Plamen života-Zánik slun.města díl 12

Zánik slunečního města

Po obědě za mnou přišla a oznámila mi, že jestli mám zájem, můžeme v líčení příběhu pokračovat i odpoledne.
Tento její návrh mne velmi potěšil.
Moje mysl byla plná nezodpovězených otázek.
Usadila se proti mně a začala.
Po mém monologu nakonec Johan posbíral myšlenky a řekl: ,, Teď ještě do kláštera pod horou nepojedeme, vrátíme se do templu božího srdce, kde vy budete s Theodorem pokračovat ve studiu a já se pokusím najít některé další odpovědi.“
„A kdy vyrazíme?“ Zněl můj dotaz.
„Ihned !“ Odpověděl Johan a vstal od stolu. Vyšli jsme z místnosti, sešli schody , přešli dvůr a nastoupili do vozu.
Vůbec mi nebylo jasné, jak mohl být řidič připraven k odjezdu, když rozhodnutí o něm, padlo před několika minutami.
Jakmile se za námi zavřely dveře, Johan řekl krátce: ,,Do templu!“
Řidič pouze přikývl a automobil vyrazil směr Bregenz.
Cesta od barokního kláštera k nájezdu na dálnici uběhla za hlubokého mlčení a moje pozornost začala opadat. Po nájezdu na ní mne monotónní zvuk jízdy vysokou rychlostí začal uspávat. Bylo mi jasné, že je zbytečné tomu vzdorovat a já upadla do hlubokého spánku.
„Vstávejte. Jsme na místě.“ Tato Johanova slova mě probudila a já zjistila, že stojíme před domem v Bregenzu, kde náš „výlet“ do Gradzu před dvěma dny začal.
Ale opět mi nebyl dán čas na nějaké dlouhé úvahy.
Kontur vešel do domu a já ho následovala. Dům doslova proběhl a vstoupil do labyrintu.
Tentokrát mi cesta nepřipadala tak obtížná, ale moje orientační schopnosti opět nezvítězily nad spletí chodeb, sálů, šachet a průkopů.
Opět nás čekalo zdolání žebříku s pochodní v ruce a Johan otevřel dveře k Onrixovu kopí.
Ihned , jak na moje tělo dopadla jemná záře prosvětlující celou místnost, pocítila jsem obrovskou úlevu.
V jediném okamžiku byla pryč veškerá únava z dlouhé cesty. U poradního stolu seděl Theodor a studoval listiny rozložené před ním.
Náš příchod ho z této činnosti zcela evidentně vyrušil, ale nedal najevo žádné roztrpčení a vyšel nám naproti se slovy: „Vítejte!“
Odpověděli jsme mu na pozdrav a Johan mu v kostce vysvětlil výsledek naší cesty do Gradzu.
Když mluvil o tom, že Theodorův otec patří mezi učence Rolanda von Stolera , byl na něm vidět obrovský úžas.
Poté, co Johan skončil, zmohl se pouze na otázku: ,,To co tady bylo řečeno, ale úplně mění náš názor na to co bylo a co přijde. Celé poslední století jsme žili v tom, že za vším zlem stojí Roland von Stoler a jeho rodina, ale tak to nebylo, kdo tedy vlastně vyvolává síly zla?“
Johan mu zastřeným hlasem odpověděl: ,,Já doopravdy nevím. To co mi řekl Roland ve svém sídle v lomu u Čertovi hlavy, bylo naprosto neuvěřitelné, ale víc mne trápí jiná věc. Nutně bych potřeboval vědět jak se von Stolerovi a učencům podařilo uvěznit Gechoruse v jeho bráně?“
A více k sobě než k nám dodal: ,,To se ale už asi nedozvíme. Učenci se už s námi nebudou chtít bavit.“
A po těchto slovech zavládlo hrobové ticho..
Když se ticho protahovalo promluvila jsem já: ,,Musíme tedy jít po stopách via lux cesty světla. Jediná stopa vede k hoře Grossglochner a tam je třeba začít.“
Johan se mírně ohradil: ,,A jak si to představujte? Přijedeme tam a řekneme jim, že hledáme bránu temnoty, kterou se tam chtějí otevřít. V lepším případě zavolají psychiatra a v horším policii.“
Tak to měl pravdu.
Zatím moje pouť vedla do prázdných domů, nebo normálně přístupných míst i lom u Čertovi hlavy byl pro veřejnost opuštěný, ale volně dostupný. Ale je nemožné vloupat se do kláštera nebo jen tak zazvonit u brány s tak fantastickým obviněním.
Tento sled myšlenek , které mi vířily v hlavě utnul kontur: ,,Zvolíme tento postup. Vy s Theodorem zůstanete zde a budete hledat vodítka v našem archivu. Prosím zaměřte se na druhou a třetí truhlu. Možná právě v nich je stopa. Já zatím vyhledám spojence v církevních kruzích a zjistím něco o via lux.“
Jak domluvil, vstal a bez rozloučení vyšel ven.
Theodor se zmohl pouze na souhlasné přikývnutí a já ani na to.
A opět bylo ticho, které přerušil můj společník: ,,Můžete mi prosím říci něco o mém otci?“
Jeho zájem byl pochopitelný, ale já nevěděla nic, co by předtím neřekl Johan, ale bylo třeba odpovědět: ,,Váš otec působil skutečně impozantně a od chvíle co ukončil svojí normální životní pouť, bojuje proti temnotě. Já vím , že na něj můžete být hrdý. Z toho co vím a co je patrné na první pohled, byl jedním z těch, kdo dokázali odvrátit temnotu v době velké války. Je jisté, že by svět vypadal úplně jinak, kdyby síly zla tehdy zvítězily. A jak řekl Roland von Stoler, řád vědeckých studií se zavřel v templu, zatímco Váš otec spolu s dalšími učenci porazili zloboha.“
Bylo vidět, že ho moje slova potěšila a uklidněným hlasem řekl: ,,Tak teď se vrátíme k tomu, proč tady sedíme. Tady před námi leží obsah druhé schránky.Už při prvním zběžném pohledu Vás zarazilo, že listiny vypadají starší než spisy z Atlantidy, ale je to prosté.Kolonie, která vznikla na území dnešní latinské Ameriky neměla všechny zdroje původní říše a proto k zapisování důležitých listin museli používat méně kvalitní podkladový materiál i barvy. Teď něco v k vlastním zápisům.
Asi dost dobře nechápete , jak se zápisy z jižní Ameriky dostaly do Egypta a později pod Chrámovou horu v Jeruzalému. Odpověď je jednoduchá.Když poslední ze slunečních vládců viděl že pád jeho říše je neodvratitelný nechal archív naložit na loď a spolu s několika zasvěcenými muži zachránil tyto znalosti před zničením. Loď po dlouhé plavbě doplula na území dnešního Egypta, kde byla další kolonie starých Atlanťanů. Vzhledem k tomu, že náš čas je omezen, navrhuji Vám následující postup. Já znám všechny tyto listiny nazpaměť. Pokusím se podat chronologický popis vzniku rozvoje i pádu říše, jak jsem ho poznal při svém studiu. Pokud nebudete s něčím spokojená nebo budete potřebovat doplňující informace, přerušte výklad a můžeme se na daný problém zaměřit.“
Přikývla jsem.
Tento návrh měl svojí logiku . Času skutečně nebylo nazbyt.
Theodor si přerovnal listiny na stole a začal své vyprávění:,,Už ze studia první schránky bylo jasné, že staří obyvatelé Solisionosu vynikali ve stavbě lodí a v mořeplavbě a zároveň, že byli velkými vyznavači kultu slunce. Kombinace těchto faktorů je i na území kolonií dovedla až do vysokých hor, kterým dnes říkáme Andy. Kolonizace území , kterému sami Atlanťané říkali „Nová svět“ začala v první polovině Onrixovi vlády. Základnou těchto cest nebylo hlavní město Solisionos, ale přístav v zátoce „Opeřeného hada“ u Jižního slunečního chrámu. Tato oblast Atlantidy se vždy lišila od oblasti metropole. Místní obyvatelé vynikali větší kreativitou a menší kázní k autoritám. Zatímco cesty na východ do dnešního Egypta byly řízeny a vypravovány po důkladném plánování z přístavu v sídelním městě . Výpravy na západ byly spíše dílem improvizace a náhlého rozhodnutí. Pokud se dá poznat nejméně čtyři první výpravy zmizely beze stopy , až páté expedici se podařilo doplout k břehům ostrova, který se mi nepodařilo lokalizovat s absolutní jistotou, ale domnívám se že by se mohlo jednat buď o Kubu nebo o Jamaiku. Tento ostrov si zvolili za svojí dočasnou základnu a hlavní přístav pro cesty do své domoviny. Cesta mezi starým a novým světem byla otevřena a řady nových obyvatel se začaly rozrůstat. Ostrov kde žili, ale nesplňoval jejich představy ve všech bodech. Pro uctívání slunečního kultu potřebovali vysoké hory a určitě toužili i po rozsáhlejším prostoru k životu. Proto vyrazili na další pouť. Cesty osadníků se rozdělili do dvou směrů. Jedni zvolili kratší variantu a přistáli v místech dnešního Yukatánského poloostrova. Druzí šli cestou delší a strastiplnější a dorazili do míst kde ústí do moře řeka , které mi říkáme Amazonka. Obě skupiny po vylodění narazili na obyvatele nového světa a právě tady se začal následný rozklad. Právě tady na samém počátku kolonizace Nového světa bylo zaseto sémě, které bude růst po mnoho staletí a nakonec celý tento mikrokosmos vyvrátí.“
Po krátké pauze položil řečnickou otázku: ,,V čem byl problém?“
Bez váhání si sám odpověděl: ,,Ano byl v původním obyvatelstvu. Zatímco obyvatelé Amazonie byli velmi přátelští a mírumilovní a vyslance Onrixovi přijali v míru , obyvatele Yukatánu byli válečníci , kteří byli velmi podobní hordám barbarů ze severní hranice Atlantidy a kolonisty ihned po vylodění napadli. Běh dějin mohl být úplně jiný, kdyby osadníci neupnuli všechny síly k přetvoření místního obyvatelstva. Ale jak už bylo řečeno Atlanťané z jihu dali více na instinkt , než na rozum a u těch, co vstoupili na Yukatán vyhrály instinkty na celé čáře. Díky své vyspělé technologii dokázali místní porazit a místo, aby se pokusili jejich návyky změnit sami je převzali. Vyslanci ze sluneční říše se stali pro primitivní obyvatele bohy. Zneužili toto postavení a velmi rychle si podmanili místní obyvatele v širokém okruhu a v prostoru dnešního Mexika pozvedli první skutečnou říši Nového světa. Podle místa svého vyplutí si sami říkali lidé ze zálivu opeřeného hada. A je podle mne mimo diskuzi, že aztécký kult o bohu v těle opeřeného hada má kořeny v časech Atlantské kolonizace. Zhruba ve chvíli vytvoření vlastní říše se archiv o severních kolonistech přestává zmiňovat na dobu delší než tisíc let. Je absolutně jisté, že vývoj pokračoval, ale nebyl zřejmě písemně zaznamenán. Dá se pouze odhadnout, že kolonisté nadále šířili svou moc a stali se skutečnými pány střední a severní Ameriky. Jejich kontakty se vzdálenou vlastí a také s osadníky na jihu ustaly.“
Na chvíli se odmlčel a pokračoval další otázkou:,, Co se zatím dělo na jihu?“
Nečekal odpověď a tak jsem ho raději nerušila: ,,Místní přátelské obyvatelstvo také vidělo v nově příchozích boží vyslance, ale ti této pozice nezneužili , ba naopak. Předávali své znalosti domorodcům. Protože oblast na pobřeží nebyla pro založení města vhodná, postoupili proti proudu velké řeky až do podhůří vysokých hor a právě zde vybudovali svojí vlastní říši. Nejdříve vyrvali pralesu území pro stavbu města a pro vytvoření systému polí a pastvin. Mimořádná úrodnost země, teplé klima a dostatek vláhy umožnil mohutný rozvoj. Okolní obyvatelé kteří žili v chatrčích s úžasem pozorovali své sousedy,kteří nemuseli lovit a pořád měli dostatek jídla. Když se odvážili vstoupit do města nechápavě sledovali množství lidí i velikost staveb. Nejdříve asi záviděli, ale když viděli že je místní nevyhánějí a jsou ochotni se s nimi rozdělit o plody své práce měnili dobrovolně své životní zvyky a přidávali se ke slunečnímu městu. Jak se moc slunečního města šířila, zvětšovalo se i území, které se k němu hlásilo. Tato říše nikdy nebyla pevně řízeným monolitem, ale spíše jakýmsi svazem kmenů, které se vzájemně podporovaly. Samým středem tohoto uskupení bylo sluneční jezero dnes zvané Titikaka. Právě zde vytvořili kolonisté sluneční chrám. Neměli Onrixe aby ho oživil, ale i tak se v něm věnovali astrologii a pozorování naší hvězdy. V době vybudování chrámu až sem dolehlo zoufalé volání domoviny o pomoc, ale zde nebylo vojáků, kteří by mohli pomoci. Ti co žili ve městě slunce prostě nebyli schopní chápat co se děje. Boj a války neznali. Ti co by snad mohli pomoci žili daleko na severu a se svojí vlastí už celá tři století nekomunikovali. A tak se mohlo stát, že obyvatelé metropole čekali marně. Pomoc ze západu nepřišla. Ti co by chtěli pomoci nevěděli jak a ti co věděli jak pomoci nechtěli. Po zničení říše odplula poslední loď na východ a tím došlo na dalších sedm set let k úplnému přerušení kontaktů nového světa se starým.“
Nyní mi to nedalo a využila jsme pauzy ve vyprávění k dotazu.: „Jestli to dobře chápu, na území Ameriky vznikly dvě říše. Severní v Mexiku a jižní v okolí jezera Titikaka a tyto dva státní útvary spolu vůbec nekomunikovaly. Je to tak?“
„Ano“ řekl Theodor a pokračoval: „Vím, že to vypadá divně, ale Vy to posuzujete dnešníma očima. Musíte se vžít do situace, která tehdy panovala. Severní kolonisté, kteří založili říši opeřeného hada se zřekli námořní plavby a věnovali se válčení a podmaňování svých sousedů. Tento život přerval jejich pouta k rodákům na jihu. Pokusy kolonistů z jihu o vylodění končili povražděním celé posádky. Po druhém pokusu, který přinesl stejný hrůzný výsledek i obyvatelé slunečního města své další snahy o kontakt zastavili. Nyní se tedy obě větve, které vyrazily ze stejného stromu vydaly různými směry. Tento stav trval dlouho, ale nemohl vydržet na věky. Dříve nebo později na sebe musely obě říše narazit. Klid trval plných sedm století, ale vichr který poté následoval zničil obě říše za pouhých deset let. Začátek konce přišel v době, kdy potomek Atlantských kolonistů Aborus v čele vojsk říše opeřeného hada překročil území panamské šíje a vstoupil do jižní Ameriky. Během milénia vlády slunečního chrámu u jezera Titikaka bylo prakticky veškeré obyvatelstvo kontinentu spojeno pod jeho ochranou. Ale milénium míru právě končilo a už se nikdy nemělo vrátit. Aborus v sobě potlačil vše dobré co dostal od předků a byl nyní nejhorším z barbarů. Mírumilovné obyvatelstvo nebylo na jeho příchod připraveno ani po morální ani po materiální stránce. Hostům ze severu byli místní obyvatelé připraveni splnit jakékoliv přání, ale oni žádné přání nevyslovili. Ihned po překročení pomyslné hranice začali vraždit a plenit. Starousedlíci začali prchat do vnitrozemí, netrvalo dlouho a zpráva o hrůze ze severu dorazila i do chrámu u jezera. V té době zastával úřad velekněze, který byl skutečným vládcem slunečního města a jeho spojenců muž jménem Belarius. Tato zlá zpráva vyvolala zděšení a paniku, ale velekněz jako první zavelel k obraně. Jeho lid neměl žádné zbraně ani bojové zkušenosti , ale byli mu dány k dispozici znalosti pradávné sluneční civilizace v Belariusovi navíc dostal do vínku i vůdce nadprůměrných schopností. Prvním jeho rozhodnutím bylo povolání všech mužů ochotných bojovat pod korouhve slunečního města.“
Hlas Theodora se třásl dojetím, ale odhodlaně pokračoval: ,, Všichni bojeschopní vyslyšeli volání svého velekněze a začali se soustřeďovat na planině pod horami . Dalším krokem byla výroba zbroje pro novou armádu. Všechny síly slunečního města se napnuly a během krátkého času měl každý obránce k dispozici výzbroj a výstroj. Po té začal nejhorší čas při výstavbě armády. Bylo třeba muže neznalé boje , kteří navíc vůbec nechápali proč by někoho napadlo na ně zaútočit naučit bojovat. Ani potomci původních kolonistů nemohli znát boj. Millenium míru všechny poznamenalo. Ale přes tyto těžkosti se podařilo sestavit částečně vycvičenou armádu a s ní vytáhnout na sever s cílem odrazit vetřelce. Do čela šiků se postavil bratr velekněze Borgarus a vyrazil. Nyní se tedy armády opeřeného hada a slunečního města přibližovaly dvojnásobnou rychlostí. Vrchní velitel Borgarus byl ve velení nezkušený a tak ani nehledal vhodné místo k boji. Aborus si byl sám sebou natolik jistý, že ani nepředpokládal střet s ozbrojenou silou. Jediným možným výsledkem nezkušenosti prvého a pýchy druhého bylo to, že ke střetu obou armád došlo neočekávaně u řeky jménem Aria zhruba sedm denních pochodů od slunečního města. Barbarský velitel pospíchal k sídelnímu městu v očekávaní bohaté kořisti. Cestu znal od zajatců, kteří mu jí vyjevili těsně před svou smrtí. I sluneční velitel tušil, kudy bude nepřítel musí postupovat a tak se stalo, že nepřátelské voje vstoupily do údolí Aria prakticky současně. Kdyby měl někdo tu možnost a viděl budoucí bojiště z výšky, na první pohled by mu bylo jasné, že armáda barbarů je početnější a podle chaotičnosti v jejím postupu by vydedukoval, že se na boj těší ale že její kázeň je slabá.
To vojáci ze slunečního města postupovali opatrněji, ale byla na nich dobře patrná kázeň. Rozdíl v dravosti postupu mohl vyplývat i z toho, že útočník nevěděl jaká ho čeká bitva, čekal jen další vraždění a drancování. To obránci věděli, že se utkají s krutým nepřítelem zatím ale nevěděli kde. Tak vypadala situace ve chvíli, kdy ze severozápadu vstoupil do údolí řeky Aborus a z jihovýchodu Borgarus. Samo údolí bylo zarostlé hustou vegetací, kterou rozrušovala pouze úzká cesta. Toto místo bylo pro boj nevhodné a je jisté, že by si ho dobrovolně nezvolil žádný velitel, ale situace byla daná. Není možné říci kdo se lekl více. Jestli obránci před svým prvním bojem nebo útočníci v překvapení z toho že proti nim stojí ozbrojený nepřítel.“
Hlas Theodora nabral na intenzitě: ,, Ale na osobní pocity nebylo na poli válečném místo. Výhodou sluneční armády bylo, že k boji dojde v úzkém údolí, kde nepřítel nebude moci uplatnit svojí početní převahu. Bez ohledu na úzké bojiště vyrazily barbarské hordy do útoku. Při první zteči byl patrný rozdíl ve zkušenostech v boji. První vlna útočníků prolomila zatím nerozvinutou sestavu obránců, ale to se již do čela svých šiků postavil Borgarus a nařídil rozvinutí pochodového proudu do obranné linie. Jakoby kouzlem se proti vlně divokých barbarů pozvedla stěna ze slunečních štítů a kopí obránců. Nebylo jich třeba mnoho , stačilo jedno sto štítů a kopí a vlna kruté zášti se o ní rozbila. Na povel svého velitele štítonoši a kopiníci vyrazily vpřed. Rozbitá útočná vlna neměla síly k odporu a začala ustupovat. V té chvíli vyplynul ze situace další faktor nahrávající obráncům. Velitel severní armády Aborus se zdržoval až ve druhé polovině pochodového proudu a ve chvíli prvního boje nevstoupil ještě do údolí řeky Aria. Když byl spraven o situaci na hrotu své armády, chtěl co nejrychleji zaujmout pozici v čele vojsk, ale projít údolím , které bylo přeplněno vojáky bylo skoro nemožné. Mezitím byly šiky útočníků vrženi zpět a zde se promísily s jednotkami postupujícími k jihovýchodu. V údolí vznikla panika a nižší velitelé armády říše opeřeného hada neměli dostatek autority, aby zvládli zmatek, který jejich jednotky zachvátil. Po hodině boje pochopil Aborus, že musí svojí armádu dostat z údolí. Nařídil skupinový ústup a za cenu ztráty ne méně než pěti set mužů vyvedl svoje šiky zpět na planinu před údolím. Snad doufal, že Borgarus vyrazí za ním a ve volné krajině dojde k rozhodné bitvě. Ten ale nemyslel na útok. On ani jeho muži neznali opojení z vítězství. Tento pocit zatím pro ně neexistoval. Sám velitel zdolal strmý sráz a ze skalní terasy uviděl své i nepřátelské šiky z ptačí perspektivy. Bylo mu na první pohled jasné, že nepřítel má převahu. Sestavil zprávu pro svého bratra ve které síly ze severu odhadl na osm tisíc mužů. Sám disponoval pouze třemi tisíci muži a přibližně stejná síla se formovala ve slunečním městě. Po návratu do ležení nakázal rozvinout bojovou formaci vně údolí. Své muže rozmístil asi čtvrt míle od vstupu do soutěsky a vydal rozkaz k vytváření štítové hradby a to hned ve třech liniích za sebou. Po bocích sestavy vyslal do husté vegetace dvě bojové skupiny po dvouch stech mužích, které měli za úkol zablokovat obchvatný manévr. Pět set mužů zformoval za třetí štítovou linii coby zálohu. Zbytek své armády v síle jednoho a půl tisíce bojovníků poslal svému bratrovi jako posilu hlavní armády říše slunce. Z toho co bylo řečeno a napsáno je jasné, že Borgarus nevěřil, že by mohl záplavu ze severu odvrátit se svými omezenými silami a zároveň je vidět, že chtěl pro svého bratra uchovat část armády. A získat čas k jejímu budování. On i jeho muži se obětovali pro záchranu své vlasti. Ani Aborus nezahálel. První co udělal bylo přeskupení svých vojsk. Na samý hrot postavil nejlepší jednotky tvořené původními obyvateli Yukatánu a potomky kolonistů. Když byl připraven čekal, zda přece jenom nevyjde Borgarus z údolí, ale byl zklamán. Doba příprav a vyčkávání skončila. Velitel severních vojsk se postavil do čela svého vojska a vyrazil jako první do soutěsky. Za ním se valilo dva tisíce vybraných mužů. Jejich postup netrval dlouho. Hned za prvním zákrutem řeky uviděli štítovou hradbu. Snad jen kratičký okamžik zaváhali, ale strženi příkladem svého vůdce vrhli se proti štítům i kopím. Dvě stovky mužů sluneční armády nemohlo odolat desetinásobné přesile nepříteli. Jakmile byla překážka překonána a obránci vyhlazeni uviděli vítězní barbaři druhou štítovou uzávěru. Pach krve je tak vybičoval že bez váhání vyrazili k dalšímu ataku. Opět dvě stovky obránců bojovalo marný boj s přesilou i oni padli na poli cti , ale i řady útočníků prořídly. A tu se proti nim pozvedla poslední hráz ze štítů. Tentokrát váhali o poznáni déle, ale teď nebyla síla, která vy je mohla zastavit. Vrhli se do útoku s divokostí, která byla umocněna na maximum, Tato linie odolávala nejdéle až se zdálo, že nepřítele zadrží , ale sám Aborus ač raněn prolomil jako první zeď odvahy. V okamžiku pádu poslední obrané pozice se postavil Borgarus do čela zálohy a vyrazil do boje. Současně s tímto čelním atakem pětiset mužů ze zálohy, napadli unavené útočníky i muži ukrytí po stranách cesty. Velitel severních vojsk cítil, že atak z čela i z obouch stran může jeho jednotku zničit.
Povolal urychleně své zálohy a mohutným úderem vyřadil z boje obě křídelní formace. Borgarus a jeho muži zůstali sami. Barbarské voje se zformovaly a vyrazily na poslední steč. Netrvalo dlouho a v údolí Aria nezbyl ani jeden živy sluneční voják. Mezi posledními padl Borgarus stražen k zemi přesilou nepřátel.“
Theodor se odmlčel a já přemýšlela o tom co řekl.
To co tady zaznělo svědčilo o velké odvaze a odhodlání, ale poněkud odbíhalo od našeho tématu. Překonal své rozjitření a pokračoval: ,,Pochopte moje pocity. Celá staletí žiji s těmito písemnostmi, Mám pocit jako bych se sám té bitvy zúčastnil.“
Když více či méně logicky odpověděl na moje nevyslovené pochyby pokračoval: ,,Po této hrozné bitvě prošli severní armády údolím řeky Aria a rozbili tábor na planině po které mohli dojít až ke slunečnímu městu. Tady, ale Aborus musel zastavit. Jeho vojsko bylo vyčerpáno těžkou bitvou a navíc mu zbývalo pouhých šest tisíc bojeschopných mužů. Nyní bylo třeba buď vyčkat příchodu posil, ale ty byly v nedohlednu , nebo riskovat další bitvu s oslabenou armádou , nebo zkusit vyjednávat. První nebo druhá varianta se zdála srdci bližší, ale jedinou možnou volbou byla varianta třetí. Aborus poručil naložit mrtvolu hrdinovu na vůz a sám se postavil do čela poselstva na cestě do slunečního města. Po sedmi dnech na cestě uviděl mohutné město kol kterého tábořila silná armáda. Svým cvičeným okem odhadl počet mužů na čtyři a půl tisíce. Byl zastaven hlídkou, ale když řekl, že přiváží tělo hrdiny a nabídku k míru, byl uveden k Belariusovi. Tam si poprvé, ale ne naposled stáli tváří v tvář poslední vládci velkých říší. Aborus vyzdvihl hrdinskou smrt Borgaruse a navrhl zastavení nepřátelství. Velekněz slunečního města stále zasažen smrtí bratrovou, rád souhlasil s ukončením nepřátelství. Po této dohodě pozval nyní už svého hosta do chrámu, kde mu představil své spolupracovníky. A tady se nastartoval osudový zlom. Jedním z mužů, který byl veleknězi nejbližší byl Gorion. Hlavní kněz chrámu slunečního města a správce starých sbírek atlantské literatury. Aby usnadnil Aboriusovi život v nových podmínkách předělil vládce Goriona k jeho osobní potřebě. Po tomto aktu přátelství přivedl zástupce velitele celou severní armádu do slunečního města. Ta zde byla z větší části odzbrojena spolu se sluneční armádou a stav se zdánlivě vrátil k normálu. Ale pod povrchem se rozhořel skrytý zápas. Velitel severních armád byl plný závisti, když viděl moc a bohatství slunečního města. Začal spřádat plány, kterak vše co záviděl Belariusovi získá. V tomto plánování brzy našel brzy spojence v osobě Goriona.“
Theodor udělal delší pauzu a řekl. ,,Teď se dostáváme k tomu důležitému. Dávejte pozor! Nevíme od koho vyšel první impuls zda od Goriona nebo od Aboruse, ale to není úplně podstatné. Ti dva se rozhodli, s pomocí sil temnoty ovládnout sluneční město. Z dostupných tisků není jasné, kde našli postup pro vybudování cesty temnoty. Nevíme, zda tušili, koho chtějí vypustit na zem, Toto hrůzné dílo jim trvalo devět let. Belarius asi věděl co se chystá a souběžně pracoval na uvolnění sil světla.“
Pak si neodpustil vsuvku: ,,To co řeknu nyní je jenom spekulace. Osobně se mi zdá, že v říši slunečního města měli k dispozici i některé archiválie ze Solisionosu které se nedochovaly a s jejich pomocí mohli brány sestrojit i otevřít.“
Po krátkém odbočení se vrátil k faktům: ,,Naprosto jisté je, že všechny brány zla i dobra co byly později sestrojeny vycházely z poznatků Goriona, Aboruse a Belariuse, které se zachránily při zániku říše slunečního města.“
Bylo na mém společníkovi vidět, že tato část je opravdu důležitá.
Poposedl naklonil se ke mně a jeho hlas získal na naléhavosti: ,, Bránu zla sestrojili její tvůrci přímo ve slunečním městě. Po jejím otevření na povrch vyrazil Gechorus naposledy ve své vlastní podobě. Pokaždé, když byl portál temnoty otevřen později zvolil zloboch jinou podobu. Takže obyvatelé slunečního města jako poslední viděli pravou tvář Gechorusovu. Po velekrály zkázy z brány temnoty vyšel i Balibur . Gorion a Aborus byly prvními , kteří svoji hloupou zášť zaplatily životem. Místo aby vládli světu stali se členy družiny neživých otroků. Ale krev dvou lidí nemohla ukojit zlobu arcivraha. Pomocí své obludné zbroje otevřel chřtán pekelný a na svět vypustil družinu neživých. Celá sluneční metropole se zalila krví tisíců neživých. Hlavně vojáci ze severu, kteří přísli s Aborusem se postavili na odpor. S neživými otroky dokázali bojovat se ctí, ale síla Gechorusova a Baliburova byla nezlomná. Zoufalí Belarius pracoval ve slunečním chrámu u jezera Titikaka.
I zde viděl obrovskou zář hrůzy, která vycházela z dalekého místa, kde před tisícem let jeho praotcové založili sluneční město. To už neexistovalo. Z místa , kde stávalo se do okolí rozlil oheň zla a nenávisti. Celá planina se změnila v pustinu. Ve slovníku obyvatel se objevil nový pojem „vražda ze soucitu“. Kdy rodiče v zoufalství zabíjeli vlastní děti před příchodem neživých. Řeky i jezera byly plné mrtvých a jejich voda rudla barvou krve. Když se zdálo, že zlo nic nezastaví, otevřel velekněz bránu světla a vypustil na povrch Onrixe, Arkanu a vojsko světlonošů. Zatímco Arkana a družina světlonošů začala své dílo a vytlačila neživé z okolí jezera nařídil Belarius svým věrným, aby sepsaly vše co uvidí a odpluli do kolonie na východě. Bylo životně důležité, aby znalosti slunečního města přižily jeho zkázu. Po té co vydal svůj poslední rozkaz, spojil své tělo s Onrixovým a čekal příchod Gechoruse. Ten k jezeru dorazil před soumrakem a nastoupil na loď ve snaze dosáhnout chrámu co nejrychleji v ústrety mu vyplul Belarius s Onrixem ve svém nitru. Když kníže zla viděl, že bude v boji čelit člověku zaradoval se jist si svým vítězstvím. Netušil, že nebude čelit jednomu, ale hned dvěma soupeřům naráz. Než dopluli k sobě slunce zapadalo a celé jezero bylo zahaleno do milosrdného šera. To bylo prorváno ohnivým zábleskem , když zbroj dobra narazila na zbroj zla. Celé jezero bylo zalité ohněm. Boj se prodlužoval a bylo jisté, že může trvat neskutečně dlouho a jeho výsledek byl nejistý. A v tento okamžik se Belarius rozhodl. Bylo třeba velké oběti, aby zachránil, když ne sebe nebo rozvrácenou říši, tak alespoň lidský rod jako takový. Vší silou se odrazil a srazil vlastním tělem Gechoruse do vod jezera. Ti co stáli na břehu viděli že boj pokračuje i pod vodou ale obraz slábl jak věční bojovníci klesali do hlubin. Ve chvíli kdy voda definitivně pohltila dobro i zlo zmizely ve chřtánu pekelném Balibur, Arkana, neživí i světlonoši. Tam, kde stálo sluneční město byla nyní pustina. Lidé, kteří přežili apokalypsu ničení se rozešli po celém kontinentu.Sluneční chrám u jezera zanikl s odchodem posledních zasvěcených na západ. Ale ani Yukatánská říše opeřeného hada nepřežila . Odchod Aboruse na jih a jeho pozdější smrt zavdala příčinu k bratrovražednému boji, který vyvrcholil pádem říše. Vše co na území nového světa zbylo, byla touha místních lidí hledat cestu ke slunci. I pozdější národy Ameriky ať už Inkové nebo Aztékové stavěli pyramidy a observatoře. Stále čekali na návrat svých bohů ze západu. A právě tato víra vedla po roce 1492 k jejich zkáze. Bílý muž přišel z moře ze západu, ale nebyl to bůh, byl to dobyvatel.“
Hlas Theodora jakoby pomalu dozněl a já plasticky viděla zánik civilizace, která toho mohla tolik říci a dát budoucím pokolením.
Před očima mi běžel obraz zániku říše Inků.
A jako sen v mé hlavě se zjevil výjev pálení starých indiánských textů ve jménu katolické víry.
Do posledního okamžiku se snažili kněží indiánských kultů zapsat své znalosti.
Chrámy už hořely a oni stále psali. Vojáci v žoldu španělského krále a kněží pod korouhví vatikánského papeže je odváděli ven a tam vraždili. Spisy pálili na hranici ve stínu kříže.
Byl to jen okamžitý nápad, jako když slunce zasvítí mezi mraky, ale nešlo ho vyhnat z hlavy.
Ten nápad ta otázka zněla. Komu vlastně sloužil španělskému králi, vatikánskému papeži nebo snad Gechorusovi.
Ale zaznělo zde více zajímavých faktů, jedna věc byla nad jiné pro mne nepochopitelná a vyprovokovala můj dotaz: ,,Můžete mi odpovědět na jednu otázku?“
Theodor přikývl.
Já mohla pokračovat: „Vy tvrdíte, že po otevření brány zla vystoupil Gechorus naposledy ve své pravé podobě ? Kdo tedy byl vyvolán keltskými Druidy u hory Bořeň a čí tvář byla zobrazena v Jindřichově Hradci i Budyni?“
Theodor přikývl a řekl: ,,To není jedna, ale dvě otázky. K té první. Ano pokud jsou naše podklady správné už nikdy hrůzovládce nebojoval ve své pravé podstatě.Ke druhé otázce. Vládce temnoty na sebe bere různé podoby. Může být vším co si jen člověk dokáže představit. My nevíme ani nezjistíme čí tvář přijal při svém třetím návratu na zem v časech starých Keltů, ale to zlo, které do člověka vstoupí musí poznamenat i jeho tvář. Každá oběť Gechoruse nakonec vypadá asi stejně.“
Odmlčel se , ale pouze na chvíli. Naklonil se ke mně a upřeně se mi podíval přímo do očí a řekl.:,,Cítím že ve Vás je další myšlenka. Možná je důležitější než tušíte. Nechcete něco říci?“
Hlas získal na důležitosti a já cítila, že moje úvahy o dobyvatelích nového světa po roce 1492 mu nezůstaly utajeny.
Bylo skutečně podivné, jak Theodor i Johan dovedli proniknout do mé hlavy.
Ale mé myšlenky byly neuspořádané a moje odpověď zněla:„Ne teď ještě ne!“
Můj společník pouze přikývl a dodal: „Snad děláte správně, ale nemlčte moc dlouho!“
Když domluvil přeběhl mi mráz po zádech a měla jsem neodbytný pocit něčeho velkolepého, až by se dalo říci dějinného.
Po těchto slovech se doktorka Věra odmlčela.
Bylo to zvláštní . Při jejím vyprávění mi v hlavě vyvstávaly různé otázky, ale nyní když domluvila, nebyl jsem schopen nic říci.
Má společnice ukončila dlouhé ticho úsměvem a krátkou větou: ,,Vidím, že nevíš co dodat, tak raději budeme pokračovat zítra.“
Zvedla se a bez rozloučení odcházela.
Skutečně nebylo co dodat.
Její příběh mě úplně pohltil.