Plamen života-Pád von Stolera díl 16

Pád Rolanda von Stoler

Má první myšlenka byla: ,,Co se vlastně stalo?!
Otevřela jsem oči a posadila se Johan seděl vedle mě a vypadal že spí.
Na zemi ležel jeho sluneční meč. Všude okolo nás se válely hromady kamení a jiné suti.
Bylo třeba vstát a zjistit situaci. Podle toho, že právě vycházelo slunce, se dalo poznat, že od zkázy vele brány temnoty uplynulo nejméně pět hodin.
Mé nohy mi příliš nesloužily a já ihned po zvednutí zavrávorala, ale to už mi poskytl oporu Johan, který se nepozorovaně postavil. Jakmile mé nohy získaly jistotu, byl čas na průzkum okolí.
To co bylo vidět mi vyrazilo dech. Tam kde byl kamenný kruh, nyní zel kráter hluboký nejméně patnáct metrů. Vlastní budovy klášterního areálu se z části zhroutily. Pouze knihovna asi zůstala zachována naproti tomu obytné trakty v jižním a severním křídle už nestály a kuchyňský blok s jídelnou zůstal pouze v náznacích.
To, co působilo jako nejmarkantnější změna byla zkáza dvanácti plných věží. Tyto monolity, které ještě včera večer čněly k obloze jako výhružně zvednuté prsty, byly nyní rozvráceny až do úrovně , kde se nyní nacházel kontur a já.
Myšlenka, která se mi drala na jazyk byla sice možná nemístná, ale já neodolala: ,,No povím Vám, že se to docela povedlo. Bránu jste nejen zastavil, ale i zničil jednou pro vždy.“
Johan se tvářil naprosto neurčitě, ale má slova ho nepohoršila, ba naopak řekl: ,,Máte plné právo se na mně zlobit. Ohrozil jsem Váš život. Bylo jediné štěstí, že síla meče ochránila nejenom mně, ale i Vás. Podívejte se.“
A ukázal na místo, kde bylo přesně vidět obrys dvou ležících těl a kolem nich velké kusy kamení. Po té pokračoval: ,,Nebýt meče, kamení z brány a věží by z nás udělalo krvavou kaši. Ale myslím si, že to stálo zato. Tady už nikdo Gechoruse nevypustí.“
No to je fakt s kterým nemá cenu polemizovat a tak budu raději mlčet.
Můj společník neznatelným pohybem vrátil své sluneční zbrani dřívější podobu a schoval ji do kapsy.
Pak se otočil směrem ke komínu a řekl: ,,Zkusíme sejít dolu stejnou cestou, která nás zavedla nahoru.“
Ihned vyrazil. Komín byl částečně zhroucený, ale průlez se zachoval.
S vynaložením značné námahy se nám podařilo vylézt z krbu do místnosti.
Naše šaty byly samý prach, ale pořád byl náš vzhled uspokojivý v porovnání s tím, jak vypadala samotná knihovna. Chodby spojující tuto bibliotéku s kruhovou chodbou byly zhroucené stejně tak i zeď napojující severní křídlo.
Po zemi ležely knihy a staré tisky, které Johan vyházel z regálu při hledání cesty a do toho popadaly všechny police a skříně. Obrovská síla vyrazila i všechny okna a v tomto klidném slunečním ránu se místností proháněl svěží vánek.
Tato zničená komnata a klid, který zde panoval mi naznačil, že snad moje pouť tady končí.
Bránu zla se nám podařilo zničit a temnota je poražena. Pro řád vědeckých studií už nemohu nic vykonat a až se dostaneme do civilizace má cesta se bude ubírat jinam, než pouť Arkanuse, nyní už asi zase Johana Swarze.
Když se tyto mé myšlenky dobraly k přejemnému konci vstoupil do nich sám jmenovaný.
S mým jménem máte pravdu, ale v ostatním se mýlíte!
Překvapení a zloba to byly mé pocity.
Překvapení mi přineslo to, že vstoupil přímo do mých myšlenek.
Zatím to dělal pouze ve vyhrocených okamžicích a zlobu mi přineslo to s jakou samozřejmostí sleduje mé myšlení.
Přece nejsem tak jednoduše čitelná!
Usmál se a omluvným hlasem dodal: ,,Promiňte mi můj zvyk, ale pochopte já nemůžu odolat pokušení sledovat zrod Vašich myšlenek. Ale to vůbec nesnižuje můj obdiv k Vaší osobě. Spíš naopak.“
Jeho slova mi udělala radost, ale na pocit uspokojení nebyl čas.
Můj společník si sedl na jednu z přeživších židlí a promluvil: ,,Večer pro nás přijede auto, takže teď máme necelých osm hodin na prohlédnutí toho, co zde zbylo. Až skončíme s prohlídkou, musíme všechny knihy a jiné tisky zničit !“
„To snad nemyslíte vážně!“ Vyklouzlo mi z úst.
Ale Johan úsečně pokračoval: ,,Úplně smrtelně. Zde možná leží návod na stavbu brány. To že se nám ji podařilo zničit není úplně směrodatné, protože von Stoler, jeho věrní i organizace „via lux“ nejsou zničení! My nyní musíme zjistit, co mají v plánu a kam se ukryly. Vy prostě žijete na vítězné vlně, ale já už s temnotou bojuji mnoho let a za ty staletí jsem si několikrát myslel, že už je vítězství na dosah a nikdy k němu nedošlo.“
Měl nepochybně pravdu a bylo třeba hledat jakoukoli stopu.
Po zbytek dne byla naší hlavní činností četba a studium knih a starých listin v klášterní knihovně. Byla to velice pestrá sbírka knih od životopisů svatých po díla dávných alchymistů.
Dalo se spolehlivě vytušit, které spisy přivezl po roce 1914 nový opat a jeho věrní, ale nebylo zde nic co by nás posunulo kupředu až na samém konci pátrání se na nás usmálo štěstí.
V jedné alchymistické knize nějaký čtenář zapomněl jako záložku list papíru.
A tento papír nebyl jen tak nějakým papírem.
Byl to dopis adresovaný nejvyššímu generálovi „via lux“.
Sdělení v této zprávě nebyla příliš zajímavá, ale o to více šokoval podpis opatem R… a dál jsem nedočetla Johan se naklonil a naléhavě řekl: ,,To jméno nesmíte nikdy vyslovit.“
Ale já nemohla pouze mlčet a to co bylo ve mně muselo ven: ,, Ale to je jeden z nejmocnějších mužů církve hned po svatém otci a dopis nelže. On ví o „Via liu! A zřejmě ji i podporuje!“
„Přesto s tím ale nemůžete nic dělat !“ Odsekl kontur a ukončil další diskusi.
Dopis pečlivě schoval a řekl.: ,,Pojďme, za chvíli tu bude auto.“
Vyšli jsme na příjezdovou cestu a viděli, že přes horizont přejel náš řidič.
Dojel k nám a vystoupil .
Na jeho tváři nebylo vidět žádné překvapení a to ani po té, co se ho Johan zeptal: ,,Máte v kanystru benzín?“
Jen přikývl a vyndal z kufru nádobu na 20 litrů. Poté mi on i Johan zmizeli za rohem.
Po chvíli byla slyšet tlumená rána a oba muži se vrátili. Opět se mi jen tak tak podařilo zavřít dveře a vůz vyrazil.
Můj poslední pohled patřil klášteru. Nyní už úplně zničenému nad nímž stoupal chochol černého dýmu.
Až u výjezdu z horské silnice prolomil mlčení řidič otázkou: ,,Kam pojedeme?“
Johan se zamyslel, ale přesto rychle odpověděl: ,,Do Gradzu do kláštera!“
Hlavou mi prolétlo co tam asi budeme dělat.
Můj společník zase nečekal až se zeptám a s předstihem odpověděl: ,,Musíte tam obnovit svojí sílu a já zatím pojedu do Bregenzu a poté co Vy obnovíte svojí energii a já přivezu hrot Onrixova kopí, zničíme lom u čertovy hlavy jednou pro vždy.“
Ten tón kterým to řekl, byl tak hrozivý, že mi ke konturovi vůbec neladil, ale dál už nebylo co říci a já upadla do neklidného spánku.
„Tak vstávejte!“ To byla první slova, které mě vrátily do reality.
A Johan pokračoval: ,,Vystupujte! Opatovi jsem vydal pokyny. Za žádných okolností neopouštějte svojí celu nebo dokonce klášter! Váš život je v ohrožení. Za dvacet čtyři hodin budu zpátky a pak se Rolandovi postavíme v plné síle .“
V té chvíli asi netušil, že budoucnost předpověděl sice poměrně přesně, ale s jednou zásadní nepřesností.
Když domluvil, tak mě více méně vystrčil z auta a to se hned rozjelo.
Už tam stál opat a uvítal mě mírnou úklonou a bez jediného slova vešel do kláštera. Došel až k cele , kde jsem bydlela při naší poslední návštěvě.
Otevřel a já vešla.
Cela byla úplně stejná jako minule.
Z mých vzpomínek mě vytrhlo zabouchnutí dveří a zvuk zamykajícího se zámku.
Teda to je fakt pěkné, prolétlo mojí hlavou.
Pokus o otevření byl marný.
Dveře byly skutečně zamčené.
Situace byla krajně nejasná, ale stůl byl prostřen k obědu a já měla po dnech v Černém sedle hlad jako vlk.
Nevím pro kolik osob mělo být jídlo určené, ale já snědla vše sama. Obrovské vypětí uplynulých dnů a noci bez spánku se na mě podepsaly a já hned po jídle ulehla. Má představa byla, že se do večera prospím a po večeři, jestli mi ji přinesou, budu přemýšlet co dál.
Tento plán mi nevyšel a já spala až do časných ranních hodin, kdy mě probudily rozčílené hlasy z chodby, které se blížily ke dveřím mé cely.
Celou místnost osvětlovala jediná olejová lampa.
Venku byla ještě hluboká noc.
Můj pohled padl na okénko.
No jak se dalo čekat, bylo zamřížované.
Je to past a musím čekat.
Jediným mým aktivním smyslem zůstal sluch.
Hlasy se pořád blížily a já dovedla rozeznat už i slova a po chvíli i věty.
Zcela jistě se na chodbě dohadovali dva muži.
Jeden hlas mi byl úplně neznámý a z toho co říkal, bylo patrné, že je mnichem zdejšího kláštera. Druhý hlas o poznání agresivnější mi byl povědomý, ale můj sluch nebyl schopen ho přiřadit určité osobě.
Až pojednou řeknu ti byl to takový šok, že by se ve mně krve nedořezal, mi hlas splynul s určitým člověkem.
Ten hlas patřil Rolandu von Stolerovi.
Ale bylo absolutně nutné překonat úlek a poslouchat, co se děje dál.
V neustálém dohadování došly až k mým dveřím a já zcela jasně slyšela mnicha: ,,Ta žena je pod ochranou našeho řádu . Má svaté právo azylu a Vy k ní nemáte žádné právo!“
Roland vztekle odsekl: ,,Tento argument je absolutně nulitní ! Zde je mé pověření podepsané opatem R.. .. i vy jste povinen ho respektovat!“
Mnich se jen tak nedal: ,,Já nemohu rozhodnout sám. Jediným kompetentním je otec opat a ten přijede ráno.“
Roland odpověděl se vzrůstající zlobou: ,,Ráno ta žena musí být úplně jinde! Ona je největší hrozbou pro celou církev. A vy i opat budete pykat za to, že jí a Johanu Swarzovi pomáháte!“
Mnich smířlivě odvětil: „Já toho muže neznám a tu ženu také ne, ale nechápu jakou by mohla být hrozbou?“
Na tuto otázku už odpověď nedostal.
Alespoň ne slovní.
Za dveřmi se rozjasnilo a já slyšela poslední slova ubohého božího muže: ,, Nebesa co to je?“
A bolestný výkřik pak bylo slyšet jak tělo upadlo na zem a škvírou pod dveřmi se k mým nohám rozlila červená tekutina.
Je to krev.
Mnich byl mrtvý a teď je řada na mně.
Ten záblesk a jas za dveřmi už také dával smysl.
Udeřil do dveří, ale ty zatím odolaly a já odběhla do ložnice.
Další rána a je jasné, že chvíle, kdy tato moje jediná ochrana povolí se přiblížila.
Najednou je něco slyšet za mými zády.
Vůbec nechápu, co se děje.
Ve slabém svitu lampy se jedna ze skříní sama otevřela a já vidím světlo.
Už je vidět i ten co nese jeho zdroj.
Je to opat.
Přidušeným hlasem volá: ,,Rychle“!
A rukou mi naznačuje , že mám utíkat k němu.
Další rána a dveře zapraštěly.
V nelidském strachu se vrhám za světlem do skříně.
Opat přirazil tajné dveře a já viděla jasnou zář v mém pokoji.
To po další ráně Roland von Stoler vstoupil nezván do místnosti.
Můj zachránce pokynul a sám vyrazil chodbou ve svitu své lampy.
Už , už se zdálo, že jsme z nejhoršího venku, když byl slyšet zvuk lámajícího se dřeva za našimi zády.
Opat se ohlédl a jeho tvář vyzařovala strach a hrůzu.
Vyběhl z podzemní chodby do rajského dvora a tam odhodil lampu.
První paprsky svítání nasvítily dvoranu dostatečným světlem.
Z chodby vyšel Roland von Stoler a v ruce držel sluneční meč úplně shodný se zbraní Johana Swarze.
Opat se postavil přede mě a silným hlasem řekl: ,,Nechte ji být! Je pod mojí ochranou!“
Ani se nenamáhal s odpovědí a jedinou ranou srazil opata k zemi.
Krev nevinného pokryla zem.
Můj pohled se otočil k vrahovi.
Nebylo tu ani měsíc co jsem ho viděla naposledy v lomu u Čertovy hlavy, ale jaká se to s ním udála proměna.
Z velmi starého muže byl člověk plný síly a jasného pohledu.
Popošel ke mně a řekl: ,,Jak se Vám podařilo zastavit našeho pána?“
,,U mně pravdu nehledejte !“ Byla moje odpověď.“
O poznání agresivnějším hlasem pokračoval: ,,Kamenný kruh byl skrytý, tak že ho nemohl nikdo najít! Tak jak“
Bylo zvláštní, že blízkost smrti mi dodala odvahu ke smělé odpovědi: ,,Chcete to vědět? Tak poslouchejte! Sám od sebe se rozezněl kostelní zvon u klášterního chrámu a ze zvonice bylo vidět na střechu. Já nevím kdo a proč zvonil a Vy snad ano?“
„Jeden z učenců řekl, že Váš osud je nejistý a já Vás varoval před dalším návratem.“ Řekl Roland a stejně klidným až vražedným hlasem pokračoval: ,,Teď ten osud rozetnu , za to co jste provedla. Nyní zaplatíte! Vsadila jste na špatnou kartu. Johan Swarz a jeho lidé nakonec musí prohrát! Nás bude vždycky víc! Lidská duše je na naší straně, ale Vy už naše vítězství neuvidíte!“
„Ale ty také ne !“ Tato slova pronesl hromovým hlasem Arkanus, který přišel hlavním vchodem do rajského dvora.
Roland se k němu otočil a hlasem plným nenávisti řekl: ,,A to mě chceš zastavit ty? Zbabělec ! Ty mi neublížíš jako tenkrát ! Já tě vždycky překonám !“
Popošel ke konturovi a já o něho měla docela strach.
On měl sluneční meč a Johan byl beze zbraně.
Pouze v ruce držel truhlici
,,Teď budeš muset zemřít!“ Zazněla Johanova odpověď .
Otevřel víko a celé prostranství prostoupilo stříbrné světlo.
Schránka obsahovala hrot Onrixova kopí.
Jakmile na mě dopadl jas z truhly, celá únava a stres byly pryč.
O co byla moje reakce pozitivnější o to horší byl vliv záře na Rolanda.
Před mýma očima spadl na kolena a jako v neuvěřitelně zrychleném filmu začal stárnout.
Během okamžiku byl z muže stařec, a pak mrtvé tělo.
Z něho kostra a v poslední chvíli pouze prach.
Johan uzavřel hrot kopí a řekl slavnostním hlasem řekl: ,,V prach si a v prach se obrátíš!“
Nenapadlo mě nic jiného než říct : ,,Amen“!
Johan se otočil a řekl: ,,Přijel jsem jak nejrychleji to šlo.Bylo jasné, že zničení brány vyprovokuje takovou reakci, ale ta rychlost byla velmi překvapující.“
Protože domluvil, zbyl čas i na mojí otázku: ,,Co budeme dělat teď?“
Kontur se usmál a řekl: ,,Pojedeme do lomu u Čertovy hlavy a zničíme vše co po velezrádci zbylo. Pokud tam bude světlonošova rukavice, tak jí odvezeme do templu božího srdce. Jestli to bude možné. Musíme velice pospíchat, život Theodora je ohrožen.“
Jeho poslední věta mě donutila k další otázce: ,,A proč“?
Vyrazil ven z kláštera, ale při chůzi mi přece jenom odpověděl: „Nevím jestli vydrží delší čas bez záře hrotu kopí.“
Auto bylo připraveno na svém místě a my nastoupili.
Řidič se rozjel a maximální rychlostí nás provezl městem a po známé cestě dojel až k lomu.
Zde vzal Johan truhlici a vyrazil se mnou v závěsu.
Nádherné ráno se začalo kazit a ve chvíli kdy jsme vstoupili do skalní štěrbiny začalo pršet.
I v začínajícím, dešti bylo vidět, že lom je stejný jako při našem prvním příchodu.
Dokonale čistý a uklizený.
Totální minstifikace.
Tyto mimikry přežily i svého tvůrce.
Hlavou mi letělo, jestli opravdu po našem odchodu změnil zabezpečení.
Není v tuto chvíli vůbec nic jistého.
„ Teď nic nebudeme zkoušet.“ Řekl Johan a pokračoval slavnostním hlasem: „Teď se podíváme co tady opravdu je.“
Vzal truhlici , položil jí na okraj skály a otevřel víko.
Jemné světlo osvítilo celý lom.
Jako na povel přestalo pršet a já překvapeně zírala na obraz, který světlo Onrixova kopí vyvolalo ze stínů.
Přímo u našich nohou byly schody, které končily u stavby, která mi připomínala velkou jurtu z níž vycházel průhledný chobot jakoby ze skla.
Johan vyrazil a já těsně za ním.
Více k sobě než ke mně řekl.: ,,To je ono. Tady je výsledek bádání vědců tisíce let, kteří využili Onrixův odkaz. Tak to je to co von Stoler ukradl z templu. Staré poznatky a pak je takto zdokonalil.“ Poté jsme prošli dveřmi a já opět jenom zírala.
Stál tam jakoby skleněný válec vysoký ne více než deset metrů a v něm bylo kamenné schodiště. No ovšem, studna, kde nás věznil.
Zatímco mi bloudili, on nás pozoroval z venku.
Teď mi bylo jasné, proč stěny byly dokonale hladké. To co vypadalo jako kámen , byl úplně neznámým materiálem.
Tam kde válec končil začínala chodba, která vedla do skály. Část která chodbu propojovala s válcem, byla také průhledná a v ní byl vstup i pro nás, kteří pozorovali děj z venku.
Můj souputník vyndal sluneční meč a na místě, kde se dalo vstoupit do podzemí rozťal průhledný neznámý materiál.
Má představa byla, že uslyším řinčení skla ale bylo ticho.
Zbraň Solionosu projela materiálem jak by byl z želé a čtyřmi seky meče se udělal otvor metr na metr.
Poté, co se oddělilo i poslední spojení, vypadla část tunelu na zem. Hned po dopadu se změnila v kapalinu a doširoka se rozšplouchla po zemi.
Když Johan udělal toto opatření, vstoupil dovnitř a já s ním.
Můj pohled patřil tunelu a jeho srovnání s pravou chodbou vytesanou ve skále.
Bylo to až neskutečně věrné. Pouhým okem bylo nemožné poznat, kde začíná skála. Hmat se ukázal lepším indikátorem.
Tunel byl hladký a suchý.
Skála hrubá a vlhká.
Až sem zasahovala záře hrotu kopí stvořitelova a mi rychle došli do sálu s rukavicí světlonoše. Tato dvorana zůstala také v původním stavu.
Obrovský stůl s pentagramem a pod ním brána temnoty.
Ve stěnách bylo vidět odpočívající učence.
Moje první slova byla: ,,Ale k bráně jít nemusíme.“
Johan se posadil ke stole a řekl: ,,Ne, k bráně nepůjdeme , ale tady to semeniště zla musíme zničit jednou pro vždy!“
„Nechcete mluvit nejdříve s učenci?“ To byla moje poslední otázka.
Kontur jen zavrtěl hlavou a řekl: ,,Už se s nimi nebudu bavit.“
Pak se na mě podíval hloubavým pohledem a pokračoval: ,,Takhle , ale nesmíte myslet. Oni přece zemřeli už dávno. Jsou mrtví už několik set let. To, že je po smrti ovládl Roland von Stoler, byl vlastně trest a se zkázou chrámu učenců budou volní.“
Měl pravdu a já svojí lítost potlačila.
Nespěchal, nechal mé myšlenky v klidu odeznít a pak teprve hovořil dál: ,,Teď najdeme bezpečný východ a potom to zde uzavřeme.“
Vyrazil do přístupové chodby.
Když jsme byli skoro u skleněného válce, ukázal na odbočku, která po několika metrech ústila ven. Dotykem se dalo zjistit, že se jedná o hladký materiál vyvolávající iluze.
Tak tudy nás pustil ven, ale předtím vypnul iluzi na povrchu a mi viděli lom v jeho skutečné podobě pouze o jeden zářez níže.
Johan pokýval hlavou a vydal toto resumé: ,,Tak už je všechno jasné. Tudy nás opravdu pustil ven a jak to vidím já, ani se nenamáhal se změnou zabezpečení. Byl si jistý, že zemřeme při otevření mega brány pod Grossgloknerem. Teď se musíme rozdělit. Vy vyjděte podél schodiště a počkejte u hrotu kopí a já se postarám o zbytek.“
Než jsem se stihla nadechnout, k otázce už na ní odpověděl: ,,Je mi jasné, že chcete vědět jak. Tak poslouchejte. Svojí sluneční zbraní rozetnu rukavici světlonoše a celý tento pseudosvět okultních věd černé magie zanikne v obrovském ohni.“
„A vy?“ vylétla z mých úst otázka.
Se zvláštním zabarvením v hlase a se smutkem v očích řekl.: ,,Je skoro jisté, že mě ochrání můj meč a i kdyby ne, tento úkol musím splnit.“
Moje nitro naplnil smutek a strach o mého prapodivného přítele.
Ale on tyto mé myšlenky zachytil ač netázán dal mi odpověď: ,,Vaše city jsou moc pěkné, ale zbytečné . Nejsem o tolik jiný než učenci v kameni. Já sám už také zemřel strašně dávno.“
,,Ale co bude s Onrixovým kopím, když zahynete?“ Zazněla má další otázka.
„Dopravte ho do templu, ale nikdy na něj nesahejte !“ Křikl.
Byl rozhodnut.
Nedalo se nic udělat.
Doslova jsme proběhla kolem pseudo schodiště a zastavila se až u truhlice s převzácnou relikvií. Nevím jak, ale vší energií mého mozku se mi podařilo sdělit Johanovi, že může začít.
A on začal.
Najednou hned vedle kamenné jurty vyšlehl obrovský plamen.
Po té celá ta hora kamení jakoby nadskočila.
Ohromující lomoz naplnil celý prostor a v jediném okamžiku vše zalila mračna prachu.
Sídlo , které Roland von Stoler budoval celá staletí, ho nepřežilo ani o jediný den.
Mé nitro bylo sevřené strachem o Johanův život, ale jeho čas ještě nenastal.
Z největšího mraku k mým očím zasvítil Solisionský meč ukovaný v nitru chrámu slunce, který ochraňoval syna božské matky a lidského otce.
Došel ke mně a řekl: ,,Dokonáno jest“
A vyrazil směrem k autu.
Ani mohutné dunění a otřesy půdy nemohly vykolejit našeho řidiče.
A jakmile za námi zaklaply dveře, vyrazil s otázkou: ,,A teď kam?“
Johan se k němu naklonil a velmi důrazným hlasem řekl: ,,Maximální rychlostí do templu. Jde o život!“
Řidič jen přikývl a motor se rozeřval v plných otáčkách.
Ani ve snu by mě nenapadlo Věru zastavit.
To co mi nyní vyprávěla, bylo tak neuvěřitelné, že jakýkoliv dotaz byl nepatřičný.
Když své vyprávění ukončila, bylo dávno po pracovní terapii a mi zůstali sami.
Stíny na podlaze se prodlužovaly a já usoudil, že už je večer.
Usmála se a s lehkou ironií v hlase řekla: Promiň, ale oběd ti už asi nedají.“
Usmál jsem se také a řekl: ,,To vůbec nevadí. Budeme zítra pokračovat?“
„Jestli chceš, tak ano.“ Byla její poslední slova pronesené v tomto dni.