Isabella - 2. Jen stín a prach

Jen stín a prach

Být lékařem v době, kdy medicína nemá svou „zlatou dobu“ a kdy umírá příliš mnoho lidí na obyčejné nachlazení, či na rány a zanícené pohmožděniny nebylo nikdy jednoduché.
Ale můj otec měl dobré srdce, zůstával dlouho u pacientů a jejich osudy mu nebyly lhostejné.
Kolikrát se stalo, že riskoval vše, jen aby jim pomohl. Když byl však život až příliš nesnesitelný, nebo těžký, pak tu byla má matka.
Jak jen ona mohla být tím andělem a přitom se starat o dům, o nás. Vychovávat dvě děti, obhospodařovat vše a být doktorovou ženou, která vyměňuje obvazy, dezinfikuje a konejší.
Byla poklad a otec jí to často a rád říkal. Většinou jí přitom svíral v náručí a laškovně jí tahal za sčesané kadeře. Ona se na oplátku smála a skoro vždy zakončili takového objetí polibkem, který pak přenesl cosi pozitivního i do nás.
To je totiž jedna z prvních věcí, kterou si pamatuji. Matku, jak se šťastně směje a mého bratra jak pak stejně ochranitelsky obejme mě. Ale to je jen těsně předtím, než vyrazíme ven a on mi hodí za límec žábu, nebo mi umaže šaty bahnem.
Matka se nám pak často směje a napomíná ho.
Kdyby tohle viděla teta Austenie, ta by se divila. Kam se podělo naše vychování a co to děláme s titulem, který nám i nadále zůstal? Styděla by se za nás.
Ale nám je to jedno, jsme spolu. Jsme rodina.
A tak běží život stále dokola. Je naplněn prací, starostí o nás a pochůzkami u nemocných pacientů. Těch bohatších i těch, kteří si nemohou dovolit otci zaplatit, ale i ty on léčí. Je tak dobrotivý.
Večer nás často bere na klín a vypráví, nebo předčítá z těch několika málo knih, které máme. Naše maminka u toho látá punčochy, zavařuje, nasoluje maso a nebo když je neděle, tak způsobně sedí a naslouchá jemu hlubokému a krásnému hlasu.
A my také. Vždy jsme jím uneseni.
Tak kam se to ztratilo?

Bylo už hodně po půlnoci, když jsem se vzbudila.
Z ničeho nic jsem se začala třást a byla mi taková zima. Opatrně jsem se pod přikrývkou připojila k bratrovi, ale moc to nepomohlo. Také se probudil a oba jsme si tiše snažili zahřát zmrzlé nohy. Dívali jsme se na sebe a v tom přízračném světle jsme vytušili, že něco není v pořádku.
Dlouho jsme nemohli přijít na to co, ale pak k nám ten zvuk dolehl znovu. Byly to hlasy a šoupání. Těžké kroky na schodech a zavrzání dveří do ložnice rodičů.
James byl o mnoho větší a nebojácnější než já. Byl to také on, kdo jako první vyklouzl z postele a bos opatrně našlapoval ke dveřím. Chvíli naslouchal a já ho jako přimražená hrůzou pozorovala. Ani nevím proč, jsem nedokázala jít hned za ním.
Takhle jsem seděla na posteli, kterou jsme sdíleli společně a sledovala ho.
Když proklouzl ze dveří a vyšel ven, dovnitř se pootevřenou štěrbinou vedrala světla několika svící a lamp. Hypnotizovaně jsem naslouchala a pak jsem se začala bát.
Jsem tu sama.
Sama v pokoji, je tma a něco se děje. Cítila jsem podivné mrazení v kříži. Něco se stalo?
Vyskočila jsem z postele. Mé bosé nohy se rychle míhaly a dlouhá košile mi překážela, ale i já jsem vtrhla po schodech dolů, do obývacího pokoje, kde jak jsem tušila, byl James a rodiče.
Tedy rodiče, byla tam jen matka.
Právě Jamese pevně svírala v objetí a on velmi bledý se tiskl k jejímu tělu.
„Mami?“ zeptala jsem se.
Otočili se ke mně tváří a já na okamžik zahlédla jak zarudlé jsou její oči.
James se chvatně odtáhl a pak kolem mě proběhl do otcova pokoje v poschodí. Ani nepočkal.
Mezitím si maminka přitáhla do náručí mě. Objala mě a přehodila přese mě deku. Ani nevím, kde ji tak rychle vzala.
Usadila nás do pohovky a políbila do vlasů.
„Kde je tatínek?“ zeptala jsem se nesměle a už už jsem také začínala plakat. Působilo to na mne velmi podivně. Celá ta noc a ta situace, nechápala jsem to.
Pevný stisk a pohlazení.
„Tatínek je nemocný, musíme teď být velice potichu. Je u něho lékař.“ Řekla významně. Jenže já to moc nechápala. Byla jsem dítě, jak bych mohla?
Já jsem jen vnímala to měkké teplo a zvučný hlas, tolik vřelý, ale tolik smutný. Objala jsem matku kolem krku a pak…usnula jsem.

Když jsem se vzbudila, byla jsem v posteli.
James tam nebyl, ale podle teplého a otlačeného místa, kde obvykle ležel jsem poznala, že není vzhůru dlouho.
A tak to vlastně chodilo několik dní.
Matka se trpělivě starala o nás všechny a jen díky ní jsem nepocítila větší úzkost. Byla mým ochráncem a držela mě stranou od té ošklivé černé stránky, kterou tvořila otcova nemoc.
James byl celou dobu s ním. V našem dětském pokoji byl jen když chodil spát.
Téměř se od otce nehnul.
Krmil ho, pomáhal mu, i když nebyl o mnoho starší jak já. A matka mu to nezakazovala. Sama se trpělivě střídala v bdělé stráži, kterou nad Davidem drželi. A já byla jen „sluníčko a potěšení“, jak tatínek říkával, když mě k němu později pouštěli.

Jenže dny bezstarostnosti byly nenávratně pryč. Mé dětství skončilo ve stejném okamžiku, kdy otce přinesli na nosítkách domů a kdy matka řekla tu památnou větu – je u něho lékař!
Proč jsem si toho jen nevšimla?
A tak náš dům navštívil nejprve smutek a sklíčenost a potom? Potom i sama smrt s kosou a v černém plášti. Chladná a nevypočitatelná.
Nevypočitatelná proto, že to nebyl otec, koho povolala prvního.
Byla to má matka – dobrotivá, dokonalá a andělská Holly.
Nikdo si toho nevšiml, ale starostí o otce, o dům o živnost, o nás a o ty, kteří i nadále chodili se svými nemocemi neslyše o doktorově nemoci, se sama nakazila tím, co bylo nevyléčitelné.
Otec ji přežil jen o jedinou noc déle. Vydechl za svítání a jeho bledá tvář byla to poslední, co jsme viděli.
James a já jsme zůstali samotni. Jen my dva. Jen připomínka minulosti, sebrali nám rodiče.
A tak se náš osud převršil a štěstí od té doby opustilo náš dům. S odchodem rodičů se cosi změnilo a blížilo se to k nám, k samotným sirotkům svou nezměrnou vůli.
Byla to teta Austenie a zprávy o tom, že naši rodiče jsou mrtví.
Byl konec. Jen stín a prach.