Isabella - 7. Nečas

„Opravdu se chcete vracet v tak pozdní hodinu? Vždyť už je venku dočista tma.“ Ptal se mně upřímně obchodník, který přijímal veškeré objednávky jídel a dalších zásob pro Roset.
Byla to má poslední zastávka toho dne ve městě a abych pravdu řekla, docela jsem se těšila, až budu v teple a „pohodlí“ svého vlastního pokoje. Už aby to bylo.
„Bohužel musím,“ usmála jsem se statečně, abych odvrátila jeho pochybnosti. Stačilo, že jsem nejistá byla já. Ale to zvládnu, nejednou už jsem tak musela jet.
„Ale co když vás přepadnou, nebo když přijde bouře?“ nenechal se odbýt. „To od nich není hezké, že vás nechají takhle samotnou.“
„Ale já nejsem sama,“ nadhodila jsem a zatvářila jsem se tak přesvědčivě, že už mě dál nemučil a s další plejádou díků, za objednávku a přáním dobré cesty a mnoha pozdravů pro Roset mne konečně propustil.
Ale to, že měl pravdu jsem musela připustit už na začátku. Byla větší tma, než jsem si myslela, budu muset lesní cestou jet spíše po paměti a i tak se budu spoléhat z větší části na Jiskru. Ještě že mám všechno, co po mě ve městě chtěli. Alespoň se nestrhne po mém pozdějším návratu takový humbuk, než když je rozptýlím všemi těmi nesmysli, kterými mě zahrnuli.
To jsem ovšem netušila, že ještě není všem útrapám konec. V polovině cesty na zámek mě zastihla bouře, která sebou přinášela sníh a prudký vítr. Snažila jsem se mžourat alespoň jedním okem na cestu, ale po chvíli jsem to vzdala úplně, přitiskla se k šíji svého koně a prostě se jen nechala vést.
Nevím jak dlouho to trvalo, byla jsem ztracená a byla mi hrozná zima. Jiskra také pociťovala únavu a nepomohlo ani to, že jsem tu a tam slezla a šla vedle ní skrz závěje, které se u cesty tvořily. A ani to, že jsem se s ní rozdělila o trochu toho chleba, který mi zbyl.
Vítr mi hnal všechen sníh do obličeje a já s každým dalším krokem myslela, že už to vzdám. Neměla jsem sílu, ale jít dál jsem prostě musela.
A pak, z ničeho nic, jsem zakopla.
Musela jsem sejít z cesty, nebo to byla jen spadlá větev, kdo ví.
Jenže leknutím mě opustila i veškerá vláda nad tělem. Jiskra zafrkala a podívala se kamsi vpravo. Vyděšeně jsem sledovala její pohled a strnula jsem.
Byla jsem si tak jistá tím co vidím, že mi do očí vyhrkly slzy a slyšela jsem sama sebe, jak ochraptěle volám.
„Jamesi!“
Neodpovídal mi, jen tam stál a díval se na mne a…. usmál se.
Chtěla jsem jít za ním, ale nepodařilo se mi hned vstát. Znovu jsem volala jeho jméno a cítila jsem příliv štěstí, jako ještě nikdy. Věděla jsem, že to je on, i když jsem jej neviděla přes deset let. Nemohl to být nikdo jiný. Byl tam, můj bratr, má rodina a smál se na mne.
Vstala jsem a chytla Jiskru za uzdu, ale když jsem se otočila byl pryč.
„Jamesi! Ne, Jamesi!“
Nebyl tam.
Zoufale jsem se rozhlížela kolem a cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy.
Vyhoupla jsem se do sedla s posledním zbytkem sil, co mi zbýval a pobídla unaveného koníka k běhu.
Po několika minutách, kdy jsem si ani nevšímala kudy se prodíráme Jiskra pronikavě zaržála a přidala do kroku. Cítila kouř, který za nedlouho praštil do nosu i mě. Byly jsme doma. Nebo spíš, byly jsme na Rosetu.
Ani nevím, jak jsem dokázala otevřít dveře od stáje a pokračovat v ostatních činnostech. Asi to bylo jen podvědomé. Postarala jsem se o Jiskru a vyburcovala jsem se k tomu, abych si slíbila, že o tom, co mne na cestě zpátky potkalo, budu přemýšlet až v klidu ve své posteli.
Ale nemohla jsem se zbavit toho dojmu, že se mi to přeci nezdálo. James tam skutečně byl, bylo to ale možné, nebo to byla jen má vidina? Jen nějaký duch?
Ať už to bylo cokoliv, dalo mi to vůli přečkat zbytek dne.
Když jsem přišla po tak ukrutné cestě zničená do kuchyně, dobrosrdečná kuchařka se mne ihned ujala.
„To byl tedy nápad, poslat vás pouze koňmo. A že jste si to nechala líbit, určitě se ještě rozmarodíte a co potom?“ spílala mi dobrotivě, zatímco mi vysoušela vlasy a vařila jeden šálek čaje za druhým. Přišly mi vhod, stejně tak jako teplé jídlo, které se pro mne našlo.
„Děkuji,“ zamumlala jsem, než jsem se vydala do svého pokoje, připravit se na návštěvu salonku s tetou Austenií a jejími hosty.
O ostatní už jsem se naštěstí starat nemusela, věci z města si rozebraly služebné, které je předaly komorným a ty svým majitelům. V domě panovala překvapivě dobrá nálada, i když veškerý personál byl na nohou, jak už to tak bývá.
Hodiny odbily a podávala se večeře.
Společnost se pravděpodobně výborně bavila, protože hluk z jídelny svědčil o rušném hovoru. Tu a tam smích a mírné žertovné protesty, či narážky.
Znovu jsem znatelně pocítila, jak rychle už se blíží Vánoce. Dům byl ozdobený a provoněný čerstvými větévkami chvojí, jmelí a cesmíny.
Po večeři přišla část pro mne asi nejdůležitější. Totiž posezení dam v salónku.
Dle pokynů své tety jsem měla přijít na vyzvání služebné, která mi dá v patřičnou dobu znamení. Abych nepřišla příliš brzy, nebo příliš pozdě.
Když jsem tedy byla konečně uvedena do společnosti, celkem jsem zastala sedm žen.
Teta Austenie mě počastovala odměřeným a chladným pohledem, kterému jsem čelila nic neříkajícím úsměvem. Emma mi nevěnovala pozornost žádnou, ale ostatní ke mne vzhlédly.
Skutečně jsem si nebyla jistá, co jim tetička o mě povídala, protože si mě prohlížely se zájmem a to otevřeným, nebo po očku tu a tam.
„Zde ji máme. Pojď blíž, dítě.“ Vyzvala mě hraně shovívavě a přátelsky teta. Mě ovšem to ukryté ostří v její větě neuniklo.
Poslušně jsem došla až k ní a dala si záležet, aby všechny záhyby na černých, společenských a strohých šatech byly dokonale uhlazené i při chůzi. Stála jsem rovně a zdvořile se usmívala.
„Zde je má neteř, pobývá u mne již několik let. Je sirotek.“
Její prohlášení mělo patřičnou odezvu.
První, kdo se ozval, byla postarší žena, věkem dost podobným jako měla i teta Austenie. Její manžel, soudce Grey, seděl v pánském salónku, zatímco mne ona zkoumala rentgenovým pohledem, nepříliš se lišícím od pohledu mé dobrotivé tetičky. To byla paní Margareth.
Její dcera Victorie byla o poznání vřelejší. Kývla mi na pozdrav a opětovala mírné pousmání. Měla světlé vlasy a tak, jako její matka, elegantní vystupování. Nebyla ničím zvláštní, ani přitažlivá, jako některé Londýnské dámy bývají, přesto měla vlastní kouzlo. Od své matky se lišila jako den a noc, nejen zevnějškem, neboť paní Margareth musela mít kdysi velmi tmavé vlasy, ale i postavou. Byly vysoká a štíhlá. Ale její zájem o mou osobu rychle opadl.
Také její manžel se nacházel v nedaleké místnosti, ale o něm jsem ještě nemohla nic vědět. Pouze z hovoru jsem pochopila, kolik dalších hostů se v domě ještě nachází.
Ruth Gallvenová oproti všem byla drobnější postavy, příjemně tvarované. Měla v sobě něco šelmovského a tak, ať už dělala cokoliv, vyzařovala z ní velká energie. Byla také nesmírně živá a zábavná. Dovedla vést hovor v místnosti velmi obratně, byla sečtělá vzdělaná. Ale byla také trnem v oku paní Margareth, protože Ruth dělala vše pro to, aby byla uznávaná ženská spisovatelka, která se neschovává za pseudonym a píše romány i básně.
Nemyslitelné…
Byla jsem už dost nervózní a zmatená, když se můj pohled střetl s posledním ženou v této místnosti. Zamrazilo mne, protože ještě nikdy jsem se nesetkala se silou pohledu, kterým slečna Dawn vládla. Byla bych přísahala, že jsem mu propadla téměř na místě.
Dawn Darshemová. Slyšela jsem toho o ní tolik, byla jsem zvědavá a tak trochu jsem ji odsuzovala za to, že se mohla spřátelit s Emmou. Myslela jsem si, dosti mylně, že musí být stejná jako Emma.
Chybný úsudek.
Jak popsat někoho tak plachého, ale i zvědavého. Milého a odtažitého, mlčenlivého i zábavného. Byla skutečně hodna své pověsti bohaté dědičky a patřičně chráněné krásné, mladé dámy. Kdo ji viděl, nemohl myslet na to, jak ji ublížit, ale její plachost a zdráhavost působily i nepříznivě. I já z toho byla zprvu zmatená.
Byla milá a zdvořilá, ale dlouho ji trvalo, aby někomu tuto náklonnost projevila. Její přátelství a sympatie se vysoce cenily, ale nezískávaly se snadno. Byla záhadou.
V tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly jsem si ale poprvé všimla, že je smutná. Nebylo to vidět, maskovala to, ale v tu chvíli mě neoklamala ani ona. Smutek jsem znala, zažila jsem jej. Přesto mne překvapilo, že něco takového jsem našla i u ní, proč ale?
Mohla mít vše, co kdy chtěla. Slyšela jsem i o tom, že její rodiče preferují sňatky z lásky, ne z potřeby rozumu. Nenutili ji do manželství, co v tom tedy vězelo? Nešťastná láska? Nedostatek potěšení, či jen se mi to zdálo?
Bylo to moc záhad pro jediný den najednou.
„To bylo od vás neskutečně milé!“ ujala se slova paní Margareth. „Skutečně velkorysé v dnešní době.“
Teta Austenie se usmála a důležitě přikývla. „Byla to oběť, ale co bych pro svou drahou sestru neudělala.“ Jak jsem ji v tu chvíli nenáviděla!
„Slyšela jsem, že umíte hrát na klavír, jako ještě nikdo. Prosím, nenapínejte nás.“ Vyzvala mne nadšeně Victorie a Ruth se v židli ještě více narovnala a přikývla.
„Nebude-li to dámám proti mysli.“ Poklonila jsem se zdvořile a po krátkém váhání zasedla ke klavíru.
Mé prsty se rozeběhly po klávesách, jako už mnoho osamělých večerů předtím. Hrála jsem pro sebe, pro ně, pro mého bratra a pro smutný pohled slečny Dawn, která ke mně vzhlížela i nadále. Nevěděla jsem to.
Byla jsem ponořená do hry. Ten večer jsem sklidila úspěch a k mému zděšení pozvánku na příští večer, jako dárek.