Plamen života-Zahrada poz.rozkoší díl 17

Zahrada pozemských rozkoší

Jak řekla, tak se i stalo.
Nejdříve navázala na bod ve kterém včera skončila.
Řidič jek jako smyslů zbavený. Rychlost překračovala jakýkoliv povolený limit a já pocítila nepříjemně svíravý pocit okolo žaludku.
Johan musel vědět co cítím a pro mé uklidnění řekl: ,,Buďte klidná, on jezdí brilantně.“
Jen jsem přikývla.
Je pochopitelné, že cesta ubíhala velice rychle a netrvalo příliš dlouho a mi viděli Bregenz.
Když řidič zatáčel do ulice, kde stál dům s vchodem do labyrintu
Johanova tvář pojednou zbrunátněla.
Místo, které bylo naším cílem bylo celé v plamenech.
Přemohl svůj hněv a zvolal. „Na přehradu!“
Vůz vyrazil novým směrem přímo ke Swarzhofu.
Nyní jsme už spíše letěli, než jeli a mně prolétla hlavou věta Johane Swarze z prvního našeho setkání: ,,Na tomto místě se nemusíte vůbec bát. Toto je asi jediné místo, kam za Vámi Gechorus nemůže“.
Ano, tak to bylo řečeno.
Je jasné, že templ byl chráněn Onrixovým kopím a tím, že ho kontur odvezl, ohrozil nejenom Theodora ale i celý řád.
Podíval se na mně a řekl: ,,áte pravdu, ale já nemohl jinak. Roland von Stooler byl tak silný, že jiná zbraň na něho nemohla účinkovat a pokročil ve svém díle tak daleko, že nebyla jiná cesta k záchraně.“
Než stihl dokončit větu, automobil zastavil na koruně hráze a mi vyběhli směrem ke Swarzhofu.
Už při zdolání posledního schodu bylo vidět, že prastarý dům je v pořádku.
Na posledních metrech se náš spěch změnil v šílený běh.
Johan otevřel vstupní dveře, proběhl chodbou i přijímacím pokojem a otevřel vstup do podzemí. Paměť mi říkala, že nyní musíme projít knihovnou, ale tak se nestalo.
Naše cesta vedla jinou částí chodeb, která byla o poznání méně udržovaná a hůře dostupná.
To vše umocňoval neuvěřitelný chvat našeho postupu.
Ale tento spěch a horší, ale určitě kratší cesta, přinesly své plody.
Po dvaceti minutách otevřel kontur dveře a mi vstoupili do kruhové auly Theodora Treborianuse. Jakmile Johan zavřel dveře, vyndal z truhlice nejmocnější z relikvií a postavil jí na určené místo v samém středu stolu.
Náš pohled nyní patřil Theodorovi.
Seděl zhrouceně na jednom křesle a na náš příchod vůbec nereagoval.
Je mrtev, byla moje první myšlenka.
Ale mé nitro ještě doufalo.
Jestli je v něm jediná jiskra života, záře Onrixova kopí ho zachrání.
Než mi tato věta prolétla hlavou, starý umírající muž se vzpřímil a řekl: ,,Zdá se mi, že váš návrat přišel v poslední chvíli. Mé staré tělo potřebuje záři života ještě více než dříve.Ale teď řekněte, zda vaše cesta byla završena úspěchem.“
Kontur na němž byla na první pohled vidět úleva, několika větami popsal jak smrt Rolanda von Stolera, tak i zničení jeho svatyně lomu u Čertovy hlavy.
Poté se obrátil na mně a řekl: ,,Nyní bych Vás poprosil zůstaňte s Theodorem a pokud bude chtít, něco vědět z naší cesty, odpovězte mu. Já zatím musím zjistit, co se dělo po dobu naší nepřítomnosti a kdo zničil dům ve městě.“
Domluvil a vyšel ven.
Theodor během vyprávění zcela obnovil své síly a i já ve stříbrném světle zapomněla na únavu minulých dní.
Ptát se měl on, ale já ho předběhla: „Víte co se stalo v klášteře v Černém sedle pod Grossglocknerem?“
„Ano, vím.“ Odpověděl a dál pokračoval: „Kontur mi vše řekl, když přijel pro Onrixovu zbraň. To, že můj otec sloužil skutečně temnotě, mě sice nepříjemně překvapilo, ale dá se s tím žít. Už jsme ho neviděl několik set let. Vztah otec-syn je mezi námi dávno zpřetrhaný. Ale já si přesto myslím, že jeho spolupráce s Rolandem byla vynucená.“
„To bude určitě pravda.“ Byla moje odpověď a v mé hlavě myšlenka pokračovala. Musí to tak být, proč vy jinak svého syna posílal do templu božího srdce.
Ale můj společník mě neponechal mým myšlenkám a položil mi otázku: ,,Muselo to být asi velmi zlé, když Vám ta stvůra usilovala o život. Jaké byly Vaše pocity?“
To byla podstatná otázka, ale co na ní vlastně odpovědět.
Směs strachu a smíření, to je to pravé.
Snad byla horší smrt opata a toho neznámého mnicha za dveřmi mé cely.
Nebo strach o Johana ve chvíli, kdy se hroutila Rolandova svatyně .
Nevím, jak odpovědět.
Theodor rázně ukončil mé přemítání následujícími slovy: ,,Tak nic neříkejte. Velmi dobře rozumím tomu, co prožíváte, ale smrt těch dvou mužů není Vaše vina. Oni proti zlu bojovali dobrovolně a jejich oběť nebyla marná. Tím si můžete být jistá. Je možné, že přijde i můj nebo Váš čas a jsem si jist, že také dokážeme svojí povinnost splnit.“
Snad měl pravdu o něm jsem nepochybovala , ale co já?
Bylo mi jasné, že blízká budoucnost mi přinese i odpověď na tuto otázku, ale nyní nastal čas činů. Mé poněkud nejasné rozmýšlení ukončil příchod Johana.
Vešel, posadil se ke stolu a bez sebemenšího úvodu začal mluvit: ,,Já to vůbec nechápu! Podle vyprávění správce domu, ve městě se půl hodiny po mém odjezdu objevili muži, kteří měli pověření papežské kurie ke vstupu do všech objektů spravovaných nadací při Řádu vědeckých studií. Prohledali celý dům, odvezli spoustu listin a pokusili se otevřít vstup do labyrintu, což jim nevyšlo.Druhý den nad ránem někdo vhodil rozbitým oknem láhev s benzínem a důl zapálil. To jsou fakta, ale nechápu, kde vzali takový vliv ve Vatikánu, ale nejvíc mě trápí ta jistota s kterou postupují. Jak mohli vůbec vědět, že odvážím z templu relikvii?“
To co zaznělo, bylo skutečně podivné.
Celá staletí se nikdo neodvážil na řád zaútočit a ve chvíli, kdy po osmi stech letech odvezl Johan hrot Onrixovy zbraně pryč, je templ napaden a se souhlasem nejvyšších církevních míst , nejdříve prohledán a pak i vypálen.
Z mého přemítání mě vytrhl hlas Theodora: ,,Vím, že tomu asi neuvěříte, ale myslím, že naši nepřátelé otevřely černou studnici vědění“.
Když to řekl, kontur se očividně lekl a odpověděl: ,,Ale, ale tak tudy asi cesta nepovede. Je vám snad známo, že studnice je jenom pověst a nikdo z lidí jí nikdy neviděl.“
,,To samé se ještě před několika dny dalo říci i sálu učenců a přece existoval!“ Odvětil neobvykle prudce Theodor..
To už jsem nevydržela a jejich polemiku přetrhla otázkou: ,,O jaké studnici je vlastně řeč?“
Oba muži se na mně podívali a zdálo se mi, že ani jeden ani druhý neví co říci.
Nakonec trapné ticho přerušil Johan a odpověděl na mojí otázku: ,,Je faktem, že v čase atlantské civilizace disponoval Onrix pro nás naprosto nepochopitelnými prostředky. Jedním z nich byla i studnice vědění. Ve starých spisech i v mé paměti o ní stojí toto: Pomocí zemní energie mohl vyvolený sledovat vše, co se v říši dělo. Tento pramen vědění nahrazoval tisíce očí. S pádem říše zmizela i studnice. Po oddělení ducha a těla Gechoruse ve starém Egyptě se tvrdilo, že ten kdo poskytne své tělo duchu temnoty, smí otevřít i studnici a tak vznikl název „černá studnice vědění“. Po celé věky se říká, kdo a kde ji otevřel, ale nikdo kdo do ní nahlédl o tom nevydal jakoukoliv průkaznou zprávu. Náš řád studnici také mnohokrát hledal, ale nikdy jsme se k ní ani nepřiblížili.“
Kontur řekl, že studnice je legenda, ale to nic neznamená.
V hlavě se mi začaly řadit jednotlivé indicie a fakta do zvláštního řetězce.
Podle legendy studnici ovládá ten, kdo vládci temnoty dobrovolně poskytne tělesnou schránku.
Ale to určitě nebyl Roland von Stoler.
Kdyby tomu tak bylo nenechal by se zničit Johanem v Gradzu. Jestli myslím správně, tak náš společný sok Roland byl pouhým služebníkem někoho daleko mocnějšího.
Ale koho?
A jestli ten někdo kontroluje pramen znalostí ukrytý ve studnici a zároveň má i moc vtrhnout do templu božího srdce, jde vůbec porazit?
Vše co mi prolétlo hlavou ukazovalo zcela zřetelně jedním směrem.
Čí přátelský dopis byl založen v knize bibliotéky kláštera v Černém sedle pod horou Grossglokner, adresovaném nejvyššímu generálovi „Via luix“ a na koho se odvolával Roland von Stoler v klášteře u města Gradz, chvíli předtím než zdráhajícího se mnicha zabil?
Vždy to byl jeden a ten samý muž.
Muž, který mohl nařídit prohledání templu v Bregenzu.
Byl to opat R…
Oba muži se na mě významně podívali a kontur řekl: ,,Nic neříkejte. V této souvislosti nikdy nesmíte vyslovit jméno toho o kom přemýšlíte! Rozumíte mi? Nikdy za žádných okolností!“
Už podruhé reagoval úplně stejně.
Jakmile se naše pátrání nebo jen moje myšlenky otřou o onoho muže následuje stejně záporná reakce.
Abych překlenula napětí, které zůstalo ve vzduchu, jsem mu položila otázku: ,,A jak vlastně by ta studnice vědění měla vypadat?“
Místo Johana odpověděl Theodor: „Mělo by se jednat o jakési zrcadlo, veliké asi deset metrů v průměru, které čerpá sílu ze zemní energie a dokáže zasvěcenému ukázat vše, co se v danou chvíli děje kdekoli na zemi, ale jak přesně funguje, to nevím a zda skutečně existuje, to není jisté.“
Domluvil a já obrátila zrak na kontura, ale ten neřekl ani slovo.
Jeho chování mě silně znepokojovalo.
Jakoby z něho zmizela veškerá energie. Zdálo se mi , že neví jak dál a že jeho životní energie povážlivě slábne.
Musel bezpečně vycítit mé pocity, ale mlčel.
Na moje myšlenky zareagoval Theodor slovy: „Víte, když muž ztratí soka s kterým bojoval po velmi dlouhou dobu jako by ztratil i část sama sebe, ale on se opět postaví na nohy. Znám ho déle než Vy.“
Pak i s konturem bez pozdravu odešli.
Hlavou se mi honily divné myšlenky, které se daly popsat jedním slovem „ZMATEK.“
Neuběhlo ani dvacet čtyři hodin co se nám podařilo zastavit plán na zničení světa tak jak ho mi chápeme, ale místo vítězných oslav se před námi objevil nový určitě mocnější protivník, před nímž vyhasla i Arkanusova odvaha.
Já sama nevěděla jak dál postupovat.
Viditelný nepřítel již nežil, jeho sídla pod Grossgloknerem i v Grazdzu byla zničena, tak co dál?
Je možné, že existuje další brána temnoty, ale kde jí máme hledat?
Možná, že existuje i černá studnice vědění, ale její nalezení se mi zdálo absolutně nemožné, vždyť Johan po ní pátrá od dob pádu Egyptské sluneční říše úplně marně.
Já tady byla v bezpečí, ale co se děje mimo templ?
Není už snad pozdě?
Nejsou všichni mrtví a já nezůstanu navěky uzavřená s hrotem Onrixova kopí?
Kam vlastně oba muži odešli?
Vrátí se vůbec?
Moje duše byla tak naplněna zoufalstvím, že jsem chtěla vyrazit ven a zabloudit v labyrintu , ale mojí nejistotu přerušil návrat obou mužů.
Jako už několikrát mi Johan připravil velké překvapení.
Tentokrát velice příjemné.
Jeho slabost byla pryč a byl plný síly a rozhodnosti,
Ještě při chůzi promluvil: ,,Teď musíme napnout všechny síly k nalezení „černé studnice vědění“ pokud existuje a k ověření jakou roli v tomto příběhu hraje opat R:.“
„. Ale jak to chcete udělat?“ Byla moje logická otázka.
Ale on s ní počítal a plynule pokračoval: ,,jednu stopu mám, ale není úplně čerstvá.“
„A jak je stará?“ Byla moje odpověď i otázka v jednom.
„No, několik set let.“ Řekl a aby předešel mému dalšímu vyptávání, bez přerušení pokračoval: „Existuje totiž obraz, který mohl vzniknout pouze za pomoci studnice vědění. Řád ho zkoumal velmi podrobně, ale dál se nám v pátrání nepodařilo dojít. Jestli chcete, mám zde reprodukci tohoto obrazu.“
To co řekl, bylo velmi zajímavé a já přímo hořela zvědavostí.
Zde Věra přerušila tok své řeči a promluvila přímo ke mně: ,,Nemám tak dokonalou reprodukci jako řád, ale jestli se chceš osobně podívat, mohu ti to dílo také ukázat.“
Jen jsem přikývl.
Ona přede mě rozložila reprodukci a pokračovala ve vyprávění.
Ten obraz mi byl znám a tak nebylo těžké říci: ,,To je Hieronymus Bosch- Zahrada pozemských rozkoší.“
Johan se usmál a uznale řekL: ,,Velice správně.Obraz tedy znáte. Dnes je vystaven v galerii Prádo u Madridu, ale to není to nejzajímavější. Pro nás důležitější je legenda, která říká, že mistr toto dílo vytvořil s pomocí tajemného muže, který ho inspiroval s cílem zachytit jak funguje spojnice mezi rájem a peklem. Mezi Onrixem a Gechorusem. Ten tajemný muž mohl patřit jak ke sluhům temnoty, tak k ochráncům světla. Já vím jediné. Nebyl to nikdo z řádu. A teď to podstatné. Podívejte se sem!“
Ukázal na střední desku obrazu nezvanou shodně s celým dílem.
A pokračoval: „Tento muž! Dobře si ho prohlédněte. Neznáte ho náhodou?“
Mé oči prohlížely udané místo a já překvapeně pohlédla na obraz a pak na Johana.
To není snad možné ! Ten muž na plátně byl mimo jakoukoliv pochybnost sám kontur.
Otočila se přímo na mne a řekla: ,, Sám vidíš, že drtivá většina tváří postav na obraze je pouze naznačena alespoň co se obličeje týká, ale postava kontura byla jednou z mála výjimek.“
Pak se hned se opět vnořila do vyprávění.
Johan čekal jak zareaguji, ale já potřebovala alespoň krátký čas na rozmyšlenou a tak jsem pokračovala otázkou: ,,Není možné, že jste mistra Bosche potkal náhodou?“
„To je vyloučené . V čase jeho života se naše cesty nikdy nesešli. Musel mojí podobu vidět někde jinde.“ Odsekl kontur.
Konečně se moje myšlenky srovnaly a já mohla náležitě zareagovat: ,,Myslím si, že nemáte pravdu.Tvrdíte, že Hieronymus musel znát Vaší tvář , aby jí mohl namalovat. Ale to by musel vidět i ty ostatní podivuhodná stvoření, jako například tuhle zrůdu s ptačí hlavou, nebo podivné zvíře, podobné žirafě a řadu dalších. Ten obraz může být dílem jeho fantazie a podoba může být snad i náhodná.“
Čekal mojí odpověď a mé názory rychle vyvrátil: ,,To by snad bylo možné dnes, ale v jeho době abstraktní umění neexistovalo. Mistr maloval to co viděl. Musel znát mojí tvář i tu zrůdu i žirafu a vše ostatní. Já si myslím, že s pomocí černé studnice vědění mohl poznat celý svět i peklo nebo ráj. Všimněte si, že i můj portrét je namalován na správném místě, mezi rájem a peklem. A dále, na desce pozemský ráj je zobrazen jakýsi muž a nahý pár. Podle výkladu historiků umění se jedná o Ježíše a Adama s Evou. Ale moje paměť říká něco jiného. Ten muž je Onrix a ta žena je Arkana moje matka.“
Když to řekl, bylo mi jasné, že další polemika je zbytečná.
Byl si jistý, a tato jistota si vynutila můj další dotaz: ,,Proč jste nepátrali dál? Vždyť tady leží spousta odpovědí na naše otázky.“
Johan se trpce usmál a řekl: ,,Já sám obraz poprvé viděl až šedesát let po smrti mistra. Celé Brabantsko bylo totálně zničeno válkami. Odpovědi tam jsou určitě, ale nebyl nikdo, kdo mi nám je přečetl. Celá desetiletí členové řádu pátrali , ale nenašli ani jedinou stopu.“
Bylo třeba pokračovat.
Moje poznámka byla: ,,Ta část peklo podle Vás zobrazuje říši neživých a ta zrůdná postava s ptačí hlavou požírající člověka, je sám Gechorus?“
„Ano“! Odvětil úsečně Johan.
Já si zatím v klidu prohlížela jednotlivé postavy.
Ten obrazový triptych byl skutečně zajímavý.
Tváře většiny postav byly skutečně více či méně pouze naznačeny.
U velké řady zobrazených , chyběla jakákoliv logika jejich počínání. Jakoby se autor skutečně díval do zrcadla a jednotlivé výjevy přenášel na plátno.
Obzvlášť děsivě působil obraz znázorňující peklo nebo jak se domníval Johan sídlo neživých.
Celý temný prostor byl prostoupen utrpením lidí z kterého vystupovala jediná jasná tvář, která z celého zmatku vyzařovala klidem.
Ten obličej byl jako magnet. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že toho muže znám.
Ale kdo to je?
Tu pojednou se mi v hlavě rozjasnilo!
A já napůl vykřikla: ,,No ovšem! Je to ON!“
Oba muži se lekli a celý jejich zjev vyzařoval otázku: ,,Co se děje“?
A já zopakovala: ,,Je to on!
Můj prst ukázal na tu tvář.
Pak jsem hlasem plným vzrušení řekla: ,,Toto je podoba našeho úhlavního nepřítele. Je divné, že ho nepoznáte. Ale dá se to i omluvit. Ani ve snu by Vás nenapadlo spojovat opata R::: s mužem z pekla , jak ho ztvárnil mistr Hieronymus Bosch. On není obětí pekla. On se pohledem na hrůzu kochá a spokojeně se usmívá.“
Johan i Theodor přistoupili až k reprodukci a pozorně studovali muže na obraze.
První ticho přerušil kontur slovy: ,,Máte pravdu. Je to on. Ta podoba je úplně věrná. Nyní už konečně víme, kdo proti nám stojí , ale naše situace se tím nezlepšila. Dá se dokonce říci, že teprve nyní je jasné, jak jsme uvázli hluboko v problémech.“
Vůbec nechápu, že ho nikdo nepoznal.“ To bylo jediné, co se dalo dodat.
Ale i na tuto mojí repliku měl kontur odpověď: ,, A co je Vám divné? Vždyť náš řád studoval obraz před více než třemi sty roky a to nikoho ani nenapadlo jakou kariéru ten muž udělá. Když se stal všeobecně známým bylo to až ve dvacátém věku, kdo by si ho spojil s Hieronymem Boschem?
Mne to osobně ani nenapadlo, a reprodukci obrazu vidím po mnoho letech jenom proto, že jste přišla vy, člověk z vnějšího světa.“
To co řekl, bylo správné.
Všichni uvnitř řádu byly skutečně ovlivnění tím, co kolem sebe viděli po mnoho let a i když tvář jejich úhlavního nepřítele byla přímo zde, nikdo jí nebyl schopen poznat.
Teď tedy víme, kdo ovládá studnici , ale netušíme, kde ji hledat.
Je třeba někde začít, ale kde?
Jediným pevným bodem byl opat R…
Tam musíme zahájit pátrání.