Praha

1.
Koukám se na Tebe a vím, že jsi jediná. Vždy když jsem mimo Tvé lůno, je to jako bych nebyl. Ach, Ty má Praho nádherná, kolik krás ukrýváš! Děkuji Ti, děkuji, jak hluboce jsem Ti zavázán! Den co den Tě obdivuji a kochám se Tvými tvary, vzdávám Ti hold a líbám Tvé betonové srdce. Vždy v noci, když nemohu spát, vplížím se na balkon a počítám Tvá světla. Tvá světla jsou Tvé oči a Tvé oči jsou Tvá světla a proto jsi tak všemohoucí. Máš tisíce očí. Tak zářící a žlutá, a přesto nikdy nemrkají. Vždy když při východu slunce ochuzen o spánek nad tvými krásami rozjímám, vím, že jsi Má Jediná. Ach má Praho, již tolikrát jsem vzdoroval touze vyskočit z balkonu a plavným letem vrhnout se Ti vstříc...

2.
Vzpomínám jak jsem Tě prvně spatřil. Byl jsem ještě tak maličký, že ani slůvko vyslovit jsem neuměl, ale z oken bytu jsem zahlédl Tvé zdi. Na šedých římsách Tvých končetin trůnily vznešené sochy a sbíhaly se do překrásných barokních tvarů. Tvé tepny se hemžily lidmi, všemožnými vehikly, zvířaty, a Tvé oči...tys měla zavřené. Já ale věděl, že nespíš. I přes zavřené okno se ke mně dostávala Tvá neskutečná energie a krása. Mé tělíčko jsi vzala do své schrány a já plakal. Cítil jsem miliony Tvých zdí, Tvých cest a Tvých ulic. Cítil jsem tisíce Tvých bran, oken a střech, a věděl jsem, že ke mně promlouváš. Byl jsem zděšen a šokován Tvým hlasem, ale Tvá síla ve mně zároveň vzbuzovala mocnou radost a euforii. Dodnes Tvůj hlas všude slyším. Když tramvaje dají signál k rozjezdu svým cinkáním, když poryvy větru proplouvají Tvými uličkami, když ke mně doléhá ozvěna Tvých zvuků...vím, že to jsi Ty. Možná to vše není plně Tvou součástí, třeba to jsou jen Tvé doplňky.
Lampy jsou možná jen
pouze Tvé brýle,
tramvaje hračky a
hodiny šperky...
Nejsem si zcela jist, jak to s Tebou je. Snad mi to někdy osvětlíš.

3.
A Ty má Praho, víš, jak trávím svůj volný čas? Jen chůzí po Tobě, přeci. Jednou jsem putoval až z Florence na jedno z míst Tvých nejkrásnějších. Na Petřín. Šel jsem a šel, nohy mě samy nesly. Nechápu, nač lidé potřebují hudbu, když stačí poslouchat Tebe. Stál jsem na Mostu Legií a naslouchal. Křik ptáků, troubení lodí a ten zvláštní šum tramvají vytvářely dohromady překrásnou melodii. Žádný Mozart ani Beethoven, ale to Ty jsi skladatelem největším, matičko má stověžatá.
Došel jsem na Újezd a vydal se nahoru těmi magickými schody, se sochami pomalu scházejícími věkem. Prošel jsem záplavou oranžového listí (byl zrovna listopad milá Praho) a posadil se na dřevěnou lavičku. Listí pršelo jako červenožlutý déšť a polévalo mne a pohlcovalo mne a já paralyzován krásou, setrval jsem v té pozici ještě převelice dlouho. Ano, okamžik to byl vskutku magický, stejně jako všechy podzimní chvíle v Tvém srdci.
Co je ale na tobě nejmagičtější, jsou Tvé noci. Ty znám na Tobě nejdůvěrněji, protože mám možnost si je prožít každý víkend při svých obchůzkách po Tvých hospodách a klubech. Vždy když se lehce opojen ethanolovým nápoji prodírám Tvými kamennými houštinami, sleduji z mostů a vyvýšenin Tvou řeku. Vltavu. Ach jak nádherně se v ní vždy odrážejí všechny Tvé oči a ona je tak mateřsky hladí a kolébá... A šeď domů se v noci náhle mění na něžné pastelové barvy a já jsem nimi pokaždé tak potěšen a ochromen, vzbuzují ve mně naprostou důvěru v Tebe a pocit bezpečí a já vím, že Tě mám.

4.
Ne vždy jsem ale z Tebe má Praho, potěšen. Mnohdy se mi Tvé jádro převelice hnusí. V průběhu posledních let jsem na Tobě čím dál více začal pozorovat jistou afektovanost. Vždy ses chovala přehnaně nadřazeně a jako kdyby jsi byla jen jediné hlavní město v Evropě. Často děláš, jako bys byla středobodem vesmíru a přitom jsi vlastně jen zkrachovalá běhna, co se musí prodávat za mrzký peníz turistům. Kdyby tě někteří tví obyvatelé neustále nepřikrášlovali, neleštili a všelijak nepečovali o tvůj vzhled, už dávno by po tobě neštěkla ani německá výprava. Při procházce tebou si musím věčně dávat pozor abych do něčeho nešlápl, a denně se musím brodit tunou odpadu, když tebou chci projít. Počet fekálií na tvé tváři je neskutečně extrémní, o nedopalcích cigaret a jiných odpadcích už ani nemluvím. Kde jsou ti, kteří se o tebe tak horlivě starají a leští tě před turisty? Když se snaží zavděčit jim, měli by se snažit vyhovět i nám a aspoň čas od času tě trochu poklidit. A vůbec, když jsi tak mocná, proč neuděláš něco s tím, jak se k tobě tví obyvatelé chovají a jak se chovají k sobě samým? Den co den jezdím tvými útrobami a věř mi, není to zrovna nejpříjemnější zážitek. Takzvaní "lidé" se v tobě tlačí, nadávají si a jsou na sebe příšerně hrubí. Víš jak mi je, když se na mě ve vagonech tlačí desítky lidí a řvou a prskají a funí? Ach, Praho, Praho proč jen dopouštíš, aby se v tobě děla taková zvěrstva? Já vím, většina lidí v tobě je jako tisíce bakterií. Rozežírají tě a ničí zevnitř. Vím, že oni jsou tvá nemoc! Nebylo by hezké, kdyby nebyli? Ach jak nádherná by jsi byla bez nich...teprve pak by ses stala skutečně nejkrásnější. Moc tě prosím Praho, zkus počet lidí v tobě nějak zredukovat a snížit aspoň na minimum...Věř mi, že za to bych tě miloval ještě víc než doposud.

5.
Ano má Praho. Miluji Tě a přitom Tě nenávidím. Není tento přístup snad zásadou každého milostného vztahu? Nejsi dokonalá, máš své chyby a mouchy, ale máš také své krásy a přednosti. Umíš být zlá a pochmurná, ale také magická a něžná. Ach matičko stověžatá, nikdy jsem nebyl osamělý. Vždycky jsem měl Tebe.