Plamen života-Černá studnice vědění díl 21

Černá studnice vědění

Celá moje duše byla přeplněna dojmy z jejího vyprávění.
Během neklidné noci jsem ve snech procházel strašlivou galerii temnoty a nahlížel do ledových oken.
Probuzení mi přineslo vysvobození a další vyprávění Věry i úlevu.
Nejdříve rozložila reprodukci střední části díla Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší a po té i detail ze středu obrazu.
Poté se posadila a pokračovala ve vyprávění.
Za dveřmi z galerie byla další krasová jeskyně. I její stěny byly silně zabedněny, ale to nebylo vůbec důležité.
To hlavní bylo ve středu podzemní říše.
Na hladině jakéhosi jezírka se vznášela studnice vědění.
Přerušila vyprávění a ukázala na detailní reprodukci se slovy: ,, Vypadala přesně jako na tomto obraze.“
Po té, co mi dala dost času k prostudování reprodukce pokračovala .
Naše obrovské překvapení naznalo mezí.
Jakoby před námi ožil obraz mistra Hieronyma .
Naše kroky vedly přímo k tomuto monumentálnímu kultovnímu předmětu.
Zde všechno působilo neobvykle. Už osvětlení celé jeskyně bylo fantastické.
Celá to obrovská prostora byla prosvícena temně modrým světlem, které vycházelo z jezírka na němž stála studnice.
Jak popsat to co naše oči nevěřícně studovaly?
Na hladině se vznášela koule o průměru nejméně deset metrů, její povrch působil dojmem absolutní hladkosti, kterou narušovalo jen jemné popraskání.
Na rovníku byl dvojitý pás, který ji celou obkružoval.
Z horní části vyrůstala fantastická věž složená ze čtyř sloupů, které po nejméně pěti metrech spojovala plošina na které byl umístěn kalich, z něhož vyrážel jeden asi také pět metrů vysoký sloup a ten byl završen plošinkou na níž se vypínalo vrcholové zakončení ve tvaru hodně špičaté barokní cibule.
Mistr Hieronymus vymaloval vše nádhernými barvami, ale mi nic podobného neviděli.
Vše co bylo v jeskyni , zářilo modrou barvou, která vyřazovala z hladiny.
Dlouhé ticho přerušil Theodor slovy: ,,Na tohle byl se dalo koukat velmi dlouho, ale nesmíme zapomenout, proč jsme tady.“
Johan přikývl, ale bylo na něm poznat, že se není schopen rychle rozhodnout.
Jeho nejistota byla tak překvapivá, že mě přiměla ke dvěma otázkám: ,,Co se s Vámi děje?. Vy nevíte jak se studnicí naložit?“
„A Vy to víte?“ Odpověděl otázkou.
„Je třeba ji zničit!“ Byla moje militantní odpověď.
Opět přikývl a po té řekl: ,,Ale já netuším jak to uděláme.“
V tu chvíli se mě zmocnil duch radikálního řešení.
Se slovy : ,,Zkusíme to takhle!“
Jsme zvedla kámen a hodila jím přímo do koule.
Čekala bych třesk skla nebo tupý dutý náraz, ale nic z toho se nestalo.
To obrovské těleso pohltilo kámen jako kdyby propadl do vody.
Přestože nebyla vidět žádná změna zevnějšku, můj kámen odstartoval podivuhodný proces.
Celá koule rázem pohasla, ale jen na kratičký mžik.
Pak přešla do jasně modrého světla, a hladina jezírka se změnila v gigantickou mapu, která zahrnovala část Afriky v prostoru Sahary a přilehlý Atlantský oceán.
Můj rozum byl v koncích.
Proč se hladina změnila po té, co můj kámen vletěl do tělesa?
Tuto záhadu mi pomohl vyřešit Johan se slovy: ,,Ta koule je vlastně velkým globem. Všimněte si jak jsou ty popraskané části podobné jedna druhé. Tvar každé z nich kopíruje tvar vodní plochy. Povedlo se Vám trefit tu část, kde leží Sahara . Teď označte místo, které chcete vidět.“
Chtěla jsem přistoupit až k jezírku, ale Johan mě zastavil se slovy: ,, Ať Vás ani ve snu nenapadne dotknout se hladiny. Obrovská síla Země změní vše živé v popel. Z té plochy vyzařuje spalující mráz do celého jeskynního systému a jenom díky tomuto žáru mohl náš muž vybudovat svojí galerii hrůzy.“
Vše co řekl, mi úplně nedávalo smysl , ale bylo rozumné poslechnout.
Kamínek z mé ruky trefil nazdařbůh zvolené místo.
I v tomto případě oblázek zajel do hladiny bez sebemenšího šplouchnutí nebo nárazu.
Globus opět na malou chvilku pohasl, ale ihned se rozjasnil jasně žlutým světlem.
Stěny po odvodu jeskyně se proměnily v pouštní krajinu.
Iluze byla naprosto dokonalá.
Bylo vidět písečné duny a přesypy, v dáli se rýsovalo několik palem těsně kolem nás procházeli turisté na velbloudech.
Já měla pocit, že stačí natáhnout ruku a zvíře si budu moci pohladit.
Obraz probíhal asi deset minut a tu bez varování zhasnul.
Zmizely palmy, písek, velbloudi i mapa z hladiny a vše se vrátilo k temně modré barvě.
Theodor se kontura zeptal: ,,Pro Vás to co tady vidíme není úplně nové?“
Johan mu dal za pravdu: ,,Není. Znám studnici ze Solisionosu a vím, že je velmi obtížné ji zastavit.Ta síla, kterou čerpá ze země je prostě nezměrná.“
Zdálo se mi za vhodné taky něco dodat: ,,Jestli to dobře chápu, mi se k ní vlastně ani nemůžeme přiblížit.Ta hladina na které se vznáší by nás pohltila.“
Johan přikývl a řekl: ,,Jediný , kdo měl moc studnici zavřít, byl Onrix. Používal k tomu tři elementy. Ty se po zániku říše ocitly v Egyptě a po té byly převezeny do Šalamounova chrámu, kde je našli templáři. Odvezli je po pádu svaté země do Francie když mě pak Kristián z Carlsburgu pověřil ochranou tajemství chrámu elementy chyběly. Náš řád zahájil pátrání ale všechny stopy mizí někde ve střední Evropě, kam odeslal poslední velmistr řádu templářů nejcennější řádové relikvie. V našem teplu v Bregenzu jsou všechny výsledky našeho pátrání, ale nevím zda by nám pomohly najít cestu k nalezení elementů.“
Tato pesimistická slova ve mně znovu probudily obavy a Theodor je vycítil.
Podíval se na mně a řekl: ,, Vy i já jsme jenom lidé. Člověk nemá sílu sám přemoci temnotu, ale když spolu světlo a temnota bojují, můžeme se přidat a pomoci buď jednomu nebo druhému. Já si osobně myslím, že až tato situace nastane, budu toho schopen. A o Vás také nepochybuji.“
Čas na odpověď mi už nezbyl.
Stejnou cestou , která nás až sem zavedla, vstoupil ten komu to tady všechno patřilo.
Ve dveřích stál Ariotep, pán z Pazinu, opat R… a další zločinci v jedné osobě.
Od vchodu se nás díval muž v jehož těle žil duch temnoty.
Johan sáhl do kapsy a oživil sluneční zbraň.
Její jas ale zde planul malým plamenem.
Ariotep došel až k nám a řekl: ,, Vítejte! Nikdo vás sice nepozval, ale přesto buďte pozdraveni.“
Mé pocity byly krajně smíšené.
Ten člověk nevypadal vůbec nebezpečně.
Kdybych neznala z galerie hrůzy jeho děsivé dílo, asi bych ho i podcenila.
Stál tady muž asi šedesátiletý, mírně připlešatělý, v obleku duchovního.
Říkal si opat a jeho zevnějšek to potvrzoval.
Pochyby, které ve mně hlodaly, vyvrátil hned další větou: „To, že si Arkanusy přišel, to chápu, ale co tu dělá tvůj poskok Theodor a tato smrtelná žena, je úplně nepochopitelné. No, nevadí. Zemřete spolu a já budu mít ve své galerii dvanácté dílo.Mé čekání trvalo dva tisíce let. Teď tě konečně zničím jednou pro vždy! Prosím tě, zahoď ten směšný meč. Sám víš, že mi nemůže ublížit.“
Johan ho nechal domluvit a silným hlasem odvětil: ,,Ta smrtelná žena tě vystopovala a můj přítel není žádný poskok. Sluneční meč Ti neblíží, ale co řekneš na tohle?“
Domluvil a otevřel schránku s posvátnou relikvií , ale co se děje?
Stříbrný svit se neobjevil.
Lépe řečeno hrot zářil jen velmi slabě.
Náš nepřítel se hlasitě zasmál a řekl: ,,Syn bohyně a takhle hloupý? To doopravdy nevíš, že síla země překoná i sílu té Tvé tretky? Všude jinde by si mě tím kopím přemohl, ale tady ne! V této jeskyni jsem pánem já!“
Odstoupil od nás a ze záhybu svého šatu vyjmul krátkou dýku ve velikosti menšího loveckého nože.
Má první myšlenka byla jasná: ,, S tím nám toho asi moc neuděláš“
Ale tento můj okamžitý nápad rezolutně utnul.
Sehnul se a zabodl nůž do země.
Jakoby se směrem k místu zabodnutí rozběhly modré blesky.
Jasná modrá zář mě oslepila, když konečně moje oči prohlédly stál zde Ariotep s obrovským mečem, jehož čepel planula temně modrými plameny.
S posměchem v hlase se zeptal: ,,Tak kdo chce být první?“
V mé hlavě se zrodil nápad.
Utečeme!
Podíval se na mně a řekl: ,, Ty hloupá ženo, z tohoto místa nemůžeš utéct. Přístupovou jeskyni jsem zavalil. I kdyby Vám přálo štěstí a přemohli by jste mne, nikdy nenajdete cestu ven.“
Johan uložil relikvii do schránky , oživil slabě zářící sluneční meč a vykročil vstříc jisté smrti se slovy: ,,Bojuj raději mečem, než jenom slovy.“
Kontur provedl první výpad, ale byl odražen.
Teď vyrazil Ariotep. Kontur nastavuje svojí sluneční zbraň. Ozve se hrozivý třesk a modrý meč porazil zlatý.
Johan překvapeně zírá na zlomenou sluneční zbraň.
Co svět pamatuje, nikdo nikdy nedokázal zlomit meč z chrámu Solisionu.
Až nyní.
Nejsem schopna pohybu.
Kontur uskakuje až na břeh jezírka.
Stačil by krok a i jeho by obrovské zemní síly proměnily v prach.
Nositel Gechorusova ducha jde za ním a říká: ,,Teď než zemřeš, ti řeknu jediné. To, že si zničil mega bránu po Grossgloknerem nás nezastavilo, pouze zpomalilo. Další brána je skoro hotová i kdybych tě teď nezabil přesně za tři týdny se planety podruhé srovnají do správného postavení a já spojím tělo i ducha temnoty. Roland čekal desítky let na správné postavení a teď se během několika týdnů zopakuje dvakrát. A on u toho kvůli Vám nebude. Byl to vynikající otrok.“
Johan chtěl zaujmout obranné postavení, ale zlomená zbraň to znemožnila.
Podíval se na mě a jeho ruka klesla.
Mé strnutí stále trvá jen zírám jak Ariotep pozvedá hrůzný meč zkázy, ale rána napřažená nikdy nedopadla.
Vše vidím jako ve zpomaleném filmu.
Ve chvíli, kdy už meč vyrazil ke smrtící ráně, vyrazil i neozbrojený Theodor do posledního útoku. Jediným skokem přiskočil k tyranovi a vší silou ho srazil přímo do jezírka.
Neměl nejmenší šanci svůj skok vyrovnat.
Musel přepadnout do ledového žáru.
Stále vidím ten poslední okamžik, kdy dva muži každý jiný ve společném obětí prolétli hladinou, která se za nimi milosrdně uzavřela.
Uplynulo mnoho tisíc let a Theodor následoval Belariuse, který také srazil zlo za cenu největší oběti ze světa.
Stále ještě se nemohu pohnout .
Jen moje oči plní slzy.
Dívám se na Johana i on stojí jako by zkameněl.
Vidím něco čemu bych nebyla ochotná uvěřit.
On syn bohyně a poutník časem plakal.
Z jeho očí stékaly slzy.
Byl to jen krátký okamžik, ale má rozjitřená duše měla pocit, jakoby uplynuly celé věky.
Zdálo se, že šok z toho co se zde událo, je trvalý, ale v životě nic netrvá věčně.
A i z této hrozné chvíle poznenáhlu mé nitro začalo procitat.
Johan upustil torzo své zbraně a třesoucí rukou setřel slzy z tváře.
Otočil se ke mně a řekl: „Už neplačte! Věděl do čeho jde a jeho poslední slova co nám řekl, ukazují že byl připraven i k té největší oběti.“
No ovšem, prolétla mou hlavou vzpomínka na poslední slova našeho přítele.
Co to řekl?
Člověk nemá sílu přemoci temnotu, ale může se přidat s pomocí a já toho snad budu schopen.
Kontur vstoupil do mojí úvahy se slovy: ,,A on toho schopný byl.“
Pomalu přistoupil a pokračoval: ,,To,že Theodor přišel do templu bylo štěstí pro řád, ale ne pro něho. Žil po celá staletí ve svitu Onrixova kopí a to mu dodalo životní sílu, ale boj s temnotou a to hlavně v posledních sto letech ho vyčerpával. Ať už je v tuto chvíli jeho duše kdekoli je šťastný, že konečně dosáhla pokoje. Já jsem jiný než on, ale mám podobné pocity. Už také velice dlouho.“
To co teď znělo působilo neuvěřitelně depresivně.
Bylo nevyhnutelně nutné vrátit Johana k reálným problémům.
Pro mě bylo nejdůležitější vyslovit otázku: ,, Co se stalo s Ariotepem a hlavně s duchem Gechoruse?“
Odpověď zněla: ,, Pozemské tělo zloducha se změnilo v prach a duch hrůzovládce se nyní opět spojil s tělesnou schránkou. V tuto chvíli se nám díky oběti našeho přítele podařilo zvítězit, ale za tři týdny se temnota vrátí a mi jsme jediní, kdo je může zastavit.“
Má další otázka logicky musela znít: ,, Ale jak? On neřekl,kde portál vybudoval a navíc stojíme nyní v podzemí bez šance vyjít ven.“
Přikývl a řekl: ,,Denní světlo určitě najdeme a bránu temnoty nám ukáže studnici vědění.“
,,Ale ta přece slouží silám zla!“ Nenechala jsem kontura dokončit jeho větu.
Usmál se a pokračoval: ,, Nejdříve najdeme tři elementy s jejichž pomocí černou studnici uzavřu. Poté ji otevřu , ale už jako Onrixův pramen vědění. Jestli to vyjde, ukáže nám kde síly temnoty chystají své hrůzné dílo.“
V mé hlavě bylo ještě mnoho otázek, ale můj společník mi nedal čas k jejich vyslovení a vyrazil směrem ke dveřím do galerie hrůzy.
Ariotep sice řekl, že jeskyni vedoucí do galerie uzavřel, ale bylo určitě správné začít hledáním východu právě zde.
Johan otevřel dveře a rychle prošel galerií v jejímž prapodivném svitu bylo jasně vidět , že vchod z ní je otevřen.
Došli jsme až k němu a na první pohled nám bylo jasné proč je otevřeno dokořán. Obrovské množství ledových balvanů, které zavalily přístupovou cestu vyrazily dveře a napadaly až do hrůzné obrazárny.
I když jsem se pokoušela vybavit si každý detail pozemní dvorany modrého svitu v hlavě mi znělo jednohlasně
Jiný východ tam určitě není!
Kontur na mojí nevyslovenou otázku brilantně odpověděl: ,,Nějaká cesta ven prostě musí existovat. Vždyť i Ariotep by se musel dostat někudy ven po vítězném boji s námi.“
To je pravda, ale jak ji najdeme.
Můj vnitřní hlas pokračoval.
Nejjednodušší bude použít hrot posvátné relikvie. Pomohla nám v lomu u Čertovy hlavy a nakonec nám pomohla i s nalezením přístupu do první jeskyně.
Pomůže nám určitě i nyní.
Toto jednoduché řešení ve mně nastartovalo skoro euforii, kterou Johan ochladil jedinou větou: ,,To je všechno pravda,ale jenom v galerii pokud je východ umístěn do sálu bude vliv kopí vymazán zemní silou studnice.“
Hned jak domluvil, otevřel pouzdro a celou prostoru zalilo jemné stříbrné světlo.
Napínala jsem zrak, ale nic než led a kámen jsem neviděla.
Johan byl stejně málo úspěšný jako já a beze slova vešel do hlavní jeskyně.
Ve chvíli kdy prošel dveřmi, stříbrná záře relikvie pohasla jakoby utopena v temně modrém světle zemské energie.
„Tak to vypadá, že máme problém.“ Vylétlo nechtíc z mých úst.
Johan se omezil na jediné slovo: ,, Ano“
A začal pátrat podél stěn.
Bez dlouhého uvažování jsem se přidala , ale marnost našeho počínání velmi rychle začala vyčerpávat moje fyzické síly.
Nevím jak dlouho naše zoufalé konání trvalo, ale pojednou mě zachvátily mdloby.
Mé vyčerpání bylo asi příčinou vzniku halucinací, protože ve chvíli, kdy mě opouštělo vědomí, upoutal moji pozornost zcela zřetelný obraz Theodora stojícího u zdi a kynoucího mi rukou.
Hlavou mi prolétlo: ,,Teď umírám a brzy se s ním sejdu!“
A pak už jenom tma.
První co mé oči uviděli byl obličej kontura a už slyším i jeho hlas jak říká: ,,Proberte se! Řekněte mi co jste viděla, než Vás opustilo vědomí.“
Dost mě rozzlobilo, že nemá obavy o moje zdraví, ale na ješitnost teď nebyl čas.
Rychle jsem mu odpověděla: „Byl tady Theodor. Už se mi zdálo, že umírám a on pro mě přišel.“ ď
To co nyní řekl Johan mi plně vrátilo vědomí: ,,Tak to si přišel i pro mě. Já ho totiž také viděl.“
Dříve bych možná uvažovala o kolektivní halucinaci, ale po tom, co se můj obzor pozoruhodně rozšířil, bylo nutné prozkoumat i tuto pochybnou naději na záchranu.
Johan se mnou v patách vyrazil na místo, kde se nám zjevil nás mrtvý přítel.
Dotkl se zdi a ledová stěna se rozestoupila.
Před námi byla dlouhatánská černá chodba, kde namodralé světlo jezírka mizelo kdesi v temnotě. Sluneční meč už nebyl k dispozici, ale otázku světla na naší poutí vyřešil Johan vyjmutím relikvie ze schránky.
Uklidňující a posilující stříbrný jas prozářil temnotu.
Nebylo už na co čekat.
Nyní nebyl čas ani na pátrání kdo nebo co nám ukázalo směr kudy je třeba jít za světlem, ale asi právě zde mi poprvé přišla na mysl vtíravá myšlenka, že zde jde si o ještě mnohem víc než si umím představit a že v této hře bude asi i Arkanus hrát jen malou vedlejší roli.
Můj poslední pohled patřil černé studnici vědění a modrému jezírku, v kterém zmizel náš přítel a už nás naše kroky vedou do temné jakoby nekonečné chodby.
K mému překvapení byla uměle vytesaná chodba velmi krátká asi tak deset metrů.
Po jejím opuštění nás čekala menší krasová jeskyně jejíž stěny už byly potaženy pouze slabou vrstvou ledu a to pouze z počátku.
Můj strach, že zabloudíme v labyrintu chodeb a jeskyní se ukázal neoprávněným.
Přes tuto sklaní dutinu vedla upravená cesta, kterou stačilo pouze sledovat.
Projít chodbou i menší jeskyni netrvalo déle než pět minut a mi stáli u mohutných dřevěných vrat, která uzavírala naší další cestu.
Bylo zavřeno!
V mé hlavě se mihla myšlenka: ,, Teď by se hodil meč.“
Kontur se na mně podíval a pobaveným hlasem řekl: „To máte pravdu, ale zdá se, že začínáte poněkud měnit své postupy. Dříve by Vás v první řadě napadlo tuto překážku prozkoumat , ale teď volíte rovnou silové řešení.“
Zdá se, že uhodil hřebíček na hlavičku, abych zakryla svoje rozpaky, řekla jsem: ,,Život ve Vaší společnosti mě vede spíš k radikálním řešením.“
„ Nemám z toho žádnou radost!“ Zakončil rozpravu Johan a zahájil prohlídku dveří.
Jednalo se o masivní asi dubová vrata složené ze dvou křídel, která do sebe zapadala přesně uprostřed.
Zvláštností bylo, že na nich chyběl jakýkoliv náznak zámku nebo kliky.
Nebylo těžké s pomocí stříbrného světla prohlédnout skrz dřevo.
Pouhým okem bylo jasně vidět, že dveře z vnější strany vypadají úplně stejně jako z vnitřní. Mechanismus , který je ovládá je tedy uvnitř.
Kontur se předklonil a řekl: ,,Ta závora je v těchto místech.“
Rukou naznačil místo asi v jedné polovině výšky, kde ve svitu relikvie byla jasně vidět západka spojující obě křídla.
„ No ale jak se to ovládá?“ Byla moje první důležitá otázka.
Kontur se zamyslel a po dlouhé chvíli řekl: ,,To netuším.“
Bylo třeba provést důkladný průzkum.
Nejen zrakem, ale i hmatem a v závěru i poklepem jsme celé dveře prozkoumali.
Tam, kde závora končila nebyl vůbec žádný mechanismus ani na levém ani na pravém křídle. Vzhledem k délce západky nemohla se při otevření zasunout ani na jednu stranu.
Překážela jí v tom skalní stěna. Už to vypadalo , že se budeme muset vrátit ke studnici a hledat jiný východ, kdy mě napadlo provést důkladné zaměření.
K mé základní výbavě patřil krejčovský metr, papír a křída a můj společník mi nemohl odepřít pomoc.
Věra se odmlčela.
Sáhla do desek a vytáhla nákres dveří.
Poté pokračovala: ,,Aby si to lépe pochopil tady je náčrt, co jsme tam pořídili. Jak vidíš, výška byla 240 centimetrů , šířka 320 centimetrů. Jedno křídlo měřilo přesně 160 centimetrů.
Závora je 220 centimetrů dlouhá a deset cm široká.
Po přesném zaměření bylo jasné, že osa západky je přesně uprostřed ve výšce 120 centimetrů.
Poté co můj partner dokončil nákres já na dveře křídou označila uložení závory.
Když jsem skončila a podívala se na své dílo bylo mi vše jasné.
Čekala bych že od konce západky k hraně dveří bude po obouch stranách stejná vzdálenost, ale tak tomu nebylo.
Nalevo končila ve vzdálenosti 55 centimetrů a napravo 45 centimetrů od skály.
Střed závory nebyl v místě , kde se stýkaly křídla, ale 5 centimetrů v pravém křídle.
Už když křída označila místo osy západky byla cítit nepatrnou vyvýšeninu.
Johan který celou dobu mlčky sledoval mé počínání okamžitě přiskočil a označené místo stisknul. Ozvalo se zaskřípění a cesta byla volná.
Pohled do vnitřku dveří nám vše osvětlil.
Obě křídla byly duté a v pravé polovině byla nyní na výšku otočená 220 centimetrů dlouhá závora. Stisknutím skrytého tlačítka se uvolnila zarážka a pružina bez námahy otočila závoru o 90 stupňů. Bylo to tak neuvěřitelně jednoduché, že to až vyráželo dech.
Johan na horním konci překlopil pojistku a jediným bouchnutím dveře opět zavřel.
Překvapeným hlasem řekl: ,,To je opravdu jedinečný. Na tom samém principu funguje v Bavorsku zavírání dveří u salaší. Na to bych bez Vás nikdy nepřišel.“
Když domluvil znovu otevřel a mi konečně prošli.
Nezapomněl překlopit horní pojistku a jediným bouchnutím byl přístup ke studnici opět zabezpečen.
Před námi nyní bylo dlouhé schodiště.
Po vystoupání asi čtyřiceti schodů vytesaných ve skále otevřel Johan dveře a my stáli ve sklepě nějakého domu.
Zápach hniloby se mísil se zatuchlinou.
Zpoza rozeschlých dveří bylo vidět denní světlo.
Kontur rychle ukryl relikvii a vyšel ven. K mému úžasu jsem stáli na dvoře asi opuštěné farmy zhruba půl kilometru od místa kde naše cesta podzemím začala.
Ale překvapení ještě nebyl konec.
Neuběhlo ani deset minut a u vrat zastavil náš vůz s řidičem.
Byla jsem si absolutně jistá, že nebyla žádná možnost spojení.
Dále mě už daleko méně překvapilo, že šofér vůbec nereagoval na zmizení Theodora.
Jeho absolutní netečnost už mi byla známá, ale to co řekl kontur bylo překvapivé: ,, Zabalil jste všechny věci z hotelu?“
Jen přikývl a Johan pokračoval: ,, Vracíme se do templu“
Následovalo jen další mírné přikývnutí a vůz se rozjel.