Plamen života-Klášter temnoty díl 14

Klášter v Černém sedle

Poté usedl a promluvil:,, Tak tady máme plán cíle naší cesty. Zachycuje jak vlastně klášter vypadá po poslední přestavbě z osmnáctého století. Aby Vám bylo jasné umístění v krajině, tak zde leží Grossglocker a tady hora Hochtor.“
Naznačil dvě místa na stole a plán pootočil tak, že ležel v ose východ-západ.
Theodor se naklonil nad stůl a překvapeným hlasem se zeptal. „Jste si skutečně jist pravostí nákresu?“
„A proč se ptáte?“ Odpověděl otázkou kontur.
Archivář se vůbec nepodivil Johanově nezdvořilosti a pokračoval: ,,To co zde leží, vůbec nevypadá jako plán kláštera. Tady chybí to nejzákladnější co musí taková duchovní stavba mít. Už to, že kostel stojí vně areálu je nezvyklé, ale že úplně chybí rajský dvůr je naprosto nepochopitelné. A dále je tu dvanáct kruhových věží, to přece není normální. Na co by klášter potřeboval dvanáct strážných stanovišť .K čemu vlastně sloužily? Nehledě na to, že víme z Vašich úst, že ke staveništi musel být velmi obtížný přístup a doprava takového množství materiálu musela být obtížná.“
To co řekl mělo logiku , ale mě trápil jiný problém a tal jsem řekla:,,Pánové podívejte se pozorně! Ty věže zaujímají kruhovou linii. Je to prakticky přesný kruh.“
Když jsem domluvila, byl na mých společnících patrný úžas a Johan řekl. ,,Je vůbec možné, aby byl tento odloučený církevní objekt vybudován jako gigantická brána zla?“
Na tuto řečnickou otázku si i odpověděl: ,,Možné by to bylo a místo by bylo vybráno správně. Už staré kroniky popisují Černé sedlo pod Grossglocknerem jako místo velké koncentrace sil temnoty. V tomto sedle zahynulo více lidí, než kdekoli jinde v celých Alpách“.
Když domluvil tak mi hlavou prolétla myšlenka. „No to tedy asi bude výlet. Zase lezeme do pěkné šlamastiky.“
Usmál se Johan a zdálo se mi, že i na tváři jindy naprosto netečného Theodora přelétl úsměv. Kontur vstal , rozloučil se s archivářem a mě vyzval k odchodu.
Můj poslední pohled patřil mému průvodci archivem. Zdálo se mi, že po jeho tváři stékají slzy, ale jistota mi chyběla, protože Johan vyrazil na cestu labyrintem a já ho musela následovat.
Naše pouť za světlem proběhla úplně ve stejném duchu jako posledně.
A i automobil byl připraven se stejným řidičem a na stejném místě.
Ještě jsme ani nestačili zavřít dveře a vůz vyrazil.
Podle stylu jízdy mi bylo jasné, že Johan vydal povel ke spěchu. Cesta z Bregenzu do Iúdolí řeky Inn a dále po salzburské dálnici ubíhala velice rychle.
Po sjetí z autostrády a vjezdu do hor se tempo snížilo , ale asi hodinu před soumrakem řidič odbočil na horskou silničku s označením kloster a s velkou značkou zákaz vjezdu.
My ji ale nedbali a začali pomalý výstup do hor.
Cesta do sedla nabízela ohromující pohledy na horskou krajinu. Už na první pohled bylo jasné, že po napadnutí prvního sněhu není možné vyjet nahoru. Přímo za oknem byla vidět přehluboká propast.Z druhé strany pak neméně vysoká sklaní stěna.
To vše sledoval z výše masiv Grossglockneru, jehož vrchol v zapadajícím slunci zářil do dály.
Když naše cesta trvala déle než třicet minut, napadla mě zvláštní myšlenka.
Co by asi dělal řidič, kdybychom někoho potkali?
Ale žádné vozidlo se neobjevilo.
Uběhlo dalších patnáct minut . Náš vůz zdolal poslední strmou hranu a nám se otevřel pohled do sedla.
To co se naším očím nabídlo, bylo opět neskutečné.
Cesta pokračovala jako tenká nit nyní už po rovině a končila v obrovské kamenné stavby.
Její černá barva ostře kontrastovala s masivem hory Hochtor, která byla v pozadí.
Paprsky slunce ostře ozařovali jak klášter , tak horu a v kombinaci s čistým horským vzduchem vytvářely dojem neobvyklé jasnosti detailu barev.
Jak vykreslit slovy samotnou stavbu?
To je velmi těžké, ale bylo třeba souhlasit s Theodorem.
Já sama v životě viděla mnoho klášterů, ale žádný ani vzdáleně nevypadal jako tento.
Z našeho místa byly jasně vidět kamenné věže obrovských rozměrů s nimiž ostře kontrastoval malý kostelík postavený stranou od hlavní stavby. Všechnu svojí snahu jsem napřela k tomu, abych si zapsala co nejlépe do své paměti podobu kláštera i okolí.
Čas však pokročil a naše cesta skončila .
Řidič zastavil před klášterní portou a mi vystoupili.
Nikdo nás nevyšel přivítat a tak jsme prošli bránou do průjezdu, ale dál se jít nedalo.
Chodba končila masivní mříží.
Johan postoupil ke stěně a zatáhl za madlo zvonku.
Celou budovu rozezněl zvonivý zvuk a po dlouhé době bylo slyšet z dálky kroky.
Zvuk se pomalu přibližoval a mi v houstnoucím šeru uviděli muže v kutně, která mi ale nepřipomínala žádný mně známý řádový šat.
Došel k nám a bez pozdravu vyštěkl otázku: ,,Co tu chcete?“
Můj společník se nedal odradit nevlídným tónem a odpověděl úředním hlasem: ,,Já jsem Johan Swarz a má společnice je Dr. Věra, pracujeme pro nadaci templu Božího srdce a z pověření papežské kurie se máme ve Vašem klášteře věnovat restaurování hlavního oltáře ve svatostánku. Zde je naše pověření podepsané panem arcibiskupem zdejší arcidieceze.“
Mnich převzal listiny a řekl: ,,Počkejte!“
Poté chvatně odešel.
Hlavou mi prolétlo.
To je ale přijetí a chtělo se mi tyto pocity sdělit i konturovi, ale ten jen stiskl mojí ruku a já ve své hlavě jasně slyšela jeho hlas: ,, Teď nic neříkejte. Věřte mi.“
Můj pohled se střetl s jeho a z jeho očí přímo vyřazovala prosba.
V hlavě mi opět zaznělo: ,,Věřte mi!“
Nedalo se nic dělat, jen přikývnout a čekat.
Čekat, ale jak dlouho?
Po čtvrt hodině byl neklidný i Johan a zrovna ve chvíli, kdy chtěl znovu zazvonit, bylo z dály slyšet kroky.
Naše pozice se během čekání zalila houstnoucím šerem a mi stáli skoro v úplné tmě. Ale kroky se přiblížily a mnich nesl pochodeň, která chodbu prosvítila.
Spustil bez sebemenšího úvodu a mezi ním a Johanem se rozvinul zajímavý dialog.
Začal mnich: „Vaši návštěvu jsme konzultovali se řádovým generálem, ale on o ní není informován!“
,,Ale váš generál není nadřízen duchovnímu správci arcidieceze. Doufám, že jste si naše pověření ověříte u něho!“ Odporoval Johan.
„Tak se stalo. Vaše oprávnění je v pořádku.“ Konstatoval mnich.
„Tak nás pusťte dovnitř!“ Naléhal Johan.
„Dnes to není možné. Otec opat není přítomen.“ Vymlouval se mnich.
„To nemyslíte vážně! Vůz co nás přivezl již odjel a já s kolegyní nebudu nocovat na chodbě!“ Touto ostrou větou Johan zakončil neplodnou diskuzi.
Po této větě bylo na mnichovi vidět vnitřní dilema , ale nakonec otevřel mříž a řekl: ,,Pojďte za mnou. Odvedu vás do cely. Dnes budete mít pouze jednu společnou. Musíte to vydržet. Pamatujte, že celu nesmíte opustit, dokud pro vás já, nebo jiný bratr nepřijde a s nikým nesmíte mluvit. Tak už pojďte.“
Vedl nás chodbou prošel do velké dvorany.
Zastavil se a otevřel dřevěné dveře. Od své pochodně zapálil trojramenný svícen.
Johan vstoupil a já za ním. Náš nerudný průvodce beze slova zabouchl dveře a dál už byl slyšet jenom zvuk vzdalujících se kroků.
Ve slabém svitu tří svíček jsem začala prohlížet naši celu. Označení cela, bylo docela výstižné. Byla tu jediná dřevěná pryčna a na ní dvě přikrývky. U zdi stál stůl a dvě židle. Naproti pak bylo plechové umyvadlo a nádoba na vodu. Pod pryčnou bylo něco, co mi vyrazilo dech.
No správně. Byl tam klasický plechový nočník. Když mi padl do oka bylo jasné, že pátrání po toaletě je zbytečné.
Kontur se posadil ke stolu a klidným hlasem se zeptal: „Jak se Vám tu líbí a co říkáte přijetí?“
„No není to zrovna žádný luxus.“ Odsekla jsem a na druhou otázku zněla moje odpověď takto:
,,A to přijetí , to bylo skutečně neobvyklé. Ale taky bych se ráda na něco zeptala. Můžu?“
„Já zůstanu do rána na židli a Vy se vyspěte.“ Odpověděl na mojí nevyslovenou otázku.
No a je to. Projelo mi hlavou.
Půjdu spát.
Spánek i v tomto zvláštním prostředí přišel velmi rychle a je s podivem, že má mysl byla zcela oproštěna od snů a nočních můr.
Můj první pohled po probuzení patřil Johanovi.
Seděl na tom samém místě co večer a zdálo se mi, že se ani nepohnul.
Naše obydlí bylo zalito slabým ranním svitem, který pronikal do cely malým zamřížovaným okénkem.
Svíce během noci dohořely a vzduch byl plný těžkého neuchopitelného dýmu.
Můj společník zaregistroval mé probuzení a klidným hlasem se mě zeptal: ,,Tak jak jste se vyspala?“
„Nad očekávání dobře a Vy?“ zněla má odpověď.
Johan se usmál a řekl: ,,Já vůbec, ale to nevadí. „
Poté vstal a obešel místnost po obvodu a otevřel dveře.
Ta představa, že odejde beze mne , byla natolik hrozivá, že jsem byla ihned na nohou a těsně za ním.
Po třech krocích zastavil v chodbě a řekl: ,,Tak kam půjdeme?“
Popravdě řečeno mi nebylo jasné, co chce dělat , ale bylo třeba něco říci.
Má odpověď zněla: ,,Třeba doleva.“
Jen přikývl a vyrazil.
Já za ním doslova přilepená na jeho záda.
Chodba byla dlouhá určitě osmdesát metrů a končila širokými dvoukřídlými dveřmi.
Otevřel a já uviděla poměrně rozlehlou místnost, která byla zařízena jako jídelna.
Na stolech bylo použité nádobí i se zbytky jídla.
Projít touto místností trvalo jen chvilku a před námi byla kuchyně.
Na kamnech stály hrnce, ale oheň byl vyhaslý.
Při pohledu na hrnce mě došlo jaký mám vlastně hlad.
„No tak se najezte“. Řekl kontur.
A já ho ráda poslechla.
V krajníku kotli byla studená, ale docela dobrá bramborová kaše.
Jídlo ukojilo hlad , ale to co tady bylo k vidění vyvolávalo otázky.
Kde všichni jsou a proč nechaly v jídelně nepořádek a v kuchyni plné hrnce?
Johan si sedl a bylo na něm znát, že je také zaskočen vývojem situace.
Urovnal své myšlenky a obrátil se ke mně. „Co teď navrhujete?“
Má odpověď zněla. ,,Myslím si, že musíme celý areál důkladně prohlédnout, začala bych u vchodu a pokusila se to tady alespoň částečně zmapovat. Možná by bylo dobré vylézt na jednu z tuctu věží a podívat se z nadhledu. Víte co ale vůbec nechápu? Kde všichni jsou!“
„To také nevím.“ Řekl Johan a pokračoval: ,,To co jste navrhla je rozumné. Půjdeme ke vchodu a tam začneme.“
Vyrazil a já za ním.
Během chvilky jsme prošli kolem cely, kde bylo naše noční útočiště a cesta ke vstupní mříži také netrvala dlouho.
Jak se dalo čekat, bylo zamčeno.
Hlavou mi zaznělo :alespoň nás nikdo neukradne, ale tato myšlenka byla asi nepřístojná, vzhledem k vážnosti naší situace.
Kontur rozložil plán a označil vstup.
Pak řekl: ,,Takt teď stojíme zde a zhruba po dvaceti metrech dojdeme k první věži.“
Jak řekl, tak udělal , ale po ujití určené vzdálenosti žádný vchod do věže nebyl.
Chodba zde končila a přecházela do kruhového průchodu, ale stěna věže byla jednolitá bez vstupu.
Johan se zastavil a řekl: ,,To je divné, ale půjdeme dál . Plán ukazuje , že tato chodba spojuje všechny věže po obvodu. Budeme počítat kroky a uvidíme, kam dojdeme.Prosím, udělejte zde značku, ať víme, kde jsem začali.“
Já označila kouskem omítky kámen na zdi a on vyšel po směru hodinových ručiček do kruhového průchodu.
Naše cesta nebyla obtížná a byla i poměrně rychlá a hlavně nepřinesla vůbec nic nového.
Vnitřní stěna byla bez oken i dveří jednolitá a úplně přesně zaoblená.
Vnější stěna byla na dvanácti místech narušena polokruhem věže, zapuštěné ve zdi a u každé byl vstup z vnějšku stejný jako ten, kterým jsme vešli mi. Jediné světlo do kružnice dopadalo právě z těchto chodeb.
Když se naše snažení rovnalo nule Johan řekl: ,,Víte co nechápu? K čemu vlastně tato chodba slouží. Nedá se z ní dostat ani do věží ani do středu. K propojení jednotlivých částí kláštera také není nutná, ale to snad zjistíme později. Teď se musíme dostat do jedné z těch záhadných věží.“
Moje odpověď zněla: ,,Tak pojďme na to.“
Opustili jsem obří kružnici a vyšli do chodby.
I její zeď byla tvořena boční stěnou věže.
Při pohledu z vrchu by to vypadlo tak, že jedna třetina zdi byla zapuštěna do obvodového průchodu a zhruba druhá třetina stěny byla zapuštěna do přístupové chodby.
Zbývající třetina nám zatím zůstala nepoznaná, ale kontur se rozhodl tento stav změnit.
Plnou silou se opřel o první dveře v chodbě.
Ty zapraskaly a povolily.
Má fantazie očekávala něco překvapivého, ale skutečnost byla prostá.
V místnosti bylo skladiště potravin pro kuchyň.
Byl tam pytel mouky, brambory a dokonce i konzervy, ale to hlavní chybělo.
Stěnu skladiště tvořila oblá strana věže, ale vchod v ní nebyl.
Johan se zamračil a beze slova přeběhl do vedlejší chodby. Zde nebyl sklad potravin, ale něco na styl krejčovské dílny.
To co hledal, ale nebylo ani zde.
A tu mě to napadlo.
Moje myšlenka musela ven: ,, To nejsou věže!“
Johan se překvapeně podíval co tím myslím a já pokračovala: ,,To co vypadá jako věž , je ve skutečnosti obří podstavec. Copak to nevidíte? Brána temnoty je obkroužena dvanácti apoštoly na dvanácti podstavcích. Apoštolové tu nejsou, ale jejich stojany ano“.
Můj společník byl tak překvapen, že se zmohl jen na krátkou odpověď: „Ale co ta kuřata a kvočna?“
Nechala jsem tuto otázku viset ve vzduchu a vyrazila do chodby.
Můj pohled patřil podlaze u paty věže.
Při pohledu z blízka a spíše po hmatu se dalo poznat, že na místě mého zájmu je vyvýšená plocha padesát na padesát centimetrů vysoká pouze tři centimetry.
Při pouhém průchodu se tato plošinka v šeru nedala najít.
To byly kuřata, ale co kvočna.
Má otázka zněla: ,, Kde je sever?“
,,Podle plánu musíme vyjít tudy.“ Odpověděl můj šokovaný společník.
Chodba byla stejná jako ostatní, ale její konec byl jiný. Byla zakončena kamenným postavcem jeden metr širokým i dlouhým a půl metru vysokým..
„ Tak už je to jasné.“ Řekl kontur a pokračoval: ,, Vaše teorie byla správná, ale kde se asi dají najít chybějící sochy?“
„ To nevím, Je možné , že ani neexistují. Ti co bránu vybudovali, nechtějí zlo uzavřít, ale jenom vypustit.“ To bylo vše co dalo v tuto chvíli říci.
Po mé odpovědi se jeho tvář ještě více zachmuřila.
V mém nitru byla další věc, která musela ven: ,,Johane, Vy víte jak má tento portál zla vypadat? Tedˇ budete muset věřit vy mě! Řekněte mi to.“
A opět byla na jeho tváři vidět pochybnost a nejistota.
Ale já musela naléhat jeho vlastními slovy: ,,Teď mi prosím věřte. „
Po těžkých vteřinách nejistoty přeci jenom promluvil: ,,Povím Vám co vím. Do otevření brány chybí devět dní a jestli nebudeme úspěšní, je to stejně jedno. Jak vypadá uzavřená brána, to víte. Otevřená se liší jen v detailech.Apoštolové, kuřata i kvočna nestojí na svém místě a na kamenné desce vlastního portálu musí na přesných místech stát správné symboly. Nezáleží co tam položíte, ale kam to položíte. Pokud ve správný čas postavíte na správné znaky třeba i jenom obyčejný kámen, stáhnou zemské síly obrovskou energii z nebes právě do stojanů apoštolů, kuřat i kvočny a brána se otevře. Snad mi to prominete, že Vám neřeknu, které znaky se musí zatížit.“
To co nyní řekl, vedlo k jasnému závěru.
Takže ty věže , ty monolity mohou sloužit spolu s podstavci k vyvolání sil temnoty. To je jisté. Otázka zní zda existuje síla schopná portál uzavřít.
Johan jen zavrtěl hlavou.
Jedna věc tu chybí je to kruhová deska.
Musí být pod středem mezi tuctem věží, ale tam nevede žádná cesta.
Hledáme teda kamenný kruh obrovské velikosti s nápisem „Via Gechorus“ a se symboly po obvodu.
Když mi došla inspirace Johan přikývl a řekl: ,,Pojďme zpátky ke středu. Musíme najít cestu.“
Naše kroky vedly zpět do velké kruhové chodby.
Já šla doprava a můj společník vyrazil opačným směrem, ale naše více než hodinová snaha nevedla k úspěchu.
Vnitřní zeď byla jednolitá kamenná, bez sebemenšího náznaku, že by v ní byl ukryt průchod. Pátrání se stávalo obtížnějším i vzhledem k počínajícímu soumraku.
„ Už asi pro dnešek skončíme, za chvíli stejně nebude nic vidět.“ Řekl Johan a já jenom přikývla.
Vyšel ven z chodby a dál rozvíjel své plány: „Půjdeme nejdříve do kuchyně, kde se najíte a pak asi do naší včerejší cely na nocleh.“
Tento návrh byl rozumný a já souhlasila.
Najít jídlo v kuchyni nebylo těžké a do cely jsem došli se soumrakem.
Kontur řekl: ,,Noc strávíme jako včera.Nebudeme mít ale světlo. Svíčky tu nejsou a i kdyby byly nemáme oheň.“
Má úvaha byla taková, že mi to ani nevadilo.
Zdálo se mi, že spím jen chvilku, když mě Johan probudil slovy:,,Tak vstávejte, je čas. Zbývá osm dní.“
Náš třetí, čtvrtý, pátý i šestý den v klášteře byl podobný tomu předchozímu jako vejce vejci. Probuzení, jídlo v kuchyni, celý den pátrání v kruhové chodbě, za soumraku jídlo a spánek.
Jediné, co se měnilo, bylo číslo, které můj společník říkal ráno. Po osmičce přišla sedmička, pak šestka, po ní pětka a nakonec čtyřka a další co bylo patrné byl neklid Johana Swarze, který den za dnem narůstal.
A když den, který začal číslem čtyři končil, nemohla mi uniknout zoufalost mého druha.
Ty čtyři dny v kružnici nevedly nikam.
Tak jak byla první den prohlédnuta vnitřní stěna, byly v následujících dnech prozkoumány strop, podlaha i vnější stěna.
Každý kámen jsme ohmatali, každou škvíru prohlédli.
I ta nejmenší nerovnost se stala terčem podrobného průzkumu a nic.
To co z mého pohledu situaci ještě ztěžovalo, byl nedostatek jídla.
To co v kuchyni zbylo po mniších, bylo dílem snědené a dílem nepoživatelné.
Po dvaceti minutách se mi podařilo otevřít neoznačenou konzervu a ona obsahovala sterilovanou papriku.
Tento nezdar a představa, že budu mít k večeři jen papriku vyvolalo jednoduchou otázku:,,Co budeme teď jíst?“
Johan sedící za stolem zvedl smutně oči a řekl: ,,Jestli během těch třech zbývajících dní nenajdeme to co hledáme, tak je to jedno.“
Vyhrkla jsem: ,,A proč?“
Podíval se stranou a odevzdaně pokračoval: ,,Jestli se portál otevře, zvlášť portál takových obrovských rozměrů, vyjde na povrch nejenom Gechorusovo tělo, ale i Balibur a celá družina neživých a víte co udělají s každým, kdo je v dosahu!“
To už mi bylo jasné, takže nebylo co dodat, ale sílil ve mně pocit, že ho musím alespoň slovně povzbudit:„Víte co?Zítra nebudeme hledat u středu, ale prohledáme ostatní místnosti, snad najdeme stopu.“
Jen přikývl a šel do naší cely.
Ráno mě vzbudil slovy: ,,Tak vstávejte, je čas zbývají tři dny.!“
Ke snídani mi zbyly papričky a hned po nich jsme začali prohledávat jednu místnost po druhé.
Za počátek Johan vybral severní křídlo.
Pomocí násilí otvíral postupně dveře v chodbě vedoucí k podstavci slepice, ale v místnostech nebylo nic zajímavého.
Na vnější straně kláštera byly většinou cely vybavené stejně jako naše útočiště.
Pouze pryčna, stůl, židle a umyvadlo.
Zvláštní bylo, že nikdy nešlo nalézt nic osobního co by ukazovalo, kdo v které kobce vlastně žil. Ani pohlednice nebo fotografie, dokonce ani bible nebo modlitební knížka, ani část oděvu, prostě nic.
Směrem k věžím, byly místnosti bez oken a ty sloužily jako skladiště potravin.
Dále tu byla dílna obuvníka a krejčího i sklad jejich materiálu, sklad svící a některé kobky byly zamčené, ale úplně prázdné.
To co nás zajímalo nejvíc, ale v tomto traktu nebylo.
Žádné schody dolů nebo nahoru.
Nic takového.
V jednom skladišti byly masové konzervy a po velké námaze se mi podařilo jednu otevřít.
Bylo mi líto Johana a tak jsem mu jídlo podala.
Ale on se odtáhl a dál zíral do země.
V ten moment mě napadlo, že co jsme tady nic nejedl a že ani předtím nikdy v mé přítomnosti ani nejedl ani nespal.
Trochu nuceně se zasmál a o poznání veseleji řekl: ,,Vy už asi jiná ani nemůžete být. Že je to tak? Teď přemýšlíte o mé osobě, ale buďte klidná, já také jím i spím.Mé potřeby jsou úplně jiné , než ty Vaše.“
Toto osobní sdělení mi dodalo odvahu k další otázce:„Kdo je Váš otec?“
Překvapeně ke mně otočil zrak a pak se usmál už nenuceně řekl: ,,Můžete být úplně klidná Onrix to nebyl.Jsem synem obyčejného muže, který padl při obraně Solisionosu.“
Až do tmy zůstaly naše ústa němá.
Ráno mě probudilo slunce svítící do cely a Johan řekl: ,,Už pouze dva dni.“
Tady Věra skončila.
Tázavě jsem se na ní podíval a ona se shovívavým úsměvem řekla: ,,Už je moc pozdě. Musíš počkat do zítra.“