Isabella - 1. Ples v Rosetu

Vzpomínka, která mi přijde na mysl, když se snažím vybavit si dětství je poněkud neobvyklá.
Je v tom jen práce a namáhavá dřina, když před sebou jako v nějakém snu spatřím malé dítě táhnoucí těžký a přeplněný uhlák po schodech nahoru.
Sotva jej unese a každou chvíli narazí spodní okraj kbelíku o schod a ozve se tlumený náraz. Při každém takovém zvuku sebou dítě jen o to více škubne a přikrčí se.
Snaží se být neviditelné, ale to jde jen těžko v těch rozdrbaných šatech a se zkřivenou tváří od námahy.
Když se konečně vyškrábe na samotný vrcholek schodů a s úlevou si chce odpočinout, rozezní se ze salonku v prvním patře netrpělivé volání.
„Kde jsi tak dlouho! Ihned pojď sem a nezapomeň, že nesmíš nic rozsypat!“
A tím to vlastně začíná.
Sekýrování, nadávky, neustálé pokyny a štěkání sloužících, které mě mají snad za ještě něco míň než obyčejného psa.
Ale kdo vlastně jsem já? Kdybych to jen tušila.
Jsem nikdo, jsem duch.
Žiji v tomto domě již devět let a bolestně cítím každý den, kdy se probudím ve svém promrzlém pokojíku. Je ještě šero a já musím začít každodenní rituál namáhavého posluhování. Vystavuji se občasným ranám a tu a tam i nějakému tomu kopanci od komorníků, či hospodyně. Ne snad, že by byli zlí, ale něco ve mně je k tomu snad nutí.
Přesto jsem ale na druhou stranu i někdo, kdo patří do této rodiny. Sice nepřímo a mám jen „část“ jejich vznešené krve a nesu jejich jméno, i když se jim to nelíbí.
Ale to už předbíhám.
Měla bych se vrátit k tomu, kdo skutečně jsem a kde se to vlastně nacházíme.
Tak tedy.

Ples v Rosetu

Když se ti dva potkali, stěží mohli vědět, že v tom druhém právě našli největší poklad svého života.
Bylo to jen pár letmých okamžiků, kdy si on všiml jak jí jasně jiskří oči a jak jemně vypadají její stočené tmavé vlasy. A ona zase jen tiše obdivovala jeho eleganci a zdvořilou vřelost, s kterou ji ihned okouzlil.
Pro oba to bylo poněkud těžké být spolu, nebo jen udržet nízkost toho druhého. Tehdejší pravidla etikety byla snad ještě přísnější než dnes.
A proto Maud ani nedoufala, že její vzplanutí bude mít byť nejmenší šanci.
Snila o něm a usmívala se pro sebe do tmy, když po plesu v jejich rodinném sídle Rosetu ulehla do postele. Bylo už k ránu, ale to nevadilo. Pořád dokola se snažila vybavit ty chvíle, kdy mohla být s ním. Kdy se na ni usmál a nebo když ji sevřel o malinko víc v náručí při tanci.
Mohlo ji tohle stačit ke štěstí? Možná by vám to dnes přišlo k smíchu, ale jí to stačilo. Doufala a snila a představovala si, že takto tančí dlouho, možná i na věky.
A tak, když se druhý den ráno po snídani vrátila ze zahrady, kam se šla projít, aby mohla ještě na několik okamžiků volně snít, ji nesmírně potěšilo pozvání, které jeho rodina poslala jim.
Jen jednoduchý piknik, nic velkého. Společnost stejná jako se při takových akcích slušelo
S potlačovaným očekáváním a s blaženým úsměvem ráda přisvědčila otcově otázce, zda-li se jí chce.
Vždy k ní bral ohledy, protože ji jako svou nejmladší dceru miloval nejvíce. Ne snad, že by její starší sestry zanedbával, vždy jim splnil co chtěly, pokud to uznal za vhodné, ale přeci jen ony byly soběstačné a natolik zkušené, že neměl takovou potřebu ji ochraňovat jako svou nejmladší Holly.
Ta byla jeho chráněnkou a pro kvůli ní nikdy nenastal den, kdy by se neusmíval. Byla jeho sluncem, které mu prosvětlovalo dny a svou mírnou a dobrou povahou ho vždy potěšila. Jak jen ji miloval, vždyť mu tolik připomínala jeho nebožku ženu.
Umřela tak záhy po porodu kdy to nikdo nečekal, protože byla zdravá a silná, že se s tím jen stěží smiřoval. Jak ovšem Holly rostla nebyl čas na smutek.
Nedokázal se na ni hněvat a tak ji prostě miloval a chránil, snad ze strachu, že mu jednou také zmizí tak znenadání, jako jeho žena.
Když poprvé uviděl její záhadný úsměv, zprvu se lekl. Pozoroval ji bedlivěji a spolu s ní i chlapce které ho si vybrala.
Byl mladý a společenský. Pro každého měl dobré slovo a rád se smál. Byl galantní a ohleduplný. Když jednou Holly stonala, zasypal ji květinami a téměř každý druhý den se ptal po jejím zdraví. Úzkostně sledoval, když zakašlala a staral se o její pohodlí, když byla natolik silná aby vyšla ze svých pokojů, jako kdyby byla královna.
Tak se utvrdil starý otec, že nadešel čas pustit své „ptáčátko“ dál.
Dvanáctého dubna se konala svatba a nikdo na dlouhé roky nezapomněl, jak šťastný den to byl.
Holly jen zářila a nebylo v té chvíli na světě krásnější dívky, než byla ona. A nebylo ani blaženějšího muže, než byl David. Dokonalý pár, mysleli si všichni, osud jim přál.
O několik měsíců později se jim narodilo první dítě. Byl to chlapec.
Jenže ve stejný den, kdy se tak stalo se přihodilo i něco dalšího. Radost se mísila s žalem a smutkem, když se k novopečeným rodičů, donesla zvěst o smrti Hollyina otce.
Starý pan Grashem byl pochován o týden později s veškerou úctou a láskou, kterou mu mohli všichni prokázat.
Byl to dobrý muž, ale s ním odešlo i veselí z velkého domu, který převzala prostřední sestra.
Jmenovala se Austenie a oproti Holly byla snad pravým opakem. Její srdce bylo zatvrzelé a opuštěné. Kdo ví, čím to bylo způsobeno.
Když zemřel jejich otec ukázalo se poprvé, jakou moc majetek může mít.
Nejstarší sestra žila v Edinbourghu a byla dostatečně vzdálená a zajištěná, že neprojevila jakýkoliv zájem o poslední vůli svého otce a nároků se vzdala. K čemu y jí bylo rodinné sídlo, když měla jiné? Byla to praktická žena, navíc tajně doufala, že se oddá brzy celou svou duší a tělem tomu, co milovala nejvíce. Svého Boha.
Prostřední dcera pana Grashema byla vdaná za vojáka a velmi přísného a disciplinovaného muže. Jejich děti byly vedeny tvrdou rukou, ale tak jako byly kárány, byly i rozmazlovány.
Austenie jim nedokázala nic odepřít a stejně tak jako jim, tak ani sobě. Nechtěla se vzdát práva na rodinné sídlo a i když proti sobě pobouřila většinu města, rozhodla, že bude jedinou „paní“ Rosetského panství. A tak se ujala přísnou rukou svého dědictví a nároky ostatních umlčela.
Holly a David zpočátku nechápali a namlouvali si, že Austenyiono nepřátelství je jen přelud. Ale postupně pochopili, že nejsou vítáni a odstěhovali se.
Ale to už byla Holly podruhé těhotná.
David nebyl nikdy chudý a ani si nepotrpěl na rozmary vyšší společnosti. Byl to lékař a svou práci vykonával svědomitě. Svou ženu konejšil a sám věřil v lepší zítřek. V den, kdy jeho švagrová přijde k rozumu.
Peníze přeci nepotřebovali, oni jen chtěli rodinu, protože na té jim záležel nejvíce. Milovali se z celého srdce a své děti ještě o to víc.
A tak jsem se narodila já.
Bylo to v prosinci, desátého. Den, kdy zapadl celý náš útulný dům sněhem a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven.
Štěstí se na okamžik znovu vrátilo do našeho domovu.
Dali mi jméno Isabella Hollyday Woodová.
(Hollyday po matce)