Domluvené manželství

V menším alpském městečku Lugano nastalo ráno. Slunce se přehouplo přes zasněžené vrcholky Alp a lidé z města se začali probouzet. Po ulicích se začaly trousit hloučky lidí a na tržišti připravovali kupci své zboží do stánků. Byla totiž neděle, den velkých nákupů. Nedaleko tržiště z velkého, honosného, avšak časem sešlého a oprýskaného domu právě vycházela rodina. Rodiče ve středních letech a jejich dospívající dcera vyráželi na trh. Měli na sobě starší a mírně zaprané šaty měšťanů. Příliš spolu nemluvili a když nakoupili a porozmlouvali se sousedy, vyrazili domů. Dcera byla celou dobu poněkud zamlklá a jakmile přišli domů podívala se jen na otce. Ten uhnul pohledem a odešel za manželkou. Druhého dne odešla dcera do školy když zazvonil u dveří poslíček. Nesl jakési objemné balení obsahující malířská plátna, barvy a jiné pomůcky. Otec při pohledu na poslíčka zbledl a šel cosi vyřešit s manželkou.
„Paulino měli bychom si promluvit“ začal otec po příchodu dcery ze školy. „Jistě otče. Ale mám potom ještě nějaké úkoly do školy.“ „Ty už nebudeš muset dělat.“ řekl rozhodně a pokračoval hned jak rozpoznal otázku v jejích očích. „Podívej Paulino, jsi témě dospělá mladá dáma a já a maminka si myslíme, že přišel čas aby ses vdala.“ „Ale tati ještě mi nebylo sedmnáct.“ „Poslyš tvoje matka a já jsme se brali v době kdy jí ještě ani nebylo šestnáct let.“ „Ano ale ona tě milovala a zčásti si tě chtěla vzít. Nebyla to domluvená svatba jakou mi chceš zařídit.“ „Už se stalo. Našel jsem ti vzdělaného, zajištěného mladého muže z dobré rodiny. Dá ti jméno pro které jsou dámy v celém Švýcarsku schopné jít přes mrtvoly…“ „Tati proč teď?“ zněla jenom zoufalá otázka. Pročísla ticho haly ve které stále stáli. Ona ještě s taškou v ruce. Otcovi se najednou zaleskly oči slzami. „Paulino naše rodina už dlouho bojuje s finančními nedostatky a ukázalo se že nejsme schopni zaplatit ti školu. Ani pomalu nemáme co na sebe. Pochop prosím, že svatbou s HRABĚTEM nám všem můžeš zajistit světlejší budoucnost.“ „Jistě otče, plně to chápu a udělám jak si přeješ.“ Kývla hlavo a odešla. Skoro ho až zarazilo, jak snadno se poddala. Zpoza záclon vystoupila jeho žena. „Neraduj se předčasně drahý. Cožpak jsi neslyšel všechny ty emoce v její odpovědi? Tu beznaděj, zklamání, zoufalství a ledovou poslušnost? Zaprodali jsme naši jedinou dceru abychom ušli chudobinci!“ „ Já vím. Ale už se stalo…Brzy odjede za svou budoucností. Hrabě von Brück mi slíbil, že se k ní zachová slušně a že ji zajistí. Bude šťastná…“ „Víš mám trochu pocit, že je to tvoje budoucnost za kterou musí odjet.“ řekla a odešla.
Přiblížil se den odjezdu. Paulina v tu dobu příliš nemluvila, pokud nemusela. Do školy opravdu přestala chodit a s otcem se ani v den odjezdu nerozloučila. Pouze nasedla do kočáru který poslal hrabě. Měla výraz ledové královny a ten jí zůstal až do jejího příjezdu na rodinné sídlo von Brücků. To jí téměř vyrazilo dech. Velké nádvoří s monumentální kašnou. Rozlehlý zámek s velkými a prostornými křídly. Velká okna se skvěla čistotou. Najednou se vedle Pauliny objevil jakýsi sluha. Plynulou němčinou s mírným francouzským přízvukem jí vyzval aby šla s ním. Ta se pouze nejistě podívala na něco málo svých kufrů. Komoří – jak pochopila – pouze zatleskal a rychle přiběhly služky a odnesly Paulininy věci do jejích pokojů. Komoří jí odváděl do jídelny kde bylo prostřeno pouze pro jednu osobu. „Ehm…promiňte ale hrabě von Brück se mnou nepovečeří?“ „Non slečno s hrabětem se setkáte a pozítří při svatebním obřadu. Do té doby máte přísný zákaz pobývat jinde než ve vašich pokojích, jídelně a zahradách.“ „Ale…“ nedokončila. Komorník vyřídil co chtěl a měl za úkol a odešel si za svými povinnostmi.
Tak strávila Paulina jeden den jako vězeň svého nastávajícího. Chodila v zahradách a vždy za ní alespoň jeden člen služebnictva. Snažila se to tolerovat a vlastně se těšila na okamžik obřadu. A taky se dočkala. Druhého dne byla oblečena do překrásných šatů a k oltáři jí dovedl jeden z přátel jejího muže. Přešil oddávající a v soukromé kapli von Brücků nastalo trapné ticho. Přerušil ho až zvuk kroků. Hrabě přicházel. Jeho nastávající vypadal překrásně a on se začínal těšit na život po jejím boku. Paulina uhnula pohledem na manžela. Obřad začal a jí z oka tajně ukápla slza.
Bylo po obřadu. Služky a komorná pomáhaly Paulině ze šatů. Poté jí podaly noční úbor a odešly. Zůstala sama. „Paulina Calame, hraběnka von Brück. Pěkně děkuju tati“ neodpustila si ironickou poznámku před zrcadlem. Sedla si a začala kartáčovat vlasy- Z chodby se ozvaly kroky a do pokoje vstoupil její muž. Hrabě Johanes von Brück. Zavřel dveře a přistoupil k ní. Koukali na sebe skrze zrcadlo avšak hraběti občas pohled sjížděl k Paulininým křivkám. „Tak do toho. Nač čekat, vemte si mě. Konec konců jste si mě nezaplatil abyste se na mě koukal.“ Ironie i zášť jejího hlasu prořízla ticho v místnosti jako nůž. Johanes poodstoupil. „Slečno? Nemyslím že ten tón i vaše slova jsou na místě. Jste moje žena, hraběnka von Brück a jestli si myslíte, že se takto nevhodně budete chovat na veřejnosti, můžete trávit čas rozjímáním ve svých pokojích.“ „Jak můžete říct že jsem vaše žena když ani nevím jak se jmenujete a vy totéž nemůžete říci o mě!“ „Celé mé jméno je Johanes von Brück , hrabě ženevského panství a a¨vy jste…“ „Hezky to umíte…Jmenuji se Paulina Calame a dnešním dnem jsem se stala hraběnkou. Pane, vy si snad myslíte že jsem slepá?! Musí vám být alespoň třicet let.“ „Popravdě mi táhne na Kristova léta.“ „Css my budeme manželé jenom na papíře Johane. A v posteli do které mě beztak chcete od začátku dostat.“ „Paulo ovládej se!!“ „Pane pro vás jsem Paulina a vykejte mi!“ „A dost zítra odjíždím a vy zůstáváte ve svých pokojích. Nyní pojďte splnit svoji povinnost na novomanželské lože…“ Místností zaznělo plesknutí a hrabě se chytil za tvář. „Vypadni odtud!!Možná jsem poslechla otce a vzala si tě ale to jenom proto abych jim pomohla. Ale děvka nejsem. Zaplatil sis? DOBŘE ale spát se mnou budeš až já budu chtít. A teď odejděte pane!“ Její malá ručka ukázala na dveře. Z očí jí sálal vztek. Temperament, vášeň a zraněná pýcha. Pomalu aby neztratil oční kontakt se svou manželkou vstal a přešel ke dveřím. Poté se usmál. „Dobrou noc má temperamentní Paulo.“ A odešel. Paulina se pomalu sesunula podél zdi na zem. Na tom muži bylo něco zvláštního. Něco přitažlivého. Což o to, i když byl v nejlepších letech měl mrštnost a netrpělivost mladíka, byl šarmantní a pohledný. Nepochybně byl i inteligentní a sečtělý. Tak pro nemohla překousnout tu otcovu zradu? Vždyť jí dal jasně najevo že nemá na výběr. A svým sňatkem jim pomohla… V těchto úvahách se schoulila na zemi do klubíčka a usnula.
Uprostřed noci se pomalu a potichu otevřely dveře a vešla mladá komorná hraběnky. Jak uviděla hraběnku na zemi v klubíčku bez hnutí zpanikařila a vyběhla z místnosti. Proběhla chodbou a otevřela dveře do pokoje hraběte. „Pane hrabě probuďte se, vaše žena…“ „Co je s ní?“ „Já…já nevím leží na zemi schoulená a nehýbe se. Pane hrabě prosím pojďte tam.“ Jak to von Brück slyšel, vyskočil z postele jenom ve spodní části oblečení proběhl chodbou a vrazil k Paulině do pokoje. Při ráně kterou dal do dveří se Paulina zavrtěla, otočila a zhluboka vydechla. Johanes si oddechl a poslal komornou spát. Ta se vděčně vytratila a novomanželé osaměli. Johanes pomalu přistoupil ke své ženě. Jemně jí vzal do náruče a položil na rozestlanou postel. Sám si lehl vedle ní. Neměl žádné vedlejší úmysly. Pouze ležel vedle své manželky, hladil jí po tvářích a vlasech a přemýšlel. Nad ránem usnul.
Paulina se ráno probudila v posteli což jí mírně překvapilo. Její zděšení dosáhlo vrcholu když zjistila co je příčinou toho tepla vedle ní. Probudila se na hrudi svého polonahého manžela. Zalapala po dechu a prudce shodila Johana z postele. Toho náraz probudil a když otevřel oči spatřil Paulinin obličej v rozzuřené grimase. „Vy podlý, hnusný nechutný hlupáku. Vy jste prostě musel dostat moje tělo za každou cenu že?! Nenávidím vás, nenávidím…“ křičela a bušila do něj rukama. „Paulino uklidni se, prosím nech si to vysvětlit…“ zkoušel to Johanes ale ona byla k neutišení. Oba stáli a kroužili okolo postele. V jednu chvíli se mu Paulina dostala k tělu a napřáhla pěsti k opětovnému útoku na jeho hrudník. Johanovi ale došla trpělivost popadl jí za zápěstí a zvedl do vzduchu. Byla asi dvacet centimetrů nad zemí ale hlavu měla v úrovni jeho očí. „Pusť mě! Pusť slyšíš?!“ „Ne dokud mě nebudeš poslouchat!“ zněla ostrá odpověď. Konečně se uklidnila a odevzdaně vysela za ruce. „Nic se mezi námi nedělo. Ani v noci ani ráno. Prostě vůbec! Usnula jsi z bůhvíjakého důvodu na zemi u stěny. Našla tě komorná a vzbudila mě ze strachu o tvůj život. Položil jsem tě na postel a na ní s tebou usnul. Místo sladkého probuzení jsem dostal pár modřin. Stačí?!“ Koukali si do očí a pomalu se k sobě přibližovali. Jemně se dotkli rty. Paulina cítila mírné chvění v břiše. Natáhla krk dopředu a políbila ho znovu. A on jí ještě jednou. Už jí nedržel za zápěstí ale ve svém náručí. Když měli již polibků dost, pustil Paulinu na zem a ta se začala upravovat. Hrabě jí ještě políbil na šíji a odešel. Snídali společně v jídelně. „Mám sále domácí vězení?“ „Pokud budeš chtít jet se mnou budeš se muset nejen chovat reprezentativně, ale i tak vypadat.“ Paulina stydlivě sklopila oči. Její nejlepší šaty rozhodně nebyly reprezentativní. Od snídaně vstala smutně a odešla do pokojů. Vešla a spatřila komornou a jednu služku jak se sklánějí nad její postelí. Když přišla blíž obě se jí poklonily jak se na hraběnku sluší. Ona jim pokývla a otočila se k poseli. Nemohla uvěřit svým očím. Před ní ležely ty nejkrásnější šaty jaké kdy viděla. Přesně se hodily a podtrhávaly mírně italské rysy této dívky, které zdědila po otci. Měly odhalený dekolt, jehož prostor měl zaplnit překrásný široký náhrdelník s náušnicemi. V jedné z krabic Paulina nalezla i parfém a jemná líčidla. Téměř nedýchala dojetím. Služky k ní přistoupily a počaly jí oblékat.
Schylovalo se k večeru. Ve velké hale odbily hodiny pátou, na nádvoří zazněl zvuk přijíždějícího kočáru a v hale mírně nervózně přešlapoval hrabě von Brück. Bylo na čase vyjet na menší ples pořádaný na nedalekém panství. Z horního patra se ozval klapot střevíčků a na schodech se objevila hraběnka. A hraběti v tu chvíli klesla brada. Pravdou bylo že když nechal šaty šít, měl k dispozici pouze Paulininy míry a obraz namalovaný jejím otcem. Takže přibližně věděl že by ty šaty mohly podtrhnout její italské rysy od předků. V takový výsledek však doufat snad ani nemohl. „Vypadáš překrásně, nádherně…já…nemám slov.“ Paulina se nejistě usmála a zavěsila se mu za paži.
„Můj drahý Johane. Tak dlouho ses u nás neukázal. Začínaly mi chybět překrásné večery i noci s tebou…“ začala koketovat mladá, asi dvacetiletá dívka která vítala v hale hosty. Pravděpodobně je to dcera pána domu a mého hostitele pomyslela si Paulina. „Dobrý večer slečno Calavierová.“ „Ale notak Johane proč ta formálnost myslela jsem že bysme se dnes večer mohli nenápadně vytratit.“ opět koketně pokračovala ona dívka a zavěsila se do něj. V tu chvíli se konečně Paulina dostala z perelínky, podala jí sluhovi a čekala co se bude dít dál. „Ach promiňte slečno Calavierová ale my dva už spolu dávno nic nemáme. Nějaký románek který se mezi námi možná udál již dávno není a já ho nehodlám obnovovat.“ „Nehrajte si na netýkavku pane hrabě vždyť já moc dobře vím, že byste mě v mých pokojích neodmítnul. Že hrajete pouze frašku před služebnictvem a okolím.“ „Slečno važte svá slova. Mohl bych je brát jako urážku.“ Dívka se zarazila a podívala se přes rameno hraběte. Ten to zpozoroval a otočil se. K oné dvojici nejistě přistupovala Paulina. „Slečno Calavierová dovolte abych vám představil Paulinu Calame, hraběnku von Brück a mojí manželku.“ To hostitelce vyrazilo dech. Hrabě nabídl Paulině rámě a odešli do sálu za ostatními. Ta se pouze ohlédla přes rameno a spatřila jak se na ní slečna Calavierová dívá vražedným a závistivým pohledem. Kdykoliv jí poté Paulina na plese spatřila vrhla po ní stejný pohled, ale když se potkaly u občerstvení samy, nic neřekla. Prozatím se spokojila pouze s pohledy…
„Můžu se zeptat co je to za dívku?“ zeptala se slečna Calavierová své komorné po plese. „Je to mladá manželka pana hraběte, Původně jim to prý moc neklapalo ale očividně jsou spolu šťastní. Viděla jste je jak nepromarnili jedinou příležitost být spolu?Je to tak pěkný pár…“ „To už myslím stačí!“ řekla ostře její paní. „Zavolej mi Hanse, že mám pro něj práci.“ „Ano paní.“ řekla pohotově služka a odběhla aby příkaz vyplnila co nejrychleji. Neměla toho Hanse ráda protože už s ním zmizelo mnoho lidí, kteří se její mladé paní znelíbili. A ona nechtěla být další z nich. Vešla proto do míst, kde mělo služebnictvo pokoje. Nejistě zaťukala na jedny dveře a vešla. „Chce tě vidět paní má prý pro tebe práci.“ Z postele vstal muž jako hora a vrhnul hladový pohled na služku. Ta radši rychle utekla. Hans se zachechtal a šel za svou paní.
Paulina se toho rána opět probudila v náručí svého muže po další překrásné noci. Už dávno pochopila, že vedle tohoto muže bude šťastná protože dokázal být jemný a trpělivý. Slastně se protáhla a odešla se obléci. Poté vešla do kuchyně ať připraví snídani pro ní a jejího manžela. Všichni sloužící k ní byli milí, poslouchali a projevovali jí přátelství. Prohodila s každým pár slov a dokonce našla společnou řeč i s majordomem, který jí zezačátku přišel nevrlý. Na snídani řekla Johanovi, že napíše domů a prozkoumá zahrady. Když se ptala co bude dělat on, mírně zesmutněl. „Musím něco zařídit ve městě u právníka a potom za sedláky kvůli rozšíření polí a osivu. Mrzí mě že nemůžu být s tebou obzvláště po dnešní noci.“ Paulina se začervenala a po snídani Johana před jeho odjezdem vášnivě políbila. Zamávala mu ještě a odešla do pokoje psát dopis. Byla už skoro u konce když přišel majordomus se zprávou, že přijel posel s důležitou zprávou pro ní. Paulina vstala a šla za ním do zahrady, Čekal na ní vysoký muž s černým pláštěm a kloboukem. Když k němu přistoupila, ucpal jí pusu svou ohromnou dlaní, vzal jakoby byla pírko a odnášel jí ke koni. Vyhodil ji do sedla a nasedl. Tryskem hnal koně pryč od zámku směrem do lesů. Paulina odtrhla kus látky ze svých starých šatů a odhodila ho na cestu. Věděla, že po ní Johan bude pátrat. Vjeli do lesa a ona po chvíli zahlédla menší sídlo.
Johanes von Brück se vrátil do svého zámku kolem oběda ale nejedl neboť už poobědval. Zašel do své pracovny kde se probíral korespondencí. Skončil s tím asi po hodině a zavolal majordoma. „Kde je Paulina? Od rána jsem jí neviděl chtěl jsem jí vzít na projížďku po lese.“ „Nevím pane. Ráno po vašem odjezdu šla do svých pokojů psát dopis rodičům. Poté přijel onen posel v černém, že má naléhavou zprávu. Paní za ním šla a od té doby jsem jí nezahlédl.“ „Hmm zvláštní. Říkal ti posel co chce?“ „Ne pane. Pouze řekl že je to zpráva pouze pro hraběnku a ať jí rychle zavolám. Odešel jsem ale nelíbil se mi. Byl celý v černém, takový obrovský mohutný chlap s přísným hlasem. Celkově mírně naháněl strach.“ „Poptej se ostatního služebnictva zda jí neviděli. Jestli se do dvou hodin nenajde vyhlásím pátrání po okolí.“ Majordomus přikývl a odešel. Johan až po jeho odchodu bezradně ložil hlavu do dlaní. Zoufale se o Paulinu bál.
Paulina se probrala na nízkém kavalci v jakési místnosti. Po chvíli si vybavila vše co se stalo. Venku svítil měsíc a hvězdy. Vzdáleně slyšela tlumené výkřiky. Mírně si vydechla. Určitě jí hledají, a tady taky brzo najdou. Posadila se na postel a čekala. Nevěděla jak dlouho sedí a upřeně kouká na dveře. Ty se ale poté otevřely a objevil se v nich „posel“. Obličej měl ve stínu široké krempy klobouku ale přesto, když spatřil mladé tělo své kořisti, se mu hladově leskly oči. Paulina se mírně odtáhla. Ten se jenom usmál cynickým úsměvem, položil podnos s jídlem a odešel. Přišel opět asi po hodině a když viděl že se jídla ani nedotkla tvář mu zkřivil vztek. Nechal dveře cely otevřené a pomalu s hrozivým výrazem přistupoval k ní. Natáhl ruku k ráně, Paulina se ale vysmekla a vyběhla dveřmi ven. Ani nevěděla jak našla východ ze sídla ale čerstvý, mírně chladný noční vzduch jí dodal nové síly k útěku. Běžela dlouho aniž by si odpočala, nevěděla kterým směrem běží ale hlavně pryč od svého vězená a toho příšerného člověka. Zdálo se jí že za sebou slyší jeho těžké kroky a rychlý dech. Náhle se jí zdálo že skutečně něco slyší přímo za zády. Rozběhla se a postava ze my za ní. Netrvalo dlouho a Paulina ztratila orientaci úplně. Stín šel pořád za ní a ona se už začala bát že jí dostihl. Stín za ní ale polohlasem řekl : „Paulino zastav se prosím.“ Dívka ztuhla. Ten hlas, to byl Johanes. Otočila se a v matném světle měsíce skutečně spatřila jeho tvář. Objala ho ale hned od něj zase odskočila. Za ramenem jejího manžela se objevil hromotluk a tasil meč. Johan tasil po jeho vzoru a Paulina pochopila proč běžel tak ztěžka za ní. Teď však byla ráda že s sebou meč vláčel. Zařinčely meče a muži se vrhli do boje. Jeden chtěl ubránit manželku, druhý zase získat tuto ženu pro svou paní. Oba měli silnou motivaci ale hrabě von Brück brzy objevil hromotlukovu slabinu která spočívala právě v jeho velikosti a mohutnosti. On sám, ač v letech nejlepších, byl mrštný a celkem rychlý a proto brzy únosce zranil na paži. Když k tomu přidal i umný zásah do pravé nohy, Hansovi valem ubývaly síly a nakonec vysíleně klesl na zem. Johanes mu přidržel meč u krku a začal klást otázky. Hans nakonec volky nevolky přiznal proč hraběnku unesl a kdo ho poslal. Zanedlouho dorazili sluhové z panství hraběte von Brücka a ti Hanse spoutali a odvedli. Manželský pár nasedl na koně a vracel se na zámek. Johanes odnesl Paulinu do postele v náručí neboť usnula po přešlých útrapách velmi snadno.
Druhého rána po této noci vjel kočár s erbem rodiny von Brücků na dvůr panství Calavierových. Vstříc jim vyšel sám pán domu, kníže Calavier. Z kočáru vystoupil mladý manželský pár a za nimi i dva sluhové držící v poutech Hanse. Na koni vedle kočáru přijel i právník pana hraběte. Knížeti unikl překvapený výraz na jeho jinak klidné tváři. Johanes k němu přistoupil a chvíli tiše mluvili. Calavier poté odvedl hosty do salonku, sluhy s Hansem nechal v předsálí a zavolal svou dceru. Vešla v krásných šatech a přivítala hosty. Mírně se podivila přítomnosti právníka ale zachovala klid. Když ale sluhové přivedli Hanse v poutech, ztratila půdu pod nohama. Paulina to celé vnímala jen lehce. V pozdním létě nebo spíš začínajícím podzimu jí nebylo příliš dobře. Zatočila se jí hlava a omdlela.
Uteklo pár měsíců od onoho incidentu, za který byla slečna Calavierová náležitě potrestána. Nastala zima, sníh se snesl na celý kraj a ženevské jezero začínalo zamrzat. Blížily se vánoční svátky a hraběcí pár vybíral vhodné dárky pro Paulininu rodinu. Johanes měl již dva dárky pro svou milovanou manželku – plnokrevného nádherného koně a nový plesový komplet. I Paulina měla pro Johana dárek ale přísně ho tajila.
Na štědrý den, po velké a honosné večeři se oba usadili v hale. Nastala chvíle dát si navzájem dary. Majordomus přinesl velkou krabici a služky několik menších. V nich nalezla Paulina překrásný komplet ve světlých pastelových barvách. Chvíli na to jí Johanes zavázal oči a odvedl jí na balkon. Odtamtud uviděla bělouše drženého za oprátku. Nedovedla ani vypovědět jak moc se jí líbí. „Drahý ten je…nádherný. Obávám se ale že bude muset na první projížďku ještě počkat. Je totiž čas na můj dárek…“ Zatvářila se tajemně a vzala jeho ruku do své. Pomalu, pomaloučku si jí položila na břicho. „Zbývá jen vybrat jméno pro dědice.“ dodala. Johanovi se rozzářily oči, usmál se na Paulinu a zahrnul jí polibky. Vždyť ona mu splnila jeho sen. Ještě dlouho se nemohl uklidnit. Poté se oblékli a kočárem odjeli na půlnoční mši do kostela. Cestou oba snili o tom, že se brzy jejich dům zaplní dětských smíchem. Johan tiše plánoval jméno a jiné věci ale srdce mu hřál pocit, že bude konečně šťastným hrabětem s rodinou. Kočár jel tichou nocí po zasněžené cestě. V tuto noc dostal hrabě von Brück nejkrásnější dárek – splněný sen.