Návrat

Představte si noční vlak, mezistátní rychlík, ujíždějící velkou rychlostí zasněženou krajinou. Jeho vagóny, jeden jako druhý, pobité a pokreslené sprostými obrázky a telefonními čísly (Zavoláš mi?). Jídelní vůz, nyní skoro prázdný, nabízí poslední jídlo opozdilcům, v lůžkovém vagónu se jiní cestující oddávají slastnému a mnohdy vytouženému spánku. Tu hrají karty, tam se poslouchá tichá hudba, v dalším kupé se jemně líbá mladá dvojice a na samém konci vlaku, ano, přesně tam, sedí v posledním kupé dívka. Zcela sama. Splývá a tmou, která je nejen kolem ní. Zcuchané tmavé vlasy jí padají do tváře a zakrývají velké černé oči lesknoucí se slzami. Jedinou světlou výjimkou je přeškrtaný nápis HOPE na triku s roztrženým rukávem. Hlava opřená o ledové sklo, skelné oči upřeně sledující mrazivou temnotu za okny vlaku.
Rozklepanou rukou si zastrčí pramen vlasů za ucho a zapálí si cigaretu (Ve vlaku kouřit zakázáno!) a vydechne obláček štiplavého kouře na lesklé, teď vlastně zamlžené, sklo. Rychlým pohybem zjizvené ruky (kočky se při topení bránily) nakreslí na mizící tabuli záhadný obrazec (vzpomínka na minulost) a sledujíc, jak mizí, mihne se jí po tváři vítězoslavný úsměv. Oči jsou však chladné.

Léta Páně 1665 spatřila světlo světa maličká dívčina. Suchý a neúrodný rok jí vzal matku, popravčí špalek otce. Vychovala ji baba-šarlatánka. Měla spoustu jmen: Poběhlice, Divoženka, Had, Ďáblovo dítě, Čarodějnice.
Tu noc, kdy se narodila, zuřila nad krajem strašlivá bouřka; blesky několikrát zasáhly statné stromy a ty vzplanuly. Všichni vesničané hasili požáry a její matka umírala při porodu. Otec se utápěl v alkoholu a nakonec se přidal k bandě vrahů. Byl chycen, souzen, odsouzen a popraven. Nikdy nebyla pokřtěná, v kostele omdlévala. Když jí táhlo na sedmnáctý rok, obvinili ji z čarodějnictví.
Snad bych měla objasnit, proč si vybrali zrovna ji. Byla krásná (mnoho chlapců na ni tajně myslelo), chytrá (vyznala se v léčení nemocí a neduhů, ochotně pomáhala vesničanům a nikdy neslyšela slůvka díků). Její dlouhé zcuchané vlasy byly trnem v oku všem dívkám okolo, její bělavá kůže a štíhlá postava je strašily ve snech a tmavé hluboké oči ostatním naháněly hrůzu.
Musím podotknout, že byla skutečná čarodějka.
Když si pro ni přišli, seděla na okenním parapetu, hlavu opřenou o chladivé sklo. Zcela odevzdaná svému osudu. Neplakala, byť měla srdce zlomené a duši na cáry. Pršelo.
Nesoudili ji. Rovnou ji dovedli na hranici a upálili. Nebránila se. Věděla, že pro klid vesnice zemřít musí. Poslední slova zněla: Vrátím se.

Začíná svítat. Drobná dívenka v posledním kupé jedoucího vlaku má zavřené oči a sladký úsměv na rtech. V myšlenkách se stále vrací k minulé noci. Přehrává si ji scénu za scénou, minutu po minutě, úsměv po úsměvu.
Byli to hodní lidé, bohužel narozeni do špatné vesnice.
Vrátila se.