Plamen života-Kde je dobro a zlo díl 11

Kde je dobro a kde zlo

Pokračovala přesně tam, kde včera skončila.
Poté, co kontur vyslovil jméno Roland von Stoler se starý muž mírně uklonil a promluvil: ,,Vím, že mne nenávidíš už 8 století, ale já nejsem ten koho hledáš.“
Mezi muži se rozpoutal velmi rušný dialog, který zahájil Arkanus: ,, Jak ty víš koho hledám?“
Muž se zase pousmál a odvětil: ,,Ale, ale synu bohyně , nejsi jediný zasvěcený i já už poznal, že síly temnoty jsou na postupu. Gechorusův čas se blíží a když nebudeme připraveni, on nás pohltí. Mne i Tebe.“
Johan ho přerušil otázkou:,, Ty ho tedy nechceš vyvolat?“
Roland pevným hlasem odpověděl:,,Ty sám víš, že vždy mé kroky vedly proti hrůzovládci. Když nechci respektovat Tebe, tak to neznamená, že chci propustit temnotu.“
Nepřesvědčený kontur slovně zaútočil:,, Ale řekni mi proč Ti mám vlastně věřit?“
A náš hostitel rozhodně odsekl:,, Protože nejsi v situaci , kdy máš na výběr. Zatímco jsi tady další brána se už možná otvírá. A já ti mohu možná pomoci.“
Johan o poznání přívětivějším hlasem řekl:,, Dobře snad ti uvěřím, ale řekni proč jsi zničil náš templ?“
Roland von Stoler smutně odvětil:,, To byla moje osudová chyba. Ve své hlouposti jsem sloužil sluneční svastice s cílem vybudovat řád , který zničí temnotu jednou pro vždy. V mé zaslepenosti mi ušlo, že síly temnoty mne pouze manipulují kam chtějí. Tvůj řád mí stál v cestě, ale bylo mi jasné a to už tehdy, že duch templu nelze zničit. Když se mi chyba vyjevila v plné nahotě, začal můj boj s vyznavači hákového kříže. Jak boj skončil, to víš ale klid nenastal a v tuto chvíli je svět v ohrožení víc než kdykoli v minulosti.“
Johan přikývl a pokračoval ve vyptávání:,, A jak my tedy chceš pomoci?“
Ten podivný stařec tichým hlasem odpověděl:,, Já nijak, ale možná tvé otázky zodpoví mistři v sále učenců.“
Tak to je úplně skvělé. Teď nám mají pomoci kamenné reliéfy.
To asi bude pěkně vypadat. Prolétlo mi hlavou.
Ale kontur nic nenamítal a zeptal se: ,, Ta legenda je skutečně pravdivá?“
,,Ano !“ Odpověděl Roland a pokračoval: ,, Každý z těchto mužů co jsou v sále nad námi přijal toto poslání dobrovolně. Jsou vlastně uvězněni mezi životem a smrtí. Nemohou toto místo opustit leda by zemřeli.“
Pak se podíval na mne a řekl: ,,Prosím nepochybujte síla, kterou vládnu vzešla z Onrixe . Já jí pouze po celá staletí zdokonaloval. Vy děláte chybu, že věříte příliš tomu co vidíte a slyšíte. No, raději pojďme.“
Vyvedl nás po schodišti do sálu učenců.
Sejmul z hrotů pentagramu osmistěny a stolní deska se vysunula na své původní místo.
Arkanus využil času k další otázce. ,,Ale proč sis vybudoval Via Gechorus?“
Roland odsekl: ,,Arkanusi, Ty ses vůbec nezměnil. V době, kdy Tvůj řád zmizel , bylo třeba oslabeného Gechoruse poslat zpět. Bez brány to nešlo. Touto cestou zlo odešlo a nyní je cesta uzavřena.Moje sídlo není tak zabezpečeno kvůli Tobě, ale kvůli vyznavačů temnoty.“
Až do teď se mi zdál Arkanus neomylný, ale jestli Roland mluví pravdu, žil kontur v řádu vědeckých studií nejméně posledních šedesát let v omylu.
Je asi jisté, že se von Stoler spojil s Hitlerem, ale ne s cílem vyvolat Gechoruse, ale porazit ho.
Pak ale je otázka, kdo ho tedy vyvolal.
A další závažná zní. Jak je možné, že se celý řád i s konturem opevnil v templu a hrůzovládce dokázal uvěznit samotný Roland ve své bráně ?
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že přede mnou jsou dva kohouti na jednom smetišti.
Celé staletí spolu bojují o to, kdo bude ochráncem světa a zatím co oni spolu bojují, Gechorus sílí. Tato úvaha byla přesušena hlasem domácího pána:„Prosím Vás, nyní se pokusím přivolat učence. Za žádných okolností se nesnažte s nimi mluvit, ani se jich dotknout! Odpoví stejně pouze na mé otázky a mohli by vám ublížit. Ještě jeden detail. Vezměte si tyto brýle a nesundávejte je dokud neřeknu.“
Vyndal z kapsy tmavé brýle a podal nám je.
Nevím, jak kontur, ale já po nasazení na oči neviděla vůbec nic.
Najednou se tma projasnila neuvěřitelnou zářím, která šla ze středu stolu.
V té záři byl jasně vidět nás a hostitele, kterak s pomocí nástroje podobného kleštím, zvedá kryt, který zastiňoval světlonošovu rukavici.
Když jí zcela obnažil, ozvalo se cvaknutí a on odložil kleště.
Kryt zůstal nahoře.
Jak popsat rukavici.
Její velikost odpovídala ruce dospělého muže, ale podstatnější byl materiál , z kterého byla vyrobena. Vypadala jako by skutečně byla stvořena ze slunce, ale nehřála.
Dá se říci, že se nyní ochladilo.
Tu kontur položil svojí ruku na mojí a ukázal ke stěně.
V té obrovské chladné záři, která celou místnost prozařovala bylo vidět jak se kamenný reliéf muže odděluje od stěny a pomalým krokem se přibližuje ke stolu.
Mé oči prolétly po zbývajících kamenných mužích a výsledek byl všude stejný.
Má ruka vylétla k očím, ale Roland mne zadržel slovy:„To nesmíte! Nejen že byste oslepla, ale síla rukavice by Vám vypálila mozek.“
Ruka mi klesla a já se podívala po stěnách.
V reliéfech zbyly všechny doplňky, ale postavy byly pryč.
Seděli u stolu, každý na svém křesle u svého vrcholu pentagramu.
Náš hostitel mudrce pozdravil a představil jim Arkanuse a moji maličkost, která se ukryla pod slůvko doprovod.
A tu první z učenců promluvil hlasem, který zněl jako pronesený z velké dálky. „Co tu chtějí?!“
Roland odpověděl : „Hledají pomoc. Vy musíte pomoci Arkanusovi, synovi božské Arkany,“
„My nic nemusíme!“ odvětil učenec a ostatní také vyjádřili svůj nesouhlas.
„Nyní není čas na malicherné hrátky se slovy, pokud nechcete podat pomocnou ruku, nemusíte. Ale síly temna nakonec pohltí i Vás, až zvítězí v osudovém boji!“ Utnul jejich hlasy von Stoler.
Hlas mudrce temně zazněl skalní síní:„Nu dobrá. Co tedy chcete ?Je to už mnoho let, co si naší pomoc potřeboval naposledy. Já a mí druhové jsme myslili, že síly temna byly uzavřeny navěky.
Copak lidem nestačily ty miliony mrtvých v poslední velké válce?“
Roland zachmuřeně odpověděl: „Nestačili. Naopak, Gechorus se již přibližuje a nyní hrozí, že definitivně zvítězí. Pomozte nám najít místo, kde se má temnota zjevit a pokud to půjde, určete i čas.“
Muž, který byl Johanem Dee přikývl.
A všichni učenci uchopili desku stolu.
Jediným trhnutím ji roztočili. Světelný efekt byl naprosto nepopsatelný. Po celém sále začaly vyšlehávat plameny z rukavice a zabodávaly se do kamenných zdí. Stůl se poznenáhlu zastavil a nejstarší promluvil: ,,Vrchol pentagramu naznačuje směr. Naše magické znamení se šestnáctkrát otočilo. To značí dny a nejdelší záblesk naší rukavice by to místo viděl po uražení dvou set dvaceti mil. A nyní nás propust! To, co se nyní stane nechceme vidět.“
Pak se otočil přímo ke mně a řekl: „Ty ženo smrtelná , dávej pozor Tvůj osud je nejistý.“
Nyní se domácí pán chopil svého nástroje a zasunul kryt na zpět a to velmi pomalu. Jak jas zeslábl, učenci vstali a šli ke svým reliéfům .
S posledním paprskem zmizeli v obrazech a já slyšela:,,Sundejte si brýle.“
Arkanus si sundal brýle a přistoupil ke stolu se slovy: „Kam ukazuje vrchol ? Máte kompas?“
Roland odpověděl: ,,Kompas není nutný. Ta růžice ukazuje přesně na západ. Teď už víte kam máte jít. Času máte dost. Zbývá plných šestnáct dní. Tak jděte. S tebou se sloučím Arkanusy se slovy nashledanou a s Vámi ženo smrtelná se slovy sbohem. Už se nikdy nevracejte! Změním vstup a vy nikdy nenajdete cestu.“
Po těchto slovech odešel do přístupové chodby směrem ke schodišti.
Kontur se zdál nesvůj, ale po malé chvíli vyšel se mnou v patách stejným směrem.
Po pár metrech nás zastavily dveře.
Arkanus otevřel a já čekala bezednou studnu, ale za dveřmi byl vidět kamenolom.
Prošli jsme ven a já se ihned ohlédla.
Ale dveře byly pryč.
Ať se mé oči namáhaly sebevíce, nebylo Rolanda von Stolera nikde vidět.
Ven musel vyjít pár vteřin před námi a v lomu se nemohl nikam ukrýt.
Najednou se můj společník ohnul a sebral ze země svazek klíčů. Byly to moje klíče, které skončily na dně studny.
Naše kroky vedly ven z kamenolomu.
Ten vypadal přesně tak jak měl.
Bylo vidět, že je dávno opuštěn.
Byly tady trsy travin, keře i několik stromů.
Když jsme prošli rozsedlinou, která tvořila vstup, padla mi do oka orezavělá tabule“Kamenolom u Čertovy hlavy vstup na vlastní nebezpečí“.
Bylo jasné, že se lom změnil.
Touha mě táhla zpět, ale kontur řekl: ,,Nevracejte se, víte co nám řekl o cestě nazpátek!“
Měl pravdu.
Auto čekalo na místě, kde zastavilo.
Řidič se ničemu nedivil. Ani otázce jak dlouho jsme byli pryč.
Tónem dobře vytrénovaného sluhy řekl: ,,Přesně osmnáct hodin:“
Když se dal vůz do pohybu, řekl muž který si říkal Johan toto: ,,Dlužím Vám omluvu. Ale i kdyby se moje pravá totožnost neprozradila v podzemí, všechno bych teď řekl sám. Prosím, ale oslovujte mne nadále jménem Johan.Má pravá identita a její prozrazení by mohla představovat velké nebezpečí. Nyní tedy víme, že zlo není na tomto místě. Tady v lomu u Čertovy hlavy sídlí dobro, ale kde tedy máme hledat zlo?“
Je zvláštní, že můj výpočet byl správný i chybný zároveň. Na místě, které mi vyšlo na mapě, byla brána zla, ale ten kdo ji vybudoval nesloužil temnotě.
Ale Johan mne neponechal v nečinném rozjímání dlouho a pokračoval: „Jestli učenci mluvili pravdu, musíme hledat dvěstě dvacet mil na západ od Gradzu a času máme zatím dostatek. Teď zastavíme ve městě a poprosíme o pomoc naše přátele.“
Po té co domluvil, řidič pouze kývl hlavou.
On na rozdíl ode mne věděl kam jedeme.
Cesta trvala pouze 30 minut
Náš automobil projel předměstím a odbočil na horskou silnici.
Po překonání táhlého stoupání se nám otevřel pohled na monumentální siluetu barokního kláštera. Řidič zajel do dvora, kde můj spolucestující vystoupil a promluvil několik slov s jedním z mnichů. Když onen muž odešel, otočil se ke mně s následujícími slovy: „Tak vystupovat. Tady nám naši přátelé poskytnou útočiště a dle svých možností i pomoc při pátrání. Vy se ubytujte, najezte a promyslete si další postup. Já si zatím promluvím se zdejším opatem a myslím, že po večeři budeme pokračovat v hledání pramene zla.“
Mezitím k nám přistoupil jeden z mnichů a pohybem ruky ne vyzval k tomu, abych ho následovala. Šel dlouhými kroky přes dvorek , zahnul do konventu, vystoupal do druhého patra, kde přede mnou otevřel dveře. Vešla jsem a on za mnou zavřel. Mé pocity byly krajně smíšené, ale lepší bylo prozkoumat mé dočasné útočiště.
Tato klášterní cela byla zařízena nad očekávání komfortně.
Byl to spíš pohodlný apartmán skládající se z ložnice , obývacího pokoje a koupelny.
V hlavní obytné místnosti bylo naservírované jídlo pro jednoho člověka.
Johan řekl, že se mám najíst. Tak jsem jedla, ale jeho další pokyn k přemýšlení se mi nepodařilo naplnit. Po jídle a po koupeli mne přemohla únava a spánek.
Z okna cely byl vidět soumrak nad horami a v mém nitru se ozvalo špatné svědomí.
Co asi řeknu Johanovi?
Ale na dumání nebyl čas.
U vstupu do místnosti se ozvalo zaklepání a hned poté byl slyšet zvuk otvírajících se dveří.
Přešla jsem do obývajícího pokoje a tam stál Johan a mnich středního věku.
Kontur popošel směrem ke středu místnosti a řekl: ,,Dovolte, abych Vám představil opata zdejšího kláštera, který s námi povečeří.“
Představený kláštera se mírně uklonil a přešel k prostřené tabuli. Johan a já jsme ho následovali. Během mého spánku, stůl prostřeli pro tři.
Ta představa, že se po pokoji někdo procházel zatím co já spala, mi přišla dost nepříjemná , ale to že mým útočištěm byl mužský klášter tento pocit negovalo.
Jídlo probíhalo za úplného ticha a to ticho mi už začínalo být nemilé.
Johan dojedl a promluvil.: „Milá doktorko, nyní si musíme probrat další postup. Před váženým opatem můžete mluvit naprosto otevřeně. Je členem řádu vědeckých studií a jedním z našich lidí v lůně matky katolické církve.“
Má reakce na tyto slova byla následující: ,,Vím,že asi budete zklamán ale potřebuji velmi dobrou mapu Alp.“
Usmál se a řekl: „Víte, že ani ne. Tady jsou.“
A podal mi svazek listin, které ležely na straně desky stolu.
Pomohl mi s rozkládáním velmi podrobné mapy zahrnující oblast na západ od Gradzu až do vzdálenosti čtyř set kilometrů.
Když byla tato činnost završena úspěchem, byl čas pro můj monolog: „Johane a pane opate, náš problém je asi v tomto. Učenci nám řekli směr i vzdálenost v mílích, ale neřekli v jakých mílích máme měřit. Každé velké město ve středověku mělo svojí míli a každá byla jinak dlouhá. Později došlo i na zemské míle, námořní míle a řadu dalších jiných mílí.“
Johan přikývl a přerušil tok mé skepse. „Ale určitě máte nějaký návrh.“
Teď byla s přikyvováním řada na mně. „Ale ano. Podívejte se. Uděláme na mapě čáru západním směrem od lomu u Čertovy hlavy a půjdeme po ní a snad něco nejdeme.“
Udělat čáru mi netrvalo ani minutu a opat s Johanem se netrpělivě naklonily nad stolem.
A já promluvila: ,,Takže naše linie vede souběžně s dálnicí Gradz – Klagenfurt. A ta po chvíli odbočuje na jih a naše stopa vede přímo do hor , do údolí řeky Murr . To pak opustíme v Taurském průsmyku a procházíme sedlem mezi Hortorem a Grossgloknerem, nevyšší horou Rakouska. Pak čára prochází přes Brener a vede do Lichtenštejnska. Já, osobně myslím, že dál nemá cenu pokračovat. Snad jen dvěstě dvacet námořních mil by mohlo ukazovat někam dál, ale nevím proč by učenci ze střední Evropy, používali námořní míle.“
To bylo vše, co se nyní dalo říci.
Mé oči se zvedly od mapy k opatovi.
Jeho výraz mne až vylekal. Bylo na něm patrné leknutí.
Tak , jak se Johan a Theodor lekli při zmínce o městě Gradz, byla nyní i na něm vidět až hrůza z toho co nyní ode mne slyšel.
Bylo mi jasné, že on už ví co hledáme.
I Johan byl jeho reakcí překvapen a řekl: „Pane opate, nechcete nám něco říci?“
Představený kláštera dosud neřekl ani slovo a zdálo se mi, že mu překáží moje přítomnost.
„No tak. Pane opate mi čekáme!“ Zvýšil kontur svůj nátlak a o poznání smířlivěji pokračoval:
„Nemusíte mít obavy. Mé spolupracovnici můžete plně důvěřovat. Navíc naše situace je taková, že stejně nemáme na vybranou.“
Opat si povzdechl a rozpaky jeho nitra z něho přímo vyzařovaly, ale nakonec promluvil: „Nuže chcete vědět co vím já? Tak poslouchejte. Přesně na trase linie, kterou zde naznačila paní doktorka, v sedle mezi horami Hortorem a Grossgloknerem, leží klášter, který je už osm desetiletí pod vlivem tajné organizace, která stojí ze Gechorusovým nástupem ve dvacátých letech v Německu. Ta tajná organizace se jmenuje via lux neboli cesta světla a byla založena v roce 1918 s cílem zničení bolševismu v Rusku. Její tajné aktivity, byly od samého počátku podporovány i některými skupinami při svatém stolci ve Vatikánu. Mi všichni jsme o jejím působení věděli, ale nástup temnoty ve fašistickém Německu byl přisuzován von Stolerovi. Jak jste mi ale řekl , on zlo nevypustil , ale naopak s pomocí učenců ho dokázal porazit. Pro mne osobně z toho vyplývá, že Gechoruse uvolnila právě tato organizace via lux s cílem zničit bolševismus. Ten klášter pod Grossgloknerem ovládli hned po vzniku tajné společnosti a já vím, že byl využíván při útěku nacistických zločinců po prohrané válce.“
Protože se odmlčel, přišla řada na mojí otázku :,,Vy tedy tvrdíte, že uvnitř církve existuje organizace, která se zabývá tou nejčernější magií a ještě k tomu spolupracovala s nacisty v Německu? To je ale divné, vždyť tady přítomný Johan Swarz mi tvrdil, že církev stojí za činností jeho řádu.“
Místo opata odpověděl Johan: „A vy v tom vidíte rozpor, že mám pravdu? No, na první pohled to tak asi vypadá, ale kdy se Vám otevřel pohled za kulisy Vatikánu, všechno by Vám bylo jasné. Svatý stolec není jednotný už od pradávna. Jsou tam různorodé skupiny od ultrakonzervativních až po liberální. A tyto slupiny spolu po celá staletí bojují o převahu. Řád vědeckých studií nikdy nebyl miláčkem všech. Měli jsme své ochránce i nepřátele, ale naše vědomosti byly tak důležité, že nás prozatím vždy ochránily.“
„Můžete mi ale říct, kde via lux získal takové znalosti, aby mohl otevřít bránu zla?“ Zazněla moje logická otázka.
Kontur se zachmuřil a řekl: ,, Část znalostí načerpal z Vatikánských archívů a zbytek z naší knihovny v templu božího srdce.“
Tato odpověď mně pořádně nadzvedla a donutila ke kousavému dotazu: „To tedy znamenám že oni vědí to samé co mi?“
Johan, který viděl moje rozčílení řekl: ,,Ne vše. Ale je toho dost. Musíte pochopit, že já nemohl zadržovat všechny informace.“
Na jeho ochranu promluvil i opat: ,,Prosím pochopte, že postup sestrojení brány temnoty nebyl vlastněn pouze řádem vědeckých studií , ale v různých variantách ho znali lidé po celých sedm milénií od pádu Atlantidy. A když se kontur zaměřil na hledání spojenců ,musel jim předat i část znalostí.“
To, co tady zaznělo, mělo svojí logiku, ale nyní bylo třeba řešit věci budoucí .
S minulostí stejně nemůžeme nic dělat.
Čekala jsem co řekne Johan, ale vzhledem k tomu, že mlčel, zbylo to na mě: „Co teď, ale budeme dělat? Víme , že se brána otevře za patnáct dní v klášteře pod horou Grossglokner, kde na tom pracuje spolek via lux. To tam jen tak chcete jít a zarazit jim to. Nyní už známe odpověď na otázku,kde je dobro a kde zlo. Ale k vítězství nás to zatím nepřiblížilo ani o metr.“
Opat mlčel a Johan pouze přikývl.
Tady se dr. Věra odmlčela a já byl vytržen z tohoto fantastického příběhu.
Byl čas ukončení pracovní terapie.