Isabella - 13. James Eliot Wood

Edward odjel ještě té noci z Rosetu a jediný s kým před svou cestou ještě mluvil byl Robert. Nikomu pravděpodobně neřekl o našem setkání, ačkoliv bylo jasné, že dopis který mi předal neušel pozornosti Dawn a Roberta, kteří o tom věděli. Bylo jejich úkolem předat mi jej, jak jsem později zjistila, ale to bych poněkud předbíhala událostem.
Ráno po tomto nečekaném odcestování Emmina „vyvoleného“ a tak dobrého společníka celé sešlosti bylo na Robertovi, aby všem oznámil tuto nečekanou událost. Svého úkolu se zhostil velmi dobře a musí se nechat, že nikdo nemohl pojmout podezření, že by to mohlo býti jinak.
Ovšem já byla ještě na pochybách a ve zmatku, dojmy ze včerejšího večera na mne doléhaly stejně, jako události, ke kterým došlo po nich.
S něhou jsem vzpomínala na Edwarda a na ten maličký okamžik, kdy jsme k sobě měli tak blízko. Cítila jsem příval tepla a lásky, který vzplála už jen při té představě. Ale stejně tak mě zachvátil smutek. Vyznal se mi, že chová stejnou náklonnost, jakou v sobě nosím já, ale pak mě opustil a odjel. Nemohla jsem mu říci, co k němu cítím. Byla to muka, věděla jsem, že ani já mu nejsem lhostejná, ale nyní musel být na míle vzdálen, myslí nyní i on na mě, jako já na něho? V srdci jsem nosila tu chvíli, kdy jsme jeden stáli před druhým a on svíral mou ruku. Kéž by taková chvíle trvala věčně.
Ale on odjel a žádal, abych mu odpustila jeho city. Kéž bych mohla, propadla jsem lásce dřív, než jsem si uvědomila, že se mé srdce znovu probudilo.
Ten večer to ale nebylo naposledy, co jsem cítila staré rány, lásku, něhu a štěstí míšené smutkem. Protože tak jako jsem chtěla plakat jsem se i smála.
Dopis, který mi Edward osobně předal byl totiž od Jamese. Mého milované bratra, který žil a našel mě, nezapomněl, tak jako ani já na něho. Slíbili jsme si to jako děti a nyní jsme se měli znovu shledat:

Drahá sestřičko,
stěží bych hledal slova, kterými bych vyjádřil štěstí, které mě nyní uchvacuje a prostupuje mou duší a srdcem.
Trvalo mnoho let, než jsem nalezl způsob a možnost, jak ti dát o sobě vědět. Vím, že naše drahá tetička zadržuje veškeré mé dopisy, ale konečně se i na mne usmála štěstěna a já poznal přátele, kterým mohu svěřit toto tajemství.
Edward Wright, který je doručovatelem mého dopisu, je můj přítel ze školy, ve které jsme se poznali. Postupem času jsem oba zjistili, že máme mnoho společného a stali se z nás přátelé na život a na smrt, jak už jsme nejednou měli možnost poznat. Věřím mu, jako by byl mým vlastním příbuzným a skutečně jej beru jako svého bratra, kéž si jej oblíbíš stejně.
Když jsem se mu v pozdějších létech svěřil o našem krušném osudu, který nás potkal jako děti, slíbil mi okamžitou pomoc a stejně tak neváhal ani můj druhý a stejně věrný přítel Robert Darshem.
Společně jsme našli způsob, jak i tebe konečně dostat ze spárů naší tety. Robertova sestra se uvolila pomoci nám v této malé lsti a já skutečně doufám, že tě brzy uvítám v Edinbourghu. Naše druhá tetička se nadobro uchýlila do ústraní a jelikož nemá dědice, učinila mne svým jednatelem a správcem menšího panství, které plně převezmu v den jejího vysvěcení.
Po celé ty roky se ke mně chovala vlídně a mohu ji milovat jen o to více, že i ona stojí na naší straně. Ačkoliv proti Austenii nevystoupí, příliš se bojí jejího hněvu.
Má Isabello, vím, že cesta která tě ještě čeká nebude jednoduchá. Pevně věřím, že překonáš jakékoliv obtíže této pouti a se stejnou energií jakou si pamatuji z dětských let, se přes veškeré útrapy přeneseš.
Nemohu vyjádřit mou netrpělivost, kéž je nám štěstěna nakloněna a bezpečně tě dostaneme do bezpečí.
Věřím Edwardovi a Robertovi v jejich schopnostech. Budeš-li cokoliv potřebovat, neváhej se na ně obrátit, vykonají pro tebe jakoukoliv službu a já budu hotov jim to kdykoliv oplatit.
Budu vás očekávat v hostinci U zlomeného štít dne 17.
S láskou
James Eliot Wood

Svět který jsem do té doby znala se pohnul a otřásl v základech. Stála jsem na prahu nového dobrodružství a nevěděla, co se stane na dalším kroku.
Těšila jsem se s nevýslovnou radostí na setkání se svým bratrem. Měli jsme si toho tolik co říci, tolik vypovědět. Vždyť jsem jej ani neznala. Z dopisu jsem mohla jen usoudit, že z něho vyrostl skvělý a dobrý muž. Kéž bych už mohla být s ním, jak to popisoval ve svém dopisu.
Ale na druhou stranu jsem musela myslet i na Edwarda.
James mu neskonale věřil a doufal, že přijede se mnou a s Darshemovými. Jak mu to vysvětlím? Jak on?
Slova dopisu jsem si vryla do paměti a opakovala jsem si je pořád dokola. Když jsem mohla, pročítala jsem zas a znovu tyto řádky a blaženě očekávala den, kdy teta austenie prohraje, aniž by o tom tušila.
Přesto mě doháněli i výčitky, Edward odjel kvůli mně, nebo skutečně musel něco naléhavého zařídit? Byla jsem mu tolik vděčná za vše, co pro mne a Jamese udělal, nemohla jsem mu to ale oplatit. Kéž bych mu mohla alespoň poděkovat, ale byl pryč. Musela jsem se s tím smířit.

A pak přišel den, kdy náš plán měl vejít ve skutečnost. Byla to prostá myšlenka, ale obstojí? Má náš podnik šanci na úspěch. Och, jak jsem se modlila, zatímco Dawn vešla do pokoje tety Austenie, aby se j svěřila se svými obavami ze zítřejší cesty.
Nikdy jsem nepoznala skvělejší osobu, než byla Dawn. Zahrála to naprosto přesně, byla tak přesvědčivá a živá, že by jí nikdo nedokázal nic odepřít.
Přišla žádat tetu Austenii s nejúpěnlivější prosbou, kterou může žena mít. Její komorná (věrná přítelkyně Dawn, která byla na tuto léčku použita jako hlavní osoba) se prý roznemohla. V naší době nemohly mladé dámy cestovat samy, pokud měly vychování, titul a dostatek peněz. Tato nepříjemná událost jí „rozčarovala“ natolik, že si nedokázala představit, že by předstoupila před rodiče s tím, že porušila etiketu její společenské vrstvy. Teta Austenie to jistě chápe, taková to situace nemá východiska, nemůže tahat nemocnou a ubohou Betty v tomto počasí přes polovinu země a v kočáru, to je šílenství! Ještě by nakazila ostatní.
Jediné řešení spočívá v tom, nechat nebohou komornou v Rosetu, za což bude Austenii nesmírně vděčná a uhradí veškeré náklady s tím spojené, (což teta okamžitě nonšalantně odmítla) a vypůjčí si některou z našich dosavadních osob.
Nemohla si pomoci, ale doufala, že bych právě já byla nejlepší volba. Umím pracovat a jsem mírná společnice (naštěstí s tím teta souhlasila).
Když někdo jako je slečna Dawn, dostatečně vlivná osoba z dobré společenské vrstvy o něco žádá, neodmítnete. Teta Austenie se sice tvářila kysele, ale nemohla říci ani ň a na tom jsem všichni stavěli. Dawn měla takové přesvědčovací osobní kouzlo, že ji nešlo nevyhovět a teta Austenie to ještě považovala za dobrý nápad!
K mé euforii štěstí a stejně tak jako i ke štěstí Dawn nechybělo nic. Vesele jsem se zatočili párkrát dokola v jejím pokoji a objali jsme Betty, která byla naše mlčící spojenkyně. Samozřejmě nyní spojenkyně předstírající nemohoucnost.
A tak jsme se vlastně dostali na cestu.

Stěží jsem dýchala, když jsem nasedala do kočáru po boku Dawn a o to více, když se Roset začal vzdalovat našemu výhledu.
Odjížděl jsme.
Za neustálého houpání a skřípění kol a nápravy jsme cestovali nekonečné hodiny a dny. Přespávali jsme v hostincích a udržovali se v dobré náladě. Poprvé jsem někam cestovala a byl to neskutečný pocit. O to víc jsem zatajovala dech, že s každým dalším zhoupnutím, zamlaskáním kočích a stálého dusotu koní, jsem se přibližovala blíž ke svobodě s svému bratrovi. Byla jsem volná.