Lidice

10.5.1942
Milá Anno,
Děkuji, za Tvůj dopis. Je krásné v této době slyšet slova lásky, poddávat se jim a slepě po tobě toužit. A kdybys jen věděla, jak moc toužím. Chtěl bych Tě zase držet v náruči, cítit tvou kůži a líbat Tvá ústa. Přál bych si, Tě udržel ve svých myšlenkách tak krásnou a nevinnou, jaká doopravdy jsi.
Vše se ale teď změní, jak jsem Ti naznačil už v minulém dopise, mé poslání se blíží k vysněnému konci. Byl mi svěřen velmi důležitý úkol, odbojová činnost. Po splnění úkolu se budu skrývat v Křivoklátském lese. Pokud vše půjde tak, jak má, brzo se uvidíme. Budeme se moci stýkat bez ostychu a strachu, budeme žít v jiné době.
Budu na Tebe myslet dnem i nocí, budeš v mém srdci. Prosím, nezapomeň na mě.Miluji tě!
Navždy Tvůj Václav

Dočetl jsem, utřel si zpocené čelo a nervózně se podíval po ostatních.“Tak co na to říkáte?“zeptal jsem se. „Měli bychom okamžitě upozornit četnictvo! Možná je to právě on!Víte , co by to znamenalo, dovedete si to vůbec představit?“rozkřičel se jeden z radních.

Události následujících dní jsem vnímal jako v mlze. Když jsem našel tento dopis položený na mém stole, na stole ředitele významné továrny, uvědomil jsem si, že ho nemůžu jen tak hodit do koše a rozcupovat na kousky, protože člověk, který mi ho na stůl položil by mě mohl kdykoliv okamžitě poslat do koncentračního tábora. A tak jsem začal jednat.
Nejdříve jsem kontaktoval Annu Marusczákovou, jednu z řadových dělnic mé továrny. Té dívce bylo necelých 19 let, žila v Holousech u Brandýska a jinak jsem o ní vlastně vůbec nic nevěděl. Když přišla, vypadala spokojeně, byla krásná, usmívala se na mě a možná si chudinka myslela, že ji zvýším plat. Chvíli jsem měl chuť se na všechno vykašlat a poslat ji zpět do práce. Ale problém byl velmi závažný a já se k tomu musel postavit jako chlap.Ukázal jsem jí tedy dopis. Četla pomalu, každou větu si četla snad několikrát, až nakonec zvedla zrak a usmála se. Takovou reakci jsem nečekal, byl jsem připraven na pláč, prosby, vzlykot, ale na úsměv v žádném případě. Vyvedlo mě to z míry. Chtěl jsem se chopit slova, ale Anna mě předběhla. Dopis byl doopravdy adresován jí, čekala na něho dlouho a prý je teď moc šťastná, že se našel.Vysypala ze sebe celý příběh, jak se s Václavem seznámila, že ho vlastně viděla jen párkrát, že ho moc miluje a obdivuje za to, co dělá, i když vlastně vůbec neví co. Prý se scházeli tajně, ani neví kde žije, ale na tom přece nezáleží, ne.
Začal jsem být zmatený, nechápal jsem, jestli to vše na mě ta dívka hraje nebo ne. Cožpak neslyšela nic o tom, co se děje v Praze? Ví vůbec, kdo to byl Reinhard Heydrich?A že byl před týdnem zavražděn skupinou odbojářů, kteří se teď schovávají kdoví kde? Šla mi z toho hlava kolem, na toto jsem nestačil sám, povolal jsem tedy městskou radu, ať jsou to oni, kdo rozhodnou o osudu dopisu.
Jak jsem předpokládal rada města rozhodla jednomyslně a poslala dopis četníkům. Ti strávili dlouhé hodiny vyslýcháním Anny. Ta odpovídala naprosto bezprostředně. Jako by si pořád neuvědomovala závažnost celé situace. S Václavem se viděla třikrát, vždy to bylo na opuštěném místě, aby je nikdo spolu neviděl. Všechny informace, které četníkům a později gestapu sdělila, byly nepodstatné, až jednou se mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna.
Od této chvíle šlo vše rychle.
„Byly to nejhorší dny mého života. Byla jsem vyslýchána celé dny a noci.A když mě nechali chvíli na pokoji, střídali se u mně na hlídce němečtí vojáci, kteří se chovali jako zvířata. Někteří mě ponižovali, smáli se mně a pak mě s nadávkami na rtech znásilnili.“řekla mi jednou Anna.
Proběhla obrovská razie do Lidic, byly prohlédnuty všechny domy. A byly zatčeny rodiny Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ovšem neobjevily nic podezřelého, žádné dopisy, pohledy, vůbec nic, co by nasvědčovalo tomu, že zde nějaký z jejich synů v poslední době pobýval. Vesnice si oddechla a žila dál poklidným životem.
Asi za týden byl náhodou objeven milenec Anny, byl jim dělník Václav Říha, který žil se svou manželkou a dětmi ve Vrapicích u Kladna. Protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo, chtěl vztah s Annou ukončit a poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti.
Když se Anna dozvěděla pravdu, zhroutila se a přestala mluvit. V té době už ale nikoho nezajímala, protože gestapu bylo jasné, že se Václav, Anna ani nikdo z Lidic na atentátu nepodílel.
Toto prohlášení bylo také posláno do Prahy. Pro mě tím celá věc skončila. Oddechl jsem si a dál pokračoval ve své práci. Nevěděl jsem, co se mezitím odehrává v Praze. Kde K.H.Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Během pár hodin bylo rozhodnuto, Lidice měly být vypáleny.
O tom, co se stalo jsem se dozvěděl až z doslechu. Udělalo se mi nevolno, když jsem si uvědomil, že stačilo vyhodit dopis a ..Lidice by byly zachráněny. Přestal jsem přemýšlet, cítil se jako oni, jako bych patřil mezi ně, mezi ty, kteří nás, obyčejné lidi, posílají do táborů a zabíjejí na potkání. Cítil jsem se jako prohnaná krysa, nenáviděl jsem se. Jsem srab, strach mě nedovolil chovat se a chránit základní lidská práva. Je těžké tyto pocity dále popisovat, je těžké si uvědomit tíhu vlastního rozhodnutí.

Milá Anno,
jsi jediný člověk, s kterým jsem se za posledních pár dní cítil alespoň trochu dobře, i když si to uvědomuji až teď, když píšu tento dopis. Když jsem tě poprvé vyslýchal, připadala jsi mi tak nevinná, krásná a bezstarostná, zamotaná do pavučiny lásky. Nevím, jestli jsi cítila, jak blízko jsi smrti, ale tvá nevinnost ti slušela. Hrála jsi svou roli bravurně a já tě za to bezmezně obdivuji. Ovšem v té době jsem myslel jen na sebe, na své dobro, co bude s tebou mi tehdy bylo úplně jedno. Chtěl jsem chránit továrnu, ale hlavně sám sebe a podnikl spoustu neomluvitelných kroků.
To, co se stalo v Lidicích mě zasáhlo, cítím, že musím být potrestán za své činny. Už se dál nemůžu dívat lidem do očí, už nesnesu pohled na sebe do zrcadla. Proto dobrovolně odcházím z tohoto světa. I když jsem na prahu stáří poprvé pocítil, co znamená milovat. Nezasloužím si tento pocit poznávat dál a nezasloužím si ani žít.Loučím se s tebou nadobro.
Jaroslav Pálka, majitel továrny na baterie