Isabella - 9. Síla a čest

To, co jsem si slíbila ohledně Edwarda se mi bohužel nepodařilo až tak dodržet. Setkala jsem se s ním, přese všechno mé vyhýbání celkem dvakrát. Naštěstí to nikdy nebylo víc, než jen pár minut a to jsme nikdy neměli příležitost k hovoru, ba ani k tomu, abych na něho pohlédla.
Jen letmo, když jsem odcházela a zavírala za sebou dveře.
Nemohla jsem si ovšem nevšimnout, jak mou přítomnost tu a tam postrádá.
Odcházela jsem z knihovny, když on přicházel a smutně se rozhlížel po prázdné místnosti, zatímco jsem byla v postranní chodbičce.
Když šel osobně dohlédnout na koně, nezapomněl se zastavit u Jisrky a nabídnout jí něco málo dobrého. Byla jsem schovaná na seníku a ani se neodvážila dýchat.
Proč jsem ale měla tu potřebu se mu vyhýbat?
Snad mě vyděsilo, že po těch letech samoty a vcelku ničeho dobrého, co se mi od ostatních vrchovatě dostávalo, se našel někdo, kdo to možná myslí jinak? Ale do hlavy jsem mu neviděla. Nehledě na to, že když by teta Austenie přišla na cokoliv, co mě jen trochu těší, vždy udělala vše, aby to zničila. Co by se stalo s tím rodicím se přátelstvím, který jsem nejspíše k Edwardovi pociťovala?
Zadupala by ho.
Držela jsem se stranou a byla jsem osamělejší než dřív. Nic mě netěšilo, ale i nadále jsem vykonávala vše tak, jako každý den. Jako každý rok, jako celá léta.
A pak se ve mně zase ozvala má potřeba se někomu, nebo spíše něčemu svěřit. Měla jsem jeden sešit, byl cosi jako denník, ale obsahoval všechny mé dopisy, které jsem pravidelně adresovala Jamesovi, ale které nikdy nebyly odeslány.
Každý z nich končil stejně a kvůli každému jsem vždy musela přemýšlet, co asi dělá, jak se mu daří a kde právě je. Velmi mi chyběl, můj starší bratr. Potřebovala bych jeho radu, nebo jen jeho přítomnost, vždyť jsme byli jedna krev. Co by řekl tomu, jak jsem žila u tety Austenie, jak jsem doslova přežívala ze dne na den? Kam se jen ztratil, můj drahý bratr.
Kde asi je?
Nad těmito úvahami jsem se skláněla a zapisovala je do sešitu, když jsem si potřebovala odpočinout, poodešla jsem k oknu a zadívala se ven. Závěs jsem svírala v ruce jako oporu.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam mohla stát, ale trvalo mi, než jsem si uvědomila, že ten nepříjemný pocit co cítím, je něčí upřený pohled.
Ale kdo to mohl být a kde byl? Venku jsem nikoho neviděla a ani nezahlédla. Skutečně mě někdo sledoval?
Zděšeně jsem odskočila od okna. Snad mě nezahlédl, bylo to možná jen vnitřní varování, ale z altánku na zahradě vyšel právě ten, koho jsem chtěla prozatím opomíjet.
Edward vyšel z altánku a zamířil podél živého plotu dál. Procházel se, možná si také jen musí pročistit hlavu. Napadlo mě, ale zavrhla jsem to, tolik podobní si být nemůžeme.)
Sledovala jsem ho až na okraj svého zorného pole a pak jsem odstoupila stranou. Byl to on, kdo mě sledoval? Viděl mě?
Doufám, že ne.
Proč mi to tak vadí?

Jednou z oblíbených kratochvílí společnosti ( a obzvláště v zimě), byly společenské návštěvy, večeře a konečně plesy.
Venkovská atmosféra se jen stěží mohla vyrovnat Londýnu, nebo tomu rušnému životu, který všichni na Rosetu vyjma mě a většiny sluhů poznali.
Koho by tedy překvapilo, kdybych řekla, že teta Austenie udržovala dobré vztahy s dvěma, až čtyřmi městskými rodinami a pravidelně se navštěvovali. A koho by ještě dokázalo udivit, že když do Rosetu přijela tak velká a slavná společnost, že nebude brzy uspořádána nějaká formální zábava?
A tak se také stalo.
Pozvané rodiny, které měli jakési privilegium, či snad status těch nejbližších, byli pozváni na brzkou večeři, po které se dámy i pánové měli čas ustrojit a zatímco se sjížděli ostatní hosté, začínala se skutečná veselice. Totiž venkovský ples.
Hudebníci nebyli složeni z umělců, ale hráli skvěle a vkusně, což se všem líbilo, protože nejednou zahráli skutečný „tanec“ a při něm se rozpalovala krev všem, kdo to slyšeli. Stoly k občerstvení a nápoje byly všude kolem a židle a přilehlé salonky byly pro všechny otevřené a k dispozici. Byly přijaty posily, které měly obstarávat vše, co by si společnost jen přála.
A tak se Roset znovu rozezvučel, osvětlil a nablýskal téměř až k nepoznání. I předtím tetička udržovala vysoký standart, ale tohle bylo přímo jako klenot. Atmosféra starého sídla to jen umocňovala.
Hudba zněla sálem a většina z těch, kteří mohli, tančili a nezastavili se. Starší, matky a důležitě debatující otcové, strýčkové a ostatní mužští postávali kolem a když nemohli tančit, alespoň tančící pozorovali. Bylo tu mnoho hostů a tetičce to sloužilo jen ke cti.
Já se toho ovšem neúčastnila, i když si mě Emma dobírala, odmítla jsem.
Cítila jsem se nesvá a možná za to mohly okolnosti, ale nechtělo se mi prodírat se mezi všemi těmi cizími lidmi. Toužila jsem být od nich co nejdál a tak mé kroky vedly ven.
Snad to bylo dílem náhody, že mé kroky mě zavedly do altánku. Toho, na který jsem měla výhled ze svého pokoje a který byl útočištěm pro nejednoho hosta i domácího.
V létě vrhal příjemný stín a chlad a nyní trochu suššího útočiště před sněhem, ale nikoliv teplo.
I přes to, že jsem se neúčastnila plesu jsem byla ustrojena vzorně, abych vždy mohla reprezentovat tetin dům. Ačkoliv pouze jednoduchostí a uhlazeností.
V tichu, které venku vládlo jsem vnímala jen obláčky páry, která byla mým dechem a křupání sněhu, pod mýma nohama, než jsem došlápla na kamennou podlahu altánku.
K mému překvapení a ještě většímu šoku, jsem nebyla první.
„Vy máte být uvnitř,“ řekla jsem omámeně a ohromeně. Vždyť jsem se mu snažila vyhýbat, myslela jsem ,že se baví uvnitř s ostatními a on zatím byl zde?
„Totéž bych mohl říci vám,“ odvětil s úsměvem. „Když už jsem byl odhalen, budete mi chvíli dělat společnost?“
„Měla bych se raději vrátit dovnitř,“ sklopila jsem hlavu a protože jsem si až nyní uvědomila, že s ním skutečně hovořím, proti svému odhodlání, pokusila jsem se budit dojem, že neodcházím kvůli němu.
„Vy se mi vyhýbáte?“ jak jednoduše mě jeho otázka doslova přimrazila na místě.
„Já ne – ano.“ Přiznala jsem, protože jsem mu nedokázala lhát. Tváří v tvář a s umocněním něčeho zvláštního, co jsem pocítila.
„Proč?“ zeptal se a jeho pohled podivně zajiskřil, nepoznala jsem, čím to bylo způsobeno.
„Vy, já…nemůžeme spolu mluvit. Nemůžete-já nemůžu,“ snažila jsem nějak zformulovat to vše, můj život. „Odpusťte mi, jste host paní Austenie, neměl jste ani vědět, že existuji.“
Naslouchal každému mému slovu a snad rozuměl i tomu, co jsem neřekla.
„Vaše teta nemá právo vás ovládat.“
„Má teta je jediný člověk, kterého mám. Mým posláním zde je vykonat vždy to, co mi uloží.“
Něco nesrozumitelně vyslovil, ale neslyšela jsem co to bylo.
Dál už pokračoval poněkud rozhořčeně a já se proti takovému útoku trochu stáhla zpět. Bála jsem se ho.
„Posílat vás uprostřed bouře pro stuhy? Předvádět vás jako část svého domu? To skutečně není-.“
„Ať už je to jakkoliv, já to přijímám,“ zarazila jsem ho a vzápětí jsem zalapala po dechu, protože mě sledoval s celou tou energií, se kterou před chvílí mluvil.
Mlčel, už kvůli mně a poslouchal.
„Každý máme nějaký domov a každý nějak žijeme. Neměl jste to vidět, byl to omyl. Já jsem omyl. Prosím, nezatěžujte se tím již. Jako její host, měl byste se bavit. Budou Vánoce…“ dodala jsem smířlivě.
„Vánoce,“ procedil skrz zuby. „Udivuje mě, že takové slovo vůbec znáte.“
Zamrkala jsem a ještě o krok ustoupila, když se o krok přiblížil.
„Možná nemám právo to říct, ale můžete žít i jinak. Zasloužila by jste si něco jiného. I když mé přátelství odmítáte, stále vám jej nabízím. Vy nejste omyl a tím nebylo ani naše setkání. To si nesmíte myslet.“
„Proč mi tohle říkáte?“ zasýpala jsem a vlastní hlas mě zrazoval. „Nic o mě nevíte, já jsem jen služka. Nesmím se s vámi bavit a kdyby má teta-.“ Vypověděl službu již úplně.
„Opakujete to pořád dokola, ale co když to tak není? Co když to není vaše teta, kdo vás tu drží?“
„Co tím myslíte?“
„Odejděte odsud, máte přeci kam jít.“
Zaváhala jsem, protože nyní narazil na něco, co jsem znala jen já. Znal snad Jamese? Narážel na něho, nebo ne? Četl mi snad myšlenky? Protože jsem často po nocích snila a někdy i ve dne, že za sebou zavítám dveře Rosetu a odcházím pryč.
Musela jsem se nadechnout vzduchu a tak jsem vyšla z altánku. Od domu se k nám linula hudba a já slyšela, jak se vydal za mnou.Zastavil ale na samém okraji altánku, stál napůl ve stínu. Sotva jsem mu viděla do obličeje.
„Jsou lidé, kterým na vás záleží,“ řekl tišeji, ale přesto jsem ho mohla slyšet. Zřetelně, jako kdyby stál těsně za mnou. Jako bych se mohla točit, natáhnout dlaň a on tam stál.
Kéž by tam stál.
„Mě na vás záleží.“ Dodal a já bych přísahala, že kdybych mu viděla do obličeje, jeho oči by jiskřily a odrážely ty vnitřní pocity. Samé jako jsem cítila já.
Chtěla jsem se otočit, ale nedokázala jsem to.
James a má vzpomínka na něj, naše poslední odejmutí a to jak mě odnáší kočár pryč a on se vzdaluje. Bodlo mě to u srdce a na tváři jsem ucítila slzy.
„Prosím, to už neříkejte,“ zašeptala jsem s tou největší bolestí.
Věděla jsem, že bych ho ztratila. Ztratila jsem vše, na čem mi záleželo…ztratila jsem všechny. Má teta by to zničila, i kdybych utekla, dokázala by mě najít. Její muž byl vlivná osoba a ona toho uměla využít.Drželo mě to zpátky i za cenu, že jsem nyní cítila další bolest kdesi uvnitř mě. Něco co se zrodilo jako utajené ostří dýky, která ztratila nevinnost a já byla vystavena její vůli. Na ostří hranu…
„Já nejsem nikdo, jsem jen stín. Zapomeňte na mě, prosím.“

Neohlédla jsem se, i když jsem cítila jeho pohled a to, co cítil na každém kroku. Bolelo mě to, ale kdybych nedokázala odejít nyní, pak už nikdy.
Jeho slova...: Mě na vás záleží.“ V duchu jsem si je opakovala stále do kola.
Až do chvíle, kdy jsem pochopila, co skutečně cítím. Do chvíle než mi došlo, že ta ostří dýky, to rozechvění, radost, výčitky to vše bylo výplodem něčeho víc.
Milovala jsem ho.