Setkání s císařem

Setkání s císařem

Znáte ty zlodějské filmy, kde se skupinka skvěle vybavených zlodějů, probije přes veškerá technická zaopatření, pasti a obranné systémy až do trezoru, k perfektně hlídanému obrazu nebo do nepřístupných počítačů? Hezky se na ně dívá, že? Ale každý trochu soudný člověk si říká, že to musí být jen fantasie. Konec konců v dnešní době by každá taková loupež byla dobře zmedializována, někdo by to napráskal a nebo by se takový zloděj vlastně neměl kde skrývat.
Také si to myslíte? Tak mi dovolte, abych Vás přesvědčil o opaku. Tedy přesvědčil... v dnešní době spíš přesvědčila.
Dovolte se nejprve trochu představit. Mé původní jméno, národnost i jakákoli data jsou už asi zbytečná a nikdy se k nim nevrátím, proto můžete vědět, že mé jméno bylo Veronika Svobodová a narodila jsem se v Čechách. Ale poměrně brzy jsem zjistila, že tahle malá zemička mi moc dát nemůže a odjela jsem nejprve do Itálie a pak už jsem cestovala po celém světě.
Byla jsem velký fanoušek právě zlodějských filmů, takže jsem opravdu toužila mít kariéru lupičky. O to víc mě překvapilo, když jsem zjistila, že takoví zloději existují a já se mohla stát jedním z nich. Ne, oprava. Nestala jsem se jedním z nich, ale tou nejlepší z nich.
Lidé by se někdy divili, kolik „originálů“ mají v muzeích. Někdy ani sami vlastníci nevědí, že jsme jim vyměnili kopii za originál, jindy jsou tak prozíraví, že mají připravené výborné kopie. No uznejte, přeci Louvre nemůže přiznat, že už deset let vystavuje kopii Mony Lisy. Kupci jsou soukromníci, kteří jsou ochotní za umění utratit celé jmění, ale nikdy se jím nepochlubit. Jsou jako Ti spisovatelé, kteří píší pro svůj dobrý pocit. Tito lidé chtějí vlastnit krásu, ale nepotřebují, aby jim jí někdo záviděl. Takoví lidé jsou našimi zaměstnavateli. Zapomněla bych, pak jsou to právě ta muzea, která si nás kupují na zabezpečení. Ale já jsem dokázala překonat Francescova, Johnssonova, Vladimirova i Xiuova opatření. Jsem nejlepší, jsem král a po vzoru mých oblíbených filmů jsem si nechávala říkat růžový panter. Ale to sem nepatří, dnes už v této branži nepracuji.
Najmout si nás je velmi těžké. To nejprve musíte mít opravdu hodně peněz, znát ty správné lidi, kteří teprve znají lidi, kteří jsou někdy ochotní připustit, že znají nás. Jen výjimečně pracujeme dvakrát pro stejného člověka. Jsou to zásady, které se dodržují. Zaměstnavatel si tím chrání své vlastní sbírky a nám zlodějům je tím dána větší jistota bezpečí.
Proto mě velice překvapilo, když mi od jednoho z mých agentů přišel e-mail, který mě zval k jedné prácičce pro muže, který si říkal Rudofl Hassberg. Kdysi dávno jsem pro něj pracovala, stejně jako pár mých kolegů. Mezi zaměstnavateli není podivnějšího člověka. Jako jeden z mála nic nenakupuje na aukcích, rozhodně ne přímo, neukazuje se na veřejnosti a co je podivnější, ani nikdo netuší, kde vlastně přebývá. Řekla bych, že je jako stín, který se objeví a zase zmizí.
Kdysi jsem pro něj získávala originály jakýchsi jihoamerických astrologických záznamů. A dnes mi nabízel, abych se vypravila do sídla jednoho soukromého sběratele ukrást jednoho Repina. To bude těžká práce, soukromníci mají nejlepší zabezpečení, jaká si lze představit.
Hm, kdeže to je? Srdce se mi zastavilo a pak se mi rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí. Kousek od Prahy v Jevanských lesích. Po téměř dvanácti letech bych se měla vrátit domů. A navíc do Prahy. Netušila jsem, že tam některý ze sběratelů žije. Fakt, že pojedu domů a že budu pracovat pro Hassberga rozhodl, práci beru.
Odeslala jsem e-mail a začala jsem se balit. Nejprve budu muset přes hranice dostat veškeré vybavení. Od termovize, přes počítače, speciální senzory, rušičky až po jednu střelnou zbraň, kterou jsem nosila jen jako rezervu s uspávacími střelami.

Praha mě přivítala lezavým větrem, studeným mžením a taxikářem, který mě obral. Holt, si už nedovedu představit, jaké jsou tady ceny. Ubytovala jsem se v jednom malém hotýlku v Klánovicích a začala s průzkumem okolí. Nejprve jsem nakoupila noviny, abych se zorientovala v současné situaci. Pak jsem našla pár kontaktů z branže, oznámila jsem, že jsem tady a co je mojí prací. To abychom se náhodou nesetkali a nelezli si do zelí. A v neposlední řadě jsem potřebovala kontakty u policie.
Možná byste tomu ani nevěřili, ale kontakty u policii, jsou nejdůležitějším předpokladem úspěchu. Znáte se s pilotem policejního vrtulníku a hned si můžete namontovat kameru a sledovat svůj objekt. Seznamte se s dispečerem a jste si jistí, že Váš cíl bude pod slušným dohledem. Ve většině zemí má policie zvláštní právo vědět vše, ale nikdy nic nepodnikat.
Asi měsíc jsem žila v Čechách, oprašovala češtinu, došla si na pivo a utopence, prošla jsem si celou Prahu a nasávala atmosféru. Během volného času jsem pak sbírala informace o sídle, o jeho zabezpečení, napojení na policii a ochranky. O majiteli o jeho kontaktech s albánskou mafií, která sídlo také chránila, o místech, kam bych se mohla schovat, až to začne.
Po nějaké době jsem se cítila připravená jako nikdy. Sehnala jsem si vybavení, zajistila záminku a vyrazila na lup. Oděna do velmi tmavé šedé s téměř nindžovským oblekem, měkkých botách a helmou s termovizí jsem vyrazila na mou noční procházku. Přes zeď jsem se hodlala dostat poměrně normálně. On se i ostnatý drát pod proudem dá přelézt s trochou cviku. Proti psům sloužila speciálně upravená kombinéza, která potlačovala mé pachy, ale byla napuštěna pachy zvířat, takže mě psi podle svého výcviku měli ignorovat.
Postupovala jsem poměrně bezproblémově, ale celou dobu mi v hlavě zvonil zvonek výstrahy. Něco nebylo dobře. Obešla jsem několik zabezpečení, hlídačů a pastiček. Ale byla jsem si jistá, že jsem něco musela přehlédnout, i když jsem si nedokázala představit, co by to mělo být.
Dorazila jsem až k Repinově plátnu a jako vždy jsem se musela nejdřív pokochat. Umění jsem kradla, protože jsem ho opravdu milovala. Jen jsem zatím neměla tolik peněz, abych se ze zloděje stala zaměstnavatelem. Ale pak už jsem nelenila, odjistila jsem jeho bezpečností systém a ve chvíli, kdy jsem na obraz sáhla... tma...

Probudila jsem se bez výstroje v posteli ve velkém nádherném pokoji vybaveném historickým nábytkem. Bylo zde pootevřené francouzské okno, kterým se dalo vyjít na terasu sídla. Podle zahrady jsem poznala, že jsem v domě, kde jsem měla ukrást obraz.
Nevím, co se stalo, ale musím pryč. Otevřela jsem skříň, kde jsem našla elegantní ale jednoduché oblečení pro mě. Vzala jsem si ho a chystala jsem vypadnout. Nikdo mě nehlídal, dveře nebyli zamčené, tak jsem došla až ke vchodu.
Jen co jsem vzala za kliku, tak se za mnou ozval člověk, který tam před chvílí ještě nestál.
„Snad nám nechcete odejít, slečno Veroniko Svobodová? Můj pán by s Vámi rád mluvil.“
Otočila jsem se a za mnou stál muž o hlavu vyšší než já, oblečený v elegantním obleku bez zjevné značky. Vypadal poměrně přátelsky až na oči, které mě naplňovali nejistotou. Měl hlubší a pronikavější pohled než jakýkoli jiný člověk. Jeho tón mě nenechal na pochybách, že nemá cenu odporovat. Konec konců nic se mi nestalo, nebyla jsem vězněna ani jinak to nevypadalo zle.
„Dobře.“ Řekla jsem poněkud nejistě.
Tento muž mě odvedl do jídelny, kde bylo prostřeno pro dvě osoby. V jedné části stolu seděl člověk. Menší, lehce kulatý, krátce střižené vlasy a oholený dohladka. A stejný pohled v očích.
„Děkuji Kelly.“ Poděkoval muži, který mě přivedl. „Dovolte abych se představil. Jsem Rudolf Hassberg.“
Udiveně jsem otevřela pusu, ale rychle jsem se opanovala. O co tu jde? Zajmul mě člověk, který si mě najal, abych vyloupila jeho sídlo...
„Když jste se mnou chtěl mluvit, mohl jste mi jen poslat navštívenku. Tohle divadlo nebylo třeba.“
„Omlouvám se, chtěl jsem se trochu pobavit.“ Odpověděl mi s úsměvem. „A pak jsem Vás chtěl vidět.“
Snídali jsme spolu a bavili jsme se o všem možném. O umění, současné politické situaci o mých a jeho názorech. Byl to poměrně příjemně strávený čas a nakonec prohlásil: „Vidím, že jste už netrpělivá, proč jste tady. Ach to mládí. Jste tady, abych si s Vámi popovídal. Chci Vás nejprve poznat, než se rozhodnu, jestli udělám, co mám v plánu. Snad pochopíte, že zatím víc nechci. Prosím Vás jen o trpělivost. Stravte tady se mnou pár dnů, projděte se po mých sbírkách, využijte bazénu i všeho komfortu domu.“

Rozešli jsme se od snídaně a já začala prozkoumávat sídlo. Všude jsem nacházela ty největší skvosty umění. Když jsem zpozorovala Monu Lisu musela jsem se pousmát a pomyslet na Louvre. Když jsem procházela touto chodbou, tak jsem až sama s překvapením zjišťovala, kde všude musí vyset duplikáty, protože o pravosti jsem tady nepochybovala.
Ale o čem jsem stále pochybovala, byl můj hostitel. V celém domě bylo něco podezřelého. Když jsem se chtěla někam zkusit podívat, tak jako potajmu, objevil se ten pan Kelly, jestli nepotřebuji nějak pomoc. Kdykoli jsem si chtěla nějaký obraz vzít do rukou, nešel sundat ze zdi. Co se to tady dělo?
Strávila jsem den relaxací a procházkami, na kterých jsem mimo jiné objevila knihovnu. Připadala jsem si jako na nějakém zámku. Staré knihy. Tak staré, že jsem ani nebyla schopná některé názvy přečíst. Některé byli psány takovým písmem, že jsem ani nevěděla, co je to za písmo.
A pak přišlo první překvapení, kompletní přepis Kodex gigas, jen replika, ale detailní. A i jiné vzácné mystické spisy. Ještě nikdy jsem neviděla na vlastní oči podpis Rabiho Löva.
Druhým překvapením bylo, když jsem pana Hassberga přistihla, jak si v nich čte. Je to bezpochyby velmi vzdělaný muž, který má mnoho překvapení. Už jsem se nemohla dočkat, co všechno tady ještě objevím.
Do večeře jsem objevila ještě historické listiny podepsané Rudolfem druhým, Habsburgským, obrazy ze všech období a historický nábytek, který se tady zjevně používal. Za celou dobu jsem ale v domě nepotkala jediného sloužícího, který by se o celý dům staral. Na zahradě byli zahradníci, ale zde v domě byl jen pan Hassberg a pan Kelly.
Večeře byla skutečně v královském stylu. S hudbou hranou z nejkvalitnější hi-fi aparatury, luxus všude, ale žádní sloužící. Obsluhoval jen pan Kelly. Pomalu jsem začínala něco tušit, ale jen ta představa byla příliš fantastická.
Po večeři přišel pan Kelly za svým pánem s tím, že je třeba jen podepsat jeden účet. A tady jsem spatřila svojí šanci. K tomu účtu se musím dostat dřív, než odejde z domu. Jsem snad zlodějka ne? A snad to zvládnu i v tomhle podivném domě.

Po večeři jsme si opět povídali o všem možném, ale tentokrát jen s panem Hassbergem. Pan Kelly mi někam zmizel, doufala jsem, že mi nezmizel i s účtem. Nesměl mi uniknout, musel jsem přijít na to, co se tady děje. Proto jsem se brzy vymluvila na únavu a chtěla jsem se odebrat do svého pokoje s malou oklikou po domě.
Věděla jsem, že pan Kelly mi určitě bude někde v zádech, proto jsem ho potřebovala zaměstnat. Byl něco jako majordomus, takže se bude muset postarat o libovolný problém v domě. Proto jsem spěchala domem a po cestě jsem prováděla různou neplechu. Tak jsem ho zaměstnala dost na to, abych stačila proklouznout do jeho komnaty, kde jsem uviděla historické astrologické mapy, sextanty a jiné vynálezy. Počítač mezi tím vším vypadal téměř komicky. Ale na stole bylo to, co jsem čekala. Pošta k odeslání.
Štěstí mi přálo o podepsaný list papíru jsem našla už v druhé obálce. Když jsem se podívala na podpis, zaslechla jsem za sebou neunavitelného Kellyho.
„Všichni mladí tak spěchají vědět, co by se stejně dozvěděli.“
Otočila jsem se a uviděla jsem Kellyho i Hassberga. Už od začátku mi to tady bylo povědomé, od začátku jsem věděla, že znám Hassbergův obličej, ale stále jsem si nedokázala představit realitu. Bylo to příliš neuvěřitelné, ale podpis mě nenechal na pochybách.
Zůstala jsem sedět na zemi, lehce sklonila hlavu...
„Omlouvám se Vaše výsosti, je mi ctí se s Vámi setkat.“ Teď už mi bylo jasné, že nějakým zázrakem přede mnou nestojí Rudolf Hassberg, ale Rudolf II. Habsburgský. A vedle něj nemohl být nikdo jiný než magistr Kelly.
„Ale jak to... jak...“ Došla mi slova.
„Posaďte se a popovídáme si. Znovu.“

Odešli jsme zpět do jídelny. Cestou mi hlavou vířilo milion myšlenek a zároveň jsem na nic nebyla schopná myslet. Když jsme se usadili, začal mi Rudolf II. vyprávět svůj příběh.
„Když jsem vládl tehdy této středoevropské říši, oblíbil jsem si toto město, Prahu, pro její pověst magického a kouzelného města. Začal jsem sám toužit něco z toho znát, něco pochopit. Různě to zpracovali historici, ale pravda je taková, že jsem skutečně zaměstnával řadu alchymistů a vědců. V té hromadě byla jen hrstka schopných. A mezi těmi schopnými byli dva výjimeční. Tady pan Kelly byl v té době jen podvodník.“ Magistr Kelly jen sklonil zrak.
„Ale jednomu z nich se podařilo uspět a skutečně vytvořil elixír věčného mládí. V intrikách mého dvora magistr Kelly ukradl jeho tajemství a ten alchymista byl usmrcen. Později se i panu Kellymu podařilo proniknout k mnoha tajemstvím, která dnes chrání a naplňují tento dům.“
„Ke konci mé vlády mi bylo jasné, že nesmrtelný panovník by byl problém, kterého by se brzy zbavili, proto jsem se rozhodl při začátku třicetileté války zmizet z historie. Spolu s magistrem Kellym jsme se schovávali po celém světě, abychom se nakonec vrátili do této země.“
„Ale co to má společného se mnou?“ Zeptala jsem se, přestože příběh to byl úžasný, ale neviděla jsem spojitost sama se sebou.
„Dostaneme se k tomu. Ten alchymista sice vytvořil elixír věčného mládí, ale nevytvořil exlixír nesmrtelnosti. Mohl jsem ale být zabit, tomu se nedalo zabránit. A čemu nedokáže žádná moc zabránit jsou stále nové nemoci. Pokud je někomu téměř 400 let, jako mě, tak se už nějaké neduhy nastřádají. Některé bylo možné odstranit, ale jiné ne. Dnes i přes můj každodenní pohár elixíru umírám na rakovinu, která mě pomalu žere. Já, jeden z nesmrtelných dnes umírám.“ Jen jsem polkla na prázdno.
„Ale nechci aby toto vše přišlo nazmar. Pan Kelly je výtečný vědec a odborník, ale nedokáže si cenit historie a nenahraditelnosti některých věcí. Na druhou stranu, vy máte pověst někoho, kdo umění dokáže ocenit, kdo se vyzná a má dost inteligence. Byl bych proto rád, kdyby jste se stala mým následovníkem. Opatrovala historii, která nemá být zapomenuta, dál schraňovala a spravovala sbírky. Zvláště v období válek, kdy hrozí zničení nenahraditelných skvostů. Pan Kelly má veškeré instrukce a podle naší dohody bude pracovat pro Vás tak, jako pracoval pro mě.“
„Pokud přijímáte...“ A natáhl se pro láhev nápoje, který vypadal jako červené víno, jen měl jakýsi perlový lesk... „tak se prosím napijte.“ Nalil mi pohárek toho nápoje. „Potom už to bude na Vás. Dokud budu žít, pokusím se Vás seznámit se vším mým panstvím, majetkem i tajemstvími. A potkáte se i s dalšími nesmrtelnými.“
Chvilku bylo ticho, kdy jsem se jen dívala na číši naplněnou zvláštní tekutinou.
„Přijímáte?“