Jack

Ten tejden mi bleskl hlavou.
Pondělí, kdy jsem vstala někdy po pátý, odtrhla list z nástěnnýho kalendáře a uvědomila
si, že teta Birgit má dneska narozeniny. Čtyřiadvacátýho září. Jako děti jsme u ní dostávaly dobroty. Moc dávno a moc daleko odsud.
V odpoledních Timesech jsem si přečetla, že ho pořád ještě hledaj‘.
Úterý, kdy jsem seděla v Díře a čekala na zákazníka. Přišel a představil se jako Jack. Jacků je spousta. Měl světlý oči a ten úsměv byl ledovej, jak vzduch od Temže. Řek‘, že mě si bude pamatovat a objednal mi skleničku.
Středa, když jsem se po ránu vracela na Ellen Street a skoro nadskočila, když mi kdosi zastoupil cestu a v teatrálním gestu si zapálil cigaretu. V záblesku sirky jsem poznala ten obličej. A Jack mě pozval na drink. Platil on, tak proč ne.
Čtvrtek a pátek mi mírně splývaj‘, ale pamatuju si, že zaplatil dost. A pak ty jeho ruce. Štíhlý a jemný. Byl jeden z těch slušnějších.
Sobotní ráno bylo mrazivý. Jen stěží jsem hledala vzpomínku na to, co se včera dělo, ale slušnej balíček librovek v kabelce mě uklidnil.
Londýnský ulice po ránu vypadaj‘ čistší. Možná je to tou mlhou. Není toho tolik vidět.
Když jsem pak večer šla do Doupěte v očekávání nějakýho kšeftu, jen letmo jsem zahlídla titulek v novinách – ‘‘Máme svědka řádění Jacka Rozparovače“
Že je to ještě baví. Vždyť už o sobě nedal vědět skoro měsíc.
Lezavej půlnoční chlad mě popoháněl. Už abych byla doma. Když se zas Jack vynořil zpoza rohu, záblesk světla v jeho ruce už nebyl způsobenej sirkou. Podívala jsem se mu do tváře. Jacků je spousta. Ten tejden mi bleskl hlavou. A pak už nic.