Poslední kavalerista

Poslední kavalerista

Severní Francie 1870

Se soumrakem padl na Sedan i strach. Pruská armáda, v čele s říšským kancléřem Otto von Bismarckem, oblehla město, ale nezaútočila. Nyní se kolem pnul půlměsícový bronzový pás osmi set dělostřeleckých baterií, jejichž hlavně netrpělivě mířily na střechy domů nevinných lidí. Velitel sedanské posádky rozkázal přísné zatemnění, aby nepřítel nemohl město ostřelovat, ale když se mezi mraky objevil měsíc ve své největší síle, mělo pruské dělostřelectvo Sedan jako na dlani.
Ve městě panovala naprostá tma až na pár opuštěných ohnišť, ve kterých svou červenou barvu ztrácely poslední neuhašené oharky. Vojáci opustili svá stanoviště a teď postávali v malých skupinkách kolem Sedanu. Několik jich hlídalo městské velitelství, nikdo však nevěděl, co se děje uvnitř. Sám císař Napoleon III. sem přijel, ale jen málo kdo věřil, že své muže dovede k vítězství.
Jedním z těch věrných byl i Viktor Roucherre, člen císařské jízdní gardy. Byl to třicetiletý muž ve skvělé fyzické kondici. Jeho rodinu znala půlka Paříže a díky svému otci, který byl významný politik, se Viktor stal za deset let z pěšího desátníka v plukovníka francouzské kavalerie. Nedávno se zasnoubil s dcerou sedanského obchodníka. Jmenovala se Julie Courtneirová. Bylo jí teprve devatenáct let, ale už měla na starosti otce a celou rodinu, neboť jí matka asi před třemi měsíci zemřela na zánět mozkových blan. Když Prusko vtrhlo do Francie, chtěl Viktor, aby s celou rodinou odjela do Paříže k jeho příbuzným, ale než se stačili vypravit, pohraniční jednotky byli rozprášeny lépe vyzbrojeným a organizovaným nepřítelem a zbytek jich byl zatlačen až sem. Následováni nepřítelem se zde Francouzi opevnili a Courtneirovi už nestihli odjet.
Jejich dům se nacházel na hlavním náměstí, a tak byli alespoň hlídáni zároveň s císařem těmi nejlepšími vojáky. Viktor byl u nich právě na večeři, když pro něj poslali z velitelství posla. Tam se dozvěděl, že nepřítel pravděpodobně zaútočí ráno, a tak požádal o krátké uvolnění, aby mohl ještě jednou za svou snoubenkou. Bylo mu vyhověno, neboť měl díky svému otci přátele ve vysokých vojenských postaveních.
„Nechci abys tam šel.“ řekla mu Julie, když ji vypověděl, co vyslechl na velitelství. „Nechci abys umřel.“
„Neumřu. To bych tě už nikdy nemohl vidět.“ usmál se Viktor.
„Nesmíš zemřít, něco ti řeknu.“ posadila se na postel a ztišila hlas. „Otec to nesmí vědět, hrozně by zuřil.“
„Copak je?“ zeptal se, posadil se vedle ní a chytil ji za ruku.
„Jsem těhotná…, budeme mít miminko.“ řekla ještě více potichu. „Proto nesmíš umřít. Budeš táta.“
„To je skvělé,“ objal ji a políbil na rty, „to abychom měli svatbu hned po válce.“
„Ano.“ zašeptala a on ji znovu políbil. Polibek mu opětovalo a nakonec se svalili do postele, kde si poněkud hlasitěji dávali najevo svou lásku.
Ve tři hodiny ráno vstal a oblékl si uniformu. Daroval Julii poslední polibek, ale ona se nevzbudila. Když vycházel z domu, zastavil ho její otec.
„Vím, co jste si včera večer povídali a nezlobím se. Jen ti chci něco jako bývalý voják přikázat.“ řekl.
„A copak?“ zeptal se Viktor.
„Opovaž se dnes zemřít v boji. Moje dcera tě má ráda a já bych tě musel zabít, kdyby měla pohrobka.“
„Ano, pane.“ zasalutoval Viktor a vykročil ze dveří.
„Hodně štěstí.“ vykřikl za ním ještě pan Courtneir. „A dej jim i pár za mne!“
Na velitelství byl rozruch. Prusové poslali několik obrazů pověšeného císaře. Viktor měl za úkol ve čtyři hodiny vystřídat se svou jednotkou oddíl císařské grady, která hlídala na náměstí. Byl rád, že bude před domem své milé.
Když dorazil s dvaceti dalšími muži na velké prostranství a vyhlédla Julie z okna a uviděla Viktora pod morovým sloupem na jeho bílém oři. Zamávala na něho a on se klusem rozjel pod její okno. Když byl v půl cesty, začal kostel odbíjet čtvrtou ranní. Uhodila poslední a v dálce se ozvalo hřmění.
„Bude pršet!“ křikla Julie.
Hřmění se změnilo ve svistot a na město začali dopadat dělové projektily. První výbuchy byli slyšet tlumeně a bylo jich jen pár, nejspíš na předměstí.
„Prusové začali pálit na Sedan! To byli varovné výstřely, pane!“ rozjel se za Viktorem jeden z jeho mužů.
„Julie, odveď otce a ostatní do sklepa!“ zařval Viktor a obrátil koně ke svým vojákům.
To už ale přišla další salva. Ozvaly se hlasité výstřely a všude kolem začali vybuchovat střely z pruských děl. Do vzduchu byli vymršťovány dlažební kostky a hlína pokryla každou věc do výšky dvou metrů. Kouř, který se vyvalil z hořících domů, pohltil ulice a nebylo vidět dál než na pár metrů.
Viktor otočil hlavu a spatřil Juliin dům. Byl v pořádku, nedostal zásah. „K armádě na okraj města, hned jeďte k armádě!“ křikl na svou jednotku a všichni tryskem vyrazili ulicemi k předměstí.
Zde již byl Napoleon, jeho garda, generální štáb a zbytek celé armády. Viktor se podíval směrem k nepříteli. Chvíli neviděl nic, jen kouř. Během pár vteřin se ale zvedl vítr a on spatřil desetitisíce pochodujících vojáků v černých uniformách. Napravo se mu rýsovala jasná válčící linie francouzských modrých stejnokrojů, které se marně bránily náporu černých vln nepřítele. Vlevo bojovali vysoko v lesích francouzští zuávové, jejichž červené kalhoty jasně svítili mezi stromy. I oni byli zatlačováni k městu.
„Roucherrův pluk musí vyrazit na pomoc císařově gardě na pravém křídle!“ ozvalo se zezadu.
„Vpřed!“ zavelel Viktor a sto šedesát koní se vrhlo kupředu. Když byli pár desítek metrů před nepřítelem, ozvala se salva. Tisíc pušek vystřelilo proti francouzské jízdě. Viktor dostal zásah do pravého ramene a upustil šavli. Vytáhl proto svůj nůž a ruku natáhl opět dopředu. Pak se ale otočil a zjistil, že zbyl ze své jednotky sám. Ostatní se váleli na zemi mrtví anebo vstávali po těžkém pádu, když dostal zásah jejich kůň. Viktor se ale nezastavil a pokračoval dál. Nepřátelská pěchota přebila během okamžiku, neboť její zezadu nabíjené pušky dominovaly na všech evropských bojištích té doby, a vystřelila znovu.
Viktorův kůň klesl, když se mu kulka vryla do lebky mezi oči a jezdec mu přelétl přes krk. Spadl na zem, ale stačil se ještě pohlédnout na své muže. Všichni padli pod druhou salvou. Jeho kůň, Caesar, ležel nehybně na zemi vedle něj. Viktor se otočil na záda a položil hlavu do trávy. Pak ztratil vědomí…

*

Když se probudil, měl kolem sebe německy mluvící doktory. „Nechte mě být, nešahejte na mě!“
„Nechte je. Dělají svou práci.“ ozval se klidný francouzský hlas se saským přízvukem.
„Kdo vyhrál? Proč se o mě staráte?“ vyptával se nervózně Viktor.
„Pruská říše, ovšem. Neměli jste šanci. Zajali jsme asi sto tisíc vašich a císař Napoleon podepsal kapitulaci a odevzdal říšskému kancléři osobně svůj meč.“
„A proč jsem tedy tady a ne ve vězení.?“
„Našemu generálovi se líbila vaše odvaha.“ důstojník se posadil, „Sám jste vyjel proti naši pěchotě. Jistá smrt. A vy jste přežil. Ohromné štěstí.“
„Sedan?“
„Padl, naši jsou tam.“
„Mám tam snoubenku s její rodinou.“
„A nejmenuje se Julie Courtneirová?“ zeptal se důstojník, „Měl jste u sebe nějakou korespondenci. Přečetl jsem si ji.“
„Ano, jmenuje?“
„Bohužel, ona i celá její rodina přišla…“
„To ne!“ vykřikl Viktor.
„…přišla o střechu nad hlavou. Náš generál se to doslechl a nabídl jí, a samozřejmě i vám, nový dům v Jižním Hesensku. Může se tam přestěhovat i vaše rodina z Paříže, protože se tam Bismarck chystá táhnout.“
„Takže je Julie v pořádku?“ zeptal se Viktor. „Proč to děláte?“
„Už jsem to říkal. Náš generál je velmi nakloněn vaší statečnosti a co se týče vaší snoubenky.“
„Ano?!“
„Je tu i se svým otcem a ostatními příbuznými. A vy máte zlomené žebro, takže ležte. Já ji sem přivedu.“
„A kdo jste vy?“
„Hrabě Leopold von Tillsh. Váš nový podřízený, pokud přijmete místo v pruské armádě.“
„Jsem Francouz.“
„S ní dům, dvacet hektarů lesů a polí a tak velkou mzdu, že za váš měsíční plat by německá rodina střední vrstvy o čtyřech lidech žila půl roku. Přijímáte?“
„Asi ano.“ vzdychl Viktor, „Má Francie je stejně už mrtvá.“
„Jdu tedy pro vaši snoubenku, pane polní maršále Roucherre.“
„Děkuji.“
„Ne mě, ale Bohu.“

Viktor Roucherre se stal velitelem Hesenské Armády. Vzal si Julii Courtneirovou, měl s ní tři děti a zemřel v požehnaném věku sedmdesáti tří let, dva měsíce po smrti své ženy. Jeho dva synové bojovali v první světové válce na straně Německa. Jeho dcera vystudovala práva v Berlíně a odstěhovala se do Paříže, kde založila rodinu s místním malířem.