Daniele

Ráno ho probral Giacomo, prý zase útočí. Daniele byl chvíli dezorientován, byli totiž včera u Hortenzie. Vypadá však nebývale odhodlaný, navléká šaty a jde do pracovny. "Všechny ty spisy jsou už bezcenné," pomyslí si. Na stole leží osamocený popsaný papír a u něj rozlitý kalamář. Smlouva s Erhardtem. Chvíli na ni zírá, pak vytáhne z police batoh, už delší dobu připravený, a opatrně vychází po schodech do ulice. Ukázal se jako slaboch, manželce nic neřekl a nechal ji napospas osudu (nebo alespoň prozatím). Zhroutil se mu celý svět. Kdo by řekl, že toto vzejde z jednoho nepatrného dluhu. Tedy z pár dluhů. Ale nechme to teď být, venku je téměř mrazivo a muslimové právě útočí na město. Čili doba pro hrdinské činy. V ulici jde slyšet povyk, spousta lidí odjela a teď by je rádi napodobili další, odjíždějí se zavazadly k přístavu. Tedy jen ti bohatí. Chudí se mohou modlit. Daniele zrychluje krok. Vpravo zahlédne dva mladíky, ještě připité z noci, kopou do člověka, který leží na zemi. Nějaký boháč, nejspíš také hledal spásu v útěku. U pevnosti se halasně baví pár pobudů - noví dobrodruzi, jsou tady nejdéle týden, to přece každý zkušený pozná. Vejde k veliteli, Lorenzovi del Spoletto, Daniele mu kdysi zachránil život, čili požívá u něho jistou protekci. "Chci ještě jednou vyjet proti Ašrafovi, není už co ztratit." "Je to sebevražda Dani', musíme počkat na posily, jiná cesta není!" "A co staré sliby a závazky Lorenzo? Teď přichází čas, kdy můžeš splatit svůj dluh."
...
Ve stájích už řehtá Ahmadar, kůň, se kterým vyrostl. Vypadá zanedbaně, ale je veselý a těší se na projížďku. Rychle ho osedlá a vyrazí ke klášteru. Zápach koní proniká syrovým ranním vzduchem, "děti Kristovy" asi shromáždily nějaký oddíl. Muži sebe i své koně tradičně oděli do černé, jen kříže jsou bílé, nervózní a vystrašení pacholci stejnokroje nemají. Jeden z "černých" šeptá s důvěrností, která hraničí až s rouháním, Danimu: "My jsme to slavné společenství, které vyvinulo směnky, šeky a postavilo tak základy bankovnictví, a dneska tady asi všichni zdechnem." Lorenzo rezignoval, jeho kůň přešlapuje a hrabe kopytem do štěrku. Vzduchem se nesou různé hlasy, čestvě příchozí Francouzi jsou docela nedočkaví. Kněží s kadidlem a křížem natahují ruce k nebi, někteří spíš mumlají, jiní z plna hrdla volají modlitby. Slova všech však zanikají s hlukem bitevní vřavy na hradbách. Patriarcha potichu a bez emocí hovoří s postarším mužem od černých. Ten náhle zvedne pravici a celá společnost se tak musí dát do kroku. Před branou ve věži svatého Antonína se zastaví a každý se upravuje (holkám se to určitě bude líbit), loučí se s nimi uplakané ženy, moc jich ale Daniele neviděl, to asi ta mlha. Biřicové otevírají bránu. "Kéž bych teď mohl být poskokem," problesklo mu v tu chvíli hlavou, "do konce života bych už jen otvíral a zavíral brány a dveře!" Když už jde v mračnech prachu vidět nedaleko hradeb houfy nepřátel, jeden kněz konečně vystoupí z tranzu a hlasitě volá: "Bůh tomu chce, zachraň nás Boží hrobe!!!!" Daniele pobídl koně, a tomu se vůbec nechce do té vřavy, branou projdou dva jezdci najednou, nepřítel přichází, ani se už vlastně nerozjedou....
...
Právě skolil prvního, zašlápl ho kůň. Ten dostal těžkou ránu do boku. Daniele se zoufale rozhlíží, všude jen mohamedáni. Odráží jeden útok za druhým, jeho nejvěrnějšímu druhu se to nedaří, kopí mu proklálo stehno na zadní noze. Daniele se řítí k zemi. Ach kolik bitev jsme spolu vybojovali můj drahý příteli, a dnes už po tom nikdo nehlesne. Konec se blíží s každou vteřinou, už od úst krev vytéká. Tolik se najednou chce tu hodnou ženu varovat, když ji včera ujišťoval, jak jsou v bezpečí, anebo ne, úplně stačí jen být zase v teple domova nebo aspoň pryč, někde daleko..."vzdal bych se všeho!" Jak působivé, když nic nemáš. Meč letí a je konec. To je tedy poslední boj Danieleho di Verano.