Pramen života-Porta coeli - díl 24

Porta coeli

Její poslední větu odbyl Johan žertem: ,,To snad nějak přežijeme!“
Odvedla nás ke vchodu a její poslední prosba zněla: ,,Nerozsvěcujte , někdo by mohl zburcovat policii, hasiče nebo kdoví koho.“
Kontur mi vložil do ruky baterku a další rozsvítil sám.
Zabouchla za námi dveře a zarachocení starého zámku, bylo to poslední co bylo slyšet.
Na věži kostela právě odbila devátá hodina večerní a naše pátrání mohlo začít.
První, co můj společník udělal, bylo zhasnutí baterky pohledem mi naznačil, že nám udělat to samé. Z kapsy vyndal sluneční meč a s jeho pomocí prosvítil tmu černé noci.
Situace bylo vhodná pro jednu zajímavou otázku: ,,Kolik ještě máte mečů?“
Jeho rychlá odpověď zněla: ,,Ten Váš je předposlední a můj je úplně poslední.“
To co řekl v mých očích ještě povýšilo poctu, kterou mi svým darem prokázal.
Bylo příjemné vědět, že mi svěřil svůj předposlední meč.
Ale na osobní pocity nebyl čas, kontur otevřel bránu do kostela a já těsně v jeho patách vešla.
Při svých minulých návštěvách mě tento chrám vybudovaný v duchu cisterciácko-burgundského stavebního slohu velmi zaujal, ale tato noční návštěva za umělého slunečního svitu mi vzala úplně dech. Románský půdorys završený nádhernou křížovou klenbou, jejíž mohutná žebra v ostrém světle vystupovala do popředí , působily dojmem zvláštní až nadpozemské dokonalosti.
Johan popošel k oltáři a začal prohlídku zdiva a jeho okolí. Mne nemusel pobízet já sama věděla co je třeba dělat, ale nebylo mi vůbec jasné co mám vlastně hledat.
Jak mi tato myšlenka prolétla hlavou, napřímil se a poněkud nazlobeným hlasem řekl: ,,Já také nevím jak přesně vypadá , to co hledáme.Pátrejte po čemkoliv neobvyklém.“
To se lehko řekne, ale co je vlastně na takovém místě a v takovém čase neobvyklé, to už mi neřekl.
Podle velikosti truhlice v níž byly elementy ukryté bylo jasné, že pátráme po něčem co by se dalo velikostí přirovnat ke čtyřem cihlám srovnaným dvě a dvě na sobě těsně vedle sebe.
Při pohledu měly působit dojmem obyčejného kamene a byly abnormálně těžké.
Snad byl na sebe mohl první z elementů upozornit svojí velikostí a povrchem, když měl zapadnout přesně do své schránky, musel být dokonale pravidelný, a hladký, ale jako stopa to nebylo příliš dobré. Když mi hlavou prolétlo vše co vím, má cesta vedla ke stěně a můj pesimismus ještě vzrostl. Všechny bloky působily velmi dobrým dojmem, na stavbě se nešetřilo a velké množství stavebních kamenů bylo v námi hledané velikosti a všechny bez výjimky byly dokonale opracované.
Stavební huť, která klášter budovala odvedla mistrovskou práci. Bylo jasné, že pokud je element zazděn ve zdi, nemáme šanci na jeho nalezení.
Přesto všechno naše hledání pokračovalo. Temnou nocí zaznělo zvonění ohlašující desátou hodinu a pak i jedenáctou hodinu.
Ukončila jsem prohlídku své části chrámu a sedla si do jedné z lavic.
Johan se otočil a řekl: ,,Tady to ale musí být a někde tu určitě je i klíč k nalezení toho co hledáme. Kdyby templáři chtěli, elementy zničit navždy, neschovávali by je v Moravských církevních objektech,ale jednoduše by se jich zbavily cestou po moři z Palestiny do Francie. Oni tady určitě zanechali vodítko, kde se má hledat. Ale mi ho nemůžeme najít. Nebo možná byl ten návod za několik století co uplynuly od jejich časů zničen eventuelně odvezen jinam.“
Bylo nutné pokračovat jediné co se mi zdálo rozumné jsem vyjádřila několika slovy: ,,Nikde není psáno, že to po čem pátráme je v kostele. Musíme prohlédnout i samotný klášter. Cely asi ne, ale jídelnu, křížovou chodbu a rajský dvůr určitě.“
Proti mému návrhu se nedalo nic namítnout a kontur vyrazil.
Bylo třeba abychom se rozdělili
Přerušila tok svých vzpomínek a zeptala se: ,, Víš vůbec co je to takový rajský dvůr?“
Bylo mi to trapné, ale záporné gesto bylo to jediné co se dalo dodat.
Nehnula ani brvou a pokračovala: ,,Ten název se užívá pro nezastavěný prostor v samém srdci kláštera. Je většinou do čtverce obestavěn obytnými trakty a po jeho obvodu je vedena křížová chodba, která je někdy otevřená do prostoru a někdy stavebně uzavřena, dle místních podmínek.- Skoro vždy je na volném prostranství zdroj vody ať už studna, kašna nebo pramen a méně často zasahuje do prostoru třeba kaple nebo jiná stavba“.
Když mi poskytla krátkou přednášku, vrátila se k původnímu vyprávění.
Protože můj společník odešel se světlem do přilehlého traktu, přišel ke slovu můj sluneční meč. S třesoucí rukou se mi podařilo probudit v něm skrytou moc a já uviděla celé prostranství v jasném světle.
Ale ani jasná zář mi neukázala nic, co by nás přiblížilo alespoň o krok k našemu cíli. Svit zbraně unavil mé oči a já raději skryla tohoto nositele slunečního odkazu pradávných atlanťanů do kapsy. Celý rajský dvůr zahalila tma.
Johan se ještě nevracel a únava mne přemohla.
Bylo mi jasné, že by se můj druh asi zlobil, ale já se rozhodla chvíli posedět u velkého bazénku, uprostřed dvora, kde bylo slyšet bublání pramenité vody.
Celý dvůr poté co zhaslo umělé slunce, byl zalit jemným měsíčním svitem ne nepodobným jasu Onrixova kopí.
Ticho bylo přerušeno odbíjením věžních hodin , byla právě půlnoc.
S posledním odbitím jsem došla k prameni a pohlédla do vody.
A pak se to stalo.
V měsíčním svitu na kamenném dně nádrže, svítil stříbrným jasem malý templářský kříž.
Ve chvíli, kdy hodiny utichly, měsíc zakryl mrak a obraz znamení kříže zmizel.
Johan přiběhl na mé zavolání. Celý jeho výraz byl prodchnut otázkou, co se stalo.
Má ruka ukázala na dno a moje mysl sdělila , to co nemohla vyslovit moje ústa.
Posvítil svojí zbraní do nádrže, a řekl: ,,Já tam ale nic nevidím.Co tam má být?“
Konečně se mi povedlo zmobilizovat všechny síly a má ústa promluvila: ,,Přineste relikvii!“
Chtěl asi něco namítnout, ale moje další věta ho odzbrojila: ,,Jděte ihned!“
S užaslým výrazem se skoro rozběhl ke kostelu.
Kde nechal ležet své zavazadlo. Neuběhly ani dvě minuty a byl zpět.
Vyjmul zářící hrot a podíval se na mě.
Já jen ukázala do vody.
Na dně zářil křížek templářů.
Ani se nesnažil skrýt své překvapení, a řekl: ,,To je naprosto neuvěřitelné. Vůbec nechápu, že to znamení nebylo vidět ve světle meče a teď se takhle objevilo.“
,, To je práce templářů!“
Bylo moje odpověď.
Ten, kdo by element hledal ve dne, za svitu slunce neměl by žádnou šanci.
Kříž je asi vytesán tak, aby sluneční paprsky při průchodu vodní hladinou jeho obraz vyrovnaly s okolím.
Svit měsíce nebo záře Onrixova kopí naopak znamení s použitím vodní hladiny zvýrazňují.
Je vidět, že templáři znalosti získané v Šalamounově chrámu dokázali využít i v architektuře.
Teď už věřím tomu,že gotický stavební sloh je jejich dílem.
Johan utnul moje nadšení mávnutím ruky a řekl: ,,O tom posledním nepochybujte, gotika není sice přímo jejich dílem, ten stavení sloh je starší a o hodně starší. Přišel už s Onrixem a mojí matkou. Je tedy daleko starší než dějiny lidského ducha. Rytíři ho pouze vrátily lidem, ale to teď není důležité. My teď musíme první element vyjmout a přitom nezničit bazének.“
„ Použijeme sluneční zbraň!“ Byla moje odpověď, ale kontur jen zavrtěl hlavou a odvětil: „To nemůžeme riskovat. Může zde být nějaké zařízení, které by to co potřebujeme zničilo při chybném nebo násilném pokusu o vyzvednutí, Je skoro jisté, že templáři svůj majetek s takovou nesmírnou mocí takto zabezpečily.“
To co řekl, mělo svojí váhu.
Je jisté, že taková vzácnost s nevídanou silou, bude zabezpečena třeba i jen proti náhodnému odvezení nebo zničení.
Abych také řekla něco užitečného zazněla z mých úst tato věta: ,,Celé to pátrání nám, ale znesnadňuje voda asi nám nezbude nic jiného, než se namočit.“
„ To se mi vůbec nechce!“ Odsekl a již klidnějším hlasem pokračoval: „I když to bude pro Vás překvapivé, ve vodě problém nevidím.“
Nahnul se nad hladinu, oživil svůj sluneční meč a zabodl jeho hrot do míst, kdy vyvěral pramen z lůna země.
Ozvalo se zasyčení a vše zahalila hustá mlha.
Po jejím rozpuštění, byl bazének prázdný a pouze v místě, kde voda opouštěla své prameniště tenký přítok mizel na čepeli zabodnuté zbraně.
Po vypaření vody a v jasném svitu meče , úplně zmizel kříž.
Skočila jsem na mokrou kamennou podlahu nádrže a v pozici na kolenou, hlavně s použitím hmatu zahájila skutečně podrobné pátrání.
Netrvalo dlouho a element byl na světě.
Mé prsty nahmataly reliéf kříže a já se otočila ke konturovi s radostnou větou: ,,To je on!“
Nyní i on skočil za mnou a řekl: ,,Potřeboval bych to vše prozářit stříbrným svitem, ale to nejde.V Blízkosti mého meče. Když ho vyndám, začne sem přitékat voda a zase nic nenajdeme. Opravdu nevím jak teď máme postupovat.“
Jeho slova byla skutečně zarážející.
Jestli byl tohle problém, tak už mi bylo jasné, proč nemohl řád vědeckých studií elementy najít po celých sedm století.
Abych zahnala svůj nepříjemný pocit a rozpaky, které byly na Johanovi zřetelně patrné, navrhla jsem toto: ,, Nic zatím nedělejte. Nejdříve se pokusíme element prostě vyndat.“
Přiklekl a snažil se do spáry mezi naším cílem a ostatními kameny zastrčit špičku nože. Po dlouhé snaze se to podařilo. Následný pokus o vypáčení směrem nahoru skončil zlomením čepele.
Když pokus o použití přiměřené síly, skončil nezdarem, přišla moje chvíle.
Po dobu dvou hodin se moje pozornost upřela na každý kámen na dně i v bocích bazénku.
Bylo divné, že některé díly této žulové skládačky, byly velmi pevně vsazené a jiné se i dost výrazně hýbaly, ale pokusy stisknutím některého z nich uvolnit první , končily nezdarem. Když odbila druhá hodina byla má trpělivost u konce a jediné mé resumé znělo.
Tak a teď se asi namočíme.
Řekla jsem: ,,Uvolněte pramen.“
Jediným pohybem vyndal a zároveň i zasunul sluneční meč.
Jasná záře pohasla a já cítila, že mi teče do bot.
Pramen byl dost silný, ale na to teď nebyl čas. Johan relikvii přiblížil ke dnu a její jas prosvítil kamenné dno.
Byly jasně vidět táhla vedoucí do protilehlých koutů bazénu, kde končily pod rohovými kameny. Zároveň bylo zřetelně patrné, že pod elementem je obyčejný blok o stejné velikosti a na zvláštní pružině.
Bylo to jasné.
Tlak v rozích bazénku uvolní pomocí táhel pružinu a ta vysune náhradní kámen směrem vzhůru. Element tím bude osvobozen,
Johan se ještě více nahnul a ukázal na levý okraj našeho cíle. Byla tam jakási západka.
Nebylo mi ihned jasné její poslání, ale on mi vše objasnil jediným slovem: ,,Pojistka!“
Tak to je ono.
V případě, že by kdokoli zapáčil velkou silou přímo shora, tak by element rozlomil.
Měl pravdu, templáři si poklad zabezpečily. Už na nic nečekal, zabodl sluneční meč zpět do pramene a pára nás na okamžik zahalila.
Bylo opět sucho a mi dva beze slova vyrazili jako boxeři , každý do svého rohu.
Naše pohyby se sladily v jediný okamžik se naše nohy dotkly rohových kamenů.
Napětí bylo veliké, zklamání ještě větší.
Nestalo se vůbec nic.
Výraz tváře mého duha si budu pamatovat navždy. Ta kombinace zklamání a zloby mi na chvíli nahnala strach.
Po krátké chvilce přemohl své pohnutí a řekl: ,,Něco je špatně ale co?“
Můj pohled zajel k meči, který vysušoval vodu a k přepadu.
Johan se na mě ostře podíval a velitelsky řekl: ,,Řekněte na co myslíte. Zde už rozum nestačí. Jestli jste vyvolená, tak teď to musíte dokázat“.
Překvapil mě a zároveň vylekal, ale já opravdu znala řešení a tak má odpověď zněla: ,,Musíme počkat až voda naplní nádrž pak teprve vstoupíme na kameny. A element se uvolní.“
Po druhé vyndal a zároveň uzavřel svojí zbraň a spolu se mnou se vyškrábal z bazénku.
Pak nastaly dvě hodiny pod hvězdnou oblohou ve svitu posvátné relikvie. Její záře plně obnovila mé síly.
Můj původní záměr byl vyzpovídat mého druha. Otázek byla celá řada, ale scházela mi chuť se vyptávat.
Odbila třetí , pak i čtvrtá a asi po deseti minutách voda z nádržky dosáhla přepadu a začala vytékat.
Před námi byl měsíční a hvězdné noci nejméně metr a půl hluboký bazének naplněný chladnou pramenitou vodou.
Je to přesně čtyři hodiny co Johan odsekl, že se mu nechce namáčet a teď bude mokrý od hlavy až k patě.
S určitým despektem jakoby úkosem na mě pohlédl, mohutně si povzdechl a pak řekl: ,,Tak to zkusíme. Snad máte pravdu.“
Obešel bazén a dodal: ,, Tak na tři. Raz, dva tři.“
Ve stejný okamžik jsem se vrhli do vody.
Ten chlad byl hrozivý , úplně se mi sevřelo srdce a zdálo se mi, že vyrazí ven z mého hrudníku.
Ale dopad mých nohou na dno byl tou největší odměnou.
Úplně bylo cítit, jak kámen spustil mechanismus i přes šplouchání vody bylo slyšet cvaknutí a skřípaný zvuk jako když otvíráte dávno uzavřené dveře.
Johan jako tygr skočil ke středu vodní plochy , padl na kolena a celý zmizel pod vodou.
Vynořil se po krátké chvíli a i na tento jeho vítězný výraz nikdy nezapomenu.
Vykřikl: ,,Mám ho!!“
V obou rukách držel element.
Měl přesně očekávanou velikost a když jsem mu pomáhala vyndat element z vody, bylo mi jasné že i jeho váha je značná.
Vyndal ho z vody , pak vytáhl mne a řekl: ,,Pojďte se ke mě.“
Oživil sluneční zbraň a zabodl jí mezi nás do země.
Okamžitě mi přestaly jektat zuby a bylo cítit, že moje promočené šaty začínají pomalu schnout. S teplem se mi vrátila i zvědavost a moje otázka zněla: ,,Jak teď proneseme naší kořist ven z kláštera až nám ráno kamarádka odemkne?“
Johan mlčel a já dál nenaléhala.
Po několika minutách ohnivá čepel vysušila náš oděv a já v dobré náladě začala zevrubně prohlížet , to co mi přivodilo noční koupel.
Záhadný element skutečně působil dojmem velkého kamenného bloku, ale při pohledu z bezprostřední blízkosti se daly vypozorovat rozdíly.
Povrch byl příliš hladký a jednolitý.
Pak zde byla ta zarážející hmotnost. Podle mého odhadu byl blok určitě dvakrát těžší než třeba čedič nebo žula. Svojí vahou by se snad mohl přiblížit té nejkvalitnější železné rudě. Jeden detail mě při mém bádání zarazil.
I když mé oči prohlédly každičký kousek elementu, templářský křížek který mi pomohl k jeho nalezení úplně zmizel.
Nedalo mi to a požádala jsem Johana aby mi poskytl stříbrné světlo Onrixova kopí, ale ani v jeho záři nebyla po znamení kříže ani ta nejmenší stopa.
Vždyť to není ani dvě hodiny co mé prsty nahmataly kříž a teď nic.
Kontur poznal o čem přemýšlím a jeho další slova asi měla vyvrátit mé pochyby.
Ale jejich dopad byl přesně opačný: ,, Vy jste prostě vyvolená. Vidíte co je třeba a Vaše prsty nahmatají co musí. Moc o tom nepřemýšlejte ani já ani nikdo jiný nevíme co je třeba udělat, ale ve Vaší mysli se dá najít cesta.“
Blížila se pátá hodina.
Zrovna začínalo svítat v mé mysli po jeho slovech nastal neočekávaný chaos.
Má hlava byla plná otázek.
Co je vlastně náhoda a kde začíná ono vyvolení o kterém mluvil. Kdo nebo co ovládá naše kroky a jakou roli hraje Johan a závěrem musela padnout i otázka
Kam nás to všechno dovede?
Bylo mi jasné, že ví o čem přemýšlím a že čekám co odpoví.
Upřeně se mi podíval do očí a v mé hlavě byl slyšet jeho hlas: ,,Slyšíte mne, ale ano slyšíte, ale nechcete tomu věřit. Není to poprvé, už dříve síla mého duševního hlasu pronikla až do Vašeho mozku , ale to bylo ve vyhrocené situaci. Teď už nebude žádný problém kdykoliv spolu mluvit beze slov.“
Jakoby hlas v mém nitru na okamžik zaváhal, ale po chvíli pokračoval: ,,To co vidíte jako problém této chvíle zatím neřešte. Nemohu tyto otázky zodpovědět. Část protože odpovědi neznám a část nesmím říci. Vydržte závěr se přiblížil. Cítím, že můj čas se naplňuje“.
Zvláštní odpověděl ale zároveň neodpověděl ani na jedinou otázku a do mé mysli zanesl další řadu otázek.
Celá tato noc je podivná a zvláštní.
Jakoby v ní Johan ztrácel jistotu a do vedení našich dalších aktivit, jsem byla proti své vůli tlačená já.
Mám snad doopravdy vzít osud do svých rukou a vést naše další kroky sama?
Na tento můj nevyslovený dotaz odpověděl jedinou větou: ,,To není otázka volby, ale nutnosti teď Vás osud povolal a není úniku.“
Ale čas pro uvažování právě skončil věžní hodiny odbily šestou hodinu ranní a na zemi u našich nohou ležel skutečný problém.
Kamenný blok.
I když zdejší kastelánka byla moc dobrá kamarádka, bylo mi jasné, že asi nebude souhlasit s tím, že jí odneseme část kláštera a i kdyby třeba souhlasila, je absolutně jisté, že bude klást nepříjemné otázky.
„ Myslím, že nebude“ Řekl Johan a rychle dodal: ,,Nic neuvidí. Element odnese on.“
Ukázal rukou ke vstupnímu portálu do rajského dvora , ve kterém se objevil náš dokonalý řidič. Johan zvedl ze země naší kořist a podal jí šoférovi.
Ten bez ohledu na jeho značnou váhu vyšel beze slova lehkým krokem ze dvora.
Toto jeho antré proběhlo za absolutního ticha a netrvalo déle než dvacet vteřin.
Kupodivu mi vůbec nebylo divné, že se dostal přes uzamčené dveře a ani mi nepřišlo na mysl, jak se asi dostane ven.
Dnešní noc byla prostě podivuhodná, ale teď právě končila a to bylo to hlavní. Těsně po sedmé hodině přišla do rajského dvora i kastelánka.
Její první věta byla reakcí na naše sice suché ale přeci jen pomuchlané šaty: ,,Vy tedy vypadáte! Copak v noci pršelo?“
Nechtělo se mi nic vysvětlovat,ale něco říct bylo absolutně nutné.
A tak má odpověď zněla: ,,Nepršelo, ale ve tmě jsem spadla do té nádrže u pramenu a kolega mne vytáhl.“
Dvojznačně se usmála a pokračovala: ,,Strašidla přišla?“
,,Ne!“ Byla má jednoslabičná odpověď.
Johan už na nic nečekal sesbíral naší výbavu a vyšel ven z klášterního areálu, kde už čekal vůz s řidičem.
Nikdo z nás neřekl ani slovo.
Dveře od auta zaklapla a mi vyrazili směr Brno.