Plamen života-Na stopě elementů díl 22

Po stopách třech elementů

Jak nás řidič mohl najít ?
Jak je možné, že přijel úplně v pravou chvíli a hlavně jak mohl vědět, že má mít zabaleny všechny naše věci ?
To byly otázky, které zaměstnávaly mojí mysl při cestě Istrií a pak i Slovinskem, ale po vjezdu na Rakouskou dálnici směr Salzburg mě opět zdolala únava a já usnula hlubokým bezesným spánkem.
Mé probuzení měl na svědomí Johan a jeho slova: ,,Vstávejte, jsme na místě.“
Automobil zastavil přesně s posledním slovem.
A já vystoupila mírně se opírající o svého druha. Náš společný průchod labyrintem proběhl v naprosto stejném duchu jako kdykoli v minulosti .
Moje zoufalá snaha získat představu o tom, kudy bych měla vlastně jít vyzněla opět do ztracena. Toto bludiště chodeb a solných komor bylo pro každého smrtící pastí.
Johan otevřel dveře a já v duchu čekala že by za nimi mohl být Theodor, ale on tam nebyl.
Moje vize, která mě postihla při odchodu se bezezbytku naplnila.
Odjeli jsem tři, ale zpět nás osud zavál pouze dva.
Kontur cítil můj smutek a tak hned po umístění relikvie do středu poradního stolu řekl: ,,Netrapte se. Vše je tak jak to má být.“
Smutek kterým byl jeho hlas naplněn ho ale prozradil. I on nesl smrt nebo by možná bylo lepší říci odchod svého druha dost těžce, ale bylo třeba pokročit dál.
Má otázka zněla: ,,Co to jsou ty elementy s jejichž pomocí chcete proměnit černou studnici v bílou?“
Pohotově odpověděl: ,,Chvilku počkejte. Zde není to pravé místo k bádání,. Musíme se přesunout do knihovny tam je ovoce sedmi století výzkumů našeho řádu při hledání oněch elementů.“
Mé očekávání bylo jasné.
Teď zavelí k odchodu a ihned vyrazíme , ale to se nestalo.
Johan se usadil k poradnímu stolu a řekl: ,,Také si sedněte. Musíme teď věnovat čas relaxaci. Je na Vás vidět že potřebujete několik hodin odpočinku a i já pociťuji příznaky vyčerpání.“
Zavřel oči a vypadal, že spí hlubokým spánkem.
Stříbrné světlo mnou začalo prostupovat a já pocítila obrovskou úlevu.
Má duše se jakoby oddělila od těla a volně plula prostorem. Nevím jak dlouho tento stav trval, ale po úplném procitnutí bylo mé tělo i duše plně regenerované.
První pohled mých očí pařil Johanovi a už na první pohled bylo vidět, že i on je v plné síle.
Vstal a řekl: ,,Teď můžeme jít kamkoli.“
Vyrazil do bludiště , směr řádová knihovna.
V mé paměti byla velmi živá vzpomínka na obtížnou cestu z knihovny do svatyně,kterou jsem absolvovala během svého prvního dne v templu ,ale relaxace ve svitu Onrixova kopí mě naplnila takovým množstvím sil, že dnešní pouť nabyla co se týče fyzických sil žádným problémem.
Po slabé půlhodině otevřel kontur dveře a impozantní pohled do bibliotéky řádu vědeckých studií oblažil mé oči.
Na velké obdivování této gigantické prostory, ale nebyl čas.
Johan ukázal ke stolu u levého krbu na kterém ležela mohutná kovaná truhlice.
Vyndal z kapsy klíč a za skřípavého zvuku odemkl zámek a zvedl víko.
Mé očekávání bylo do určité míry zklamáno.
V pokladnici byl pouze malý štos listin.
Johan vyndal listiny na stůl posadil se .
I mně vyzval abych ho následovala a po malé chvíli začal mluvit: ,,Jak už bylo řečeno ke splnění našeho cíle musíme uzavřít černou studnici vědění. K tomu , ale absolutně nevyhnutelně musíme nalézt tři elementy. Asi budete zklamaná, ale já ani nevím jak vypadají. V Onrixových časech směl k pramenu poznání jen on a moje matka.Já sám je nikdy neviděl.“
„To se ale naše šance rovnají nule!“ Vylétlo z mých úst.
Odmítavě zavrtěl hlavou a pokračoval: ,, Nemyslím. Něco přece jenom víme. Známe přibližnou velikost objektu našeho pátrání. Byli při útěku ze Solisionosu ukryty v této truhlici.“
Když to řekl, ukázal rukou na schránku z které před okamžikem vyjmul listiny.
Pak pokračoval: ,,Ze zápisu Elerberga z Bambergu člena řádu Templářů z časů těsně po první křížové výpravě vyplývá, že elementy truhlici beze zbytku vyplňovaly. Tady je popis jak vypadaly. Stojí zde, že po prohlédnutí pouhým okem působily dojmem obyčejného kamene, ale na dotek byl patrný velký rozdíl. Elementy byly daleko těžší než jakýkoli nerost. Pokud se nalézaly v truhlici, nic se nedělo. Ale když byly vyjmuty a položeny do tvaru rovnoramenného trojúhelníku o stěně s délkou v dnešních mírách 20,85 metru a zasvítilo na ně slunce, nastal světem nevídaný zázrak. O tom co se dělo Elerberg už nepíše.“
Hlavou mi prolétla zajímavá otázka: ,, Vůbec nechápu, jak je napadlo rozmístění elementů.“
Jakoby tuto mojí otázku čekal.
Otevřel truhlici a na jejím víku z vnitřní strany byl nákres. Tři kameny ve tvaru pravidelného trianglu a nad nimi symbol slunce.
Po té, co mi nákres ukázal dodal: ,,Museli pouze experimentovat se vzdáleností, ale to se jim určitě po několika pokusech muselo podařit. Já si myslím, že elementy byly po pádu Jeruzaléma vyndány z truhlice jako bezcenné a prázdnou schránku asi rytíři kříže naplnily, pro ně daleko cennějšími relikviemi templářského pokladu. Naštěstí pro nás i elementy byly nakonec dopraveny po moři do Francie. Když poslední velmistr řádu viděl, že konec řádu se přiblížil, předal to nejcennější Kristiánovi z Carlsburgu a ten pak pověřil ochranou pokladu mně. Problém je v tom, že velko kontur templářů elementy nezahrnul do toho nejcennějšího a nechal je ukrýt kdesi ve střední Evropě“.
„To je ale skutečně velký problém“. Byla moje první slova a pak jsem dodala: ,,Celé Čechy , ale i Bavorsko , Sasko, Severní Rakousko, jižní Polsko a západní Slovensko jsou doslova prošpikovány místy, kde mohli být ukryty poklady templářů. Je prostě nemožné to místo najít, pokud mi nedáte více údajů.“
Johan odpověděl: ,,Takže co ještě víme. Poklad vyrazil z Paříže jen dva měsíce před tím, než byl poslední velmistr zatčen. Jel po trase Strasburg – Regensburg-Budějovice- Brno-Presburg(dnešní Bratislava), kde jeho stopa končí. Není jisté, zda všechny poklady ukryly na jediném místě. Já si myslím, že je asi rozdělili na více míst. Pro templářské poselstvo bylo nejjednodušší využívat državy řádu na trase. Ale vzhledem k politické situaci té doby, by bylo spíše logické ukrývat cennosti a relikvie mimo svá panství.“
Hlavou mi proběhlo: ,,No, to je zase pěkný argument. Z toho co nyní řekl vyplývá, že je třeba hledat buď na panstvích řádu, nebo mimo ně. To se nám ty místa k hledání zužují.“
Vycítil z mých myšlenek náznak ironie a raději pokračoval: ,,Nemusím Vám snad říkat, že moji pátrači i já osobně jsme několikrát celou trasu absolvovali. Naší pozornosti neušla žádná stopa templářů v daném území. Tady je seznam čítající osmdesát odkazů na řád. Jen v Jižních Čechách, na Českomoravské vysočině a jižní Moravě kudy poklad putoval. Strach z obrovské moci černé studnice vědění, nás po celé generace nutil pokračovat v pátrání. Jedinou alespoň trochu nadějnou stopu se nám podařilo najít v obci Čejkovice u města Hodonín. Zde prokazatelně stála tvrz nebo menší hrad templářů a protože toto místo leží na staré silnici spojující Brno a Bratislavu, zaměřili jsme naše pátrání i sem. Z vlastního sídla zbyly pouze sklepy, které dnes využívají vinaři, ale při pátrání u hřbitova byl nalezen starý náhrobní kámen.“
Věra se odmlčela , sáhla do desek a přede mně rozložila náčrt náhrobku.
Lépe řečeno toho co z náhrobku zbylo.
Po té pokračovala.
Johanův náčrt vypadal podobně.
Dal mi pouze několik vteřin k zorientování a hned pokračoval: ,,Kámen ležel až u samé země nápisem dolů. Jediné co bylo vidět byl malý templářský kříž z boku. Podařilo se nám kámen vyjmout a pohled na spodek nás za velkou námahu bohatě odměnil. Trvalo velmi dlouho, než se podařilo alespoň částečně zrekonstruovat co nám chtěl autor náhrobku sdělit. Nikdy se nezjistilo jméno toho jehož hrob byl kamenem osazen. Je ale jisté, že patřil k řádu.“
Johan se naklonil nad nákres a začal ukazovat a zároveň číst: ,,Zde leží „ jméno je zcela vyhlazené. Text pokračuje jediným čitelným slovem „člen“ a pak opět nic a následují písmena „plářů“.Z toho je dost snadné vyvodit, že náhrobek patří členu řádu templářů , jehož jméno už asi nikdy nezjistíme“.
Jeho slova měla logický základ, ale byla zde jedna podivnost, která mě přiměla k oponování:
„To co je na kameni o tom nemá cenu diskutovat, ale vy jste asi zapomněli, že rytíři se pochovávali do krypt uvnitř svých sídel. Neznám případ, že by byl rytíř pohřben na obecním hřbitově“
Než mi došly mé argumenty, vstoupil do mé řeči Johan a řekl: ,,Máte pravdu, ale to neplatilo pokud zemřel člen řádu na cestách mimo svůj domovský kraj.“
No ovšem , má pravdu a dokonce to podporuje i jeho teorie.
Ten člen řádu mohl klidně patřit k francouzskému poselstvu, které ukrylo námi hledané elementy, ale to není žádná stopa.
Kontur pokračoval ve čtení z náčrtku: „Na cestě uložil hvězdné kameny na ruku lukostřelce , jehož paže vede od nebeské brány na severu k nebeské růži na jihu. Tady náhrobní kámen končí. Můžete mi věřit, že tento jinotaj studujeme po mnoho let, ale nejsme schopní zjistit co to vlastně znamená. Hvězdné kameny byl mohly být naše elementy. Templáři věděli co dovedou a musely je určitě považovat za seslané z nebes,ale co s tou rukou lukostřelce, bránou nebes a růží nebeskou , to opravdu nevím.“
V hlavě mi zapulzovalo a já začala usilovně vzpomínat.
Johan se na mě překvapeně díval a v té chvíli to přišlo.
Řekla jsem: ,,Pořád mluvíme o Jižní Moravě?“
Jen přikývl a já pokračovala: ,,Jestlipak víte jak se jmenoval cisterciácký klášter v Tišnově, na sever od města Brna?“
Kontur se úžasem až zajíkal , ale přesto řekl: ,, Porta coeli !“
A já dodala: ,,To je česky brána nebes.“
Ale moje myšlenka ještě pokračovala: „A je Vám známo jak se říkalo klášteru premonstrátek ve městě Dolní Kounice na jih od Moravské metropole?“
Bylo znát, že v sobě tlumí obrovské překvapení , ale poměrně klidně řekl: ,,Rosa Coeli .“
A já pouze dodala: ,,To jest Růže nebeská“!
Musím přiznat, že má mysl byla naplněna hrdostí a pýchou.
Já sama dokázala během okamžiku vyřešit záhadu s kterou řád vědeckých studií nepohnul za několik set let.
Mojí radost vystřídalo překvapení, které mi způsobil stav Johana.
Jakoby nechtíc řekl: ,,Tak měl přece jenom pravdu. Skutečně jste to Vy. Žena vyvolená!“
S výrazem který mě až vyděsil se odmlčel a jen nevěřícně zíral před sebe.
Moje zvědavost byla vybičována až k úplnému maximu.
Těch několik slov naznačovalo, že je zde někdo o kom nevím.
Někdo v pozadí, kdo možná celý děj sleduje a zároveň řídí.
Johan měl své myšlenky a já zase své.
Mlčení trvalo velmi dlouho, ale nakonec přeci jen zformoval svoje nitro a řekl: ,,Propojení klášterů v Tišnově a v Dolních Kounicích s naším nápisem je určitě správné, ale pořád nám chybí vysvětlení, co je míněno rukou lukostřelce a kde je ukryt třetí element. Vycházíme li z toho, že v každém klášteře je schován jeden, místo kde je ten zbývající je pro nás zatím neznámé.“
Měl pravdu.
Ale tady v knihovně se nedalo dál pokračovat.
Bylo nutné vyjít na povrch a použít ty nejmodernější pátrací prostředky.
Odhalil mé myšlenky a řekl: ,,Dům v Bregenzu je požárem zničený, ale naše kancelář s výpočetní technikou je plně k dispozici.Zde je sice ještě mnoho spisů o pátrání, ale to podstatné je stejně pouze ve Vaší hlavě.“
Cesta ven byla stejná jako vždy předtím.
Když se za námi zavřely dveře labyrintu, něco uvnitř mi říkalo.
Není to dneska náhodou naposled?
Svíravá předtucha mne prostoupila.
Moje pocity, ale musely stranou .
Před námi byl dům s tabulkou Studio Rosa , což fungovalo jako krytí činnosti řádu pro lidi z vnějšku.
Johan otevřel a já usedla ke stejnému počítači s jehož pomocí se nám podařilo vypátrat Černou studnici vědění.
Teď je třeba najít elementy k jejímu uzavření.
První úkol byl snadný. Najít co nejpodrobnější mapu okolí Brna i s městy Tišnov a Dolní Kounice. Projela jsem mapy silniční, turistické i plány zachycující vodní toky a lesní porosty ale nic co by alespoň vzdáleně připomínalo ruku lukostřelce tam nebylo.
Nyní se Věra odmlčela a přede mne rozložila silniční plán okolí Brna.
Po chvíli pokračovala: ,,Tady se můžeš podívat sám . Obě místa leží přesně v ose sever jih a jsou od sebe vzdáleny asi čtyřicet kilometrů vzdušnou čarou. Sám vidíš, že se ve skutečně nebylo čeho chytit.“
Nečekala na moje vyjádření a pokračovala:
Kontur si přisedl a začal nahlas uvažovat: ,,To místo, co hledáme asi neleželo přímo na severojižní ose. To by vyjádřili asi jinými slovy. Teď si položme otázku jak vlastně vypadá ruka lučištníka když napíná tětivu?“
Odpověděl si sám: ,,Loket jde dozadu a kost pažní svírá velmi ostrý úhel.Když vyjdeme z předpokladu, že zápěstí je Tišnov a rameno leží v Dolních Kounicích, pak třetím bodem je loket.“
„ To Vám ale ten třetí bod vytyčuje hrozně daleko od Brna!“ Vpadla jsem do jeho úvah a hned svojí vizy rozvedla: ,,Zápěstí lučištníka je před vypuštěním šípu těsně u ramene. Teď dejte vzdálenosti do měřítka a máte minimálně čtyřnásobek vzdálenosti z Tišnova do Dolních Kounic. To znamená asi tak sto šedesát kilometrů.“
„ Kam to ukazuje?“ Odsekl kontur.
Měření mi zabralo pouze pár minut a už mi byl známý výsledek: „Na východ se dostaneme až k městu Zlín a na západ zhruba k městu Telč.“
Johan se zachmuřil a temným hlasem dodal: ,,To asi nebudou ta pravá místa. Jak Českomoravská vysočina , tak území kde dnes leží Zlín , byly v době zániku templářů velmi slabě osídleny a je nepravděpodobné, že by zrovna tam ukryly své kameny.“
Na obrazovce svítil obraz okolí Brna a najednou mi bylo vše jasné.
Jak to kontur řekl?
Zápěstí na severu , rameno na jihu v tom případě může být loket jedině v Brně.
Už podruhé během jediného dne se na mě Johan podíval s nelíčeným úžasem.
Nebylo třeba aby něco říkal.
Já věděla co mám dělat.
Má slova zněla: ,,My nehledáme ruku napínající tětivu, my hledáme ruku držící luk. Na stole ležel fix úplně automaticky jsem spojila ty tři místa svítící na monitoru.
Věra vzala tužku ze stolu a i na mé mapě propojila Tišnov-Brno-Dolní Kounice a řekla: ,,Tak teď si představ, že držíš luk. Ten úhel je úplně přesný.“
Měla pravdu. Brno se přímo nabízelo. Nenechala mě mým spekulacím a pokračovala.
Johan se trochu otřepal a řekl: ,,Brno to je ale dost široký pojem. Pokud je mi známo, žije tam asi 200 000 obyvatel, kde tam chcete najít třetí element?“
To, že je to město lidnaté a i rozlehlé byla pravda, ale už když kladl tuto zásadní otázku, já už věděla kde hledat.
Proto moje sebevědomá odpověď zněla: ,,Brno je opravdu velké město. Ale je tam jedna stavba, která odpovídá tomu, co hledáme. Z toho co víme je jasné, že templáři své elementy ukryli v církevních stavbách. V Tišnově to byl klášter cisterciaček a v Dolních Kounicích klášter premonstrátek . Proč volili ženské řády je jasné. Kvůli utajení! A právě proto bylo asi Vaše pátrání bezvýsledné . Ani ve snu by jste nešli hledat zrovna tam a teď ke třetímu elementu. Jestli máme mít naději na úspěch, musíme hledat v klášterním kostele Panny Marie ve Starém Brně. Ten totiž sloužil ženskému řádu cisterciaček co by zemská základna a pokud jim templáři řekli, jak je element mocný, tak ho mohly ukrýt jedině v kostele.“
Kontur jen přikývl a jeho pohled zůstal upřen na obrazovku monitoru.
Vypadal velmi zvláštně v tuhle chvíli mi jeho stav ještě nic neřekl ale ve světle dalšího děje mi bylo později jasné co se v jeho mysli odehrávalo, ale to už předbíhám.
Po chvíli řekl: ..Dobře, náš řád stejně nemá žádnou jinou stopu. Vše tedy vsadíme na jedinou kartu.Vyrazíme směr lukostřelcova ruka, jejíž zápěstím je klášter Porta coeli v Tišnově, loktem klášterní kostel Panny Marie ve Starém Brně, a ramenem klášter Rosa coeli v Dolních Kounicích.
„ Kdy vyjedeme?“ Byla moje jediná otázka.
Odpověď Johana byla překvapivá.
Místo obvyklého vyrazíme ihned, řekl: ,, Vy si zde odpočiňte , já se vrátím do templu pro několik věcí, které můžeme potřebovat a ráno se pro Vás zastavím a pojedeme.“
Vyšel z kanceláře a já slyšela zvuk zamykajícího se zámku.
Bylo mi divné, že na mne neapeluje, abych toto svoje útočiště neopouštěla.
Teď mi bylo jasné proč. Jednoduše zamknul a tím vysvětlování odpadlo.
Bylo nutné prohlédnout můj dočasný domov. Studio Rosa se skládalo ze tří místností a sociálního zařízení.
První z pokojů by se dal nazvat přijímacím salonem. Byly zde křesla a pohovka, kterou jsem si vybrala k spánku. V druhém pokoji byla kancelář s počítačem s jehož pomocí se nám snad podařilo najít směr pro další pouť a úplně vzadu byla kuchyňka s lednicí , ve které byly zásoby jídla a pití.
Vše bylo plně čerstvé.
Někdo musel těsně před naším příchodem vše doplnit.
Johan to být nemohl. Byl pořád se mnou. Musím přiznat, že tento stav , kdy někdo neznámý postupuje pořád o krok přede mnou, byl krajně nepříjemný.
Nedalo se dělat nic jiného, než poslechnout Johanovi rady a připravit si jídlo.
Zdálo se mi rozumné nerozsvěcovat a hned po setmění jsem ulehla ke spánku.
Noc proběhla v klidu a východ slunce nad horami, který byl nádherně vidět z okna ve mně probudil novou naději.
Po snídani mi nezbylo nic jiného, než čekat na příchod mého společníka.
Pár minut před devátou otevřel dveře a řekl: ,, Můžeme vyrazit?“
Nečekal na moji odpověď a dodal: ,,Tak půjdeme!“
Vyšel na ulici já v jeho patách u chodníku čekal vůz s naším řidičem.
Jakmile se za námi zavřely dveře, vyrazili jsem směr Brno.
Opět ten tísnivý pocit. Bylo mi jasné, že do Bregenze se už nikdy nevrátím.
Kontur se na mně podíval a smutným hlasem řekl: ,,Máte pravdu, sem už se nikdy nevrátíme!“
Tady Věra udělala dlouhou pauzu a upřeně pohlédla přímo do mých očí.
Chvilku mě pozorovala a pak řekla.: ,,Teď se musíš rozhodnout, jestli chceš abych pokračovala. To co zatím byla řečeno Tě k ničemu nezavazuje. Můžeš klidně zapomenout a Tvůj život zůstane neměnný, ale jestli budeš chtít slyšet i konec, tak už pro Tebe nic nezůstane neměnné.“
Chtěl jsem jí ihned říci, že může pokračovat, ale nedala mi příležitost a diskuzi ukončila slovy: ,,Ne teď, nic neříkej. Máš čas do rána, tak přemýšlej.“
Po tomto rázném ukončení debaty beze slova rozloučení odešla a zanechala mě s mými myšlenkami