Isabella - 12. Šťastné Vánoce

Ještě nikdy jsem nevstávala a neprožívala den s větší chutí. Nikdy mi Vánoce nepřipadaly tak zářivé jako dnes a o to více jsem se cítila radostnější, když jsem tu a tam letmo potkala slečnu Dawn a vyměnili jsme si vždy pečlivě střežené, ale spiklenecké úsměvy a pohledy.
Jak jsem si jí jen oblíbila, byla skutečně mou přítelkyní a někdy i více než to, pociťovala jsem k ní téměř sesterskou náklonnost, ačkoliv naše hovory a společně strávené chvíle byly jen poskrovnu a bez výjimky tajné.
Co se ovšem týkalo Edwarda, zde jsem byla stále na rozpacích.
Dlouho jsem se snažila rozmluvit si své city k němu. Neměla jsem nejmenší důvod a navíc jsem skutečně byla na rozpacích, co se jeho týkalo. Byl to první muž, který mi vstoupil do cesty a který skutečně viděl mne a ne jen součást rosetského panství. A tím mne snad mátl ještě víc.
Ach ano Edward. Snažila jsem se mu vyhýbat i nadále. Ačkoliv méně nápadně, aby nikdo nepojal podezření. Avšak co se mi k mému znepokojení často stávalo, přistihla jsem se nejednou, jak jej vyhlížím. Skrytě aby o mne nevěděl, nebo jak poslouchám jeho hlasu, když hovořil ve vstupní hale a nebo jak sleduji jeho tvář. Nemohla jsem si pomoci, snažila jsem se v něm nějak vyznat, ale byl pro mne také záhadný. Nevěděla jsem o něm téměř nic. Ale pak přišla slavnostní večeře, před kterou jsem pomáhala ustrojit se mým sestřenkám a kde náhodou přišla řeč na něho...
Emma byla stále ještě zklamaná ze svých nevyslyšených citů k Robertovi Darshemovi, ale nedávalo ji to bránit novému nadchnutí pro dobrodružství.
„Nuže zdá se, že když je Robert naprosto zabrán jeho myšlenkami na sňatek, budeme mít více času poznat pana Wrighta.“ Řekla právě a zasmála se pro mne trochu afektovaným smíchem.
Anna, která dopřávala trochu odpočinku na lehátku, k ní vzhlédla a bedlivě se podívala do zrcadla, před kterým se její sestra upravovala.
„Myslela jsem, že se nebudeš příliš bavit. Velmi tě to muselo zarmoutit. Milovala jsi ho?“
Emma si jen povzdechla. „O lásce se nedá mluvit, pokud je cit jen jednostranný.“
Tady se přiznám, že ne tato věta velmi bodla u srdce. Vždyť tolik vystihovala mne. Edward – totiž pan Wright byl ke mne jen pozorný. Byl jistě tolik laskavý a nyní jsem cítila jen smutek z toho, že já jsem byla až příliš zamilovaná. Neubránila jsem se, zatímco on byl jen přívětivý a jistě tak byl vždy ke každému.
„Ale ano, zarmoutilo mne to. Cítila jsem jistou náklonnost mezi námi.“ Pokračovala Emma. „Přesto pevně věřím, že příště se nezklamu. Navíc, ještě jsem neslyšela, že by někdo dovedl špatně hovořit o panu Wrightovi a ten je velmi přívětivý, všimla sis? Ohleduplně se mne dnes ráno vyptával, jak se cítím.“ Říkala samolibě a kartáčem znovu pročísla své dlouhé vlasy.
Zadržela jsem dech, ale nedokázala jsem odejít. Naslouchala jsem omámeně dál.
Skutečně jsem mohla být tak sobecká a myslet si, že by mohl mít rád mne?
Co jsem si to nalhávala.
„A ty myslíš, že by-.“ Nedokončila Anna.
„Já nevím,“ zasnila se na chvíli, „Dawn naznačovala, že v jeho životě není žádná žena. A navíc by jeho rodina ráda viděla, aby se také oženil. I když která vlastně ne, naše matka nám to přeci také pořád říká.
Jak ráda bych se provdala za někoho jako je on. Je bohatý, pohledný a tak společenský a milý. Každá žena by byla ráda, kdyby se na ni byť jen podíval. Vždyť má i šlechtický titul!“ završila svou litanii a při posledních slovech se téměř rozplývala.
Avšak Anna alespoň jednou ukázala svůj takt a suše poznamenala: „Neříkala jsi snad totéž o Robertovi?“

Slavnostní večeře proběhla v klidu a v té nejlepší pohodě, ačkoliv ta má začínala chřadnout vždy, když jsem spatřila oslnivou Emmu, jak se usmívá a žertuje. Byla tak dokonalá v tu chvíli a středem pozornosti. Všechny oči musely být ten večer upřeny jen na ni.
Všichni se blaženě usmívali a bavili se tak uvolněně, jako jsem je ještě neviděla. Teta Austenie si navíc dopřála té štědré pohostinnosti a nakonec poslala služebnictvo (to nezbytné si ponechala), abychom také mohli povečeřet a bavit se o samotě. Vždyť byly ty Vánoce.
I já jsem mohla jít a posledním pohledem na štědře vyzdobenou místnost a bohatě se bavící společnost byl skutečně památeční.
Emma se zářivě usmívala na Ruth, Dawn a nedaleko stojícího Edwarda, který byl jen středem jejího světa. Robert stál u krbu a rozmlouval s manželem Victorie a jejím otcem. Teta Austenie se blaženě usmívala a cosi vykládala ostatním ženám. Snad jen Victorie sama byla chvíli zmatená z toho, ke které skupince se připojit. Kterou si vybrala, o netuším.
Odešla jsem.
Ale nechtěla jsem si kazit vánoční večer svými úvahami a pro jednou jsem se pokusila odsunout myšlenky na Edwarda stranou, stejně byly zakalené tím posledním úsměvem, který mu Emma věnovala.
Místo toho jsem se i já rozhodla se uvolnit a tak jsem jako jedna z ostatních obyvatelů Rosetu pozvedla sklenku s vínem a připila jsem si. Naše kuchařka vykouzlila skvělou večeři, která byla jako holt jejímu umění, Ačkoliv byla jen pro nás. Sluhy a poskoky.
Radostně jsem se zase rozcházeli po své práci a společně se těšili na zítřejší ráno, kdy místo dárků se zase všichni sejdeme v kuchyni, abychom si rozdělili perník a koláč. To nám muselo stačit, ale i tak jsme si k tomu tu a tam něco přidali, jen maličkosti, protože bez toho by nebyly Vánoce.
S očekáváním dalšího dne jsem se i já vydala do svého pokoje. Nevrátila jsem se již k ostatním a nevadilo mi to. Hluk a veselí, zpěv a smích se rozléhal domem a veselí byli všichni. My i naše společnost.
Ještě jsem ale neulehla, nýbrž jsem si sedla na chvíli k oknu a dívala jsem se jak sněží. Byla to nádhera. Zavřela jsem oči a nechala se unášet spolu se sněhem.

Dawn si přála, abych ze ní ještě ten večer přišla a skutečně, když odešli všichni spát, našla jsem ji jak sedí ve svém pokoji a čeká na mne.
„Isabello,“ usmála se šťastně. „Chtěla jsem ti to dát až zítra, ale netroufla jsem si, aby to kdokoliv viděl. Mám pro tebe dárky.“
„Dárky?“ opakovala jsem zasněně. Nikdy jsem nic nedostala, alespoň co jsem byla v tomto domě. Nepočítám ty maličkosti, které jsme si mezi služebnictvem vyměňovali. Ale beztak nikdy nešlo o víc, než jen o pár zdobených perníčků, kytičku a nebo šátek, či zástěru.
„Přeci sis nemyslela, že zapomeneme. Robert si přál být u toho, ale pochopil, že jedinou šanci budeme mít teď.“
„Ale Dawn, neměli jste. Já..“ až nyní jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy dojetí.
„Pojď, sedni si ke mne a rozbal si je.“ Pobídla mne se stejným nadšením, jako jsem já opatrně svírala pár balíčků, které mi podávala.
Ještě předtím jsem jí vděčně objala a pak už jsem se dala do rozbalování.
Mé oči zářily a já cítila neskonalou radost z toho, že jsem kdy měla tu možnost poznat sečnu Dawn, jejího bratra i ostatní.
Robert mi věnoval knihu, byl to jeden z mých oblíbených a milovaných příběhů, který jsem četla a vždy s rozpaky jej vracela do knihovny. Bylo to od Hanse Christiana Andersena.
Sama Dawn mi pak dala přesnou kopii medailonku, který sama často nosila a jak říkala, byl jí nesmírně drahý. Uvnitř byl prázdný, ale na jedné straně bylo vyryto písmeno D. Propadla jsem v úžas, když mi jej zapínala na krku.
„Nyní jsme jako skutečné sestry.“ Řekla také dojatě.
Nikdy jsem nepoznala krásnější vánoce a to ještě nebylo vše. Nakonec mi vložila do ruky ještě jeden, poslední dárek.
„Ten je od Edwarda.“ Řekla pouze a sledovala, jak omámeně stahuji stuhu a rozbaluji hedvábný papír.
V úžasu jsem sotva mohla dýchat. Když jsem konečně rozbalila i poslední dárek, zatajila jsem dech. Byla to psací souprava. Krásná a dočista nová. Papír, který voněl, pár dopisních obálek, pečetidlo a vosk, kalamář, inkoust a několik vkusně ořezaných per. A konečně obsahoval i pár svící, u kterých byl lístek s jeho rukopisem. Aby nikdy nescházely.
Jak ale věděl, že nejraději píši po tmě? A jak vůbec věděl, že tak často píši? Psala jsem přeci Jamesovi, ale nikdy mé dopisy nedostal a psala jsem si i jen tak pro sebe, abych byla jediným čtenářem. Tento vzkaz a všechny ty nádherné dárky mě zahřály u srdce jako nikdy.
Byla jsem šťastná, mé nejkrásnější Vánoce.
A to ještě nebyl konec…

„Isabello.“ Oslovil mne až jsem sebou trhla.
V potemnělé zahradě jsem jej nečekala, měl nejspíše stejnou touhu se projít jako já. A nevadilo, že byla noc. Milovala jsem ten vzduch, to čisté pobláznění plic, ale nepřeháněla jsem to.
„Pane Wrighte,“ poklonila jsem se a skryla svůj prvotní úlek.
Došel ke mně a v matném světle, které vycházelo z domu jsem viděla jeho obličej. Díval se tak měkce a sníh kolem něho padal, ba se ho téměř nedotkl. Vločky tály na jeho holých dlaních a usazovaly se ve vlasech.
Jak jsem ho jen mohla nemilovat?
„Mluvila s vámi?“ zeptal se s očekáváním.
„Tolik bych vám chtěla poděkovat za dárek, který jste mi poslal. Jsem vám velmi vděčná.“ Řekla jsem.
Chvíli se smutně díval, jako by mne ani neslyšel.
Nakonec přistoupil ještě o krok blíž, tak že jsem mohla vidět jeho zmatený výraz, ale jen na okamžik. Když se mi podíval do očí, usmál se. Zaplašil to, ať to bylo cokoliv.
„Jste tak bezelstná,“ řekl a přitom se znovu ztratil na chvíli někde, kde ne neviděl, ačkoliv ne mne hleděl.
Ale když se vzpamatoval zamrkal a znovu se mi podíval do očí. „Měl pravdu,“ prohlásil nakonec a zasmál se. Nechápala jsem jeho slova a mé zmatení se ještě zesílilo když ještě přistoupil, nyní byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na tváři.
Vzal moji ruku a z kapsy pláště vyndal dopisní obálku a vložil mi ji do dlaně. Sevřel ji a chvíli se podíval na mou ruku, kterou svíral. Přejel jí lehce po hřbetě a pak se mi podíval do očí.
Zmateně jsem na něho hleděla, ale zároveň jsem si v opojení vychutnávala jeho blízkost. Cítila jsem sílu, která mě k němu táhla, přála jsem si mu být na blízku, chtěla jsem být s ním.
Pustil mě tak náhle, jako mě před tím uchopil, poodstoupil a zvrátil hlavu. Nastavil ji sněhovým vločkám a chvíli tak stál s rozpředenýma rukama. Já ho sledovala s dlaní pevně svírající dopis, který mi v ní zanechal.
Nakonec se vzpamatoval a pohlédl na mne. „Odpusťte mi.“ Pravil.
Zaplavil mě smutek a strach, snad se neomlouval za-.
„Cokoliv jsem učinil a řekl, cokoliv se vás dotklo odpusťte mi to. Nebo pokud můžete zapomeňte.
Mé city k vám jsou čisté a hluboké, nemohu si již nadále pomoci, snažil jsem se, ale nedokáži vzdorovat. Isabello, zapomeňte na mne a na tuto noc. Důležité je jen to, co nyní svíráte v rukou.“ Řekl a pohlédl ještě jednou na mou dlaň s dopisem.
„Sbohem.“ Poklonil se a odešel tak rychle, že jsem se nestačila vzpamatovat, že jsem nestačila cokoliv říci, že jsem nestačila nic. Byl pryč a já nevěděla jestli mám brečet, nebo se smát.
„Edwarde,“ zasténala jsem do tmy a sněhu, který se dál lhostejně snášel k zemi.
Byl pryč.