Plamen života-48 hodin díl 15

48 hodin

Noc nejistoty se opakovala.
Mé nitro bylo vtaženo do děje a já sám hledal cestu.
Tato vyčerpávající noční zkušenost musela být na mně patrná i ráno a vedla Věru k otázce:
,,Cítíte se na to, abychom pokračovali?“
Jsem si jistý, že znala odpověď předem.
Přikývnutí to byla jediná možná varianta.
Sedla si na židli a pokračovala.
Tentokrát mi Johan nedal čas ani na jídlo a začal ihned pátrat v západním traktu. Zde byla kuchyně s jídelnou a pouze několik menších místností z nichž jedna byla skladištěm nádobí a ostatní sloužily k uložení potravin.
Ještě nebylo ani poledne a západní křídlo bylo důkladně prohledané s nulovým výsledkem.
Po té se naše úsilí zaměřilo na jižní sektor, který byl skoro přesnou kopií severního.
Vně areálu cely v nichž zase nebylo nic, co by ukazovalo kdo tam žil a uvnitř pak místnosti zčásti prázdné a z části zarovnané různým nepořádkem.
Marnost našeho úsilí mě za soumraku přimělo k důležité otázce: ,,Vy říkáte dva dny, ale v kolik hodin přesně se portál otevře? A čím je tento čas dán?“
Můj společník se zamračil a neochotně odpověděl: ,,Pokud Vás to zajímá, tak čas je daný postavením planet. Pouze spojená síla planet dokáže soustředit zemskou sílu a nebeskou sílu k otevření brány.A teď určitě chcete vědět, kdy budou planety v daném postavení. Bude to pozítří v 1 hodinu 35 minut po půlnoci.“
V hlavě se mi rozjel počítací stroj, ale Johan mě předběhl slovy:,,Máme ještě dvacet šest a půl hodiny.“
Po chvíli pak už klidným hlasem řekl: ,,Jděte spát.“
Druhý den mě nikdo nemusel budit.
Před úsvitem bylo mé nitro tak rozjitřené, že mě musel kontur brzdit v mé aktivitě.
Jen co bylo trochu vidět, vyrazili jsme do východního křídla.
Jestli máme naději, tak musí být tady.
Zrcadlově proti kuchyni a jídelně byla velká místnost.
Už při vstupu vylo vidět, že zabírá celou východní stranu kláštera.
Zvláštně působilo vyústění čtyřech chodeb ke středu templu a velký krb u zdi.
Místnost byla zařízena jako knihovna. Podél stěn stály masivní skříně plné knih a starobylých tisků.
Johan vešel dovnitř a řekl: ,,No, to je konečně ono. Zkuste najít něco, co nám pomůže.“
První má cesta vedla k oknům, která byla z části zakrytá závěsy a tam mě čekal první objev.
Ani jedno z oken nebylo zamřížované. Po rozbití skleněné výplně by se dalo z kláštera odejít. Představa příchodu Gechoruse po tom všem, co už o něm vím mi naháněla hrůzu a touha utéci, byla snad omluvitelná.
„Nemáme kam utéci!“ To byla konturova reakce na moje úvahy.
Po chvíli pokračoval klidným hlasem: „Je to sice trpké, ale nyní už není kam utíkat! I kdyby jste stihla prchnout dost daleko z tohoto místa, nemůžete temnotě utíkat navždy. Ale netrapte se a hledejte dál. Ještě žijeme!“
Tato slova mi dodala odvahu otevřela jsem knihu, která byla na pultu přímo u okna a já oněměla překvapením.
Zde byl deník opata zdejšího kláštera, psaný od roku 1095, kdy byl vystavěn až do dnešních dnů. Obrovská kniha vážila minimálně dvacet kilogramů a ručně číslované strany ukazovaly že současnost se nachází na straně 1438.
Johan přispěchal hned po mém zavolání a vzrušeným hlasem četl zápis starý 9 dní: ,,Síly planet se spojí již brzy a brána k přijetí našeho pána bude připravena. Večer přijel náš úhlavní nepřítel Arkanus, který si říká Johan Swarz a cizí žena. Je čas odjet! Ani on , ani ta žena nemohou nalézt bránu našeho pána a překazit jeho slavný návrat.
Následoval datum a podpis Roland von Stoler nejvyšší generál „via lux“
„To snad musí být omyl!“ Bylo to jediné, co se mi podařilo říci.
Vždyť nás sem poslal.
Proč to udělal?
Johan řekl úsečně: ,,Najděte zápis ze dne, kdy jsme byli v lomu u Čertovy hlavy!“
Po krátkém počítání mi vyšel přesný datum a já řekla: ,,V tom dni zápis není.“
„ A další dni ?“ Vyhrkl netrpělivě.
Rycle jsem nalistovala příslušný den a řekla: ,,Ano. O dva dni později.“
Doslova křikl: ,,Čtěte !“
Já bez slova poslechla: ,,Náš největší nepřítel pronikl s ženou smrtelnou do našeho starého sídla v Gradzu. S ochotnou pomocí mistrů černé magie se mi ho podařilo oklamat. Jeho síla byla ale tak velká, že pokus o jeho zničení nevyšel. Arkanus bude zničen při otevření brány samotným Gechorusem.“
Hlavou mi proletěla vzpomínka na Theodora. Pro toho by to byl asi šok, když by se dozvěděl, jak nás jeho otec převezl.
Ale to jsou pouze platonické úvahy.
Naše cesta je u konce a je velmi nepravděpodobné, že povíme Theodorovi to , co by ho šokovalo. ,,Proč to udělal?“ Řekl jako by nahlas uvažoval Johan.
Pak se vrátil do reality a pokračoval: „Najděte zápis z roku 1914 a hledejte kdo a kde uvolnil zlo“
V kronice se hledalo dobře a rok 1914 nebyl ani příliš obsáhlý. Do léta nic pozoruhodného.
Až po svátku sv. Anny byla zmínka, že novým opatem kláštera byl jmenován Roland von Stoler z Gradzu.
Co se vlastně stalo na sv. Annu l.p. 1914 no ovšem začátek I. světové války.
První zápis a hned stopa. Roland jako svůj první čin vykazuje z kláštera všechny mnichy a na jejich místo přicházejí jiní.
Ze zápisu vyplývá, že on osobně trávil v klášteře velmi málo času až do roku 1918, kdy zde byla ustavena „Via Lux“ s cílem nápravy světa.
To ale není správně.“Via lux“ vznikla sice v roce 1918 asi jako reakce na bolševickou revoluci, ale proč von Stoler uvolnil zlo již v roce 1914?
To nemohla být reakce , to byla prevence!
Od roku 1919 začínají obří stavební práce, rajský dvůr je uzavřen kruhovou chodbou a vyrostly obří monolity ve tvaru věží.
Zde bylo něco na co jsem musela upozornit svého druha: ,,Johane, ty věže jsou ve skutečnosti plné. Je nemožné se do nich dostat. Tady pak stojí, že desku nechal udělat ve dvanácti kusech a po sestavení má průměr osmnáct metrů.“
Johan pookřál a s nadějí v hlase se zeptal: ,,Stojí tam, kde je vstup k té desce?“
„Bohužel ne !“ Byla moje odpověď.
Rozpačitě zavrtěl hlavou a hlesl: ,,No tak čtěte dál.“
Čtu nahlas: ,,Pak tady nic není nic podstatného až do roku 1933. Tady pak zápisy skoro mizí až do roku 1941. To byl podle kroniky opat přítomen pouze čtyřikrát. Za celých devět let navštívil svůj klášter jen čtyřikrát. Měl jiné úkoly. Asi budoval Hitlerovu říši. Tady je zápis z června 1941 a v něm stojí. Je třeba posílit moc našeho pána. Boj na východě nevede k dosažení našeho cíle. Rudý pentagram a sluneční runa by měly spolupracovat. Potom je tady velké množství zápisů z let 1941-45, kde se píše o snaze otevřít vele bránu. Vše ale selhalo a zde stojí, že vele brána se otevře až po opětovném uvěznění ducha vládce temnoty. Pak je tu zápis o odjezdu do Gradzu a plnění důležitého úkolu a po jeho návratu je v kronice toto: V našem sídle se podařilo uzavřít nejvyššího pána a tím pádem nastal čas pro uvolnění vele brány. Až ten čas nastane, nezastaví nás ani vykupitel a Gechorusova věčná vláda bude ustavena.“
Hlavou mi pochodovaly myšlenky a vše začalo dávat smysl.
Roland von Stoler nenáviděl Arkanuse neboli Johana Swarze.
Celá staletí s ním bojoval marně. V roce 1914 změnil taktiku a vypustil temnotu v domnění, že zničí řád vědeckých studií, ale to se nestalo.
Místo toho zloboh začal ničit svět a jeho dílem byla i bolševická revoluce v Rusku a všechny hrůzy let 1914-1925. Roland se vrátil sem a s pomocí organizace „via lux“ chtěl zničit bolševiky a usměrnit Gechoruse.
Žil v iluzi, že nová brána vyvede na svět ještě mocnější zlo a tuto velebránu vybudoval.
Ale ona nefungovala a ani nemohla. Zlo bylo na zemi další nemohlo být uvolněno.
S příchodem Hitlera mu opět svitla naděje. Dal se plně do jeho služeb a pod hrází z betonu, chtěl pochovat řád vědeckých studií.
Ale ani to mu nevyšlo a jeho plán dostal trhliny. On chtěl původně zničit bolševiky, ale nyní je chtěl spojit s Hitlerem.
A pak ovládnout celý svět. Jak příznačné, že bolševici měli ve znaku pentagram v barvě krve znak von Stolera a jeho spojenců. Tento plán mu také nevyšel. Zlo se začalo požírat navzájem.
On se stáhl do kláštera.
V tom tedy nelhal a snažil se dál experimentovat se svou super cestou temnoty. Když už si byl jistý, že cesta ke světovládě vede jedině přes uvěznění Gechorusova ducha, tak se k tomu v roce 1945 odhodlal.
Činnost Johana a jeho řádu mu pak zřejmě znepříjemnila život na tolik, že mu trvalo více než půl století, než svůj plán mohl uskutečnit.
To, že já dovedla kontura Arkanuse až do jeho hnízda a on nás navedl sem, to asi bral jako příjemný bonus.
Mohl si být jistý, že syn člověka a bohyně by se nevzdal tak snadno. To, že bude přímo ve chřtánu pekelném to tento problém vyřeší samo od sebe.
Kdo byl asi v textu zmíněný vykupitel?
Co mu už jednou znepříjemnil jeho plány?
Až sem nechal Johan doplout mé myšlenky, ale tady je utnul a řekl: ,,Zdá se mi, že je už alespoň pro Vás všechno jasné. Já si myslím, že máte pravdu. Je absolutně neomluvitelné jak mě Roland von Stoler převezl. Kdybych sem nejel, mohl bych s pomocí hrotu onrixova kopí s temnotou bojovat. Snad by šla otevřít i Onrixova brána a na svět by vyšel on i moje matka s družinou světlonošů, ale je pozdě za chvíli se začne stmívat. Chybí šest hodin do otevření portálu. Ani netuším, jaký dopad bude mít otevření vele brány, když se otevřel portál v slunečním městě, celé to místo zmizelo v chřtánu pekelném. Není vyloučeno, že s námi zmizí i celé Alpy a možná i …..“
Byl přerušen uprostřed věty, kterou už později nikdy nedokončil.
Najednou zazněl zvon a pak znovu a znovu.
Byl to opět impuls bez logického důvodu, ale já to prostě říct musela: ,, Pojďme se podívat, kdo to zvoní.“
Přikývl a jedinou ranou vykopl celé jedno křídlo okna.
Vylézt pak ven bylo jen otázkou několika vteřin.
Zvuk znovu nás vedl ke kostelu, který stál stranou od kláštera. Tento svatostánek byl vedle mohutné budovy jaksi nepatřičný.
Pouze jeho zvonice mohla alespoň částečně soutěžit s velikostí dvanácti monolitů.
A právě z ní byl slyšet zvuk zvonů.
Jediné, co mě napadlo: ,,Jdeme nahoru!“
Johan neodporoval a vyrazil.
Schody jsme brali po dvou a už byl vidět zvon.
Stále se mírně houpal .
Už nezvonil, ale také tu nebyl nikdo, kdo by ho mohl rozhoupat.
Zklamání to byl můj hlavní pocit, ale můj zrak zabloudil ke klášteru.
Bylo vidět dvanáct monolitů, a uprostřed obrovská kamenná deska.
Mé srdce bušilo jako o závod.
Já skutečně nemohla promluvit.
Můj společník už chtěl odejít, ale já sebrala všechnu vnitřní sílu a vyhrkla: ,,Via Gechorus“.
Johan se otočil.
Podíval udaným směrem a zkameněl překvapením.
Právě v tu chvíli zapadlo slunce a vele brána zkázy se stala neviditelnou.
Do hodiny „H“ zbývaly tři hodiny a třicet minut.
Jakmile se uklidnil seběhl Johan před kostel a já v těsném závěsu.
Dole zastavil a řekl: ,,My hledali v podzemí a on ji zatím umístil na střechu. Jsem si jistý, že i střed kruhu je plný a i kdyby někdo celou tu horu kamenní rozbil, nic by nenašel.“
To co řekl byla jistě pravda, ale já přemýšlela spíš o tom jakým podivným způsobem se pravda odkryla naším očím.
Jsme tu už deset dní a zvon kostela ani jednou nezazněl a teď v poslední možnou chvíli se za úplného bezvětří rozhoupal.
„To je divné!“ Řekl Johan aniž čekal až svojí otázku vyslovím.
Pak rozhodně pokračoval: „Ale teď máme urgentnější problém. Jestli bude čas, ke zvonici se ještě vrátíme.“
Takto rázně ukončil Johan mé přemýšlení a vyrazil na pouť podél zdi kláštera.
Na obloze vyšel měsíc a jeho jemné světlo ne nepodobné září kopí Onrixova, nám ukazoval cestu. Johan asi doufal, že z boku stavby povede schodiště nebo žebřík na střechu a v této naději klášter skoro oběhl celou stavbu.
Já tomu nevěřila a čas využila ke studiu architektonického řešení.
Škoda, že tam nebyl můj tehdejší partner stavař a architekt. Ten by asi dovedl v odborných pojmech říci, to co já viděla očima laika.
Ale je skoro jisté, že i on by při pohledu na tuto stavbu nezůstal klidným.
Průčelí bylo z tmavého lomového kamene a jeho strohost rušila pouze řada malých zamřížovaných oken.
I když okna byla pouze v přízemí, zeď nad nimi pokračovala až do výšky nejméně třetího spíše ale čtvrtého patra. Je pravda, že náš prvotní zájem byl najít vchod do podzemí, tedy směrem dolů.
Ale každý snad pochopí, že i schody do vyššího patra, by asi neušly naší pozornosti.
Během našeho desetidenního pobytu, zde jsme prošli všechny místnosti, nahlédli do každého kouta a prolezli každý výklenek , ale přístup na vyšší úroveň nikde nebyl.
Než mi tyto myšlenky prolétly hlavou, objevil se kontur a už z jeho tváře bylo poznat, že pravda co se týče cesty na střechu byla na mé straně.
S nešťastným výrazem na tváři, došel až ke mně a řekl: ,,Po celém obvodu je to úplně stejné. Celý tento komplex zla přímo vyřazuje k čemu byl postaven.“
Abych mu trochu spravila náladu, zeptala jsem se: ,,Co Vám řekl průzkum?“
Opřel se o stěnu a rozhovořil se: ,,Vůbec nechápu stavební dispozici,Stavba je to čtvercová, ale uvnitř kruhová. Z venku nejméně třípatrová, ale uvnitř je pouze přízemí. Po celém obvodu jsou zamřížovaná okénka. Jen knihovna je bez mříží a jediný vstup vede průchodem , který znáte od prvního dne, ale ten je v tuto chvíli zamčený. Jak bylo řečeno, stěny jsou hladké a vysoké asi tři patra, takže z venku se k desce určitě nedostaneme. Moc bych chtěl vědět, kdo to všechno postavil.“
„To vám klidně povím.“ Zněla má odpověď na otázku, která zůstala ve vzduchu: ,,Byl to Roland von Stoler sám.“
Jen přikývl a po chvíli mlčení řekl: „Pojďme dovnitř, zbývají dvě hodiny.“
Měl pravdu, čas utíkal velmi rychle.
V knihovně si sedl za stůl.
Já proti němu a řekl: ,,Co tedy víme:von Stoler si toto místo vybral v roce 1914 za své nové sídlo. Proč šel zrovna sem můžeme pouze hádat, ale koncentrace zlých jevů a úplná odloučenost asi hrály hlavní roli. Vyhnal původní mnichy a přivezl si své věrné. Po té tady počínaje rokem 1919 začal velké stavení práce. Asi podle svého vlastního návrhu. Já si myslím, že kostel je to jediné, co z původního kláštera zbylo. Pak se věnoval podpoře Hitlera a na své nové sídlo dočasně zanevřel. To se změnilo v roce 1941, kdy se sem vrátil a hlavně po uzavření Gechoruse v roce 1945, Kdy k tomuto místu upnul všechny své naděje ve snaze vypustit z vele brány zla temnotu, která pohltí svět navěky. To jsou fakta a dále můžeme odvozovat toto . Nyní víme, že vele portál je mezi monolity na střeše této podivné stavby, ale z vnějšku , ani z vnitřku není k této bráně žádný přístup. A brána se velmi brzy otevře. Co tedy teď budeme dělat?“
Otázka patřila mně a já musela reagovat: „Vy znáte Rolanda von Stolera lépe než já, ale pokud chcete , zkusím něco vymyslet. Víte, co mi leží v hlavě? Proč jsou všechna okna zamřížována pouze knihovna ne.“
Johan se na mně podíval lítostivým pohledem.
Bylo přímo vidět, jak si v duchu říká: její mysl je už tak prolezlá strachem, že není schopná reálně uvažovat.
Ale zdržel se komentáře a já mohla pokračovat: ,,Myslím si, že to není náhoda. Já kdybych chtěla ukrýt něco cenného, dám to také do místnosti bez mříží a pokud možno co nejvíce na oči. Je samozřejmě možné, že zde Roland použil podobné zařízení jako měl v lomu u Čertovy hlavy v Gradzu ale nic tomu neodpovídá. Vy asi víte o něm více, řekněte co si myslíte?“
Kontur se zamračil a řekl: ,,Budete mít asi pravdu, to co má v Gradzu by nemohl ve 20.století nepozorovaně přemístit až sem a navíc , ve chvíli kdy se vele brána otevře, vše co zde je, zanikne ve strašlivém víru zkázy. Ale k tomu co jste řekla. Vy skutečně myslíte, že průchod je v této místnosti?“
Bylo z tónu jeho otázky poznat, že jeho pochyby o mé schopnosti logicky uvažovat ustupují.
Moje naoko klidná odpověď zněla: ,,Ano myslím a máme vůbec jinou možnost, než pátrat zde? V celé budově je tma a i kdyby nebyla za hodinu, nemáme šanci nic najít. Pokud hledat, tak tady! Měsíc nám poskytne světlo a za hodinu to tady můžeme náležitě prozkoumat."
Přikývl a vyrazil k první knihovně. Nejdříve tisky pouze vyndával a opatrně pokládal na zem.
Ale s rostoucím časem knihy začal házet kam se dalo. Já se vrhla na podlahu a hledala jakoukoliv nerovnost nebo mezeru.
Než já prohlédla zem a Johan stěny, uběhlo čtyřicet pět minut a nic.
Můj partner se postavil do středu místnosti a temným hlasem doslova zakřičel: ,, Všechno je marné, zbývá patnáct minut. Utíkejte pryč!“
,,Pojďte se mnou“. Zněla má odpověď.
Podíval se jakoby zastřeným pohledem a klidnějším hlasem pokračoval: ,,Já nemůžu ve jménu své matky. Musím bojovat! Už nejsem ani Johan ani Swarz, nyní se stávám opět Arkanusem.“
Poté sáhl do kapsy a vyndal kovový předmět o velikosti plnícího pera.
Stiskl ho v dlani a jako kouzlem se předmět změnil ve sluneční meč.
Lesk této zbraně naplnil celou místnost a Arkanus promluvil. Nyní úplně klidným hlasem: ,,Je konec. Utíkejte! To co mám v ruce, není nic zázračného. Tuto zbraň měl u nás doma každý. Já se teď jenom vrátím domů, ale vy utečte. Zkuste se zachránit.“
„ Ale vy se nikam nevrátíte. Vy zemřete.“ To byl pro změnu můj výkřik.
Jeho klidná odpověď mě vrátila na zem: ,,To není tak strašné, kdyby jste měla žít sedm tisíc let jako já, taky by vás smrt neděsila.“
To měl pravdu, ale já ho nemohla opustit.
Hlavou mi projelo: teď je tu ale zima. A mé oči sjely ke krbu.
Padl mi do oka už ve chvíli, kdy jsme do knihovny vstoupili poprvé.
Zdál se mi až nepatřičný , protože kromě kuchyně se zde nikde netopilo.
V hlavě mi dunělo: To snad není možné.
Krb!
Přímo u nosu.
Každý ho vidí.
Nikdy se v něm netopí.
Na co tady tedy je?
„ Johane, krb!“ To bylo jediné, co mi vyšlo z úst.
Kontur se vrhl přímo do topeniště a vítězně vykřikl: ,,Tudy! Rychle za mnou!“
Pouze jas jeho zbraně nám ukázal cestu.
Do stěny pseudo komína byly zapuštěné kameny.
Byly úplně čisté.
Zde se skutečně nikdy netopilo.
Ani nevím jak jsme vylezli nahoru, ale čistá záře luny, mi vrátila po cestě komínem jasné myšlení a můj pohled padl na hodinky.
Ukazovaly jednu hodinu třicet tři minut.
Arkanus už stál u kraje kamenné desky a zdálo se, že váhá.
Mé nohy mě jakoby bez mé vůle donesly až po jeho bok.
Na kamenné kružnici byly jakoby bez ladu naskládány velké kameny.
Mé uši slyšely můj vlastní hlas jak křičí: ,, Zastavte to! Zbývá minuta!“
A potom v odpověď hlas vyvoleného: ,, Ještě ne, bránu chci nejen zastavit, ale chci jí zničit jednou pro vždy.“
Nic mi nedávalo smysl na co čekat.
Mé oči se obrátily k nebi.
Luna jakoby stála přímo nad bránou.
Čas se přehoupl a byla jedna hodina třicet pět minut.
Kamenná deska se celá rozzářila a vrcholky věží také.
Během jediné vteřiny se noc změnila v den. Blesky jaké jsem si do té chvíle neuměla ani představit spojily nebe a věže.
Přímo pode mnou byly vidět podstavce kuřat i kvočny, které se také nabíjely hvězdnou energií.
Můj mozek chtěl křičet, ale hlas selhal.
A tu se kamenný kruh jakoby proměnil ve vodní hladinu.
Nedalo se odolat a můj pohled zabloudil dolů.
Jak jenom popsat hrůzu děsivější než samo zoufalství.
To co vypadalo jako vodní hladina, pouze krylo jícen chřtánu temnoty.
Bylo vidět do nekonečna a kam mé nedokonalé oči dohlédly, byly davy neživých otroků zla a nenávisti.
Jejich středem šel sám Gechorus a za ním na ohnivém koni Balibur.
V té chvíli mi v hlavě zazněl hlas Arkanuse: ,,Nedívejte se mu do tváře!“
A o chvíli později i slova: ,,Jakmile uvidíte můj meč, padněte k zemi!“
Než mi význam jeho slov došel zvedl svojí sluneční zbraň a jedinou ranou rozťal kámen ležící na desce přímo před námi.
Bylo to jako záblesk v jediné setině vteřiny deska pohasla a změnila se v kámen.
V duchu mi zaznělo tak to není tak hrozné, ale můj závěr byl předčasný.
Pojednou se deska začala lámat.
Ani ve snu by mě nenapadlo splnit to, co mi Johan řekl. Padnout na zem.
Ale on asi věděl, co může z mé strany očekávat a strhl mě svým tělem.
Obrovské množství kamene bylo neviditelnou silou vyrváno z brány a vrženo do okolí.
Plamen nezkrotné energie vyletěl ke dvanácti věžím.
Poslední co jsem vnímala bylo, že Johan zvedá nade mnou svůj sluneční meč.
Po té se zřítila věž po naší pravé ruce a já upadla do bezvědomí.
Tady se doktorka Věra odmlčela a bylo na ní patrné, že tato vzpomínka je ještě příliš živá, ale překonala tento krátký okamžik slabosti a pokračovala