Plamen života-Ohnivý meč z chrámu díl 23

Ohnivý meč ze slunečního chrámu

Celou noc se mnou lomcovaly pochybnosti.
Co vlastně znamenají její slova?
Bylo mi úplně jasné, že to co mi svěřuje není jen obyčejný příběh.
Její sdělení v sobě ukrývá mnohem víc. To neobyčejné vyprávění bylo tak silné, že i mě čím dál tím víc vtahovalo do sebe.
Já už nebyl pouhým divákem. I já už byl součástí této historie, jenom nebylo zatím určeno, jakou roli budu hrát.
Když nyní vystoupím, už nikdy nezjistím, co je za kulisami. Na druhou stranu také řekla, že další pokračování změní celý můj názor na svět.
Otázka je zda v dobrém nebo špatném. Po dlouhé bezesné noci nastalo svítání. Pro část mé duše moc brzy, pro další část moc pozdě.
Hlavou se mi valil proud otázek, na něž nebudu mít čas najít odpověď, ale noc mi přinesla také jednu jistotu.
Ať už je riziko jakékoliv, nemůžu ustoupit.
Možná mne pravda, kterou mi Věra vyjeví zničí, ale pokud nyní uteču, zničím se sám a hned.
Bylo mi jasné, že dnešní pracovní terapie půjde stranou, ale to nebylo vše. Můj pohled zpět a jakási rekapitulace dnů minulých mi přinesl šok.
Ať jsem vzpomínal sebevíc, nemohl se mi vybavit jediný okamžik, kdy bych mluvil s někým jiným než s Věrou.
Ostatní pacienti , lékaři i zdravotní sestry jakoby zmizeli v okamžiku, kdy ona začala vyprávět.
Dál už tok mých úvah nedotekl .
Přišla ona.
Její tvář byla stažena do zvláštního úsměvu a opět bez pozdravu řekla: ,,Nic nemusíš říkat. Já vím, jak se cítíš i to, co chceš říci. Budu pokračovat !“
Posadila se a spustila.
Johanova věta byla tak překvapující, že mi na několik dlouhých vteřin úplně vyrazila dech.
Co že to řekl?
Že se nikdy nevrátíme!
Ale děj uháněl příliš rychlým tempem.Nebyl čas ani na jedinou otázku. Náš automobil zrovna vyjížděl z Bregenze po horské silnici a celé město bylo před námi jako na dlani.
Tu pojednou bez sebemenšího varování zazněl tlumený výbuch a z hory, kde byl ukrytý templ se na třech místech vyvalily mraky špinavého dýmu.
Jeden z nich i v místech, kde stál nyní vypálený dům u vchodu do labyrintu.
Má hlava chtěla něco říci, ale ústa zůstala němá.
Můj pohled se svezl na Johana a on řekl: „Naprosto výjimečně se i ve starých solných dolech shromažďuje důlní plyn, který ve směsi se vzduchem tvoří třaskavou směs. A to se stalo ve starých chodbách dolu rodiny Swarzů právě dnes.“
„A co se stalo s knihovnou?“ Byla moje první otázka.
,,Knihovna zůstala netknutá , ale všechny přístupové cesty jsou zavaleny!“ Odpověděl.
„A svatyně, Theodorova svatyně?“ Byl můj druhý dotaz.
„ Úplně to samé!“ Dodal Johan a já se zmohla na poslední otázku: ,,Hrot Onrixovi zbraně tam zůstal?“
„Ne, ten vezeme sebou.“ Uklidnil mé nejtemnější obavy a pohroužil se do svých myšlenek.
Takže můj pocit byl správný, když jsme včera vyšli z labyrintu a já cítila, že je to naposled.
Bylo tomu tak.
Já se stala svědkem zániku templu božího srdce v jehož zdech řád okultních později vědeckých studií chránil poklad Šalamounova chrámu.
Byly zde mnoho set let a nyní tato část historie skončila.
Už není templ a není ani řád.
Poklad je navždy ztracen.
Johan se otočil a shovívavě řekl.: ,,Teď se pletete. Moc se toho nezměnilo. Tajemství je pro tento čas ukryté, ale až přijde ten pravý čas, tak bude opět vyneseno na světlo.“
Začalo mi docházet proč jedná právě takto, ale byla zde jedna otázka, kterou bylo nutné vyslovit: ,,Ale jak dlouho bude trvat, než nastane ten pravý čas?“
Shovívavý úsměv zmizel a nahradil ho mírně skeptický , který byl doprovázen slovy: ,,Může to trvat deset nebo sto nebo dokonce tisíc let a může se stát, že lidé můj odkaz nenajdou nikdy, ale čas nehraje roli. Když žijete tisíce let jako já, tak ho přestanete vnímat a splyne Vám do jediné rozmazané čáry“.
Na jeho tváři zahrál úsměv a dodal: ,,Teď mi úplně nerozumíte, ale jestli dojdeme až tam, kam nás vede naše cesta, vše pochopíte.“
Opět se zadumal a já vše v duchu zrekapitulovala.
Opouštíme Bregenz navždy, ale v hoře ve starém solném dole rodu Swarzů je v úplné tmě uzavřena svatyně a v ní truhlice plné dokladů o činnosti Onrixe, Arkany a celé sluneční civilizace z Atlantidy, Ameriky i Egypta.
Je tam také pro mě zapovězená čtvrtá truhlice, která by asi rozmetala celé křesťanské učení.
Řidič přidal plyn a horské město mi zmizelo z očí.
Cesta probíhala ve velmi rychlém tempu. Náš řidič projel Vídní opustil dálnici a vyrazil směr Brno. Netrvalo dlouho a uvítal nás nápis Česká republika.
O pár kilometrů jsme minuli Dolní Kounice , což mě přimělo k otázce: ,, Proč nezačneme tady? K Rosa Coeli je to asi 10 km.“
Johan zavrtěl hlavou a odpověděl: ,,Svědectví na náhrobní desce se odvíjí od severu , tak tam musíme začít i my.“
Řidič na naší debatu nijak nereagoval a značnou rychlostí pokračoval dle původní trasy.
Projel Brnem a po dalších třiceti minutách se objevil v mírné pahorkatině Tišnov a v jeho místní části zvané Předklášteří pak i monumentální klášter cisterciaček Porta coeli česky Brána nebes. Náš vůz, ale nezamířil přímo k církevní stavbě, ale zahnul do okrajové vilové čtvrti a zastavil u rozlehlého rodinného domu s výrazným nápisem Penzion na štítě.
Kontur vešel do domu , kde mu vyšla v ústrety žena středního věku.
Johan řekl plynulou němčinou: „Dobrý den. Potřebuji na tři dny Váš nejlepší pokoj pro nás dva.“
Při svých slovech ukázal na mne.
Majitelka se zmohla na lámavou odpověď v němčině z níž vyplynulo, jakou má radost z příjezdu tak vzácných hostů.
Podala ze skřínky na zdi klíč a vyrazila s námi v patách do 1 patra.
Otevřela dveře do pokoje , ukázala nám vybavení pozdravila a já zůstala s Johanem sama.
Ihned zatáhl žaluzie, zamknul dveře a ze svého příručního zavazadla vyjmul posvátnou relikvii. Postavil ji do středu stolu, usedl a mne také vyzval k přisednutí. Jemné stříbrné světlo prozářilo celou místnost a já okamžitě pocítila příliv nových sil.
Jediným pohledem vyhodnotil mojí fyzickou i psychickou kondici a po té řekl: ,,Můžete mi prosím něco říci o zdejším klášteře?“
Moje profese a nakonec i zájem o historii mě už v minulosti přivedli do Tišnova a tak jsem byla schopná ze své paměti podat alespoň povrchní náčrt o historii této stavby.
Abych uspokojila zvědavost mého společníka, podala jsem mu krátkou přednášku.
Klášter nechala založit královna Konstancie ve 13. století. Nádherně se v něm prolíná románský a gotický sloh. Zatímco celková kompozice je románská, křížové klenby už patří do gotiky.
Ten gotický vliv je ale zajímavý i z toho důvodu, že nový stavební sloh přišel na Moravu z Francie. Je to sice nepřímá stopa, ale kontakt mezi Bránou nebes a Francií existovat musel.
Naprosto jedinečný je i hlavní portál, kde celé kompozici dominují sochy dvanácti apoštolů, kteří jakoby ustupují směrem ke dveřím.
Tento čistě románský prvek je zaklenut gotickým lomeným obloukem. Ve vnitřní výzdobě se oba slohy prolínají tak dokonale, že člověk nepozná, kde končí románský styl a kde začíná gotika.
Jen přikývl a řekl: ,,Počkáme do rána a půjdeme na prohlídku. Musíte se tam pokusit zjistit zda by nám správce neumožnil noční individuální prohlídku. Použijete svojí profesi a snad nám bude přát štěstí. A ještě něco.“
Bylo poznat, že neví jak začít. Nakonec si utřídil myšlenky a pokračoval: ,,Chtěl bych udělat něco pro Vaší bezpečnost. Teď už nebude možné najít úkryt v templu božího srdce a i Vy budete muset v případě potřeby bojovat o svůj život sama. Abych Vám to usnadnil mám pro Vás toto.“
Z kapsy vyndal sluneční meč úplně shodný s tím, co byl zničen v boji s Ariotepem a řekl: ,,Jestli souhlasíte je Váš.“
Řekl to slavnostním hlasem a dodal: ,,Musíme , ale udělat jedno nepříjemné opatření. Je nutné spojit krev a duši zbraně , jinak se nepodřídí.“
Nic mi nebylo jasné, ale touha vlastnit něco tak velkolepého přerušila tok mých rozumných obav a já bez rozmyslu souhlasila.
Přikývl a z rukojeti zbraně vytáhl asi čtyři centimetry dlouhou jehlu a bez jediného slova varování, mě píchl do ruky.
Ostrá bolest projela celou paží, ale výkřik se mi podařilo zadržet.
Na špičce byla jasně červená krůpěj mojí krve.
Zasunul hrot zpět a vyrovnaným hlasem řekl: ,,Teď jste spojeni navěky.Ať se stane cokoli, nikdo ani sán Gechorus nemůže od této chvíle použít tuto sluneční zbraň proti Vám. Dobře ho hlídejte, možná na něm bude jednou záležet , zda přežijete nebo ne.“
Domluvil a podal mi zraň všech zbraní.
Prvním pocitem bylo překvapení. Byl daleko lehčí, než by se dalo očekávat.
Další co mi prolétlo hlavou byla otázka, jak s ním mám vlastně zacházet.
Aby Johan předešel mým otázkám, řekl: ,,Sevřete to pevně v dlani.“
Udělala jsem co mi radil a výsledek byl úplně fantastický.
Ostří vyjelo jakoby z ničeho a přímo sálalo neomezenou silou.
Můj společník spokojeně přikývl .
Ukázal na židli a řekl: ,,Opatrně sekněte, ale opravdu jen trochu.“
To malé seknutí mé ženské ruky rozetnulo celou židli na dva kusy.
Nebylo k tomu třeba ani té nejmenší síly. Meč pouze dopadl svojí vahou .
Další pokyn kontura mně úplně šokoval: ,,Sekněte si do nohy.“
Vycítil mé váhání a dodal: ,,Věřte svému meči on ví co má dělat!“
Chtělo se mi zavřít oči, ale zvědavost byla větší než strach. Má ruka nechala meč dopadnout na nohu v místě levého kolena.
Čepel jakoby prošla čéškou a zase se scelila.
Mé koleno bylo nezraněno.
Nedalo se odolat a já musela pokus ještě dvakrát zopakovat.
„To stačí. Nyní uvolněte stisk.“ Utnul mé pokusy kontur.
Jakmile mé prsty uvolnily sevření, ostří zmizelo v rukojeti a zbraň ukovaná v chrámu slunce v Atlantidě byla zase tím nenápadným válečkem s velikostí plnícího pera, ale teď už byla alespoň pro mě jiná .
Byla spojena s mojí krví v jeden celek.
Věra ztichla podívala se mi přímo do očí a s planoucím zrakem se zeptala: ..Chceš něco vidět?“
Já byl ve stavu takového duševního napětí, že mou jedinou odpovědí mohlo být přikývnutí.
Řekla: ,,Dobře, ničemu se nediv, na nic nesahej a říkat Ti, že máš mlčet je asi zbytečné.“
Poté sáhla do kapsy a v její ruce byl on.
Sluneční meč starých atlanťanů.
V jediném okamžiku zmizel sál pro pracovní terapii a mi stáli v úplné prázdnotě.
Mé oči pátraly kolem dokola , ale nebylo tam nic, skutečně vůbec nic. To nebyla prázdná místnost, tam by se daly najít stěny, ale to co nás obklopovalo ze všech stran, ze shora i zdola byla čistá prázdnota.
Když mi bylo jasno, že stojím uprostřed nicoty, sevřela Věra rukojeť pevně v dlani.
To co se stalo, bylo to nejfantastičtější, co mé oči kdy viděly.
Jakoby z její dlaně vyrostlo zářící zlatavé ostří.
Jeho jas skutečně připomínal slunce. Má ruka bezděky vylétla směrem k meči.
Rozum říkal ne, to nedělej, ale srdce mělo navrch.
Asi věděla co se stane.
Povolila stisk a zbraň zmizela.
Nicota se propadla do zapomnění a mi seděli v místnosti pracovní terapie.
Věra mlčela a zcela evidentně čekala až se vzpamatuji. Nevím, jak dlouho trvalo než můj mozek vyhodnotil , co se stalo.
Musela to být ale dost dlouhá doba.
Když se mi vrátila řeč, byla moje první věta jasná: ,,To nebyla halucinace? Vy jste to také viděla, že je to tak.“
Její tváří přelétl úsměv a hned mě uklidnila: ,,To víš, že to nebyla žádná vidina. Musíš věřit i věcem na které si nemůžeš sáhnout. To, že se něco nedá změřit a zvážit, tak to neznamená, že to neexistuje.“
Naposledy si mě prohlédla zvídavým pohledem jemně pokývala hlavou a zeptala se: ,,Můžu pokračovat?“
Já řekl pouze „Ano.“
A ona spustila:
Mojí radost z meče kalilo jen to, že nejsem zrovna bojovný typ, ale i tyto mé pochyby Johan vytušil a rychle vyvrátil: ,,Nemyslete na to. Máte tak mocnou zbraň, že v souboji s drtivou většinou lidí budete mít absolutní převahu ať už umíte šermovat, nebo ne a kdyby jste narazila na tvory z druhé strany , bylo by i to největší umění při ovládání meče k ničemu.“
Ukončil naši rozmluvu o meči a dodal: ,,. Teď se půjdu podívat , kde se ubytoval náš řidič.Se sluneční zbraní se nemusíte bát. Pokud ji budete mít u sebe můžete jít i ven.Ráno před devátou se sejdeme u pokladny kláštera.“
Mírně se uklonil a vyšel ven.
Bylo teprve šestnáct hodin já byla plna energie.
Napadlo mne provést prvotní průzkum už dneska. Cesta mi zabrala slabou půl hodinku a zrovna ve chvíli, kdy jsem vstoupila do církevního areálu, vycházela ze dveří poslední skupinka turistů.
Mé oči přehlédly asi dvacet lidí, kteří vycházeli ven.
K mému nemalému úleku jako poslední odcházel povědomí štíhlý velmi vysoký muž.
No ovšem, byl to náš řidič.
Mé bleskové pátrání mezi ostatními mně částečně uklidnilo.
Johan zde nebyl. To že se náš šofér vyrazil na prohlídku ale nebylo posledním překvapením dnešního podvečera.
Ještě větším ale i příjemnějším šokem bylo zjištění, kde vlastně turisty provázel.
Poté, co můj známý prošel dveřmi, jako poslední z návštěvníků vyšla i průvodkyně s velkým svazkem klíčů v ruce.
Zdálo se mi, že sním ale byla to ona.
Moje spolužačka z univerzity.
Nebudu ti ani říkat její jméno pro náš příběh není důležité.
Nedalo mi to a oslovila jí její přezdívkou ze školy.
Překvapeně sebou škubla a rychle se otočila.
Její tvář se roztáhla úsměvem a její první slova byla: ,,Ahoj, co ty tady děláš?“
Tato na první pohled jednoduchá otázka mě uvedla do rozpaků.
Co říci?
Pravdu a je možné, aby mi věřila?
Tu pojednou přímo v mé hlavě zazněl hlas: ,, Jsem tu s jedním německým profesorem. Hledáme okultní místa. Mohla bych tě poprosit o pomoc. Zítra bych chtěla s mým kolegou strávit noc o samotě v klášteře.“
Úplně mimovolně moje ústa opakovali to co mi znělo v hlavě.
Jen se zasmála a řekla: ,,Přijďte zítra v sedm na večeři a pak můžete být až do rána kde chcete.
Nic sice nenajdete, ale to už je problém Tvůj a toho tvého profesora.“
Usmála se a po oboustranném pozdravu zamkla a odešla.
Teprve po jejím odchodu mi došlo, co se dělo.
Rychle jsem se ohlédla a zpoza stromů se na mně upřeně díval náš řidič.
Jak zaregistroval můj zvídavý pohled , chvatně se otočil a odešel.
Ta žádost, která nám otevřela dveře , byla tedy z jeho hlavy.
Kdo to vlastně je?
Ví všechno, všude je včas a teď mi pomohl ve chvíli, kdy moje mysl nebyla schopná dost rychle reagovat.
Další má cesta vedla do penzionu a byla jsem celá natěšená jak zítra ráno překvapím kontura tím, že jeho úkol je díky náhodě splněn.
Celou noc mi prostoupily sny v níž hlavní roli hrál záhadný řidič.
Ležel mi pořádně v hlavě a bude nutné o něm něco nenápadně zjistit.
Po takto prožité noci mne u snídaně překvapil Johan.
Bez jediného slůvka vysvětlení řekl: ,,Takže teď na prohlídku nemusíme. Užijte si krásný den a večer v sedm před klášterem nashledanou.“
To, co nyní předvedl, pouze dokazovalo mé podezření.
Jak mohl vědět , že schůzka s mojí kamarádkou je domluvená na sedmou hodinu?
A co vlastně dělá celé dny?
Celý den mi utekl při odpočinku a také třídění mých poznámek.
Krátce po šesté hodině večerní jsem vyrazila směr klášter.
Přesně úderem sedmé , zastavil před vchodem do kláštera automobil z kterého vystoupil Johan. Kamarádka nás už čekala a uvedla mne i mého druha do svého bytu, který přiléhal z venkovní strany ke zdi zahrady.
Jídlo bylo dobré , ale konverzace zadrhávala na určité jazykové bariéře.
Jen okrajově projevila zájem o cíli našeho výzkumu , ale Johan jí decentně odbyl obecnými frázemi.
Po hodině a půl už dialog úplně uváznul a já mohla využít tuto příležitost k zopakování své žádosti k umožnění noční návštěvy kláštera.
Bez sebemenšího problému souhlasila , ale podotkla, že nás bude muset zamknout a dveře otevře až ráno v osm hodin.