Plamen života-Říše synů slunce díl 13

Říše synů slunce.

Celou noc mnou cloumaly emoce vyvolané jejím příběhem.Vidiny mě prostupovaly a já cítil, že moje skutečné vnímání světa se začíná mísit s příběhem , který mi předkládá.
Po podivně prožité noci mi zůstala v hlavě otázka.: ,,Proč právě já?“
V duchu jsem si říkal zda by nebylo lepší přestat, ale to prostě nešlo.
Ukončit takovou ságu v jejím průběhu by asi nikdo nedokázal.
A tak jakmile byla možnost ihned jsem Věru vyzval k pokračování.
Zamyšleně se na mně podívala a pokračovala: ,,Než se podíváme na území dnešního Egypta musím se zmínit o třetím návratu zla v době keltských Druidů. Jak už víš, právě tento projev zla zasáhl i území dnešních Čech a změnil zásadně můj život. Podle báje kterou jsi slyšel na začátku příběhu, přišel Gechorus na svět po tisíciletém spánku. Tento údaj nelze brát úplně přesně, ale zdá se, že opravdu uběhlo hodně času od pádu slunečního města k otevření jícnu pekelného u Bíliny. Kde Druidové získali vědomosti k otevření portálu netuším, ale zdá se, že byli v jistém kontaktu s Egyptem. Dále jak mi vyjevil Theodor , tvář kterou jsem v Čechách přiřkla pánu zla patřila některé z jeho obětí, kterou zneužil ke svému ztělesnění. Kdo to byl už dnes také nezjistíme. To ti říkám jen pro úplnost, protože řád vědeckých studií se tomuto otevření „via Gechorus“ věnuje velmi okrajově a pouze v odkaze ve třetí schráně, ale tak daleko ještě nejsme.“
Po tomto doplňku se vrátila ve svém příběhu do teplu: ,,Poslouchej co bylo dál . Když polevilo napětí, které svojí poznámkou Theodor vyvolal vstal a beze slova složil listiny do schránky. Poté ji uzavřel a přešel ke třetí chráně. Nacvičeným pohybem zvedl víko a na poradní stůl vyndal objemný svazek listin. Bylo jich určitě nejméně dvakrát tolik než jsme zatím prostudovali v prvních truhlicích.“
Posadil se a promluvil: ,,Tady je archív zachycující dějiny druhé z kolonií starých obyvatel Atlantidy. Navrhuji stejný postup jako u kolonie v novém světě. Já se pro Vás pokusím všechno co vím uvést do jednolitého vyprávění a Vy se ptejte, kde moje informace budou nedostatečné. Takže, kde začít?“
Promnul si bradu a spustil stavidla své výřečnosti: ,,Jak jsem řekl kolonie v dnešním Egyptě byla osídlena zhruba ve stejném čase jako osada v Novém světě, ale tím podobnost končí. Tyto objevné cesty byly řízeny z oblasti Solisionu a byly detailně plánovány a velmi precizně organizovány. Je zde dokonce podrobný popis cesty. Po týdnu na moři musely lodě proplout do moře štěstí. Vstupem do něj byly kamenná ústa. Není vůbec těžké dešifrovat tato slova. Kamenná ústa to je bez nejmenší pochybnosti Gibraltarská úžina a moře štěstí je Středozemní moře. Jehož klidná hladina bez bouří musela po proplutí Atlantského oceánu přinést kolonistům pocit skutečného štěstí. Pak se zde nalézá popis základny pro daleké plavby. Ta se podle mých studií nalézala buď na území dnešní Malty nebo na Sicílii. Popis odpovídá spíše Maltě, ale zmínka o sopce svědčí pro Sicílii s její Etnou. Nevím proč osadníci nezůstali na Apeninském poloostrově, který jisto jistě navštívili, ale oni pluli dál až do delty velké řeky dnes zvané Nil. Podél jejího toku žil na svou dobu velmi vyvinutý národ. Když tito domorodci viděli připlouvat po řece obrovské lodi, které byly vyzdobeny zlatými slunečními štíty, byli u nábožného vytržení. Je pochopitelné, že cestovatele považovali za syny nebes. Tato jejich víra byla ještě posílena činy, které mohli plavci na slunečních lodích vykonat. Kolonisté řešili dilema zda mají svým spoluobyvatelů vyjevit celou pravdu nebo zda si mají ponechat božskou auru. Bylo logické, že božský původ nese jisté ne malé výhody a tak se stalo, že z cestovatelů se stali žijící synové bohů. První co udělali bylo ustavení pevného státního útvaru. Do čela říše se postavil syn slunce řečený Faraón. Celou zem mu pomáhali spravovat jmenovaní úředníci a o duchovní sféru pečovali kněží. Sluneční kult se v údolí Nilu spojil se zdejšími původními božstvy. Pro nezasvěcené vytvořili kolonisté hieroglyfové obrázkové písmo, ale pro styk mezi sebou si ponechali svoje původní litery.“
Přerušil vyprávění a posunul přede mne několik listin:„Tady se podívejte, některé listiny byly psány v obouch typech písma a to dokonce paralelně.“
Pohodlně se opřel a pokračoval: ,,Původní obyvatelstvo vykazovalo značnou zručnost pro práci v zemědělské oblasti. Nově příchozí tento um rozvinuli a z relativně malého území v nivě veliké řeky se stala obilnice celé oblasti. Rozvoj zemědělství byl následován i velkým rozmachem řemesel a umění. Faraóni jako neomezení vládci měli vše ale jedna věc jim chyběla. V rovině kolem řeky neměli kde budovat své sluneční chrámy. Původní kultovní střediska byla výstavná, ale pro uctívání se zdála nedostatečná a právě z tohoto důvodu nechali Atlanťané vybudovat v oblasti kolem dnešní Gizy mohutné pyramidy jako sídlo sluneční síly. To, že se v nich nechávali i pochovat vedlo pozdější historiky k omylu, že se jedná o hrobky. Posláním těchto staveb, které přežily tisíce let, nebylo pouze poskytnout úkryt pro těla mrtvých, ale v první řadě sloužily jako sluneční znamení. Vláda synů slunce probíhala v prvních letech a desetiletích poklidně. Tento stav byl narušen voláním mateřské země o pomoc, ale vůle bojovat byla i zde nulová. Důsledkem bylo to , že ani ze západu nedorazila pomoc. Poslední loď z metropole přivezla archív říše, hrot Onrixova kopí a rukavici světlonoše . Listiny a relikvie byly ukryty na ostrůvku v deltě veliké řeky a vláda klidu nerušeně pokračovala. Uplynula staletí a z Nového světa připlula loď s odkazem Belariuse. I tyto archiválie putovaly na ostrov v místech, kde končí řeka a začíná moře. Zdálo by se že tento stav mohl trvat tisíce let a on také trval. Možná to vypadalo i tak, že by mohl trvat na vždy , ale tak tomu nebylo a být ani nemohlo. I ta nejlepší říše je jenom dočasná a čas pádu země slunečních bohů se přibližoval.“
Položil další řečnickou otázku: ,, Kde vlastně hledat počátek konce ?“
I když jsem tušila raději jsem mlčela a Theodor pokračoval: ,, Prameny nemluví jasnou řečí a je nezbytné hledat v narážkách a odkazech. Je jisté, že toto psaní jakoby v úkrytu bylo velmi rozšířené. Jak se zdá prvotní problémy přišly dost záhy po kolonizaci Egypta. Problém byl asi v tom, že někteří z vyvolených se příliš vžívali do své božské role. Moc, která byla skutečně neomezená začala její nositele pomalu a skoro nepozorovaně rozkládat. Velká moc sebou nesla i závist. Od té už byl jen kousek cesty k nenávisti a intrikám. K tomuto zlomu nešlo najednou ani během jednoho století ale postupně krok za krokem. Je moc divné, že kolonii z Novém světě zničil boj kolonistů, kteří si ponechávali původní ideály s kolonisty kteří převzali chování původních obyvatel Yukatánu.Zatímco Egyptskou říši zničil boj kolonistů, kteří navenek ctili původní ideály, ale ve skutečnosti se jim velmi vzdálili. Úpadek byl patrný už delší čas před konečným pádem. Říše slábla, sousedi se osmělovali, vládnoucí vrstva místo s vnějším nepřítelem bojovala o moc mezi sebou. Vraždy konkurentů se staly denním jevem, Původní vládnoucí třída se začala rozplývat v mase místních obyvatel .Výstavné stavby nikdo neudržoval , zemědělství a řemesla upadala. Faraón už netvrdil že je synem božím už se cítil bohem sám. Poslední pravověrní odjeli na ostrov s archívem a chtěli pomocí znalostí svých předků zachránit svojí zem. Netušili, že svojí činností vypustí na svět hrůzu, která se sice nevyrovná předchozím vpádům Gechoruse, ale v důsledku přinese ještě větší utrpení. Věděli jak síly zla v minulosti naložily s tím, kdo je vyvolal a také nechtěli říši zničit. Chtěli pouze vymazat vládnoucí vrstvu, která podle jejich názoru vedla zem do zkázy. Jako východisko zvolil bránu zla ze Slunečního města. Provedli úpravy a doufali, že síly zla dokážou ovládnout. Jejich tragický záměr došel naplnění. Portálem temnoty skutečně neprošel Gechorus s celou družinou, ale pouze jeho duch. K vykonání svého díla si musel najít ochotného člověka, který se mu podřídil dobrovolně. V říši synů slunce nebylo těžké najít připraveného pomocníka a tak hrůzovládce v nové formě zahájil své dílo. To co místní považovali za plod hněvu božího , bylo plodem práce Gechoruse. Všichni podél velké řeky od Faraóna k poslednímu zemědělci, byli šokováni. Nejdříve nepřišly pravidelné záplavy nutné pro zemědělství. Po té obrovské hejno kobylek zničilo další úrodu. Následoval hladomor strašlivější o to, že lid tento fenomén do té doby nepoznal. S hladem šli ruku v ruce epidemie a nastalo umírání. Už tak oslabená síla synů slunce byla definitivně zlomena. Ve chvíli , kdy poslední pravověrní poznali, že jsou u cílu, že vláda falešných bohů je zničena, chtěli Gechorusova ducha uzavřít v bráně. Ale už neměli dost času. Barbaři ze severu vpadli do delty řeky a archiv uloupily. Poslední pravověrné pobili a bránu, která propustila ducha zoufalství , zničily. Barbaři táhli dál na jih prodchnuti duchem hrůzovládce, zmocnili se i listin Egyptských a tuto cennou kořist ukryli do chrámové hory, kde poté ležela patnáct století. Nájezdníci přišli, vydrancovali říši a zase odešli. Nový vládce nastoupil, ale jeho spojení s říší starou tisíce let, se už nikdy neobnovilo. Od této chvíle zůstal duch temnoty na zemi. Jeho vyznavači od té doby bojují za spojení těla a ducha zla v jedno. Několikrát se jim to povedlo a i díky činnosti našeho řádu se zatím vždy podařilo v krátkém čase Gechorusovu fyzickou podstatu uvězit. Duch uvolněný v deltě Nilu se ale nepodařilo uzavřít nikdy.“
Nyní mi to už nedalo a musela jsem Theodora přerušit dotazem: ,,To tedy znamená, že v zájmu záchrany své civilizace uvolnili ti, které nazýváme zasvěcené pouze tu část Gechrouse, která nebyla vázána na jeho tělesnou podstatu?“
„Ano!“ Odpověděl a já pokračovala v otázkách:,,Z toho tedy vyplývá, že kromě brány, která byla ve slunečním městě a jejíž kopie byla ve staré smolovně v Regensburku i v lomu u Čertovy hlavy u Gradzu musí existovat i jiný typ s jehož pomocí se dá uvolnit zlo pouze omezeně. Máte v archívu popis této brány?“
Můj společník se zachmuřil a řekl. ,,To bohužel ne. Zdá se že vpád ze severu vedl ke zničení tohoto vstupu a listiny nalezené v Šalamounově chrámu návod pro stavbu neobsahují.Celé generace učenců se snažily tento problém vyřešit, ale marně. Veškeré pokusy vypudit ducha temnoty selhaly.“
To co tady zaznělo mě donutilo k dalšímu vyptávání.:,,Promiňte, ale já vůbec nechápu proti čemu vlastně bojujeme? Co je duch temnoty?“
Theodor odpověděl: ,,Duch Gechoruse neboli duch temnoty je to samé co temnota sama. Na první pohled není tak hrozivý jako hrůzovládce sám, ale v důsledku jeho činnost končí úplně stejně. Duch temnoty se kdesi ukrývá a čeká na svou příležitost, když nastane jeho čas, zjeví se nečekaně a vyvolá utrpení a smrt. Může na sebe vzít libovolnou formu. Může být člověkem. Ale i přírodní katastrofou. V Egyptě byl hejnem kobylek, suchem i epidemií.“
Když mi v uších dozněla tato slova, vše začalo do sebe zapadat „To co tady říkáte spojuje Vaše učení s naukou křesťanské věrouky. Dá se říci, že kníže pekelný je pouze jiné označení Gechoruse , ale kdo byl v tom případě Ježíš Kristus? Čí to byl vlastně syn?“
Moje otázka mého společníka zaskočila tak, že nebyl schopen promluvit.
Než získal duševní klid otevřely se dveře a vstoupil Johan Swarz, pravým jménem Arkanus, syn božské Arkany souputnice Onrixe , knížete světla.
Načasování jeho příchodu určitě nebylo náhodné a hned jeho první věta dokazovala, že velmi dobře ví o čem jsme za jeho nepřítomnosti mluvili.
Aniž pozdravil, usedl a bez sebemenšího úvodu navázal na naší diskuzi: „Vaše otázka je oprávněná, ale mi nejsme oprávněni na ni odpovědět. Rozřešení leží ve čtvrté truhle a ta pro Vás zůstane uzavřena. Nesmíme toto tajemství vyjevit, protože tvoří základ celé civilizace, která na nich staví už po dvě milénia. Bible skutečné popisuje i činy zloboha, kterého nazývá jiným jménem, ale zlo zůstává pořád stejné. Ale zpět k Vašemu poslání. Máte prostudované schrány o Novém světě i kolonii v Egyptě. Načerpala jste spoustu informací a nyní je třeba říci, co podnikneme dál. Náš čas se krátí. Do termínu stanoveného učenci von Stolera zbývá deset dní. Po té se brána temnoty otevře a duch Gechoruse se spojí s tělem.“
Nedalo se odolat a má otázka prořízla vzduch: ,,No a co se stane?“
Johan se na mě podíval zvláštním pohledem, jehož hloubka mi došla až po jeho odpovědi:
„Skutečně to chcete vědět? Tak dobrá poslouchejte. Co já vím, tak ke spojení došlo ve dvacátém století pouze v roce 1914 a já žil v přesvědčení , že to bylo dílo von Stolera a co následovalo? První světová válka, občanská válka v Rusku a epidemie španělské chřipky v celém světě. Po té nástup Hitlera a druhá světová válka jejíž hrůzy si svět do té doby nedokázal ani představit. Když si dáte práci a spočítáte oběti, vyjde Vám skoro sto miliónů mrtvých. Po dobu delší než osmdesát let náš řád věřil, že pramenem zla byl von Stoler, ale on naopak nenávist dokázal uzavřít ve své bráně, ale tato odpověď nestačí .My víme kdo portál temnoty zavřel ale nevíme, kdo ho otevřel a proč. A teď si jen zkuste představit hrůzu, která by mohla nastat nyní. Zbraně jsou dokonalejší, technika pokročila a „umění“ v páchání zla z lidí nevymizelo, ba píše naopak. Kolik asi myslíte, že bude nyní obětí? Zbývá deset dní a začne něco, co asi nepůjde zastavit. Učenci a von Stoler nás tentokrát nezachrání. Nejsou schopni pochopit, že ani sto milionů mrtvých nás nepoučilo. Jsou jako Arkana , moje matka před pádem Solisionosu. Taky pochybují, zda si lidé zaslouží žít. Ona tehdy bojovala, ale učenci už bojovat nebudou. Jsme sami.“
Johan sklonil hlavu a z jeho celého zjevu čišel hluboký zármutek,
Nevěděla jsem co říci.
A tak ticho přerušil až Theodor „Jestli je situace skutečně tak zlá, musíme vyrazit do kláštera v Černém sedle pod horou Grossglokner. Já pojedu tentokrát s Vámi.“
Na Johanovi bylo vidět jak ho tento návrh překvapil, ale otočil se ke mně s dotazem: „A Vy se také připojíte“?
Pohled obou mužů se na mně upřel a já cítila že červenám v obličeji.
Bylo třeba něco říci: „Také se připojím, ale řekněte jestli se Vám podařilo zjistit něco nového o cíli naší cesty.“
Na Johanovi byla vidět úleva a o poznání klidnějším hlasem se rozhovořil: „Jak už zde bylo řečeno, cíl naší cesty leží v Černém sedle pod horou Grossglockner. Je to nejvýše položený klášter v Alpách. Cesta pro auta byla vybudována teprve nedávno a roky odloučení jsou dodnes patrné. Celá komunita mnichů , kteří tam žijí je osm měsíců v roce odkázána jenom na sebe. A teď to nejdůležitější. Můj známý u svatého stolce zařídil pobyt pro Vás a pro mne přímo v klášteře. Jako záminku použijeme naší nadaci, která restauruje velké množství církevních památek Zde budeme studovat možnost restaurace hlavního oltáře klášterního kostela. Theodore, Vaší nabídky si vážím, ale cítím, že čas pro to aby jste opustil templ ještě nenastal. Zůstaňte zde a dál pátrejte v archiváliích.“
Věra se odmlčela a já se zamyslel nad jejím sdělením, které zaznělo v právě proneseném monologu.
Co jí to vlastně řekl kontur a boží syn v jednom?
V letech 1914 – 1945 došlo k nastolení vlády temnoty a výsledek: Ypre, Verden, Občanská válka v Rusku, hladomor tamtéž, španělská chřipka, Guernika, Varšava, Lidice, Stalingrad, Oradur, Drážďany, Osvětim, Hirošima, Nagasaki a řada dalších méně známých míst po celé planetě. Člověk i ten nejotrlejší nemůže nevidět milionové zástupy nevinných, kteří během třiceti let spojení ducha temnoty s jeho tělem zahynuli. Lidská fantazie je příliš slabá a nedokáže vykreslit obraz hrůz, které se udály . Já i vy si umíme představit jednu nebo i deset a snad i sto obětí, ale jak si má homo sapiens vybavit obraz 100 000 obětí v Nagasaki nebo 500 000 mrtvých v Osvětimi nebo dokonce 5 000 000 lidí, které skosil hladomor v bolševickém Rusku.
Hlavou mi duněla otázka kdo byli: císař Vilém II, vůdce bolševiků Lenin jeho nástupce Stalin i vůdce říše hákového kříže Hitler a s nimi řada známých i dnes neznámých služebníků ti Ježovové, Jagodové, Himlerové, Bormanové a další.
Jak ke svému úkolu dospěli a jestli za nimi stála temnota jak vlastně vedla jejich kroky.
Vyprávění mé společnice sice dávalo řadu odpovědí, ale nyní mi bylo jasné, že padá stále více otázek. I já chtěl znát pravdu. Slovo pravda v mé mysli mě vrátilo zpět k realitě.
Můj zrak se obrátil k Věře a viděl jsem, že jsem se stal terčem jejího pohledu, když si byla jista, že můj návrat do reality je úplný, pokračovala: ,,Je vidět, že začínáš chápat o co jde. Tvé myšlenky se ubírají správným směrem, ale nyní pravdu ještě nenajdeme.“
Tato klidně pronesená slova se mnou zatřásla jako uragán.
Není přece možné, aby viděla do mé hlavy a četla v mých myšlenkách jako v otevřené knize.
Ale ona tyto mé pocity nijak nekomentovala a pokračovala ve svém vyprávění,, Theodor pouze přikývl“
A já řekla: ,,Teď asi hned vyrazíme, jak už u Vás bývá zvykem.“
Johan se lehce usmál a odpověděl: ,,Ne, ještě ne. Posaďte se a Vy příteli také.“
Když jsme zaujali místa za stolem otevřel desky, které přinesl a na desku rozložil velmi podrobný plán nějaké starobylé budovy.