Bolest

Její ruce spočinuly na mužových ramenou. Povzdechl si a zvrátil hlavu, aby si ji mohl opřít o její bříško. Usmíval se a se zavřenýma očima si vychutnával její jemné laskání.
„Zítra přijdou hosté, aby nám blahopřály,“usmála se na něj něžně, předklonila se a políbila ho na čelo.
„Já vím, všechny, které jsme pozvali, pozvání přijali. Bude tu příliš mnoho lidí z našich rodin i přátel.“ Pohladila ho po strništěm zarostlé tváři.
Pojď spát, má paní,“řekl, vstal a za ruku ji odváděl do jejich společné ložnice. Když se vysvlékl a ulehl do postele, pozoroval jak si jeho žena ve světle svíček rozčesává dlouhé vlasy a lehounce se usmíval. Když vstala, uvědomil si, že mu vyschlo v ústech a lehce se mu roztřásly prsty. Zatnul je do pokrývky, aby si toho nevšimla. V bílém mušelínu její noční košilky krásně vystupovala nyní již zřetelná oblinka bříška. Zatoužil po ní, jako snad ještě nikdy za dobu jejího těhotenství. Jakmile vedle něj ulehla a přitiskla se k němu nedokázal odtrhnout myšlenky od jejího těla. Až příliš jasně si uvědomoval novou plnost jejích ňader, která cítil přes tenkou látku košile. Pohladil ji poněkud roztřesenou rukou po spánku, krku a sjel až ke knoflíčkům na živůtku košile. Zarazil se, nemohl s ní přece nyní spát. Nemohl, matka mu to jasně vysvětlila.
Zvedla k němu obličej a zahleděla se do sametově hebkých černých očí.
„Co se děje, přijdeš mi nějaký nesvůj,“vyslovila svou obavu přímo. Drobnou rukou si pohrávala s kučeravými chloupky na jeho hrudi. Přes zaťaté zuby tiše zaúpěl. Hleděla mu vyzývavě do očí a čekala na odpověď. Lehce ji zatahal za pramínek vlasů.
„Moje čarodějko, čím dál více si uvědomuji tvé tělo, to se děje. Já už to bez tebe nevydržím!“přiznal se s bolestí v hlase a bolestnou touhou v klíně. Olízla si rty nepřestávaje si pohrávat s jeho porostem na hrudi.
„Morgan nech toho prosím,“zaúpěl znovu. Nepřestala. Věděl, že nepřestane, a doopravdy si to ani nepřál.
„Nechápu proč by jsi mne nemohl mít?“zeptala se s úžasem v očích. Nikdy o ničem takovém neslyšela. Potřásl hlavou, zhluboka se nadechl a snažíc si nevšímat, jak je dotek Morganiných nohou hebký se dal do řeči.
„Varovala mne před tím matka. Když je prý žena těhotná neměl by s ní muž spát, prý by se mohlo něco stát s dítětem a ty by jsi ho nemusela donosit!“ dokončil svou řeč malým zajíknutím, když mu její chodidlo sjelo po noze od kolena dolů. Pozvedla se na lokti a zahleděla se na něj zlatýma očima, v nichž vzplály plamínky směsi nedůvěry a zlosti.
„Tvá matka mi také říkala, že o svatební noci mi ublížíš tak, že týden nebudu moci chodit!“zvýšila rozhořčením hlas. Vytřeštil na ní oči v nevěřícném úžasu.
„To, že ti řekla? Ta stará ježibaba!“bouchl pěstí do matrace postele. Chlácholivě ho pohladila po obličeji.
„Už nás nebude pronásledovat, nyní jsme jen ty, já a naše dítě, náš syn,“prohlásila a přiložila si jeho ruku na své zakulacené bříško.
„Vždy mne od tebe zrazovala a když se jí nepovedlo nás rozdělit před svatbou, zkouší to po svatbě…“povzdechl si a s pohledem upřeným na strop hladil Morgan po břichu.
„Teď spi,“pohladila ho po obličeji a něžným pohybem mu přejela i přes víčka. Zavřel oči a poslouchal její oddechování, které přešlo do vyrovnaného hlubokého dechu, jenž přichází pouze ve spánku. Zavrtěla se aby měla větší pohodlí, zvětšené břicho jí v tom už začínalo překážet. Nakonec s Morganinou hlavou na hrudi usnul i on.
Byla vzhůru dřív než on. Věděla, že ho zlomyslné rady jeho matky rozhořčily a doufala, že delší spánek mu pomůže vystřízlivět ze zloby. Oblékla si jednoduché šaty zelené barvy, vlasy si nechala volné, jen nahoře stažené z obličeje hedvábným šátkem. Sešla dolů do kuchyně, kde už se pilně připravovalo jídlo. Přelétla místnost kritickým zrakem, uždíbla kousek sýru a čerstvého chleba a spokojeně pokývala hlavou. V jídelně nechala rozmístit nové voskovice a pochodně na večer. Když se procházela kolem poledne v zahradě v doprovodu služebné Annie uslechla z hradu řev. Povzdechla si, podkasala si sukni a rychlým tempem rázovala k místnosti, kde tušila manželovu přítomnost. Rozrazila dveře do knihovny a zůstala ve dveřích, nejspíš už věděla, co je příčinou manželova vzteku. Pomaličku se snažila nenápadně zmizet, ale bylo již pozdě, díky nepřehlédnutelnému vstupu ji zbystřil.
„Morgan, vrať se!“zahřměl jeho hluboký hlas přes celou knihovnu. Ztuhla na místě, pak bojovně vystrčila bradu a vešla dovnitř. Když se na ni podíval uviděl, že oči jí nebezpečně planou.
„Chtěla jsem ti pomoct, tvé účetní knihy byly příliš nepřehledné, ani prase by se v nich nevyznalo!“vyčetla mu dřív, než stačil něco říct. Oči jí zářily jako zlatý oheň, vyzařovala z ní neuvěřitelná síla, která si odporovala s její drobnou postavou. Přejel si rukou po obličeji.
„No dobrá, nezlobím se na tebe, jen nemám rád, když do mých věcí bez mého vědomí zasahuješ, Morgan.“ Přikývla na znamení pochopení a pak ho objala.
„Neboj se, Nicolasi, neboj se návštěvy našich rodin, hlavně ne své matky! Už nám od ní nic nehrozí, i když nejsem Skotka..“dodala tiše. Pohladil ji po vlasech černých, jako havraní peří. Byla pro něj tak důležitá a přece o ni díky matce málem přišel., když se je snažila rozdělit i za cenu Morganina života. Políbil ji na čelo a opustil ji s tím, že si jde protáhnout tělo a vyčistit mysl na cvičiště. Popřála mu pěkný den a šla se natáhnout před tím, než bude muset celý den pečovat o své hosty.
Morgan probudilo jemné zatřesení. Přišlo jí, že nespala ani půl hodiny a už jí někdo budí. Zamumlala něco z polospánku a pak se teprve doopravdy probudila. Pohlédla na Annie a se zjevným úlekem si uvědomila, že slunce už je příliš nízko na to, aby jí svítilo do ložnice.
„Annie, jsou tu už hosté?!“zeptala se polekaně. Služebná zavrtěla hlavou, aby svou mladou paní uklidnila. Morgan si oddechla a ihned se začala přehrabovat ve skříni s šaty. Annie ji však odstrčila a usadila na toaletní stolek před zrcadlo. Za okamžik přišla a položila na postel rudé šaty se čtvercovým hlubokým výstřihem, v pase převázané atlasovou stuhou černé barvy.
Když byla Morgan oblečená užasle na sebe hleděla. Těhotenství jí změnilo postavu, měla větší a pevnější poprsí a lehce zvětšené břicho, jinak byla pořád stejně drobná. Annie jí právě rozčesávala vlasy a zaplétala je do složitého účesu, což nakonec vzdala a neposlušnou hřívu své paní zkrotila na šíji hedvábným šátkem, tak, aby jí zůstaly rozpuštěné po zádech v měkkých loknách. Když trochu poodstoupila a sjela svou paní kritickým okem, nenašla na ní jedinou chybičku. Smetanová pleť a černé vlasy příjemně vynikly v sytých odstínech rudé.
Nicolas se už začínal nervózně ošívat, jelikož jeho žena zde ještě nebyla a přitom už zde byli skoro všichni hosté. Zmátlo ho, že všichni utichli, a tak pohlédl směrem, kde spočívaly jejich zraky. Na vršku schodiště stálo překrásné stvoření oblečené v rudé a černé a se zlatýma očima zářícíma jako sklenka brandy. Přispěchal ke schodišti, ze kterého se ta fantastická bytost, která byla jeho ženou, snášela. Přijala nabízenou ruku a poklonou hlavy pozdravila všechny přítomné. Oplatili jí přípitkem. Zčervenala, ale dál nesla hlavu hrdě vztyčenou, jako pravá Skotka. Byl na ni hrdý.
První se k nim nahrnula Nicolasova matka.
„Morgano, blahopřeju ti k dítěti. Jen škoda, že to nebude Skot,“řekla vlažně a přitom ji sjížděla velmi nevrlým pohledem hladového supa. Nicolas musel silněji stisknout ženinu ruku, aby se udržel.
„Naše dítě bude Skot, protože i Morgan je nyní Skotka!“zahřměl jeho hlas. Lady Anabel se sžíravě usmála, povytáhla obočí a odešla aniž by ještě něco řekla.
Večer pokračoval, po večeři se konal bál. Morgan už zapomněla na nepříjemnou scénu s Nicolasovou matkou. Poslední jí poblahopřála její mladší sestra Eliza. Eliza byla lehce plnějších tvarů, ale pěkně modelovaného obličeje. Morgan věděla, že bude krásná až dospěje a k tomu zbýval ještě rok, poté bude provdána za Damiena, s kterým byla zasnoubena už prakticky od kolébky, a který ji nyní doprovázel místo otce.
Morgan se při tanci vzdálila do poloviny schodiště, odkud pozorovala víření barev a nabírala dech. Přišel za ní přítel jejího manžela jménem Rider. Ťukla si s ním na zdravý svého dítěte skleničkou bílého vína a dala se s ním do hovoru. Nevěděla, že je pozoruje Nicolas a neskutečně se užírá žárlivostí. Doder byl příjemným společníkem, dokázal mluvit o čemkoli, ne jako někteří páni, kteří ženy považovali za stádečko hloupoučkých ovcí s nepatrným mozečkem. Najednou se něco zvrtlo. Morgan se zatočila hlava a ucítila jak ji Riderova ruka uhodila do zad. Přepadla přes zábradlí a stačila již pouze vykřiknout. Sál rázem ztichl a Rider se nenápadně vytratil zadním vchodem přes kuchyň. Nicolas doběhl ke své ženě a když uviděl že dýchá okamžitě se vydal hledat Ridera. Když ho nikde nenašel vyběhl ven na nádvoří a dále na pozemky svého panství. Pátral po nějaké stopě, která by ho za ním dovedla, když najednou uviděl přímo před sebou, těžce lapajíc po dechu při běhu. Světlo úplňku ho ozářilo a on se ohlédl. Věděl, že po něm Nicolas půjde a proto se dal na ještě zběsilejší útěk.
Morgan se probrala ve své posteli a ihned zjistila, že něco není v pořádku. Ukrutně ji bolelo břicho, odhrnula opatrně přikrývku a zbledla ohromením i strachem zároveň. Chtělo se jí plakat, nadávat i křičet zároveň. Nedokázala však ani jedno, jak byla ochromená hrůzou. Na košili i prostěradle byla krev. Nemohla tomu uvěřit. Sáhla si na břicho, ale nenahmatala začínající život. Rozplakala se až jí křeče donutily stulit se do klubíčka. Sotva dokázala vypít uklidňující nápoj proti bolesti, aby usnula. Byl to silný odvar z bylin a ihned po něm ztratila vědomí. Annie seděla na židli vedle své paní celou noc, věděla, že to pro ni nyní bude velice těžké a taktéž věděla, že bude lepší, když bude alespoň dva dny spát, než si s tím její mladé tělo poradí. Doufala, že pan Nicolas toho ničemu zabije. Paní Morgan si tohle nezasloužila.
Nicolasovy zelené oči plály vztekem a nenávistí, když uviděl Riderovu tvář, která se tak nepohnutě zrcadlila proti světlu měsíce. Ruce se mu samovolně svíraly v pěsti a opět se rozvíraly. Vztek mu zpěnil krev v žilách a před oči natáhl rudou clonu, která však pomalu ale jistě ustupovala, chladné a logické vypočítavosti.
„Proč???!“zařval Nicolas na svého dávného přítele, když si byl jist, že ho uslyší. Jeho hlas byl hlasem raněného zvířete. Rider se otočil, pořád ještě mezi nimi byl rozdíl několika metrů. Jeho šedivé oči se zaleskly smutkem. Pokrčil rameny a ruka mu sjela k hlavici meče vykukující od pasu.
„Ty se ještě ptáš?!“posměšně se ušklíbl a na okamžik se odmlčel, než pokračoval. „Ona měla být moje, a i tvá matka to věděla, proto ji nenávidí. Sebral jsi mi ji. To dítě mělo být mé, měl to být můj syn!!!“Riderův hlas se rozléhal nocí široko daleko, přestože skoro nezvýšil hlas. Nicolasovi přišlo, že se jeho přítel z dětství musel zbláznit. Znal Moraninu povahu a věděl že Rider by si s ní neporadil nebo přinejmenším ne po dobrém. Měla horkou krev, i když byla Angličanka.
„Nikdy by si tě nevzala. Zničil by si její duši!“vmetl mu Nicolas klidně do tváře. Rider zařval jako vzteklý medvěd a tasil zbraň. Čepel se zaleskla jako stříbrná nit na černém pozadí pláště noci. Nicolas lehkým pohybem taktéž tasil meč. Oba muži na sebe hleděli se směsí nenávisti a vzteku. Nicolas vyrazil první, mířil na Riderovu hlavu, minul jen o kousek, čepel prořízl rameno kabátce. Rider sykl bolestí a odpověděl vlastním výpadem, který však Nicolas hravě odrazil. Až nyní si Rider uvědomil fatální chybu. Nicolas byl mnohem silnější, vytrvalejší a neskonale lepší šermíř, než on sám. Kroužili kolem sebe, jako hladoví psi krouží kolem kosti. Riderův meč zasvištěl vzduchem a lehce škrábl Nicolase do paže, ten si toho ale ani nevšiml. Nicolas se otočil v půlpiruetě a s rozmachem ťal Ridera přes krk. Byl to přesný zásah, vedený smrtící silou a přesností chladnokrevného zabijáka. V Riderově tváři bylo vidět překvapení a úžas. Před okamžikem ještě živé tělo, se nyní svezlo na kolena a až pak spadlo na zem, kde mu z ruky vypadl meč. Nicolas se sklonil, aby zavřel Riderovi nyní již matnou blankou se potahující oči. Když se narovnal, nedokázal si odpustit to jediné urážlivé gesto pohrdání, plivl na něj. Očistil meč o trávu a pomalu se vzdaloval zpátky k hradu, ke své milované Morgan, která musela nenapravitelně trpět.
„Miláčku,“zašeptal třetího dne, kdy už Annie nenapájela svou paní uspávácími elixíry. Ani se nepohnula, jen oči se bolestně leskly nevyplakanými slzami. Sevřel její dlaň ve své a hladil ten milovaný obličej. Lehce pootočila hlavu a pohlédla na něj. Přišlo mu, že zestárla. Byla stále krásná, i přesto, že její krásu poznamenala obrovská ztráta a bolest, ale jiná.
„Pomstil jsem tebe i našeho nenarozeného syna,“zašeptal se skloněnou hlavou. Stiskla mu ruku a tichoulince zašeptala: „Díky.“ Políbil ji na jemné rty a stulil si ji do náruče, kupodivu usnula. Nechme tedy Nicolase a Morgan jejich bolesti a odejděme jinam. Do jiného světa, do jiné doby, do jiného příběhu.