Plamen života-Galerie hrůzy díl 20

Galerie Hrůzy

Johan nedal na sobě poznat nijaké potěšení a jak se dalo očekávat řekl: ,,Vyrazíme okamžitě!“
Ukryl do truhlice hrot Onrixovy zbraně a vyrazil
Před domem čekal vůz.
Řidič už asi dostal instrukce, protože bez jediného slova vyrazil směr Černá hora.
Ten název sám navozoval další otázky.
Je náhoda, že jedním ze sídel sil sloužících temnotě byl lom u Čertovy hlavy a druhým klášter v Černém sedle?
Nevím, ale zde se oba názvy spojily naším cílem byla Černá neboli Čertova hora.
To asi není náhoda.
Vůz vyjel z městečka a po úzké silničce mířil k vysoké hoře.
Po deseti minutách jízdy řidič zahnul na polní cestu a po asi pěti stech metrech zastavil u polorozpadlého velkého domu.
Už na první pohled bylo jasné, že jsme na správném místě.
Nad vstupní bránou byl v pískovci vyveden dračí erb pána z Pazinu.
Jak řekl Johan, měl to být panský dvůr.
To označení mi ale nehrálo. Spíš se mi zdálo, že tato stavba sloužila jako panské sídlo.
Ruiny působily dojmem zámečku nebo luxusní vily.
Nebyl důvod váhat a čekat s prohlídkou.
Johan jako první vstoupil do domu. Zámeček zevnitř působil o něco lepším dojmem než z venku. Stropy i podlahy byly v dobrém stavu, ale dost zarážející byla strohost interiéru. Uvnitř nebyl ani jeden krb nebo kamna , dokonce zde chyběly i komíny.
Místnosti byly úplně totožné. Na stropech ani na zdech nebyl ani nejmenší náznak výzdoby.
Kontur prošel přízemí. Já s Theodorem první patro, ale vůbec nic v celém domě neukazovalo, že by tam kdokoliv žil.
Dřevěné podlahy byly beze stop od nábytku, v oknech nebylo sklo, jenom okenice.
Johan vystoupal za námi do patra a řekl: ,,Tady snad nikdo nikdy nebydlel.“
Theodor ho doplnil: ,,V tomto domě se ani žít nedá. Není tu kuchyň, ani to nejzákladnější sociální zařízení a musela by tu být šílená zima bez oken a vytápění.“
A já také dodala: ,,Vůbec nechápu, na co tady vlastně ten dům postavili.Na první pohled tu není nic, co by nám mohlo naznačit směr dalšího postupu.“
Johan přikývl a otevřel pouzdro s relikvií.
Její jemný svit osvítil stěny a nositel světla prošel celé první patro.
Poté sešel do přízemí a ve druhé místnosti nalevo od schodů zastavil a řekl: ,,Je to tady pod podlahou.“
Podívala jsem se kam naznačil a viděla jakoby prosvícenou dřevěnou podlahu a pod ní schody do podzemí.
Pomalu mi začalo docházet, proč tady ten dům stál.
Celá tato stavba vznikla jako velkolepá kulisa pro skrytí vstupu pod zem.
Vůbec ale nebylo jasné, jak se dá tento zamaskovaný vchod otevřít. Než mi hlavou prošly různé možnosti, vyndal kontur z kapsy sluneční meč a po jeho oživení jedinou ranou rozetnul dřevěnou podlahu.
Tři následující rány otevřely přístup ke schodišti.
Teprve teď se nám otevřela cesta k tomu co zámeček tak dokonale ukrýval.
Tam, kde schody vtesané přímo do skály začínaly, byl mohutný kamenný portál.
To, že ve středu trůnil drak pána z Pazinu nebylo překvapivé, ale přítomnost hieroglyfů po celém obvodu, byla zarážející.
Johan se zastavil a v záři Onrixova kopí prohlížel nápisy psané řečí starých Egypťanů.
Po malé chvíli se zeptal: ,,Vy to přečtete?“
Mé znalosti hieroglyfů nebyly příliš hluboké, ale základní znalost mi nechyběla a navíc tato situace mohla být vzpruhou pro moje Ego.
Má odpověď byla: ,,Myslím, že to dám dohromady!“
Zatímco mi svítil, já začala spojovat jednotlivé znaky v pokud možno logicky znějící souvislý text. Šlo to velmi ztuha, ale desetiminutovém úsilí zněl mnou rozluštěný text asi takto: ,,Poutník věčností nejvyšší komorník Ariotep vystavěl tuto svatyni k uctění svého pána , vládce světa.“
Za znakem značící slovo svět byl další hieroglyf, ale já ho neznala a jeho význam se nedal asi odvodit.
Už jsem chtěla říci, že prostě nevím, ale Johan mě předběhl se slovy: ,,Nenamáhejte se. Ten symbol který neznáte značí jméno Gechorus. Já už ho jednou viděl v Thébách ve svatyni boha temnoty starých Egypťanů. Tenkrát mi nebylo jasné co znamená. Teď už to vím.“
Theodor zatím mlčel, ale když kontur domluvil řekl: ,,Jestli to dobře chápu, tak Ariotep hostí ducha temnoty od jeho uvolnění na ostrově v deltě Nilu.Takže on stojí za zničením říše slunce v jeho údolí a byl to on, kdo řídil Rolanda von Stolera.“
To co řekl, ve mně vyvolalo otázku na Johana: ,,Jak je možné, že Váš řád o něm nic nevěděl?“
Na konturovi bylo vidět, že mu moje otázka není příjemná, ale přesto odpověděl: ,,Já byl příliš zaměřen na Rolanda a také to, jo jak měnil svojí identitu, nás mátlo. Až dopis v klášteře nás přivedl k opatovi R…. .Nebýt dopisu, zůstal by pro nás nepřítel i nadále ukrytý. Ale také nezapomeňte, že má černou studnici vědění, s jejíž pomocí mohl lépe řečeno může sledovat každý náš krok.“
Hlavou mi těkaly různé myšlenky , ale nejsilnější byla základní otázka: ,,Sleduje nás i v tuto chvíli? Jestli ano, tak asi nemáme noc nadějí na úspěch.“
Theodor se usmál a řekl: ,, Raději počítejte s tím, že nás sleduje a naše šance je rovna naší odvaze.“
Dost mě překvapilo, že tato bojovná slova zazněla zrovna z jeho úst.
Kontur úsečně řekl: ,,Jdeme dolů!“
Uzavřel schránku s relikvií a cestu osvítil svojí sluneční zbraní.
První, co mě překvapilo, byl obrovský chlad, který ze schodiště přímo vyvěral jako kdybychom lezli do mrazáku.
Velmi rychlým krokem jsme zdolaly asi čtyřicet schodů a vstoupili do krasové jeskyně, jejíž stěny byly pokryty silnou vrstvou jinovatky. Pokud na prvním stupni schodiště byla zima, tak zde už přímo mrzlo.
Nebyl čas na velké dumání a kontur vyrazil vpřed.
Sluneční meč jasným světlem prosvěcoval dvoranu, ale ani on nedokázal označit konec.
Po pěti minutách chůze řekl knihovník: ,,Zmrzneme tady. Už mě opouští síly.“
Mé pocity byly podobné, ale Johan zachránil kritickou situaci.
Vyjmul hrot kopí a jeho jemný svit obnovil mojí i Theodorovu sílu.
Teprve toto zázračné světlo ukázalo , že to co považuji za krasovou jeskyni, je ve skutečnosti ledový tunel, který zaplňuje podzemní dutinu obřích rozměrů.
Já myslela, že stěny pokrývá slabá vrstva námrazy, ale nyní bylo vidět, že ze všech stran je nejméně třicetimetrový ledový krunýř.
Theodor překvapeně řekl: ,, Ten led se musel tvořit tisíce let.“
„ Čas tady nemá žádnou cenu.“ Uzavřel diskusi Johan a vyrazil k další cestě.
Netrvalo dlouho a spojený svit relikvie a meče ukázal konec jeskyně. Ledový tunel končil u kamenné brány.
Zdálo se mi, naprosto jasné, že bude zavřeno.
Ale nebylo.
Muži spojenými silami otevřeli kamenné křídlo dveří a já musela napnout všechny síly, abych nevyjekla překvapením.
Přímo před námi byla chodba, která na první pohled působila dojmem, že je osvětlená denním světlem.
Po obou stranách bylo několik čtvercových prosklených otvorů, jimiž do průchodu dopadalo jasné světlo.
Iluze, že se jedná o okna byla naprosto dokonalá. Kdybych nevěděla, že stojíme uvnitř skály, tak bych se nechala oklamat.
I jindy výřečný kontur zůstal nyní stát a překvapením nebyl schopen promluvit.
Nakonec Theodor překonal svůj úžas a nahlédl do zářícího skla ve zdi , po naší levé ruce.
Jeho odvaha mi dodala sílu a já popošla k němu. To co vypadalo jako okno, byla vlastně ledová zcela průhledná plocha, která byla naprosto dokonale vyhlazená a zářila jasným světlem , vzdáleně podobným jasu nenaladěného televizoru.
Johan, který také přistoupil k nám se jemně dotkl ledového zrcadla a teprve teď nastal ten pravý zázrak.
Jakoby svým dotykem spustil přehrávání videa.
Před našima očima byla vidět laboratoř a v ní muž v bílém plášti.Při detailním pohledu bylo jasně poznat, že onen vědec je opat R... nebo také Ariotep.
Po chvíli do místnosti vstoupil další muž v uniformě s doprovodem. Vůbec nic nechápu, ale omyl je vyloučen. Tím mužem je vládce Iráku Sadám Husajn.
Přistupuje s naším mužem ke vzduchotěsnému boxu ve kterém vesele pobíhají laboratorní myši. Ariotep vpouští do prostoru plyn z malé bombičky.
Neuběhnou ani tři vteřiny a veškerý pohyb končí.
Myšky umírají hroznou smrtí.
Nadšený tyran s úsměvem plácá vědce po zádech a opouští laboratoř.
Obraz se mění.
Je vidět město v poušti. Určitě se stále nacházíme v orientu. Domy jsou netknuty , ale po zemi všude nacházíme mrtvá těla.
V hlavě mi běží vzpomínka.
To musí být to irácké město, které nechal Sadám zaplynovat, aby zničil odboj proti své tyranii.
Na ledové ploše zmizelo město a nahradil ho nápis „Iráq“ ten po chvíli pohasl a světlo se vrátilo k původní intenzitě.
První promluvil Johan: ,,To co tady vidíte, je něco jako galerie. Obyvatelé Solissionu je měly také. Do této obrazárny můžete přenést svoje vzpomínky a ty si pak kdykoliv můžete pouhým dotykem oživit. Podmínkou je velký chlad. Proto je všude kolem nás tolik ledu.“
Zřejmě aby předešl mé otázce, tak rychle dodal: ,,Neznám síly, které to ovládají. Ty znal a uměl ovládat jenom Onrix a moje matka.“
Poté své řekl i Theodor: ,,Při studiu života opata R… jsem narazil v první polovině osmdesátých let na dva roky, kdy jakoby zmizel z povrchu zemského. Existuje jediná zmínka, že dva roky meditoval v nejmenovaném klášteře v Arménii. To co se nám teď ukázalo, dává tomu meditování úplně jiný význam.“
Mé nitro chtělo nahlédnout do dalšího ledového zrcadla,ale rozum mě varoval.
To co tam uvidíme, může být hrozné.
Nezáleželo tu ale jen na mě.
Johan se podíval směrem k nám a vyrazil k prvnímu obrazu po naší pravé ruce.
Po jemném dotyku, byl jasně patrný obraz muže v černé uniformě.
Tentokrát, ale nebyl vyfocen s Reinhardem Heidrichem u jezera Wansee v Berlíně.
Právě vystupoval z černé mercedesky u nějaké chemické továrny. Jde blíž a už se dá přečíst nápis nad bránou.
Je tam červeně na bílém podkladě vyvedeno firemní logo.
I.G. Farben.
Náš muž zmizel a je nahrazen pohledem na jiného člověka ve vojenském stejnokroji.
Bere do ruky plechovku s nápisem Cyklon B na etiketě.
Pod názvem je znak označující jed a ještě níže i menší literou doplněn výrobce I.C.Farben. neznámý naučeným pohybem otvírá konzervu a obraz mizí, jen nápis „Německo“ svítí po několik vteřin před našima očima.
Na Theodorovi bylo vidět, že úplně přesně neví, co tento výjev v živé galerii vlastně znamená. Chvilku jsem čekala co udělá Johan.
Ale on mlčel, tak vysvětlení zůstalo na mně: „I.G.Farben byl Německý koncern, který pro Hitlerovi SS dodával smrtící látku cyklon B s jejíž pomocí byli v letech II. světové války vyvražděni miliony židů v Osvětimi, Treblince i jinde. Jeho největší předností byla snadná manipulace. Byl dodáván v pevné formě a teprve po otevření s smísení se měnil ve vražedný plyn.“
Johan velmi smutným hlasem řekl: ,,Pojďme dál, tady už nic nezmůžeme“
Popošel k dalšímu ledovému obrazu, druhému po levé straně.
Až nyní mi začalo být divné, proč vlastně neleží díla proti sobě.
Byly sice od sebe v pravidelných rozestupech,ale první výjev po levé ruce svítil hned u dveří, zatímco obraz vpravo, byl přiměřeně posunut.
Kontur se chystal oživit další exponát, ale ruka mu klesla a řekl: ,, Vyzkoušejte si to sama“.
Zmocnila se mě zvláštní , až posvátná úcta, ale má ruka jednala jakoby samostatně.
Jemný dotek a já pocítila něco neuvěřitelného má ruka se dotkla horkého ledu
„Už to chápete?“ Zazněl Johanův hlas a aniž vyčkal odpovědi dodal: ,,Ty obrazy nemohou být proti sobě. Jejichž vnitřní žár by je navzájem zničil.“
Na nějakou odpověď nebyl čas.
Na ledovém plátně ožila další vzpomínka.
Náš muž stál za řečništěm a plamenně promlouval ke shromážděním.
Na tribuně za ním seděli Stalin, Molotov, Kaganovič, Kalinin a další diktátorovi poskokové.
Nad nimi na rudém plátně zlatě zářil nápis v azbuce Kolektivizace –revoluce vesnice.
Sál se zasedajícími byl pryč a jeho místo zaujal interiér nějakého venkovského stavení.
Dřevěný stůl a lavice v pozadí veliká pec.
Na lavici leží neuvěřitelně hubená žena v hrozně odraných hadrech.
Je na první pohled mrtvá.
Na zemi u ní sedí stejně odraná i hubená holčička. Asi pětiletá, která asi ještě žije.
Tu pojednou vbíhají do obrazu odporné krysy a útočí na dítě.
Odvrátila jsem oči.
Ne, tolik utrpení nevydrží snášet žádná lidská bytost.
Johan se dotkl mé ruky a já zahlédla mizející nápis ,,Sovětské Rusko“.
Bylo mi až neuvěřitelně smutno.
Já četla o hrůzách kolektivizace vesnice ve Stalinově říši, ale když si čtete o milionech obětí, neumíte si představit, jak asi každá z nich musela trpět.
Až to dítě tak oslabené hladem , že nemohlo vzdorovat krysám mi ukázalo pravou hloubku hrůzy, která ty strašlivé roky přinesly.
Theodor byl očividně také otřesen, ale dokázal nejlépe vyjádřit naše pocity: ,,Musíme tu zrůdu zničit! Je to naše povinnost vůči všem, jejichž slzy byly prolity“
Po té už daleko klidnějším tónem pokračoval: ,,Má vůbec cenu prohlížet i ty ostatní výjevy?“
I na Johanovi jemuž byla otázka určena, bylo vidět dilema, ale po chvilkovém zaváhání řekl: ,,Je to bohužel nezbytné. Musíme to prohlédnout, abychom nepřehlédli nějakou podstatnou informaci.“
Když domluvil, přešel na pravou stranu chodby a letmým dotykem otevřel druhý obraz .
Před našima očima se otevřel pohled do velké místnosti s mapovým stolem uprostřed.
Kolem stáli muži v německých uniformách. Náš muž právě něco naznačoval na mapě.
Obraz zmizel a byl nahrazen pohledem do zákopů.
Čekali tam vojáci, ale už ne němečtí. Tvar přileb jasně ukázal, že se jedná o Francouze.
Tu najednou je celý výhled zastřen bílým mrakem.
Když se tato mlha rozpustila, vidíme na zemi oslepené kašlající muže, kteří umírají na otravu chlorem.
Poslední pohled na umírajícího a nápis „France“.
Nečekám na otázku a říkám: ,, Když německý generální štáb zjistil, že není schopen prolomit obranu Francie, rozhodl se experimentálně vypustit plynný chlór do obranných linií nepřítele. Účinek byl drtivý, ale to nemá cenu popisovat. Myslím, že jste viděli dost.“
Přikývli a Theodor oživil třetí ze zrcadlových panoptik nalevo.
Bylo jasné, že nyní běží děj daleko starší.
Byli jsme ve válečném stanu, kde náš muž hovořil s malým mužem, který stál zády k nám.
Po chvíli přistoupil ke stolu a mapou s velkým nápisem Rosia.
Červené šipky značily směr postupu rovnou na Moskvu.
Veliký císař zmizel , ale jeho obraz nahradil pohled na zasněženou planinu pro které se plouží vojáci v nepředstavitelně odraných uniformách. Velký závan větru zdvihl mrak sněhu a voják neblíže k nám zakolísaly a upadl.
Zmrzl.!
Ledovou smrt vystřídal nápis „Rusko“ a pak už nic.
,,Tak to byl konec Napoleonovi Grand armé velké armády.“ Řekl Theodor a pokračoval: ,,Do Ruska vtáhlo 500 000 francouzů a jejich spojenců z celé Evropy. Zpět se jich nevrátila ani desetina. Tolik zbytečného utrpení.“
Domluvil a přistoupil k třetímu zrcadlu u pravé stěny.
I teď bylo na první pohled jasné, že jsme se posunuli nejméně o dvě stě let časem.
Napoleonské uniformy nahradily kyrysnické stejnokroje armády sedmihradského knížete Gabriela Bethlena.
Sám kníže byl zabrán do diskuze s dvěma muži.
Jedním byl bez nejmenší pochybnosti náš muž v oděvu plukovníka kyrysníků a druhým pak dvořan v tureckém oděvu s odznaky značící hodnost generála osmanských armád.
Jejich hovor byl ukončen přátelským úsměvem.
Idylický záběr byl nahrazen hrůzným pohledem na turecké vojáky, kteří ženou do otroctví obrovskou skupinu mužů, žen i dětí v evropském oblečení.
Najednou jeden z ozbrojenců seskočil z koně, vytáhl z masy zotročených mladou ženu a jedinou ranou jí rozetnul hlavu. Poté jí z krku serval křížek a zahodil ho do pole.
Obraz byl nahrazen nápisem „Uhersko“ a i ten po malé chvilce pohasl.
Theodor si povzdechl a řekl: ,,Teď byl vidět důsledek zrádné politiky sedmihradského knížete a kdo ho k ní vedl. Neváhal on protestantský kníže spolupracovat s osmanskými vyznavači islámu v boji proti katolickému císaři. Tisíce katolíků pak byli pobity nebo odvlečeny do otroctví. Jeho vinou“. Další obraz nalevo otevřel opět Theodor.
Náš záporný hrdina pracoval v alchymistické dílně.
Zabil velkou krysu a její vnitřnosti vložil do destilačního zařízení.
Když chemická reakce skončila, smísil destilát s jakousi bílou hmotou a poté tento úplně nepochopitelný děj zmizel.
Byl nahrazen pohledem na středověké město. V ulicích hořely ohně, muži s děsivými maskami na tvářích právě zatloukali vchod do domu u kterého planula jasným plamenem mohutná hranice. Jeden z přítomných vzal do ruky štětec a na uzavřené dveře napsal velkými písmeny slovo „MOR“. I když jsem byla připravena na kde co, toto bylo už moc.
Zde se někdo doslova chlubí, že vyvolal morovou epidemii. Z tohoto zjištění tedy vyplývá, že názor našich předků o morových ranách, je zčásti pravdivý.
Nebyly sice dílem božího hněvu, ale důsledek činnosti ducha temnoty byl jasný.
Než mi toto vše prolétlo hlavou, dopsal onen středověký bojovník s epidemií své hrůzné poselství a obraz byl nahrazen nápisem „neapolsko“.
I ten po několika vteřinách zhasl a já obrátila pohled na Johana.
K mému úžasu nebyl na první pohled vůbec překvapen.
Jeho klid mě vyprovokoval k dotazu: ,,Vy o tom víte?“
Kontur po malém zaváhání odpověděl: ,,Ano, vím. Náš řád měl důkazy, že morovou epidemii vyvolávali služebníci Gechoruse, ale nikdo z nás je nikdy neviděl přímo při práci.“
To co řekl, mě ale neuspokojilo v mém nitru se vynořila další otázka: „A co se asi děje v současnosti? I naše generace má také svojí „morovou pohromu“ říkáme jí AIDS. Jestli pak také ona není něčím dílem?“
Bylo mi jasné, že oba muži vytuší mé myšlenky, ale tato otázka byla v tuto chvíli tou nejzásadnější. Johan se poněkud bezradně ohlédl na Theodora a ten vzal odpovědnost na sebe a řekl: ,, My to nevíme, ale můžete být daleko blíže pravdě, než si vůbec dovedete představit.“
Domluvil a v galerii hrůzy nastalo nepřirozené ticho, které po chvíli začalo působit až děsivě.
Bylo třeba něco udělat.
Muži stáli jako přimražení.
Tak jsem iniciativu převzala já.
Stačilo udělat několik kroků a pak se jen lehce dotknout ledového zrcadla.
Před našima očima se na pravé stěně otevřel pohled do stanu pravděpodobně náčelníka kočovníků.
Uprostřed seděl muž mimořádného vzrůstu a divokého vzhledu.
Do stanu byl uveden náš člověk v kutně.
Na první pohled bylo patrné, že mu barbar prokazuje až překvapivou úctu.
Hostitel temnoty dlouze mluvil a náčelník velmi disciplinovaně přikyvoval.
Obraz se ztratil a byl vystřídán pohledem na typickou ruskou vesnici, která stála v plamenech.
Mezi domy pobíhali obyvatelé,, kteří byli masakrováni divokými barbary na koních.
Obraz zkázy byl dokončen pádem hořící báně z věže venkovského kostela a nápisem „tataria“. Když nápis pohasl, řekl Johan: ,,Vpády Tatarů rozvrátily východní Evropu tak, že do dnešních dnů zaostává. Já nevím kdo byl ten náčelník barbarů s kterým náš muž mluvil, nakonec to není ani podstatné. Jeho dílo mluví jasnou řečí. Ten válečník jen plnil zadané úkoly a svět se málem zhroutil.“
Když skončil, přešel nalevo a dotykem oživil předposlední dílo na této straně.
Obraz ukazoval senátora starého Říma v rozhovoru s naším mužem. Nedalo se poznat, kdo je onen senátor a ani přesněji lokalizovat datum této schůzky.
Když tato schůzka skončila, nahradil její obraz úplně jiný výjev.
V centru dění byl hořící chrám a v něm se ukrývající lidé. Pojednou do svatostánku vpadli ozbrojení muži s výraznými rysy starých Germánců.
Do cesty se jim postavil kněz.
Ale jedinou ranou válečné sekery je odstraněn z cesty. Nedočkavý barbaři vybírají jednotlivé ženy a s touto kořistí vycházejí ven.
Pak už jsou vidět jen plameny.
Ty pohasly a nahradil je nápis „Roma“.
Bylo mi vše jasné.
To, že Řím barbarům padl do rukou zradou mi bylo známo , ale pravý iniciátor se ukázal až nyní. Theodor věcně doplnil:,, Rok čtyřista sedmdesát šest a vyvrácení Říma.“
Když domluvil, oživil poslední obraz na pravé straně.
Na obraze byl opět římský hodnostář v rozhovoru s naším mužem v orientálním oděvu.
Z pohledu , který byl za oknem místnosti, bylo zřejmé, že se nacházíme někde v Asii.
Obraz zmizel a to co přišlo potom se mnou úplně zamávalo a změnilo celý můj životní názor.
Na ledovém zrcadle se objevil muž umírající na kříži.
Stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že ho znám.
Stál vedle mě !
Byl to syn bohyně Arkanus, který byl zároveň konturem řádu vědeckých studií a užíval jméno Johan Swarz.
I když musel vědět, že je pozdě, stoupnul si mezi mě a obraz a já už zahlédla pouze nápis „Judea“, zhasínající na ledovém plátně.
Bylo podivné, že každý z nás přesně věděl co si myslí ti ostatní, ale ani já a ani Johan nebo Theodor jsme nebyli schopní nic říci.
Před námi bylo poslední ledové zrcadlo.
Knihovník se ho dotkl a mi viděli jiný obraz než u všech deseti předchozích.
Uprostřed obrazu byl muž ze starého Egypta, dost vzdáleně podobný našemu člověku. Musel to být Ariotep.
Tu pojednou zrcadlo potemnělo a jakoby z nebes přiletěl černý mrak.
Když se rozpustil, tvář muže se změnila a nabrala rysy, které už jsem tak důvěrně znala.
Byl to nový Ariotep, hostitel Gechorusova ducha.
Tady se začala celá hrůza a utrpení, které tento prastarý muž sebou nese po tisíce let.
Za posledním oknem galerie končila.
Moji průvodci otevřeli dveře, které byly přesnou kopií těch na začátku a mi byli kousek od cíle.
Věra se odmlčela a já neměl odvahu porušit nábožné ticho, které nyní zavládlo.
Na její tváři se objevil úsměv a mírným hlasem řekla. ,,Teď to budeš muset vydržet do zítřka. Už je moc pozdě.“
Měla pravdu.
Její poutavý příběh vyplnil celou neděli.
Sebrala všechny listiny a pomalu odcházela.