Isabella - 8. Otevřená kniha

Nemohla jsem si dovolit ten samý luxus, jako mé sestřenky, či jejich hosté a spát dlouhým a blaženým spánkem. Ačkoliv se včerejší zábava protáhla trochu déle do noci, já jsem společnost opustila ještě dříve, než do místnosti vstoupili muži.
Ale přes veškeré lákavé vyhlídky na brzký spánek jsem měla i další povinnosti a tak jsem ulehla skoro ve stejném čase, jako třeba má drahá tetička, nebo záhadná slečně Dawn.
Z mého předsevzetí, že budu hloubat dále nad tím, koho, nebo co jsem dnes viděla v bouři v lese, nebo pochybnosti o dalších předmětech mého zájmu jsem musela odložit. Usnula jsem téměř okamžitě.
Nespala jsem klidně a k ránu jsem pocítila, jak se mě lehce začíná zmocňovat horečka. K blaženosti mi už nemohlo chybět téměř nic. Snad jen brzké vstávání, do vychladlého pokoje.
Došlo mi dřevo, nebylo čím topit.
Neochotně jsem vstala a pocítila závratě. Ustála jsem to, ale musela jsem ruce zatínat do pelesti postele. Když se mi udělalo lépe, pečlivě a hlavně teple jsem se ustrojila.
Byla jsem určitě první kdo vstal, ale i kdybych chtěla, v pokoji jsem déle zůstat nemohla. V kuchyni jsem dala vařit čas a pečlivě odměřila lísky do hrnků pro mě, i pro Suezy – kuchařku. Nemýlila jsem se a objevila se za nedlouho.
K mému stavu jen poznamenala, že se to dalo očekávat a když jsem se nedívala, přidala mi do čaje starostlivě několik kapek léku. Věděla, že jej nesnáším, ale bylo to jediné východisko. Teta Austenie nemoc nepřipouští a co teprve, když máme hosty!
Nakonec jsem měla ještě pár minut času, které jsem využila tím, že jsem si zatopila v knihovně a vydala se mezi labyrint regálů a polic. Jejich vůně mě uchvátila okamžitě a já měla o poznání lepší náladu.
Ani jsem si nevšimla, že tam nejsem sama, až když jsem se téměř střetla s mužem, který právě spěšně vycházel z uličky, kam jsem odbočovala.
Vyděsil mě téměř k smrti. A co hůř, byla to jedna z mých záhad, která mě pronásledovala snad na každém kroku.
„Snad jsem vás nevyděsil.“ Zeptal se tak trochu starostlivě, takže musel slyšet mé zamumlání. Ani nevím, co jsem přesně řekla, ale nepochybně jsem musela vzývat všechny svaté, za ten šok.
„Vůbec ne.“ Poklonila jsem se, jak se na někoho, mé „neurozenosti“ sluší a patří. Konečně, jestli tu byl celou dobu, musel už mít nyní naprostou představu o tom, kdo jsem a jaké je v tomto domě mé místo.
„Omluvte prosím mé minulé chování, ani jsem se vám nepředstavil. Jsem rád, že to mohu napravit, alespoň nyní.“ Řekl a já se v tu chvíli přistihla, jak mu hledím do očí, které mě téměř hypnotizují. Nemohla jsem se odtrhnout.
Usmál se. „Mé jméno je Edward Wright.“
Chvíli jsem na něj jen hleděla, než se mi podařilo se vzpamatovat. Znovu jsem se mu uklonila a sklopila oči. Neměla jsem právo dívat se na něj, jako na někoho sobě rovného. Vidět to má teta, dostala bych jisto jistě výprask.
„Je mi ctí,“ zašeptala jsem a s další úklonou jsem přemýšlela, která nejkratší cesta by se dala použít k mému nenápadnému zmizení z knihovny.
„Vždycky se zjevíte tak náhle,“ pokusil se navázat se mnou hovor. Skoro jsem zapomněla s kým hovořím, choval se skutečně velmi pozorně. Jenže já nesměla zapomenout kdo jsem a kde se nacházím.
„Mezi povinnosti sluhů patří, aby o nich nikdo nevěděl.“ Odpověděla jsem a pokusila se rozloučit. Obešla jsem regál a svižným krokem jsem se vydala k východu, který jsem si v duchu našla jako nejrychlejší.
„Neodcházejte.“ Předešel mě, což mě doslova přimrazilo na místě. Jak jen to dělal? Vyznal se tu lépe než já a to jsem tu prožila několik let!
Zalapala jsem po dechu.
„Kvůli mně nemusíte, máte právo tu být stejně jako já.“
„Ale vždyť-.“
„Ujišťuji vás, že mi vaše přítomnost nepřekáží.“ Trochu se usmál a přerušil mé protesty, „nepochybně o ní nebudu ani vědět.“ Dodal jakoby žertem.
Podívala jsem se na něj a po chvíli jsem konečně přikývla.
To jej asi uklidnilo, protože si sedl do jednoho z křesel u krbu, kde se příjemně rozhořel oheň a vydával jasné světlo a hlavně teplo.
Byla jsem na rozpacích, nezbývalo mi už mnoho času, naštěstí jsem rychle našla knihu, kterou jsem si chtěla nenápadně vypůjčit. Držíc ji pevně v ruce jsem opět zamířila z knihovny ven, tentokrát jsem nespěchala.
Když jsem procházela kolem jeho křesla a krbu, ještě jsem se zastavila. Nebo spíš, jeho otázka mě přinutila zabrzdit.
„Jak se jmenujete?“
Trochu mě to udivilo, ale vzhledem k tomu, že se mi představil, to bylo ode ne neslušné. Ačkoliv jsem pochybovala, že si mé jméno zapamatuje. Ale, co když ano? Pamatoval jsi, kdo jsem. Už včera ve stáji věděl, že jsem to já.
„Isabella,“ špitla jsem.
Zopakoval moje jméno a přikývl, měl při tom takový zvláštní výraz, nedokázala jsem určit jaký.
„Jsem rád, že vám včerejší bouře nezpůsobila nemoc,“ řekl ještě a to už bylo vše, co mi mohl říci. Jeden z komorníků pro něho přišel, byl čas snídaně.
Rozloučil se se mnou mlčky a nenápadně, ale z jeho výrazu jsem pochopila, že to bylo z ohleduplnosti vůči mému postavení zde v domě. Patrně velmi dobře chápal, jaký průšvih bych mohla mít, kdyby teta Austenie zjistila, co jsem dělala v knihovně.
Na čtení jsem se soustředit nemohla, myslela jsem na Edwarda. Byl neskutečně pozorný, jistě mu neušlo kdo jsem a jaké je mé postavení zde. Přesto se mnou hovořil, co víc, starostlivě se mě vyptával, jestli jsem dojela v pořádku a jestli nejsem nemocná. Kdy tohle napadlo někoho z těch, kteří to udělat měli?
Pousmála jsem se pro sebe a zároveň se přísně napomenula. Měla bych dát bedlivý pozor na to, abych se s panem Wrightem už nesetkala.

„Anna mi vyprávěla o tom, jak skvěle umíte předčítat. Prosím, uděláte to pro mne?“ zeptala se tichým, ale krásně melodickým hlasem slečna Dawn, když jsem se k dámám opět připojila v zimním salonku.
Nemusela mě přemlouvat příliš dlouho, protože bych nedokázala odolat její prosbě. Byla jako tichá pobídka, abych se nemusela obávat. Teta Austenie a paní Margareth vedly hovor společně a ostatní si povětšinou našli jinou zábavu.
Slíbila jsem, že tak učiním a slečna Darshemová nechala donést její oblíbenou knihu. Shodou okolností to byla i má, ta, kterou jsem dnes nedokázala číst.
A tak, když jsem začala předčítat, brzy se místností rozneslo snové ticho a všechny naslouchaly vyprávění, které jsem jim mohla předčítat.
Po nějaké chvíli se tohoto úkolu ujala Emma a po ní ještě slečna Ruth. Seděla jsem mlčky na svém místě a tu a tam jsem opětovala pohled, který na mě upírala Dawn. Byl stejně podivný a smutný, jako donedávna a tak jako předtím, ona věděla, že to vím i já.
Mlčky jsem poslouchala a přemýšlela, dokud nebyl čas se vzdálit.
„Omluvte mne, přeji dobrou noc,“ rozloučila jsem se. A ve chvíli, kdy se za mnou zavíraly dveře se otevřely ty druhé, ve kterých nyní stáli manželé a přátelé dam. Uvítal je smích a veselé pozdravy.