Budu vám vyprávět příběh, který se zrodil v mé mysli

Slaboučké sluneční paprsky pronikaly mezerou mezi damaškovými záclonami a zrcadlily se na pečlivě vyleštěné desce stolu. Ačkoliv bylo teprve pět hodin ráno, slunce už vycházelo a zdravilo první vstávající do nového dne. Mezi těmi, kteří museli chtě nechtě opustit lůžko, byla i Jeho Eminence kardinál de Richelieu. Toho rána ovšem kardinál nevstal z postele pravou nohou. Byl ve špatné náladě. Nic se mu nedařilo, nic se mu nelíbilo.
„Jak já nesnáším tohle počasí,“ pomyslel si sotva roztáhl záclony, „je slunečno a král bude zase chtít jet na lov, místo toho, aby se staral o Anglii, Španělsko a La Rochelle.“ Ponořen do svých myšlenek přešel kardinál do pracovny. Zde se cítil tak dobře jako nikde jinde. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Dále,“ vyzval kardinál příchozího a usedl do svého křesla. Do pracovny vešel jeho osobní komorník, kterému stačil jen letmý pohled na kardinála a hned věděl na čem je.
„Dobré ráno, Vaše Eminence,“ pozdravil s úklonou, nedbaje na výraz v kardinálově obličeji, „před půl hodinou zde byl spěšný posel od Jeho Veličenstva, aby Vaše Eminence co nejdříve přišla do Královského paláce.“
„Dobře, dobře,“ zabručel kardinál, „můžete jít.“ Komorník se uklonil a odešel. Richelieu se pohodlně opřel do křesla a začal přemýšlet, proč ho k sobě král volá tak brzo. Nestávalo se často, tedy přesněji se to nestalo ještě nikdy, aby Jeho Veličenstvo Ludvík XIII. vstával takhle brzy. Kardinál vstal, sešel po schodech dolu na nádvoří svého paláce a zavolal podkoního, aby dal připravit kočár. Podkoní, s rychlostí příznačnou pro všechny kardinálovy služebníky, příkaz vykonal. V malé chvíli se už kočár s Jeho Eminencí s rachotem řítil ulicemi Paříže.
V Královském paláci se Jeho Veličenstvo právě nedočkavě vyklánělo z okna v očekávání Jeho Eminence. Konečně spatřil kardinálův kočár. Jeho Eminence zatím na dvoře vystoupila a vydala se do paláce. Cestou musel kardinál ještě alespoň naoko zlepšit svou náladu. V Královském paláci byla špatná nálada zakázána. Richelieu se ohlásil královu komorníkovi a ten ho za okamžik vedl k Jeho Veličenstvu. Ludvík XIII. seděl v jídelním salónku a tvářil se velice vážně a zamyšleně. Vypadalo to, že příchod Jeho Eminence ani nezaznamenal. Kardinál zůstal zaraženě stát u dveří a očekával královo přání.
„Co tak stojíte u těch dveří, kardinále?“ zeptal se najednou král a jeho pohled kardinálůa přímo probodával, „usedněte zde, naproti mně!“ přikázal král, ukazujíce přitom na židli naproti své. Kardinál usedl a tázavě se na krále podíval.
„Tak, můj milý kardinále, řeknu to rovnou, abych to už nikdy nemusel opakovat!“ nadechl se král k dlouhému proslovu. Za jiných okolností by Richelieu protočil panenky a začal protestovat. Dnes byla ale situace vážná a nic takového si nedovolil.
„Když jsem vás jmenoval prvním mistrem Francie, bylo to proto, že jsem chtěl mít ve své blízkosti spřízněnou duši,“ začal král pomalu mluvit, „spřízněnou jak politicky, tak v oblasti svých zájmů.“ pokračoval. Jeho hlas byl čím dál smutnější a přísnější. Kardinál měl co dělat, aby na krále nezíral s otevřenými ústy. Proč mu to vypráví?
„Na myšlenku, že královna zrazuje Francii, jsem si už zvykl.“ prohlásil král smutným hlasem. Richelieu vycítil, že se právě dostali k jádru věci, a byl čím dál zvědavější.
„Od každého jiného bych zradu očekával, ale že i vy se postavíte na stranu Anglie, Španělška a královny, to bych tedy nečekal!!“ králův hlas nabíral na intenzitě. Ústa pana kardinála se v úžasu rozevřela.
„Já...já...vůbec netuším, o čem Vaše Veličenstvo mluví.“ vysoukal ze sebe s námahou.
„Postačí jediné slovo: Buckingham!“ vyštěkl král, „jak to, že mi Vaše Eminence nesdělila, že se vévoda z Buckinghamu setkal s královnou?“ Kardinálovi se zatmělo před očima. Paní de Lannoy mluvila s králem...
„Vaše Eminence mlčí?“ zeptal se posměšně král, „no nic, třeba si v Bastile vzpomenete!“ a král luskl prsty. Tak se stalo, že Jeho Eminence kardinál de Richelieu byl odveden do Bastily.
Když usedl v temné cele, začal si Richelieu uvědomovat vážnost situace. Jestli se někdo dozví, kde se ocitl bude to jeho konec. Kardinál se nořil do ponurých myšlenek, když se otevřely dveře a vešel soudce a za ním katův pacholek. Soudce rozvinul papír, který držel v rukou, al začal číst.
„Jeho Eminence kardinál de Richelieu byl obviněn a odsouzen za zločin velezrady. A odsuzuje se k trestu smrti stětím. Rozsudek bude vykonán dnes k šesté hodině večerní!“ Dočetl, otočil se na podpatku a odešel. V kardinálovi by se krve nedořezal. Poklekl na tvrdou podlahu cely, sepjal ruce a počal se modlit.
O půl šesté vyvedli kardinála ven z cely, zavázali mu oči a usadili ho do kočáru. Kočár se rozjel pomalu, jako na pohřeb, ale po asi patnácti minutové jízdě zastavil. Jeho Eminenci vyvedli ven a postrkovali po schodech nahoru. Najednou jí rozvázali ruce a strčili ji do nějaké místnosti. Kardinál si sundal pásku z očí a podivil se, když zjistil, že se nachází ve své pracovně. Na stole ležel dopis s královskou pečetí. Otevřel ho a četl:

Vaše Eminence stále nic nechápe? Nechť se tedy podívá do kalendáře! Váš oddaný Ludvík XIII.
V ten okamžik kardinálovi všechno došlo a musel se poprvé v životě smát sám sobě.
Kalendář nesl datum 1. dubna.