Isabella - 3. Nová léta dřiny

Nemožné se stalo skutečným, když jednoho kalného dopoledne přivezl dostavník do našeho domu toho nejméně reálného hosta.
Teta Austenie dorazila.
Jak to pro ni asi muselo být nelibé a s jakým sebezapřením si prohlížela vše kolem.
James ji vyšel pozdravit jako první, ale neudržel se a šlehl po ni tu a tam úšklebkem. On ji nenáviděl od první chvíle. Věděl zřejmě proč.
Nicméně když odložila svůj plášť, jala se procházet všechny pokoje a nad vším kroutila hlavou. Štítila se něčeho dotknout, jak to snad bylo mimo její poměry. Pohrdala nad pečlivě střeženými kousky porcelánu, nábytku a dokonce i šperků a gobelínů, které přeci jen tu a tam byly po našem domě. Jak by se na její výraz asi tvářila maminka?
A pak si vzala do parády nás.
Změřila si nás přísným pohledem od hlavy až k patě a mírně u toho nakrčovala dolní ret. Párkrát pomlaskla a pak pokynula mě, abych přistoupila blíž.
Nejspíš mě považovala za docela čistou a dostatečně nezkaženou okolím, vždyť se i dotkla mých vlasů. Ale jen jemně, protřela konečky a pak je pustila. Ruce pečlivě v černých rukavičkách schované. Jinak to být ani nemohlo, že?
„Takže jste tu zůstali jen vy dva.“ Řekla a znova pomlaskla, jako to dělávala vždy, když vyla nespokojená a měla špatnou náladu. Ale to jsme ještě nevěděli.
James ke mně přistoupil blíž a chytil mě za ruku. Rozhodl se, že bude mluvčím on.
„Vy jste sestra naší maminky?“ zeptal se nevině a tak trochu i prosebně.
Nevím, co jsme si od toho mohli slibovat.
Když naši rodiče ještě žili, nikdy příliš o tetě Austenyi nemluvili, ale když, tak jen v dobrém. Přeci jen to byla naše teta, musela být alespoň v něčem jako máma, nebo ne?
„Jako kost a kůže, to je mi tedy pěkné dědictví,“ řekla ona místo odpovědi, se kterou se nenamáhala.
„No dobrá, tak se běžte nahoru sbalit. Vyrazíme za chvíli, já se ještě podívám po nějakých dokumentech.“ Řekla pak úsečně a zbořila tím veškeré naděje, že tu budeme moct zůstat.
Ano, já vím že jsme byli malý, ale tohle byl náš domov a ten nám právě sebrali.
„Ale-.“ Pokusil se James něco říci, ale raději se umlčel, když se zdálo, že ho přetáhne svou holí, o kterou se už tenkrát opírala.
„Žádné odmlouvání!“
Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem viděla svého staršího bratříčka ucouvnout. V očích ho pálily slzy a rozhořčení. Měl vztek, ale neřekl už nic. Jak by mohl..neodvažovali jsme se ani nadechnout. To byla naše teta a naše ztracené iluze, už to nebude nikdy ani podobné tomu, jako to bylo doposud.
Se svěšenými hlavami jsme vyšli po schodech nahoru.
James se jako vždy ujal tohoto úkolu sám a začal nosit na hromádky naše oblečení. Pár svetrů, kalhoty, sukně, pláštěnky a dalších pár maličkostí.
Nakonec vykoukl z našeho pokoje a pokynul mi, abych byla potichu. Ani to nebylo třeba, protože celou tu dobu jsme nepromluvili ani slovo. Ticho se stalo naším tajným přítelem.
Čekala jsem, dokud se nevrátil, byl opatrný a neslyšitelný. Dával si záležet, aby pod ním nevrzala podlaha a aby se ničím neprozradil Teta Austenie mohla být kdekoliv.
Když se vrátil, nesl v náručí několik tajně „uloupených“ věcí z pokoje rodičů. To abychom nikdy nezapomněli, protože už nyní jsme pochopili, že toto téma bude v domácnosti tety Austenie zakázané.
Rozdělil tyto poklady do našich kufříků a přikryl je kousky oblečení. Pak si ke mně sedl na postel a dlouze jsme tak seděli a tiše se k sobě tiskli.
„Mám tě ráda,“ řekla jsem. Ani nevím proč a co mě k tomu hnalo. Snad předtucha?
„Nezapomeneš na mě Isí, že ne?“ zeptal se tichounce.
Až teď jsem si všimla, jak neuvěřitelně bledý byl.
Cítili jsme to zvláštní spojení mezi námi a jeho intenzitu. Tu lásku, co nám zbyla.
„Nikdy,“ řekla jsem.

Rozdělila nás. A jediné, co mi nyní už opravdu zbývalo byl smutek.
Když se náš kočár vzdaloval a na přestupní stanici stál James, úplně sám a tak maličký…plakala jsem. Chtělo se mi volat a křičet, ale tetina ruka mě ostře strhla zpátky.
Žádné slzy, řekla jsem si.
Ale James, můj drahý James..byl pryč.
Cítila jsem jizvu a bolest z odtržení. S každým pohybem a každým otřesem kočáru jsem byla slabší a zničenější.
Omdlela jsem na podlahu a pak už si nepamatuji nic.
Byl pryč i on..můj bráška.

Když jsem přišla k sobě, ležela jsem v cizím pokoji na cizí posteli.
Bylo to v nějakém hostinci, ani nevím kde přesně, nevnímala jsem kudy nás dostavník unáší a ani kam to vlastně směřujeme. Roset jsem nikdy neviděla a znala jsem ho jen z mála příběhů, které nám maminka vyprávěla o svém mládí.
Za jiných okolností bych i byla zvědavá, ale takhle?
Kdyby nás nebyla ta surově oddělila a odtrhla.
Věděla jsem jen to, že James o hodinu později musel nastoupit dočista sám na jiný dostavník a s ním cestovat až do Edinbourghu, kde se měl připojit k naší druhé tetičce a později na akademii. Už jen to slovo mě děsilo.
Zkrátka to teta zařídila tak, aby s námi měla co nejméně starostí. Ale co mělo být se mnou? Co zamýšlela dál?
Jen jsem se tiše pomodlila, než jsem se odvážila vstát.
Každý den, každou minutu a téměř každý okamžik od toho dne jsem byla pod dohledem tety Austenie a nebo jiných, kteří dbali její vůle.
Guvernantky, které vzdělávaly i její dcery a já směla být někdy i u toho. Služky, pečovatelky a domácí lékaři a štolbové. Zahradník a kuchařky… ti všichni mě měli jen za kus hadru se kterým si dělali co chce.
Na jméně a titulu nezáleželo, byla jsem „padlá“. Bez majetku a bez nároků, byla jsem nikdo.
Tak to jsem já… Isabella Hollyday Woodová.