už jen tak dlouho, kolik času bylo třeba k jejich zabití. Neživí rozpoutaly v pevnosti pravé peklo. Pád hraničního slunečního chrámu předznamenal zkázu celé civilizace i když boj teprve začínal. A bude trvat ještě plné dva roky.“
Po této smutné vsuvce se Theodor vrátil k Arkaně:,, Vojáci i sama vládkyně poznali už z velké dálky, že situace ve městě je zlá. Už na vzdálenost mnoha mil , byl vidět mrak dýmu nad celým Solisionem. Vyrazili maximální rychlostí a brzy vjeli do města. Brány byly opuštěné, ulice v plamenech. Tam, kde nehořelo byly tlupy mužů, které drancovaly a zabíjeli. Sluneční chrám který svojí silou ochraňoval město byl zničen , ale musel být urychleně obnoven. Dobře vyzbrojená věrná garda potlačila rychle veškeré projevy odporu a začala odstraňovat škody. Přes tento dílčí úspěch byla situace nadále kritická. V celé metropoli nefungoval rozvod vody, zhasly světla, byla zima, pěstování plodin se zastavilo a objevily se výkyvy počasí, které nikdo nepamatoval. Arkana se rozhodla povolat k sobě bojeschopné muže z jihu a naopak odeslat ženy na jih. Dále nařídila vyslat posly do kolonií s prosbou o urychlenou pomoc, ale první, co udělala, bylo důstojné rozloučení s Onrixem. Jeho tělo nechala odnést do slunečního chrámu v hoře a tam ho uložila k věčnému odpočinku. Po té co se rozloučila se svým druhem, začala přípravu na boj. Oblast hlavního města a její okolí poskytla dvacet tisíc bojeschopných mužů. Problém byla morálka. Garda s kterou přišla od severního slunečního chrámu byla bez problémů, ale vojsko sebrané v metropoli bylo prodchnuto duchem úpadku a rozbrojů. Arkana si sama v duchu říkala, jestli má takový lid právo existovat, když není ochoten za svobodu bojovat. Ale i přes tyto tragické myšlenky neváhala ani minutu a pozvedla prapor boje ve svých rukou. V této fázi války bylo pro ochránkyni světla štěstím, že Gechorus v pochodu na sídelní město nepospíchal. Celý týden mu zabralo ničení severního slunečního chrámu a citadely. Po té otočil část svého vojska a ustoupil do země barbarů, která byla již od první bitvy zbavena armády. To ale vládci temnot nevadilo , spíše naopak. Svojí zlobu otočil proti ženám, dětem a starcům. Posílen dalším vražděním rozhodl o pochodu do Solisionu. I tato cesta byla velmi pomalá. Obří armáda, která už čítala osmdesát tisíc neživých otroků, zastavovala kvůli každé i té nejmenší vesnici. Potřeba páchat zlo byla neomezená. Za šiky neživých zůstal pět mil široký pruh spálené země, která již nikdy nevydala žádnou úrodu. Ten měsíc, který neživí , Balibur a Gechorus promarnili ukájením své touhy po krvi, využili bojovníci dobra k posílení svých pozic a k vybudování obranné linie v místě, které nazvali světelný průsmyk. Právě a jedině tudy musí Gechorus projít, aby ovládl metropoli. A tady se mu Arkana postaví v nerovném boji. Průsmyk světla byl asi šest mil dlouhý a v nejužším místě půl míle široký. Právě v tomto bodě velitelka nařídila vybudovat zemní val a nasypané obranné věže. Doufala, že zde zadrží temnotu do příchodu posil z jihu. Pro boj si vybrala tři tisíce svých gardistů, kteří věděli, co je jejich povinností. Polní opevnění bylo dostavěno na jeho vrchol obránci vystavěli dřevěný palisádový taras a čekali. Nečekali dlouho. Jenom dva dny. Třetího dne ráno se vyjasnilo, ale slunce mělo krvavý nádech.. Snad i samo slunce zrudlo krví nevinných. Gechorusova zrůdná soldateska vstoupila ze severní strany do průsmyku. Celé údolí se chvělo pod dupotem mnoha tisíců párů nohou. Pouze ptáci ze vzduchu mohli vidět jak se had široký pět mil musel nacpat do úzkého hrdla skalní štěrbiny. To je to správné slovo. Had jedovatý, had tak lze popsat pochodový proud neživých. Gechorus táhl v čele po jeho pravé ruce Balibur a za nimi tisíce otroků temnoty. Najednou se čelo zastavilo. Údolí bylo uzavřeno opevněním. Na knížeti temnoty nebylo vidět žádné pohnutí . Jen mávl rukou. První řady služebníků vyrazily vpřed. Ztichl dupot. Nahradil jej nelidský pokřik, kdo ho toho dne slyšel a dožil se večera, nikdy na něj nezapomene. Celá řada neživých se vrhla proti valu. Neživého nelze zabít bodnutím ani střelou, ale lze ho zničit utnutím hlavy nebo odseknutím končetin. Zdálo by se, že to není tak nesnadné. Boj s neživými byl ulehčen tím, že nepoužívaly zbraně. Bojovaly pouze rukama, ale potíž byla v jejich počtu. Celá řada byla pobita, ale po jejich tělech šplhali další zástupy. Po necelé půl hodině byl příkop před valem zarovnán těly obětí boje. Když se boj protahoval nařídil Balibur zapálit palisády na vrcholu valu. Zrůdní otroci zla se chopili pochodní a vyrazili k palisádě. První tři vlny pochodníků byly pobity, ale unavení obránci neodrazili čtvrtou řadu žhářů a vyschlá palisáda začala hořet. Žáru hořících kůlů a šlehajícím plamenům nemohli odolat ani obránci ani útočníci a byli nuceni od valu odejít. Obrovská plamená hranice pro tento den ukončila boj. Celou noc po kterou dohasínala dřevěná hradba slyšeli hrdinní ochránci svobody nelidský řev a dupot nesčetných nohou z ležení sil temnoty. S úsvitem se na průsmyk snesl déšť a uhasil zbytky valové palisády. Krvavé slunce nad obzorem ukázalo vojsku spravedlivých jaká obrovská síla stojí pro nim. Kam oko dohlédlo stály řady neživých, čekající na povel ke zteči. I když tady stáli ti nejlepší z dobrých a nejstatečnější ze statečných, nejednoho z nich napadlo , že nejlepší je utéci. Ale v tuto chvíli se do čela postavila Arkana a zavelela k boji. Muži strženi její odvahou vyšli vpřed. Vystoupili na vrchol valu do míst, kde stály dřevěné palisády a nahradily je svými těly. Tam, kde včera bylo dřevo, byli nyní lidé a jejich odvaha. Gechorus na nic nečekal a vyslal ne menší než dvacetinásobnou převahu do útoku. Opět se soutěska otřásla rykem boje.“
Oči Theodora se zalili slzami, ale pokračoval pevným hlasem:,, První nával zrůd dokázali hrdinové vyhladit, ale jejich odpor neměl naději.Ve chvíli prolomení linie se nositelka světla vrhla do boje. Její sluneční zbroj rozmetla temnotu , ale ani ona nemohla zastavit další záplavu hrůzy a smrti. V momentě, kdy byla stržena k zemi a zdálo se, že je vše ztraceno, zakolísali útočníci pod náporem nového nepřítele. Nositelům světla přišli na pomoc jižní vojska a zbytek armády z metropole. Tyto voje o síle dvaceti tisíc mužů dokázali vytlačit Gechorusovi otroky zpět za val. Dva dni krutého boje zničily více než polovinu armády temnoty a Balibur velel ústup z průsmyku světla. Ani obránci se nemohli radovat z třech tisíc gardistů, kteří do soutěsky vstoupily , jich dva a půl tisíce zahynulo a Arkana kněžna dobra umírala na poli cti a slávy. Generál jižních armád nařídil převést Arkanu do města. Ta je žádala, aby jí uložili po bok Onrixe do slunečního chrámu. A tady se naposledy rozhořela pochodeň naděje pro starobylou civilizaci. Umírající hrdinku vynesli na horu a pak vstoupili do sluneční komory. Bylo patrné, že umírá z nesčetných ran na jejím těle odkapávaly krůpěje krve. Když jí chtěli uložit po bok Onrixe jedna z těchto kapek dopadla i na jeho tvář. Tato jediná kapka krve, která byla prolita pro dobrou věc dokázala skutečný zázrak. Jakoby se tělo mrtvého rozdělilo. Bezduchá tělesná schrána zůstala, ale to dobré co v ní bylo se zhmotnilo a přerodilo v něco nového. Chvíli před tím, než e její pouť završila, uviděla Arkana jak jediná krůpěj její krve vrátila lidem Onrixe vládce světla.“
Theodor dojatě pokračoval:,, Zvěst o návratu knížete dobra se rozlétla po městě a srdce lidí se naplnila novou nadějí. On sám věděl, že síly zla jsou natolik silné, že je sám nemůže porazit a rozhodl se povolat armádu spravedlivých. Tuto sílu vytvořil z hrdinů padlých v průsmyku světla a na paměť místa jejich hrdinské smrti je pojmenoval světlonoši. Těchto obránců dobra bude vždy daleko méně než otroků Gechorusových a proto jim vložil do rukou mocné sluneční zbraně. Do čela šiků světlonošů povolal Arkanu jejíž odvaha byla na počátku zrodu armády naděje. Pomocí paprsku vycházející z dlaně Onrixe byly tyto velkolepé plány převedeny ve skutečnost a světlo pro tento čas porazilo temnotu. Gechorus jehož vojsko bylo zdecimováno v boji ustupoval na sever. Vypleněný a poničený severní chrám s citadelou nechal opravit a obsadit šiky neživých pod vedením Balibura , ale on sám postupoval dál do barbarských zemí s nadějí , že v boji získá nové otroky. Tak jako přinesl zkázu zemi slunce, tak ji přinesl i neutěšené zemi na severu. Barbaři nebyli schopni zorganizovat obranu a do půl roku vlála Gechorusova krvavá korouhev na všech hradištích jejich země. A v té chvíli i hrůzovládce narazil na hranice svých možností a pochopil, že pokud chce šířit temnotu nemůže vyvraždit všechny lidi. Kdo chce páchat zlo, musí mít vojáky , ale musí mít i oběti. Bez obětí je každý tyran zbytečný a hrozí mu zapomenutí. Toto poučení se pak s Gechorusem táhne jako Ariadnina nit“.
Theodor se odmlčel a já mlčela s ním a přemýšlela.
Po chvíli řekl.: ,,Ty poslední věty nevychází z textů , je to moje osobní poučení z toho co o Gechorusovi vím.“
Přikývla jsem a on pokračoval.,, Jak vidíte říše slunce odolávala silám zla s velkými problémy, ale ještě měla šanci. V čele stál Onrix s Arkanou, který měl k dispozici světlonoše dále v okolí metropole i operovala jižní armáda spojená s domobranou z hlavního města. Gechorus dobil pouze severní sluneční chrám a jeho šiky byly zavřeny v citadele. V rukách temnoty ale zůstalo sluneční kopí a hlavně kníže zla zformoval daleko na severu novou mocnou armádu. Trvalo skoro celý rok než své šiky dovedl do oblasti hraniční pevnosti. Psal se rok 607 nového Atlantského času a hodiny odpočítávaly poslední čas, který velkolepá říše dostala do vínku. Balibur musel jásat, když viděl masu neživých valící se ze severu. Hlídky jižního vojska zaregistrovaly nevídanou sílu a vrátily se do sídelního města. Temnota už nechtěla čekat a nespočetné šiky se pohnuly směrem k průsmyku světla. A zase jen ptáci mohli vidět záplavu nejméně šestkrát větší než při druhém vpádu ze severu. Byl to již třetí atak z tohoto směru . První zaútočil se šedesáti tisíci muži barbar Arisurus Lox, podruhé vpadl ze severu Gechorus stvořený z těla Arisura a krve Argoruse a Onrixe s osmdesáti tisíci neživými válečníky, potřetí se stejným směrem valí opět Gechorus v čele půl milionové soldatesky zkázy. Bylo patrné, že tento útok je určitě poslední. Tady a teď byly uvolněny síly, které mohly zničit celý svět. Pokud hrůzovládce porazí světlo a naději ovládne poté celý svět na věky věků. Obyvatelé a obránci Solisionu byli šokováni silou, která pochodovala k jejich městu, ale Arkana se postavila do čela světlonošů a vyrazila k průsmyku. Jako pomocný oddíl postupovala garda velitele jižních vojsk. Světlonoši měli být mečem a garda štítem. Po nalomení síly temnoty měly spojená vojska z jihu a z metropole rozdrtit armádu neživých navždy. Tento plán mohl vyjít a mohl zachránit říši před zkázou, ale nevyšel. Za neúspěchem je třeba jak už bývá u lidí běžné hledat zradu, nenávist a pokrytectví. Ten u koho se tyto tři typicky lidské vlastnosti projevily v plné šíři byl velitel gardy. Tato kreatura neváhala z čiré nenávisti zradit svého velitele a spojence , které pokrytecky ujišťoval o své věrnosti. Světlonoši v čele se svojí velitelkou se vrhly proti čelnímu šiku Gechorusovi armády. Tento sbor rozrazily a vyhladily. Jejich úder měl takovou sílu, že vrhly nepřítele zpět před průsmyk světla. V té chvíli potřebovali podporu gardy jižních vojsk, aby nepřítel nemohl proniknout do otevřeného a nebráněného průsmyku. A právě v té chvíli vše co bylo ve veliteli gardistů špatného, vykvetlo v hrůzný čin. Místo postupu vpřed nařídil ústup při kterém obešel Solisionis a ustupoval dál na jih. Balibur viděl slabost svého postavení . Bylo mu jasné, že světlonoše není schopen přemoci, ale náhlé a nepochopitelné chování gardy mu samo nabídlo řešení. Vysunul křídelní šiky své armády a za zády Arkany vnikl do průsmyku. Tam, kde měli stát gardisté , bylo jen prázdné údolí. Generál zla povzbudil vojáky ke spěchu a prošel údolím do volné krajiny. Bylo to poprvé a naposledy, kdy armáda temnoty pronikla průsmykem světla. Vrchní velitel spojených armád šokován zradou své vlastní gardy vrhl zbývající muže do protiútoku v marné snaze zatlačit Baliburovu soldatesku nazpět do průsmyku. Byla to marná snaha. Na tomto místě měl maximálně třináct tisíc mužů a temnota ne méně než sto padesát . Boj byl krutý, ale krátký. Přesila neživých byla příliš velká a poslední nadějí přeživších , byl útěk do Solisionisu. Vlastní sídelní město nebylo chráněno hradbami, ale za poslední rok vystavěli obyvatelé k obraně polní opevnění opřené o systém kanálů. Problém bylo obsazení celého prstence pevnůstek ke kterému se nedostávalo vojáků. Po prolomení první linie přešly Gechorusovi otroci první kanál a vpadly do ulic města. Zbytek obránců ustoupil za další kanál, ale bylo jasné, že boj nebude trvat příliš dlouho. Onrix, který sledoval boj ze slunečního chrámu nařídil naložit poradní stůl a část listin, které přečkaly roky chaosu na poslední loď v přístavu a poslal je do kolonie na území dnešního Egypta. V čase těchto příprav na neodvratnou porážku se oddíly pod prapory zkázy přesouvaly ke středu města slunce. Arkana a světlonoši se marně snažili proniknout zpět do metropole a pomocí s obranou mezi nimi a Onrixem byl průsmyk světla, který byl doslova přeplněn neživými. Ulice kdysi výstavního města zachvátilo vraždění a smrt. Neživí pobíjely poslední obránce a před soumrakem zavlál nad poradním sálem prapor zla. Onrix odvedl zbývající přeživší obránce do slunečního chrámu, Ale i tam dorazily útočníci. Sám nejvyšší se jim postavil do cesty. Hordy zrůd se vrhaly vpřed, ale nemohly překonat neúnavnou sílu vyvoleného. Celou noc se snažily zplozenci zla porazit Onrixe . Bez úspěchu.“
Theodor mi upřeně pohlédl do očí a tichým hlasem pokračoval:,, Pak vyšlo slunce, nastal poslední den prastaré říše. Ti co měly cenu byly mrtví, zbyly jen ti ostatní. Celé město bylo v jednom ohni, průsmyk světla viděl hory neživých, kteří padly pod mečem Arkany a její družiny. Ale i oni už ztrácely sílu protože zdroje zla se zdály bezedné. Sám Gechorus se rozhodl ukončit bitvu odvolal své otroky a sám vstoupil do chrámu ozbrojen slunečním kopím. Poprvé stály tváří v tvář. Gechorus a Onrix, zlo a dobro, světlo a temnota. Možná se dalo vše zachránit, ale bylo pravděpodobnější, že celý svět pohltí temnota. Sluneční meč Onrixe se zkřížil se slunečním kopím Gechoruse. Třesk těchto zbraní o sebe naplnil celý chrám a z celé hory se ozval temný rachot. Vrchol hory slunce zmizel a obrovské plameny boje ozářily nebe. Ti bojovníci světla co ještě žili pozorovali tento výjev a věděli že nyní jde o všechno. Podlaha slunečního chrámu se rozestoupila a obrovský žár země osvítil oblohu. Jak dlouho asi budou tito nadlidé se stejnou krví spolu bojovat. I když jeden je dobro a druhý zlo jsou vlastně bratry. Nevyšly z lůna stejné matky , ale jejich krev byla shodná. Kopí zla zarazilo na čepel dobra a ta praskla. Prasklá špice zasáhla Onrixovu hruď. Mohutný záblesk oslepil Gechoruse. Upustil zbraň. Kníže světla z posledních sil vytrhl hrot kopí světla ze své hrudi a hodil ho na loď svých věrných, která právě opouštěla kanál. Byl to nadlidský úkol ale dokázal ho vyvolený. Po té vzal do svých rukou sluneční zbroj a vhodil ji do chřtánu hory. Ve chvíli kdy zbraně slunce pohltila láva, nastal konec celé epochy. Obrovský výbuch změnil chrám slunce v sopku. Bohyně matka země pohltila nejenom chrám a město , ale i celou Atlantidu od severního chrámu k jižnímu, Se zánikem země byly pohlceni Gechorus,, Balibur i jejich armáda neživých a také Onrix , Arkana a všichni světlonoši. Když ustal rachot a vyšlo slunce , viděli poslední Atlanťané na lodi, že jejich domov zmizel ve vlnách moře.“
Theodor dokončil citaci z textu, podíval se na hrot kopí a pokračoval:,, No tak došlo k pádu asi nejlepšího řádu, který kdy na zemi panoval. Poslední Atlanťané odpluli do kolonie v Egyptě a tato osada spolu s kolonií v novém světě bylo to jediném, co zbylo. Onrix, Gechorus a jejich věrní byly uvězněni v lůně bohyně matky země a čekali zda je lidé dobré či zlé vůle povolají nazpět. Obě poslední výspy civilizace šli každá svojí cestou. Společně jim zůstalo uctívání slunečního kultu a budování chrámů v podobě pyramid. Ještě po velmi dlouhou dobu byly ve spojení tak, že se k nám přes hradbu času dostaly doklady o vzniku rozkvětu a pádu sluneční říše v novém světě, ale to už je jiný příběh.“
Věra domluvila a já byl unesen tím , co zde zaznělo.
Mlčky jsem si představoval utrpení obyvatel Solisionu, kteří viděly úpadek své říše a její zkázu. Ale moje myšlenky šli dál. Vždyť i oni považovali svůj řád za dokonalý a neměnný. Dá se říci věčný. Jako červ mi v hlavě vrtala otázka jestli nejsme náhodou i mi dnes úplně stejní. Vždyť i mi si myslíme, že naše epocha je vrcholem všeho co zde bylo .
Jestli Věra mluví pravdu a já o tom nepochybuji byli obyvatelé Solisionu neboli Atlantidy stejní jako my a jak skončily.
Pozorně se na mně podívala řekla.: ,,No, vidím že máš o čem přemýšlet. Pro dnes už skončíme. Když budeš chtít vědět co bylo dál, můžeme pokračovat zítra.“
Sdělení i tón jakým bylo řečeno nepřipouštěl diskuzi a tak jsem raději mlčel a přemýšlel.