Plamen života-Nositel ducha temnoty díl 18

Nositel ducha temnoty.

Má první otázka mířila na Johana: „Co vlastně víte o panu opatovi R …?“
Nadechl se a obšírně odpověděl: ,,To co většina lidí. Je důvěrníkem , rádcem i zpovědníkem ejvyšších mužů svatého stolce. Je jakousi šedou eminencí Vatikánu. Tento neobvyklý post zastává už mnoho let. Vynořil se někde v prostoru tehdejší Jugoslávie. Hned po roce 1945. Je podivné, že i když jsem mnohokrát navštívil svatý stolec, nikdy jsme se osobně nesešli. Je vlastně náhoda, že vím jak vypadá, protože se jen naprosto výjimečně nechává fotografovat. Neznám ani klášter, kde získal titul opata, a nevím ani jaké je národnosti.Říká se, že plynule mluví latinsky, řecky, italsky, německy a celou řadou slovanských jazyků. Když mě omluvíte, pokusím se získat více informací.“
Po těchto slovech vyšel z místnosti a já s Theodorem zůstala sama.
Byla na něm patrná nejistota.Chtěl něco říci, ale nevěděl jak začít.
Nakonec promluvil: „Vím, že se kontur bude zlobit, ale musím Vám říci něco o obsahu čtvrté schrány. Celá církevní nauka stojí na čtyřech evangeliích, které jsou vykládána jako dogma, ale zde leží i jiný pohled. Ten byl po celá staletí tvrdě potlačován jako kacířství. Vy asi tušíte o čem mluvím. Neberte vše co se říká za bernou minci. Není přece nutné, aby mesiáš měl božského otce a pozemskou matku. Mohlo to být i obráceně.“
To co Theodor váhavě řekl, dalo všemu co se zatím stalo úplně nový rozměr.
Musím se přiznat, že tato myšlenka ve mně byla už delší čas, ale teprve nyní jí knihovník dal jasnější obrysy.
Jestli skutečně zde ležela bájná evangelia, mohla se po jejich zveřejnění zhroutit celá struktura církve jak ji známe po dobu skoro dvou tisíc let. Pokud je tedy vše jinak, mohl v samém srdci církve nyní pracovat ten, kdo duchu temnoty poskytl své tělo.
Bájný opat R….
Tyto mé představy přerušil Johan svým návratem. Už na první pohled bylo vidět, že nese dobré zprávy.
Usedl a bez jakéhokoliv úvodu pokračoval tam, kde skončil: ,, Zdá se, že jdeme po správné stopě.“ Vyndal dvě fotografie a položil je na stůl a řekl: ,,Podívejte tady jsou dva obrázky opata . Jeden z roku 1951 a druhý z letošního roku.“
Můj zrak těkal z jedné fotky na druhou a můj úžas narůstal.
Na obou obrázcích byl stejný muž. To bylo jisté, ale i když mezi nimi bylo více než čtyřicet let, tak vůbec nezestárl.
Theodor také vyhodnotil situaci a přikývl.
Nebylo co dodat a tak pokračoval Johan: „Je to jasné, i opat se pohybuje mimo běžná čas , ale jak je to možné? Myslel jsme, že mimo čas žiji jen já a Theodor. Pak k nám přibyl i Roland von Stoler a nyní i opat R… Potřebujeme zjistit nejenom kde je studnice vědění, ale i kdo je opat doopravdy a jak dlouho už žije mimo čas!“
„To vám povím já!“ Řekl Theodor.
A aniž nás nechal vyjádřit překvapení, pokračoval: ,,Ten, kdo si dnes říká opat R… poskytl ve starém Egyptě své tělo duchu Gechoruse. Je po Vás druhým nejstarším obyvatelem země.“
„Ano, tak to musí být.“ Promluvil po dlouhém rozmýšlení Johan a celou diskuzi uzavřel suchým konstatováním: ,,Tím, že tělo daroval temnotě, přestal stárnout. Roland von Stoler byl ve skutečnosti jeho sluhou. To on síly zla vede k vítězství. Ztělesněný duch temnoty je horší, než sám Gechorus.“
Rozhostilo se dlouhé ticho a já cítila posvátnou úctu k oněm mužům a zároveň i strach, přerušit jejich rozjímání.
„ Proč nám neřeknete co máte na srdci?“ Vyzval mne Johan k další řeči.
Po takovém pobídnutí jsem musela začít: ,,Váš řád má určitě moderní počítačové vybavení. Mohla bych ho prosím využít?“
Johan překvapeně odvětil: ,,To máme, ale ne tady.Musíme do města. Chcete to riskovat?“
„Nemáme na výběr. Mám nápad, jak postoupit v našem pátrání.“ Po této mé odpovědi kontur pokynul rukou a spolu se mnou vyšel na cestu labyrintem.
Spěchal o poznání méně a já bez větší námahy akceptovala dané tempo.
Po třiceti minutách jsme vyšli na denní světlo ve zbytcích vypáleného domu v Bregenzu.
Rychle vyšel na ulici, obešel blok domů a vstoupil do dveří s nápisem Studio Rosa.
Jednalo se o tři místnosti vybavené jako kanceláře. Ve druhém z pokojů byl mohutný psací stůl a počítač s maximálním vybavením.
I když byla kybernetika mým koníčkem, nikdy před tím jsem neměla k dispozici tak výkonné zařízení.
Kontur zadal vstupní heslo a řekl: ,,Vypadáte překvapeně. Já tomu příliš neholduji, ale moderním technologiím se v žádném případě nebráním Studio Rosa, kde teď sedíme je jen krytí pro aktivity řádu vědeckých studií. Teď je teprve vidět, jak bylo prozíravé počítače umístit mimo náš dům u vchodu do podzemí. Ale řekněte, co máte v plánu?“
Ochotně jsem odpověděla: ,,Neskenuji podobu našeho muže z fotek a obrazu mistra Bosche a pak bych se chtěla podívat do různých souborů historických fotografií z 19 a 20. století, zda nenajdeme někoho podobného. Až projdeme fotografie, můžeme zkusit obrazárny a galerie. Pokud má Theodor pravdu, musel náš muž zanechat stopu v historii a podle ní ho snad vysledujeme.“
Mé znalosti a dokonalé vybavení řádu, mi umožnilo uskutečnit můj plán bez větších problémů. Netrvalo dlouho, a neomylné oko stroje začalo porovnávat zadaná data s obličeji lidí jejichž fotky stály za zachování.
Netrvalo dlouho a první objev byl na světě.
V jednom archívu ležela fotografie Jana XXIII a za ním stál muž v pozadí. Nebylo to přesně to co jsme čekali, ale systém fungoval.
Johan mi řekl ať fotografii stáhnu a pak pokračuji.
Elektronické oko se znovu rozběhlo.
Trvalo snad dvacet minut , než znovu označilo pozitivní výsledek.
Oba jsme doslova vyseli na obrazovce monitoru.
Já čekala další fotku církevních hodnostářů, ale na obrazovce svítil obraz mužů v černých uniformách.
Johan řekl: ,,To jsou uniformy SS gardy Adolfa Hitlera. Uprostřed sedí Rainhard Heidrych a v první řadě až na kraji je náš muž, v uniformě majora SS.“
„Kde ta fotka vnikla?“ Byla moje otázka.
„Je to rok 1942. Vyfoceno v Berlínské vile u jezera Wansee den před konferencí, která ustavila pravidla holocaustu židů.“
Po této větě, kterou řekl kontur ledovým hlasem, nastalo hrůzné ticho.
Hlavou mi prolétl obraz holocaustu.
Historici se přou kolik vlastně bylo jeho obětí.
Zda tři miliony.
Nebo dokonce pět milionů.
A náš muž dnes vážený opat a důvěrník nejvyšších církevních hodnostářů se podílel na jeho přípravě.
Ale co vlastně v Hitlerově říši dělal?
Můj společník po chvíli řekl: ,,Rozdmýchal síla zla, probouzel v lidech nejnižší pudy a dláždil cestu k definitivnímu nastolení vlády zla na zemi. Já myslím, že asi nezjistíme jaké v té době užíval jméno, ale to snad není podstatné. Stejně bylo falešné, jako to dnešní. Budeme raději pokračovat.“
To co řekl, bylo rozumné a já spustila další vyhledávání.
Další výsledek se dostavil po patnácti minutách.
Černé uniformy byly nahrazeny zelenými .
Vojenská přehlídka na Rudém náměstí v Moskvě při příležitosti pátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce rok 1922.
Uprostřed Stalin a dále jeho nohsledi Kalinin, Molotov a někteří další .
Až úplně v zadu jakoby zastrčený stojí náš člověk.
Ukázala jsem na něho prstem a řekla: ,,To přece není možné! On snad byl i v Rusku po revoluci! V době občanské války, kolektivizace venkova, hladomorů a gulagů. Vždyť v té době zahynulo nejméně dvacet miliónů Rusů.“
I když se Johan snažil zachovat klid, i na něm bylo patrné jak moc je překvapen.
Nic neřekl a já pokračovala v pátrání.
Program se rozběhl ale po necelé minutě opět zastavil.
Já čekala zelené uniformy rudé armády sovětského Ruska, ale obraz byl jiný.
Na monitoru svítilo skupinové foto důstojných mužů ve stejnokrojích v barvě polní šedi.
Muž uprostřed byl nepochybně polní maršál von Hindenburg. Vedle něj generál Ludendorf. V poslední řadě úplně vpravo byla známá tvář.
Mé oči se podívaly na Johana, ale on zíral překvapeně na obrazovku, nechopen slova.
Ticho, které se neudržitelně protahovalo přerušil uměle klidný, hlasem: ,,To je památeční foto generálního štábu císařské armády z roku 1917. Je těžko pochopitelné jak to dokázal, ale v roce 1917 bojoval v I světové válce v řadách generálního štábu Německa a o pět let později už patřil ke Stalinovým mužům. Tato proměna vysvětluje spolupráci Německa s Leninem v letech války. A zároveň vysvětluje časový rozpor mezi rokem založením „Via Lux“ „cesty světla „a jejím posláním. Ty řeči o boji proti bolševismu byly pouhou kamufláží. Jenom by mě zajímalo, jak byl o tomto mimikry informován Roland von Stoler.“
To co řekl, mě přinutilo k otázce: ,,Můžete mít pravdu, ale je vůbec možné, aby to dokázal jeden člověk? Kde vzal prostředky k takovým činům?“
Zachmuřeně odvětil: „Jeho možnosti byly neomezené. Mohl čerpat se znalostí, které ukradl von Stoler v templu a určitě využíval i moc sálu učenců a černé studnice vědění. Navíc vrozené zlo v člověku také bylo na jeho straně. Stačilo, aby vyhledal vhodného muže a pak ho nenápadně vedl. Výsledkem byly miliony nevinných mrtvých a moře prolitých slz.“
Jeho slova na mně zapůsobila tak depresivně, že i proti mé vůli vylétla z mých úst otázka: ,,Budeme vůbec pokračovat?:
I na konturovi bylo vidět, že je v rozpacích, ale rychle je překonal a řekl: ,,Musíme. Je to naše povinnost. Pokračujte!“
Trvalo pouhých pět minut a náš elektronický mozek oznámil ukončení pátrání.
V dostupných fotografických souborech už nic nebylo.
V souladu s původním plánem jsem nastavila prohlížení obrazových galerií přístupných na síti. Program se spustil a my čekali.
Čas utíkal a nic nenaznačovalo, ža by naše snažení mělo být korunováno úspěchem.
Uběhla hodina, pak druhá a ve chvíli, kdy se má trpělivost nachylovala, počítač označil pozitivní nález.
Naše oči doslova hypnotizovaly obrazovku a už se nalezené dílo objevilo.
,,Neznámý autor, kolem roku 1805 , důstojník císařské gardy.“ Tak zněl popis.
Na obraze byl náš muž s velice zvláštním výrazem na tváři. V uniformě majora gardy císaře Napoleona.
První otázka, která mě napadla: ,,Zda se nechal namalovat v každé válce do které táhl.“
Johan vycítil moje pochyby a zareagoval: „Asi ne. Nebo se obrazy nedochovaly, ale toto plátno je dokladem, že jeho nekalá činnost je staršího data a zahrnuje už i 18. století. Problém je v tom, že ani jedna fotografie a ani tento obraz nevedou k místu, kde hledat kořeny našeho protivníka.“
To byl fakt.
Anonymní obraz i ty fota nám nemohla ani napovědět kde hledat.
Bylo nutné pokračovat.
Spustila jsem prohlížeč a zbylo nám jediné.
Čekat.
Tentokrát to netrvalo tak dlouho. Po zhruba čtyřiceti minutách byl ohlášen další nález.
Z obrazu na nás koukal náš člověk.
Autor byl neznámý. Kolem roku 1620….. Ale popis byl konkrétní.
Na plátně byl namalován plukovník vojsk sedmihradského knížete Gabriela Bethlena Carl z Pazinu.
„Co o něm víme?“ Zeptal se Johan.
Než se mi podařilo odpovědět bylo třeba na internetu provést rychlé pátrání, ale po dvaceti minutách intenzivní práce s klávesnicí jsem mohla říci: ,,Skutečně muž toho jména velel pluku kyrysníků v knížecím žoldu. Jak bylo v té době moderní, několikrát změnil stranu a chvíli bojoval dokonce v tureckém žoldu. Co se týče víry měnil názor stejně rychle jako ty pro které bojoval ale zájem o jeho služby byl veliký. Musel být asi dobrým vojákem. Tady je psáno, že bojoval i pod Valdštejnovým velením a jeho pluk prošel i územím Čech.“
Johan zakroutil hlavou a řekl: ,,To je málo. Nevíme vůbec nic konkrétního.“
„Počkejte,“ řekla jsem,“ Podívám se kde leží Pazino.“
V databázi sídel se žádné Pazino nenacházelo .
Už, už bych ukončila pátrání, ale bylo třeba prověřit ještě jednu variantu: „Co když Pazino je správně Pazin?“
,,Mám to!“ To byl můj vítězoslavný výkřik a hned jsem dodala: „To místo se správně jmenuje Pazin a leží na území dnešního Slovinska, přesněji na Istrijském poloostrově.“
Johan se zadumal a po chvíli řekl: ,,Víte co je zvláštní? Opat R.. se objevil někde za území bývalé Jugoslávie po skončení II. světové války a je znám svojí znalostí slovanských jazyků. To by Pazinu odpovídalo. Najděte na mapě, kde přesně to místo leží.“
Mapa Istrie nám ukázala místo v horách ve středu krasové oblasti.
Přímo nad městem byl na turistické mapě zakreslen hrad, ale s největší pravděpodobností byl pouhou zříceninou.
Johan řekl: ,,To je marné, pojďme za Theodorem.“
Já ale otevřela mapu širšího okolí po chvíli byla na obrazovce vidět i část Rakouska , Itálie a Chorvatska.
Mé oči zamířily ke Gradzu a pak k sedle pod horou. Grossglokner.
Johan chtěl něco říci, ale já ho předběhla: ,, To nemůže být pravda! Podívejte se!“
Vzala jsem černý fix a pravítko a přímo na obrazovce spojila Pazin, Gradz a Černé sedlo. Z obrazovky na nás koukal úplně pravidelný rovnoramenný triangl.
Rázem, mi bylo jasné, proč Roland von Stoler postavil mega portál zla v Černém sedle.
Toto místo tvořilo vrchol trojúhelníka s jeho doupětem v Lomu u Čertovy hlavy v Gradzu a se sídlem hostitele ducha Gechoruse v Pazinu.
Lepší místo by si těžko hledal.
Nyní je třeba jet do Slovinska najít bájnou studnici.
Jestli ji tajemný opat má , je jisté, že o nás ví a asi nebude nadšený z naší návštěvy.
,,Ale boj je třeba svést přímo v dračí sluji !“ Touto patetickou větou ukončil kontur mé rozjímání a pak už věcně pokračoval: ,,Pojďte do templu musíme se připravit.“
I Věra se nyní odmlčela a já zůstal jako přimražený tím co říkala.
Čas se opět někam ztratil a já nemohl uvěřit, že je zase večer.
,,Vidím, že se Vám mé vyprávění opravdu lidí. Nebo ne?“ Řekla a já beze slova přikývl.
A ona pokračovala: ,,Pokud máte chuť, zítra je neděle, můžeme hned ráno pokračovat. Teď ale musíš být trpělivý.“
Mé pocity byly úplně zmatené.
To co se teď se mnou dělo, bylo mimo mojí stupnici chápání. Její příběh mnou začal prostupovat a já se začal cítit jeho součástí.
Ještě jednou se na mě podívala a nechala mojí duši samotnou s celou řadou otázek