Závěť (6)

Na těchto místech, kde nešťastník vrhl se oknem na zápraží, nalezl pan Jeronym svazeček nějakých listin. Byly zavinuty červeným hedvábím na kolikero a ze dvou stran bělela se stužka, z čehož možno souditi, že ubožák závitek nosíval na holém těle, maje jej kolem hrdla zavěšený.

Pan Jeronym ostýchal se zprvu svazečku dotknouti. Bývali za tehdejších časů pověrčivými mnohem učenější lidé, než zdejší pán. Co by to také mohlo býti, než nějaký prostředek "spolehlivý" proti kouzlům a čarám, proti nepřátelským mocnostem zemským, podzemským i nadzemským? A takových věcí moudřeji se nedotýkati, nejlépe hoditi je do ohně či zakopati hluboko do země pod okap.

"Slyšíš-li Martine? Ulož tohle k nebožtíkovi! Co s takovým dědictvím?"

Však ani čeledínovi samotnému se nějak nechtělo, aby se sehnul pro závitku. Stalo se už nejednou, že dotkl-li se kdo čeho podobného, dostal do rukou suché lámání, až mu i ruka slábla, usychala, až uschla dočista. Ale vztáhl levici po téhle pozůstalosti přece, aby se neřeklo, že je bázlivec. On, starý Martin a bázlivec!

"Je tu nějaké říkání, řádka po řádce!" prohodil čeledín blíže ke svazečku přihlédnuv. "A kolik listů! A kterak hezky psaných!"

Martin Čahoun balíček rozvazoval, ale opatrně, jedva se prsty toho dotýkaje.

"Ukaž přec!"

Pan Jeronym sáhl po prvním listě, na němž pevnými tahy dosti ozdobným písmem bylo napsáno: "Závěť Štěpána z Pálče, zrádce!"

"Nepochopitelná věc! Dej sem to všecko zpět!"

Čeledín se na pána podíval nějak nedůvěřivě. Jaktěživ si pan Jeronym kouzly a čarami nepomáhal, a tentokráte by snad chtěl? Nebožtík, jemuž tyto listy patřily, dle všeho asi mnoho věděl, proto také byl tak stár a chtěl by si zdejší pán život také na mnohý čas prodloužiti? Kdož by si nepřál, aby smrt přiblížila se jak možno nejpozději? I on Martin Čahoun by ji, jen kdyby mohl, zaklel až na konec světa a přece život jeho neznal přerozličných světských radostí už pro tu přezdívku. Ani oženiti se nemohl. Jednou měl ku svatbě tak blizounko, ale nevěsta si jej důkladně prohlédla, znaleckým okem změřila a do očí bláznů bláznovitých mu nadala.

Pan Jeronym si zašel nahoru do své světnice, nejdříve list za listem zběžně prohlédl, potom všecky srovnal, usedl do lenošky, hlavu si opřel o levou ruku a začal čísti od počátku řádku za řádkou, ani jediného slova nevynechávaje, jak následuje:

"Testament tento napsal jsem, vrátiv se nazpět do vlasti z Kostnice. Na smrtelné posteli jsem všecko ještě pročetl, tu a tam ledacos opravil, nejednu větu připojil, některou zas přeškrtl, podpisem svědků hodnověrných opatřil a mému bratru, synu jeho, vnuku jeho a synu tohoto zanechal, aby poslední vůli mou vykonal, jak budou moci nejsvědomitěji.

Zhřešil jsem, zradiv krev spravedlivou. I tuším, že ve věčnosti nepoznám, co to pokoj, klid a smír. Mé bydlo po smrti bude, kde nápis: TRÝZEŇ JIDÁŠŮ VŠECH VĚKŮ, VŠECH STAVŮ A VŠECH NÁRODŮ. Ale možno-li spravedlnost nepodplatitelnou čímsi obměkčiti, prosím pro Boha milosrdného, pro syna jeho jednorozeného, pro Ducha posvětitele, pro Matku Boží, Jana Křtitele, pro sv. apoštoly Petra i Pavla a všechny svaté, bratra mého milého: ať syny svého dá na učení, kteréž jest písmem svatých vykládání, všech mých tezí i propozicí i argumentací zkoumání nejpřísnější, jež nezná ohledů a stranictví. Ať syn ten po bedlivém pročítání lež od pravdy liší jako oheň od vody. Najde-li lež, ať ji do všech končin světa rozhlásí, ať ji mistrům všech učení, co jich na světě, předloží a potom ať navštíví za mne svaté město Jerusalem s Nazaretem i Betlémem, ať za mne i pro pokoj hříšné duše mé tuhé pokání vykoná u prahů apoštolských.Najde-li však pravdu, ať tohle české království kříž na kříž proputuje, všude ve městech královských, věnných i ostatních, po vesnicích, zámcích a tvrzích jméno mé očišťuje, každému pravdu pravdivou vykládá, každého poučuje, ať chudý, ať bohatý, ať učený, ať neučený, byť byl i jen pouhý sedláček… Vyžadovala by toho rodu našeho pověst dobrá a jméno až do mne poctivé. Já již pak sám nevím, zmotán jsa a v sobě rozdělen, kde pravda či lež, kde ctnost či hřích, kde láska či závist, kde modlitba a kde proklínání. Tak jestli kolotáním světa tohoto ochuzena i ve psí přidělena nebohá duše má. A k tomu ke všemu chtěla to ruka psáti: A k tomu všemu dej mu Pánbůh náš milý požehnání a své milosti, ale ústa má nehodna o požehnání pro někoho prositi a ruka má nehodna milost Boží někomu, by i jen na papíře bylo, odkazovati."

Zuto Štěpánova závěť přestávala. Ke konci byla přitištěna i pečeť, ale černá a nerozeznatelná, podpisy svědků taktéž nečitelné, že se zdálo, jako by ani péra nikdy byli v rukou neměli.

Na prvním listě přišitém k téhle neobyčejné vůli poslední toto četl pan Jeronym, ničeho si kolem sebe nevšímaje a hlavy ani nepozdvihnuv.

"Hledal jsem v tezích, propozicích i argumentacích strýcových, až mi oči zčervenaly a všechny sloupce ve tmavou hmotu přede mnou splývaly, o hlavu pokoušela se zprvu závrať jen chvilkami, později pokaždé, kdykoliv jsem papíry vzal do ruky, já pročetl sumu Tomáše Akvinského, jakožto měřítko pravdy a lži, probral jsem akta kostnického koncilu den za dnem, řeč po řeči, nad jednotlivými výpověďmi proseděl mnohdy kolik hodin, nedaly mi pokoje, ani když jsem ulehl…"

Náhle všechny zprávy synovce Štěpánova končily, bylo znáti, že ruka přestala psáti, jako by nad samým papírem mečem byla uťata, kolem jevily se dosud vybledlé skvrny inkoustové, jak asi péro prudce zaskřípalo. Potom začínalo písmo ruky jiné, zběhlejší i dovednější, o čemž svědčily umělé iniciálky vždy v čele jednotlivých odstavců.

"V díle strýcově pokračoval sestřenec, jenž nabyl vědomostí na učení bolognském, florentinském i Padově, jenž výkladem písem svatých v samém Římě se učil a puzen vědychtivostí, putoval až do Paříže, aby od mistrů slavných naučil se řešiti otázky, z nichž synu bratra Štěpánova rozum se popletl nadobro… Když z traktátů Janových a hned druhou z propozicí a argumentací Štěpánových hádali, um svůj zkoušeli, ku pomoci hrozné knihy brali, až prohlásily za pravdivé teze Štěpánovy. Já tenkrát si zavýskl, prsty u rukou zalouskl a jak jsem jen mohl nejrychleji, spěchal jsem do vlasti, abych všude pravdu zvěstoval. A ne bez obtíží velikých dostal jsem se do svého domova. Ale sotva, že v prvním městě začal jsem vykládati, kdo měl pravdu, zdali Štěpán či mistr Jan, vzkřikli na mě hlasem velikým: ejhle antikrist! Zadupali nohama i sápali se po mně, že jsem jedva životem unikl. A kdekoliv jsem chtěl činiti výklady své a hlásati lidu výsledky bádání mnohaletého a neúmorného zkoumání, všude vedlo se mi tak. I pomyslil jsem nejednou: Už pane bratře děda mého, sotva dojdeš pokoje, nechtějí mne nikde slyšeti a jméno tvé v paměti prokleté… Až tu kdysi muže prastarého jsem viděl, jenž mne vyslechl pozorně, jako by o samu jeho stať se jednalo. On jediný, co jsem jich kde slyšel, mistra Štěpána litoval, že ho tak daleko zavedlo záští jedovaté, i zdálo se, jako by za mlada také byl vědomostí sál do sebe z pramenů křišťálových, protože měl řeč vybroušenou, každou větu uhlazenou, hovor propletený sentencemi ze starých i nových knih, z křesťanských i pohanských, římských i řeckých, Aristotela, Sokrata, Demosthena, Livia, Cicerona, Vergilia, Horacia, Origena, Tertulliana, Lactancia…. Po šatě by takového repertoria hrozného v šedivé hlavě jeho nikdo byl nehledal, ano po prvním slově, teprve proudem rozmluvy. Jsou lidé na světě do dneška, kteří hrozný rozum svůj ukrývají a nevykládají před každým, jako kramář zboží své na prodej a k obdivu učenosti své… A prastarý ten muž žil o samotě, jako někdy Jan Křtitel, živil se kořínky a medem lesním a od let čtyřiceti neměl v ústech ničeho jiného i rtů neovlažil leč vodou pramenitou. Tohle jediné bych věděl, co by pomoci mohlo duši jeho a očistiti ji. Až na těch místech, kde se narodil, vykvete růže živá, kteréž větry palčivé neovály, a nade růží tou rozklene korunu mocnou strom, jemuž široko daleko rovno nebylo a nebude, pod jeho stíny ctnosti rozpučí, z nichž každá perlo drahocennou, až ta růže rozvine se nejsvůdněji, potom možno, čeho dosáhnout chceš. Ale očistě klesne za oběť všechen její květ do lístečku nejposlednějšího. A když jsem tenkrát do Pálče dorazil, byl tam jen samý babí hněv, o růži ani pohádky... Rod náš již vymírá, naživu jen bratra mého syn. Nedokázal-li jsem ničeho já, který jsem na knihách vstával, na knihy lehal, mezi knihami rostl, knihami se živil, nevím, co dokáže on. Dej mu, Pane Bože vytrvalosti, síly i umění!"

List následující byl prázdný, teprve na třetí stránce ruka již opět jiná pokračovala. Ale tahle byla neumělá, každá řádka šla jiným směrem, písmena veliká střídala se s maličkými, sotva čitelnými… Panu Jeronymovi se ruce třásly, přecházel ho zrak, kalil se mu, ale nedalo mu to a nedalo, aby nedočetl.

"Co uložil hlavu svou k odpočinku můj strýc, uplynulo mnoho let. Z rodu Štěpána z Pálče, stál jsem tu já sám, já jediný, chudý jako žebrák, s odkazem, na němž lpěla kletba, v ruce s několika lístečky, a nichž byly zaznamenány veškeré neúspěchy mých předchůdců, za bdění i dřímot s podobou předka mého před očima, jak proti mně ruce vyschlé spíná, abych pomohl, protože nepomohu-li já, už nikdo mu nepomůže, jak mi rány ukazuje, kde ho všude hadi uštkávají, kde mu vlkodlak srdce rozdírá… Nedokážu-li toho, že budu trpěti s ním, proklíná mne, zatracuje, vchází ve mne, vzpírám se, bráním rukama nohama, zuby nehty, volám o pomoc, jsem sám, v kraji pustém, nikde človíčka, nikde vesničky, jen vlci vyjí, jen sovy houkají, hlava se mi točí, oči mne pálí, nohy pode mnou klesají… Jsem nešťastný mistr sám… Nade mnou větry hučí, kolem vlny se víří, chci mezi ně a nemohu, jsem sláb, tuze sláb…"

Pan Jeronym se nemůže a nemůže od čtení odtrhnouti, tak jako by ho cos železem k těmhle listům bylo přikovalo.

"Na Velkém Pálči žije muž, kterémuž se v kraji slánském co do cti nikdo nevyrovná. Pochází z rodu starého. Erb polem čtverým rozdělen, se dvěma hady pod korunkami, jeden stříbrný a druhý zlatý přes kříž se točí, nad helmou ocas paví červenou a modrou barvou opět na čtvero rozdělený, uprostřed něhož tolikéž dva hadi dva na kříži jako na štítě."

Tato slova psána rukou pevnou, ačkoli nikoliv písmem ozdobným. Písař dle jednotlivých tahů byl tentýž, jediné, že jeho mysl se již uspokojila, oko že vidělo jasně před sebe a ruka že pérem jistě uměla vládnouti.

"A dcera jeho podobna růži, když rozvita nejsvůdněji. Tam musím doraziti, kdybych si měl nohy rozedříti, plíce vydýchati, kdybych celé noci spáti neměl, celé dni si ani neodpočinul… Pokud ji starý nevdá, protože hlásí se prý ženichů ze všech stran, jeden až do Turek si ji šel dobývat, mohl by se snadno vrátit s ostruhami zlatými, se řetězem kolem krku jako klanečník, se zvučným predikátem… Ó kdybych já mohl mistru Štěpánu hledati očisty na bojištích, s mečem v ruce, na bujném oři, vůči půlměsíci… Už bys byl svobodný, usmířený, ale v knihách mezi tezemi, argumentacemi a propozicemi… Kdepak v knihách! A čekati až na Velkém Pálči růže se rozvine, až tam ctnostmi rozpučí, z nichž každá perlou drahocennou. Jak snadno jsem mohl zajíti. Byl jsem u bran pekelných tak blizounko… Přiletím tam jako pták, jenž nese neštěstí, usadím se tam jako netvor, kterýž očima příšerně svítícími všechno kolem sebe na smrt uřkne, kterýž dechem svým všecko kolem sebe otravuje, jenž nezná smilování… A budu se brániti všemi silami, kdyby mne vpustiti nechtěli, nedám a nedám se odbýti, až se octnu v těch místech, kde sála Štěpánova kolébka, abych uviděl dceru jeho se modlící… Život časný vždycky stojí za život věčný, co mi potom, že jim přinesu smrt… Budu zachráněn já i on, vytržen z muk pekelných vejdu do lůna Abrahamova, mám mnohem více než padesátku… A tak ve jménu Páně na cestu poslední!"

Pan Jeronym už hezkou chvíli dočetl, ale zraky jeho ještě tkvěly neustále na tomto odstavci, jehož každičké slovo bylo ostřejší než nejlepší damascenka a zabodalo se hlouběji pod jeho hruď než kalená kopí spahiů tureckých. Proto že i on vídal tedy tu tvář se zapadlýma očima, se znakem pekelné závisti na čele, na rtech s hadím sykotem za posledních dob častěji a častěji, určitěji a určitěji? Proto že se jí nemohl ani on vyhnouti nikde, ať si vyšel kamkoliv, ať začal práci jakoukoliv?

Od něho že tedy chtěla takovéhle oběti.

Na nádvoří přivlekli čtyři jezdce s prsama prostřelenýma. Koně zatím nechali v úvoze. Kordy s banditkami nebožtíkům vzali, ale jiného se nedotkli, ač by u každého byli několik dobrých tolarů nalezli. Zbraň prý pověsí ve zdejší tvrzi na památku, jak se tu někdy ubránili lupičským cizincům, jichž se bála i bohatá města královská otevírajíce brány před nimi dokořán a u nichž se bázlivci vykupovali velikým penízem. Takového pronároda tu ještě neviděli, proto si na nich prohlíželi každý šev i každý záhyb. Strach šel z nich i nyní, výrazy obličejů svědčily, že tihle nevázanci ani dítek v matčině životě nešetřili. A přicházeli se na ně dívat z celé vsi. Ženy ruce spínaly a matky dítkám vyprávěly, že tak čerti v pekle vypadají.

Pan Jeronym však jako by neslyšel.

Zraky jeho dosud tkvěly v rozevřených papírech na slovech: "Ale očistě klesne za oběť všechen její květ do nejposlednějšího kvítečku." Jednotlivá písmena rostla mu před očima v obrovských rozměrech a zdálo se, jako by ruka tajemná znova a znova je psala většími a většími obrysy…

Zdejší pán ani nevěděl, že těsně u něho dlí Saluška, že bílá ručka její rovná mu vlasy ve skráních, z čela jeho chmury rozhání a že mu asi potřetí cosi povídá.

"Staří naši předkové trpívali hrozně… Kolika otcům a kolika matkám dítě jediné, miláčka nejdražšího, německá střela urvala, německá ocel zhubila, německá faleš zkazila? Jen co já vím a co já slyšel! O kolik synů dobrých rodiče staré připravila kdy zrada jidášská? Rodný bratr nešetřil toho, jenž jedno mléko s ním do sele sál… Bratr bratru oči vylupoval, bratr bratra na jatka honil, jeden v krvi druhého se brodil. A šedivý tatík dokonával, ustarané matce srdce věrné dobušívalo, ale zhasínajícím zrakům obou svítila vstříc naděje, že bude lépe, byť i nade hroby jejich. Nyní ukaž Jeronyme, co sneseš a co vydržíš, nyní, kdy neštěstí rukou ledovou ti k srdci sáhá!"

"Všecko, tatíčku drahý, s tebou ponesu!"

Pan Jeronym ještě neslyšel.

"Tohle horší by mohla býti zkouška, než zlatých ostruh si dobývati na tureckých bojištích, než ve vražedné vřavě s nepřítelem se utkati. Člověk nevidí, neslyší, krev všecka kypí, síla roste sama, bitec by samé Moraně vrazil meč do žeber. Ale zde ty dlouhé, nepřečkatelné dni a s myšlenkou jako upír neustále ve hlavě…"

"Vždyť budu s tebou tatíčku můj, já tvá Saluška! Tvé řeči nerozumím. Mluvíš o neštěstí, jako by drahá hlava tvá postonávala. Byl jsi celou noc vzhůru, co by pak řekli Jeronymu Hrobčickému?"

"Odpočinku je ti třeba. Nemůže ti ani jinak býti po takové noci. Mně samotné je nevolno, také jsem ani oka nezamhouřila."

"Tobě, Saluško, že nevolno už nyní, tak brzy?"

"Z nevyspání tatíčku!"

"Z těchto lístků! Z těchto hrozných řádek!"

Pan Jeronym se uchopil za hlavu oběma rukama.

"Zahoď to, spal, našli to u toho šílence…"

Saluška sáhla prudce po papírech, odběhla, jako by křídla měla, hodila je do ohně a již opět k otci se tulila.

Pan Jeronym si setřel z čela pot, oddechl si volněji, podíval se na dceru, jak se k němu vine s jak vřelou přítulností a prohodil již obvyklým hlasem: "Máš pravdu, Saluško! Zapomínám, že mládí hezky dávno už odletělo. Ale někdy za sebe člověk ani nemůže. Mé přítomnosti za dnešní noci mezi čeledí bylo nejvýše třeba. Musím se podívat dolů. Bude nám třeba opatrnosti i dnes! Bůh sám ví, jak dlouho tahle zvěř lotrovská naším krajem bude se trousiti. Však uslyšíme co nevidět, jak kde zlého natropili."

Saluška neměla ani tušení, jak těžce se otec přemohl a co ho to síly stálo, než se takhle ovládati dovedl.