Naplnění osudu...

Vracela jsem se pozdě v noci z diskotéky. Byl krásný teplý večer a já byla v dobré náladě i bez alkoholu. Mé oči zářily štěstím a úsměv si pohrával na mé tváři. Ale pak se stalo něco, co změnilo můj dosavadní život.
Přecházela jsem silnici, když jsem najednou ucítila hrozný náraz a letěla a letěla…
Z postele mě vytáhlo slunce, které stálo již vysoko na obloze. Vstala jsem s úsměvem a v očích mi hrály plamínky. Dnes mi bylo 13 let, stala jsem se ženou. Dětský cop mi byl odstřižen již při první menstruaci a vlasy mi rostly po celé hlavě. Byla jsem tak pyšná na svou černou hřívu, která mi sahala již po ramena. Poprvé jsem mohla použít líčení, kterým se malovaly ženy a stejně tak jsem se musela obléknout do krásných vzdušných modrých šatů, které mi padly k očím. Bylo to divné, na Egypťanku jsem měla oči zvláštní – modré.
Po tomto procesu jsem se mohla přestěhovat z dětské části harému do té ženské. Šla jsem se přivítat se svou sestrou Meritaton.
„Ancheso, sestřičko moje, jsem tak ráda, že tě zde můžu přivítat.“
„Merit, nepůjdeme se projít do města? Třeba na trh.“
„Dobrá, půjdu objednat nosítka a stráž.“
„Ne, Merit, půjdeme inkognito. Bude sranda, tak jako když jsme byly malé.“
Po chvilce jsem jí přemluvila a vyrazily jsme. Na trhu bylo krásně. Prodejní stánky osidlovala spousta různých lidí, ale všechny zdobil symbol stejného boha. Jediného uznávaného boha – Atona. Byl to tvar slunečního kotouče se dvěma rukama. Prohlížely jsme si s Merit vybrané kousky na tržišti, ale mě nejvíc zaujaly dvě zelené oči. Úplně mě propalovaly. Snažila jsem se zatajit to, aby Merit nic nepoznala a neodvedla mě domů. Když jsem se po chvíli odtrhla od těch dvou očí, prohlédla jsem si zbytek postavy. Byl to chlapec, snad o pár let mladší než já. Měl krásné lesklé krátké tmavě hnědé vlasy, na Egypťana v jeho věku byl i celkem vysoký, jeho postavu rýsovaly vypracované svaly a na lících mu pohrával letmý úsměv.
„Sestřičko moje, slyšíš mě?“
Až hlas Meritaton mě přivedl zpět k plnému vědomí.
„Copak se děje?“
„Měly bychom se vrátit. Za pár hodin mám audienci u otce a musím se ještě připravit!“
Chudák Merit, měla se sice stát Velkou královskou manželkou místo naší matky Nefertiti, ale za cenu toho, že jejím milencem a manželem se stane náš otec Achnaton.
„Dobrá Merit, jdi tedy napřed. Já se vrátím za chvíli a ještě tě přijdu potěšit, než budeš muset jít k otci. Ne, neboj se mne tu zanechat. Dám na sebe pozor, nic se mi nestane – tedy nic zlého se mi tu určitě nestane.“ Pověděla jsem jí s úsměvem na rtech.
Po chvíli přemlouvání to vzdala a odešla. Věděla, že mě s mou trochu více prořízlou pusou umluvit nedokáže. ?
Prohlížela jsem si krásně věci ve stánku poblíž chlapce, který mi tak učaroval. Po chvíli neodolal a přišel ke mně blíž.
„Krásná paní, smím vám tu dělat doprovod. Povšiml jsem si, že se tu pohybujete sama a tak krásnému drahokamu by se zde něco mohlo stát.“
Zalichotil mi tak, že jsem ztratila řeč a stěží jen přikývla na souhlas.
Tenre, tak se jmenoval, mi dělal doprovod po Achetatonu po několik hodin. Bavil mě různými historkami ze světa za zdmi královského paláce, kde jsem do této doby trávila svůj veškerý čas. Bylo mi v jeho přítomnosti neskutečně dobře. Ale musela jsem odejít, takhle to dál jít nemohlo. Řekla jsem mu, že jsem jedna z harémových žen jménem Achnesis a tak mě doprovodil do Maruatonu.
Ihned jsem běžela do sestřiných pokojů, abych jí vše pěkně zatepla pověděla. Ale má sestra zde již nebyla. Achnaton si pro ni přišel dřív. Musela jsem se tedy zabavit jinak. Zašla jsem za rodinným přítelem Ejem. Moc hezky se mi s ním povídalo a věděla jsem, že mu můžu důvěřovat.
„Ancho, jsem rád, že jsi mě navštívila. Celá jen záříš. Povídej, copak jsi zažila tak krásného?“
Vše jsem mu vypověděla. Bylo na něm vidět, že mi to přeje, ale tvářil se až moc dramaticky.
„Ancho, Ancho, na toho chlapce budeš muset zapomenout. Víš, že pro tebe je připraven jiný muž, který se stane tvým manželem a pozdějším vládcem Horního i Dolního Egypta.“
„Ach Eje, já to přeci vím, ale nekaž mi můj první den ženství, Tenre byl tak příjemný, vím i to, že ho již zřejmě nikdy neuvidím.“
Ale to nebyla pravda, Tenre mi hned druhý den poslal vzkaz. Moje služka věděla, že si dávám říkat Achnesis a byla zrovna u toho, když tento vzkaz chtěl předat strážím Maruatonu. Donesla mi ho a já byla štěstím bez sebe. Bylo to tak krásné a romantické. Ale musela jsem se s ním sejít a říct mu, že je to naposled, co se vidíme.
Naše druhá a zároveň poslední schůzka byla moc smutná, oba jsme plakali, ale jinak to nešlo. Rozloučili jsme se polibkem a popřáli si hodně štěstí do dalších let.
Roky ubíhaly a můj otec dovršil svůj život. Merit vládnout nechtěla a matka vládu opustila již dříve. Bylo to tedy na mě. Pomalu ale jistě začaly přípravy na mou svatbu s nevlastním bratrem Tutanchatonem.
Vlasy už jsem měla krásně dlouhé a tak mi je mohli slavnostně ozdobit. Má svatební róba spočívala v kusu hedvábné látky, která zakrývala můj klín a mou hruď. Zbytek těla pokryly šperky.
Najednou nadešel ten den, den, kdy jsem měla poprvé spatřit svého nastávajícího manžela a spoluvládce.
Když jsem vešla do chrámu Gempaaton, stál tam urostlý mladík, který měl kolem beder roucho z hedvábí zdobené zlatou nití. A také byl ověnčen šperky. Když se ke mně otočil tváří, málem jsem přestala dýchat. Ta tvář, ta krásná tvář bez jediné chybičky, zelené propalující oči a plné a hebké rty, které kdysi spočinuly na těch mých.
„Tenre, můj drahý Tenre, tolik let uplynulo a já tě mám stále v srdci. Ale pověz mi, co ty tu děláš?“
„Achnesis, já se dnes žením. Ale ty jsi také vystrojená jako nevěsta. Počkej…. Achnesis…. není to jen přesmyčka jména princezny Anchesepaaton?“
„Ty jsi Tutanchaton? U Atona, to snad není možné! Myslím, že můj svatební den, bude určitě ten nejšťastnější!!!“

Probudila jsem se v bílé posteli v nemocničním pokoji. Celé tělo mě bolelo, jen nohy jsem necítila. Vůbec jsem si nepamatovala, co se stalo. Ani ten divný sen, který se mi zdál.
Po chvíli mě navštívil lékař a pověděl mi, co se mi to stalo. Přecházela jsem silnici a srazilo mě auto řízené opilým řidičem. Prý jsem měla štěstí, že jsem vůbec přežila. Akorát mě čekají terapie, abych mohla opět chodit.
Rozplakala jsem se, nejdřív jsem si přála umřít, ale pak si řekla, že budu bojovat. K soudu s tím řidičem chci dojít po svých nohách.
První terapie mě čekaly již po týdnu. Když mě sestra dovezla do tělocvičny, stál u okna mladík, kterým měl být mým terapeutem. Když se otočil, vybavil se mi můj sen….
Byl to on, ten chlapec ze snu, či snad z mého minulého života… Měl krásné zelené oči jako jarní tráva, smyslné rty a obličej bez jediné chybičky. Musel to být on!
Když sestra odešla, přišel ke mně blíž a uchopil mě za ruku, podíval se mých očí a pověděl:
„Krásná slečno, dovolte mi pomoci vám, k plnému uzdravení. Aaaa… Moment, já vás znám, neviděli jsme se již někdy? – Ne to musí být omyl. Jsem tu nový. Leda, že byste byla…. ale ne, to není možné.“
„Že bych byla kdo? Dívka ze snu?“
„Jak to víte?“
„I mně se zdál zřejmě stejný sen jako vám.“
Krásně se na mě usmál a už jsme ani jeden nemuseli nic říkat… Vše bylo jasné i beze slov. Teď už mi bylo jasné, proč jsem tu nehodu přežila a měla pochroumané nohy. Muselo se stát a my dva tak museli naplnit náš osud.