Závěť (3)

V Dřínově, tak asi půl hodiny od Neprobylic, chystal s téhož času do Turek na vojnu pan Jan Poplužský z Poplužan. Učinil již pořízení o veškerém zboží svém, a sice, kdyby se snad nevrátil, aby se o statek rozdělili sedláci uhřínovští, s tím však závazkem, aby faráři dotyčnému, bydlel-li by ve Dřínově, vždy třetí mandel z úrody odváděli, kdyby však státi se mělo a oni k jiné osadě přifařeni, budou oni povinni faráři tomu dávati z polností každý mandel desátý.

Pan Jan Poplužský z Poplužan byl neženat a rodu svého poslední. Poddaní si nemohli přáti vlídnějšího pána a také nikdy lepšího neměli. Obvyklé dávky jim pravidelně odpouštěl, přišel-li kdo a žádal o pomoc, ať peněžitou či obilím, sýpky pana Poplužského nezavíraly se před nikým a ruka štědrá byla otevřena každému. A kdo jen jazykem mohl hýbati, blahořečil mu každý a večer přidali k obvyklým modlitbám ještě jednu za dobrého a milého pána.

Znějí tahle slova skoro jako pohádka, ale jsou pravdiva do jediného písmenka.

Pan Jan Poplužský však měl přece jednu vlastnost, kterou se lišil snad ode všech svých současníků. Nemohl snésti ženské tváře. Těžko pověděti, co toho bylo příčinou. Ode mnoha let neslyšel nikdo z jeho úst slova: žena, panna…

Nejlepším jeho přítelem byl pan Jeronym Hrobčický. Zajíždíval si k němu do Dřínova třeba dvakrát i třikrát za týden. Za posledních dob však poněkud zapomínal. Někdy mu přicházela churavost a jindy zase byla nepohoda a ještě jindy nebyl dobré mysli. Ostatně přibývá-li člověku let, bývají mu obtížnými i nejmilejší vycházky či vyjížďky. A tak skoro ani nevěděl, jaké záměry v jeho hlavě uzrály. Mluvívali sice spolu o podobných výpravách nejednou, ale všeobecně. Panu Jeronymovi nepřišlo ani ve snách do hlavy, co by Poplužský obmýšlel.

Ode Dřínova ku Třebízi vine se rovina jako stůl, pouze k jihu jsouc přervaná návrším, Březí nazvaným, kde prý někdy zlatou rudu dobývali. Svou jednotvárností až unavuje, nikde ani stromečku, jen v dáli několik topolů, uprostřed vozové cesty, jimiž se za blátivého počasí kola zarývají až po nápravy, že bývá slyšet hýkání na čtvrt hodiny, ale zato pole z míry úrodná, pšenice lepší zlata rodící.

Nad Dřínovem vrch Dřínovák, odkudž lze přehlédnout všechen kraj na míle daleko i široko, ale také bez jediného kmene, pod jehož korunou mohl by člověk uchýliti se před žhavými paprsky slunečními za parných letních dnů.

Panu Poplužskému však tahle jednotvárnost, zdálo se, že lahodila, protože v tuto stranu nejraději si zacházíval hlavu maje sklopenou k zemi, jen občas nazíraje k modrým horám, jež celinký obzor malebnými homolemi k severu lemují. A utkvělo-li oko jeho na výšině, za níž mírnou úžlabinou Veliký Páleč rozložen, zastavil se, ruce si přiložil křížem přes prsa, zadíval se k červenavé půdě, jež každým stem kroků změní se ve žlutavou či prohnědlou, těsně sevřenými rty proklouzlo takřka bezděky: "Ani já se nemohu ničím vykázati, kdy bych byl co učinil pro čest rodu svého či pro slávu své otčiny, ani já. A jak bych se tam odvážiti mohl!" A potom se střežil, aby ani jediným pohledem nezavadil o hřeben, na němž nejdále k západu Panenská Týnice s chrámovou nedostavěninou, Peruc se studánkou Boženinou, Vrané se zámkem Doupovců, lunkovská tvrz a dva černé pruhy borovin.

Asi dva dni před tím, než se vydal na cestu, zařičel u vrat kůň, starý čeledín otevřel, protřel si oči, levou ruku si položil na čelo, aby mu nepřekáželo slunce, chvilenku tak stál nehnutě dívaje se na jezdce a teprve potom ho přivítal. Zdálo se, jako by ho nemohl poznati. Nebylo také divu. Do Dřínova i ze sousedních tvrzí či dvorců cesta trávníkem zarůstala. Co také s člověkem, který málo mluví, do smíchu se nutí a o hezké tváři nechce ani slyšeti, tím méně vyjel-li by někdo s dvojsmyslným vtipem, v jakýchž si tehdejší panstvo mladé i staré dobře zalíbilo.

"Slyším, pane Jene, že se chystáš na vojnu! Je-liž pravda?"

"Doufám, že záměr můj pánům sousedům naprosto lhostejným, pane Albrechte Pětipeský?"

Poplužský prohlížel si dvě pistole, jež mu starý čeledín vyleštil, že se v nich mohl zhlížeti jako v zrcadle, a právě je chtěl zkusiti.

"A kdyby nebyl, pane Jene?"

"Musí býti!"

Poplužský upřel nyní ostře na příchozího zrak.

"Jdu k tobě s žádostí…"

"O svém zboží jsem již učinil pořízení důkladné a jiného věru nevím, čeho bys mohl ode mne žádati!"

"Pojedu s tebou!"

"Ty?"

"Já - Albrecht Pětipeský!"

"A proč?"

"Stejně i tebe bych se mohl tázati!"

"Povím Ti příčinu okamžitě. Život náš ode mnoha let podoben vodě stojaté, zatažené žabincem a vydávající ze sebe protivný zápach. Člověk by se toho mohl zadusiti. Lenost se zahálkou bývají podnětem nejednoho hříchu těžkého!"

"Za tou příčinou i já se odhodlal."

"Jen za tou, pane Albrechte Pětipeský?"

"Což! Povím ti všechno. Starý Hrobčický nedá nikomu dcery…"

Pan Jan Poplužský odvrátil obličej a zraky jeho si prohlížely na kování a pistoli každičký nýtek.

"Však to víš!"

"Jak bych mohl věděti? Jdu-li kam?"

"Byl jsem na námluvách."

Poplužský zašel si až k oknu a zadíval se do nádvoří. Ale buď se tak příliš okno náhle zapotilo, či mu tak na oči mlha sedla. Neviděl a neviděl, až se toho zalekl. Slepota prý přicházívá na člověka najednou a znenadání. Večer ulehne zdráv a ráno vstává, vstává a kolem něho černá, neproniknutelná noc.

"Odbyl mne, až prý něco dokážu, abych přišel zase. Chceš-li vyjedeme si tam spolu, třeba ještě dnes, a dáme mu s Pánembohem.!"

"Já nemám nikoho, abych se s ním musil rozžehnati!"

"Byli jste se starým nerozlučitelní!"

"Časem i na přátelství, byť by bylo nejupřímnější, rez se usazuje, zrovna jako na oceli, byť byla kalena až v Damašku!"

"Mohl bys přece, slušnost…"

Pan Jan na Pětipeského pouze pohlédl a potom zavalil jeho zrak, jen tak jako by náhodou,o meč, jenž ležel na dubovém stole obnažen.

"Přeřekl jsem se, odpusť … Myslil jsem, že u tebe netřeba slov vážiti a vybírati."

"O úmyslu mém se nezmiňuj ani slovem, ani narážkou, rozumíš? Jinak bychom, ač jsme sousedé nejbližší, každý jinou cesto musili. Zítra tě ve Slaném o hodině sedmé z rána u Pražské brány budu čekati, ač jestliže mou vůli vyplníš!"

Pan Albrecht Pětipeský potom odjížděl k Velkému Pálči, aby se starým se rozloučil a Salušku poprosil, zdali na něho bude čekati, dokud se z vojny nevrátí