Hvozd

Hejna vran se vznášela nad neutěšenou krajinou, kde stál uprostřed opadaných lesů kamenný hrad. Tichem podzimního dne se nesly ostré zvuky. O kus dál v lese se totiž smečka psů štvala za svou kořistí. Byla jí žena, sova třicetiletá, a její tři dcery. Tříměsíční Bohdanku měla přivázanou šálem k hrudi. Kojenec nespokojeně vrněl, ale zatím se držel nejlépe. Její matka Radmila táhla za ruku šestiletou Jolanu a vedle ní běžela třináctiletá Běla. Běla byla štíhlá dívka s dlouhými světlými vlasy a očima plaché laně, ve kterých se nyní zračila nesmírná hrůza z jediného škobrtnutí a opoždění. Mladší Jolana namáhavě popadala dech a stále nechápala, co se děje. Křečovitě svírala ruku své matky a na buclatém obličeji měla rozmazanou špínu a zaschlé slzy.
Běžci měli zatím poměrně náskok. Psy bylo jen slyšet, ale jejich zuřivý štěkot se stále přibližoval.
„Dělej,“
Křikla matka na Bělu, která se o krok opozdila a vypadala stále bledší.
Do hodiny padne tma! Co pak? Dožijí se toho vůbec? Jak dlouho ještě vydrží tohle děsivé tempo?!? Radmila zahnala černé myšlenky pryč, jelikož se náhle ocitla po kolena v ledové vodě bažiny, která zmrazila její tempo. Upadla. Malá Bohdanka se dala do křiku, jak její malé tělíčko zahalené chatrným šálem a tenkou košilkou zalila až po bradu studená špinavá voda. Radmila namáhavě vstala a stále se snažila táhnout své děti přes močál, hledajíc pevnější půdu.
Už se smrákalo a na jejich tempu byla znát únava. Psi už jim byli v patách. Běle už se v očích zračila opravdová hrůza! Nikdo ani nevnímal neutuchající zoufalý křik kojence. Od úst všem sípavě stoupala pára, jak se ochladilo. Psi se odhodlaně vrhli do zelené smradlavé vody, některé močál pohltil, zbytek smečky se hnal dál za svou kořistí. Prchající se snažily vylézt ze zrádné mokřiny. Nyní se však bořily po kolena do bláta, až Radmila ztratila obě chatrné boty. Jolana se vlekla o krok vzadu, přestože jí matka držela za ruku. Běla držela krok s matkou.
Psi zlostně funěli, v bahně byli naštěstí pomalejší než ve vodě. Blízkost obětí je poháněla, až tu jeden z nich vyskočil a zakousl se řvoucí Jolaně do lýtka. I ostatní už vyli zlověstně blízko. Radmila předala vak s kojencem Běle, která s ním běžela dál. Pak popadla nahnilou větev a mlátila psa po hlavě. Držel dítě dál! Tloukla psa po hlavě a po tvářích jí tekly slzy bezmocného vzteku. Pes na chvíli povolil, a tak mu vytrhla zmítající se Jolanu. S těžkou dcerou v náručí se spíše plazila než spěchala ustupujícím bahnem pryč. Psí čelisti s klapáním míjely sukni kolem jejích kotníků.
„Mami, tady!“
Běla usazená vysoko v koruně rozvětveného dubu na samé hranici bažiny sledovala matčin zoufalý zápas.
„Musíš mi pomoct s Jolanou, podej jí ruku!“
V rychlosti vytáhly dívenku na strom a Radmila se až nezvykle rychle po dlouhém běhu vyšvihla za ní. Vzteklá smečka byla bezmocná. Psi začali v zuřivosti chňapat po sobě navzájem. Za nějaký čas je to přestalo bavit a uložili se pod stromem.
Radmila přiložila dceři na zraněnou nohu hojivý mech, který oškrabala z kůry stromu, a ovázala ji kusem svých šatů. Pak se natáhla k Běle pro Bohdanku. Na Bělině uslzené tváři se objevilo náhlé zděšení.
„Podej mi Bohdanku, musím ji nakrmit.“
„Ne!“ Výkřik zněl zoufale.
„Dělej, Bělo, dej mi jí!“ Radmila si odhalila ňadro a převzala tichý a podivně ztěžklý balíček. Spatřila bledý a studený obličejík. Nutila dceři prs.
„No tak Bohdanko, no tak, probuď se.“ Nakonec v záchvatu hysterického pláče přivinula mrtvé dítě k sobě.
Celou noc nespala. Strávila jí v podivné apatii, zatímco její dcery spaly. Nepřítomná duchem se v myšlenkách vrátila zpět pamětí:

Radmila měla šťastné dětství, pokud se dětství lidí žijících v této chmurné době dá vůbec nazvat šťastným. Až do svých patnácti žila s rodiči v nevelké rybářské vesničce mezi dvěmi řekami. Jedna řeka byla silná a hluboká a měla zdánlivě klidný proud, druhá byla čirá, divoká bystřina s průzračnou vodou. A právě v této bystřině se v osudný den koupala, schovaná za křovím, aby jí žádný náhodně příchozí vesničan nespatřil. V osudný den, kdy poprvé potkala Heřmana! Libovala si v ledové vodě, tmavě medové vlasy rozhozené po hladině se vlnily jako řasy v mořském proudu.
Prudce se posadila. Někdo jí vyrušil. Ze strany, odkud to nejméně čekala, přijel rytíř na koni. Rychle se vynořila z vody a natáhla se pro šaty odložené na křoví. Nebyly tam. Stál zde jakýsi bezzubý mladík, pokřivenou tváří se smál a s jejím oděvem v náručí spěchal obloukem k rytíři. Ten zastavil svého ryzáka uprostřed bystřiny a zvednul si hledí. Bláznivý mladík prchl s šaty někam za něj a neustále se škodolibě usmíval. Radmila se v náhlém šoku cudně zakryla. To už ale rytíř dojel přímo k ní a strhnul si tmavě zelený plášť z ramen. Radmila byla zkoprnělá a nemohla se hnout jen úkradem pohlédla rytíři do pobavené tváře. Sledovala, jak mu po nose stéká pramének potu. V brnění bylo ve slunečném dni nesmírné horko. Muž jí podal ruku. Než si stačila uvědomit, co se stalo, už seděla na koňském zadku za rytířem.
Odvezl ji na prosluněný lesní palouček. Zde si sundal helmu a odhalil uhlově černé vlasy a strniště stejné barvy. Přilbici hodil mladíkovi, který za ním celou cestu klusal .
„Zmizni!“ zahřímal a poťouchlý sluha odběhl do lesa. Rytíř se představil jako Heřman. Seskočil prkenně z koně. Přivázal ho ke stromu a pak pomohl dolů i Radmile. Vzal jí do náruče a její bělostné tělo se rozzářilo na rozestřeném zeleném plášti jakoby leželo uprostřed louky. Lenní pán Heřman, toho času vdovec, se dlouho nerozmýšlel.
Po prvním milostném zážitku s neznámým rytířem byla Radmila natolik omámená, že se nechala odvézt na jeho hrad. Ten ležel uprostřed nádherných listnatých lesů, zářících svěží zelení a prosycených sluncem. Oddal je kněz v hradní kapli. Rodiče už nikdy neviděla, ale s Heřmanem jí vlastně ani nechyběli. Přijala svůj úděl.
Na jaře příštího roku mu povila Bělu. A v tom pro ní tak velmi šťastném období si poprvé všimla, že něco není v pořádku. Neprožíval s ní prvotní radost a okatě dítě přehlížel, jakoby zde dcerka nebyla, k Radmile se ovšem choval stejně jako předtím. Byla dobře stavěná a mladá, mohla mu dát ještě mnoho synů. Nechápala tedy, proč dceru tak nápadně přehlíží. Asi týden po Bělině narození však přistihla Heřmana, jak mlátí hlavou a zaťatými pěstmi do zdi a mumlá něco jako:
„Syna! Nemám syna! Jak to… SYNA!!!“ Vyděsilo ji to. Vzala ho za předloktí a jemně posadila. Ještě dva týdny potom měl v obličeji nepřítomný výraz.
O tři roky později se narodil Dobroslav. Heřman si syna zamiloval už s jeho prvním výkřikem a málem ho odtrhl od matky ještě jako kojence. O další děti, které přišly potom, o čtyři roky později Jolana a teď nedávno Bohdana, se už nezajímal vůbec, stejně jako o prvorozenou Bělu.
Veškerý svůj čas začal věnovat synovi a upadl do podivné náladovosti a dětinskosti. Hrál si se synem, místo aby vedl panství, hrál si se synem, místo lovu v lesích a hrál si s ním, když měl vyrazit se svými druhy na trestnou výpravu proti loupeživým rytířům. A když mu pak Radmila přišla oznámit, že jeho přátelé čekají, vztekle se vymrštil a vystrkal jí ven z místnosti. „Nevidíš, že nemám čas, nemohla sis vybrat horší chvíli, abys mě vyrušila. Ještě jednou…!“
Uchopil jí surově za vlasy a smýkl s ní dozadu až upadla. Všimla si mrazivého pohledu v očích svého malého synka, v jehož světlých vlasech si vesele pohrávalo sluneční světlo.
Heřman začal zanedbávat své povinnosti a věnoval se jen prazvláštní výchově svého syna. Radmila neměla z takové přemíry péče dobrý pocit, ale na druhou stranu nemůže přece vyčítat otci lásku k synovi. Zdálo se, že jí Dobroslav začíná přehlížet a jako matku jí vůbec neuznává, jakoby neexistovala. Alespoň dcery zůstaly při ní. Za této Heřmanovi „slabomyslnosti“ musela dokonce projednávat sama některé jeho záležitosti s ostatními rytíři, kteří z jednání se ženou nebyli také zrovna nadšení.
Heřman vtloukal svému synovi do hlavy hrozné nesmysly, jistě, naučil ho číst a psát, což bylo chvályhodné, protože Radmila ani její dcery to neuměly. Ale vtloukat malému chlapci do hlavy, jak vekou a neomezenou má moc na svém panství a že s jeho věkem ještě vzroste … A to je jen nepatrná částečka hloupostí, které byly chlapci vštěpovány. Dobroslav byl vychováván k tvrdosti a již ve svém útlém věku uměl zneužívat svou moc, otec ho až nemístně rozmazloval. Na cokoli si vzpomněl, to dostal a jeho otec ho nechal ve všem vyhrávat.
Jednou už Radmile došla trpělivost a když Heřman seděl, zaujat jako vždy pozorováním syna, který zrovna něco opisoval, přistoupila opatrně k němu:
„Heřmane…“
Začala potichu, s ohledem na podrážděnost svého manžela, která v poslední době ještě vzrostla.
„Mluvila jsem včera s bratrem Jakubem o tvých potížích. Říkal, že by tě zase někdy rád viděl. Už ani já nepamatuji, kdy jsi byl naposledy v kapli. Mohl bys tam zajít…“
Heřman mlčky vstal, s kamennou tváří zamířil ke své ženě. Všechny tři dcery stály ve dveřích a pozorovaly, co se bude dít. Starší z nich držela v náručí malou Bohdanku.
„Ven,“ řekl hlasem tak ledovým, až i jeho syn zvědavě pohlédl na matku.
„VEN!!!“ Rozeřval se když nikdo nereagoval.
„A tyhle spratky si vezmi s sebou!!“
V obličeji byl mrtvolně bledý a když se mu zdálo, že se nemají k odchodu dost rychle, uhodil svou ženu do hlavy a nejstarší dceru vykrákal za vlasy. Nejhorší pro Radmilu na tomto potupném vyhnání bylo, když v modrých očích svého syna zahlédla tichý souhlas a uspokojení nad otcovým jednáním. To jí zlomilo… Za běhu vzala od Běly malou Bohdanku a než si plně uvědomila, co se stalo, proběhla s dětmi branou hradu. Za zády jí zazněl naposledy hlas jejího pána:
„Pusťte psy!“

Svítalo a psi, vyhladovělí po včerejší honičce, znovu zuřivě doráželi na strom. Nemůžou tu přeci sedět věčně, tyhle cvičené stvůry to neomrzí, dokud oběť neuštvou! Jolana je na tom špatně. Ztratila spoustu krve, noha jí do rána pořádně opuchla a zjevně ji zachvátila horkost. Běla pak byla vyděšená k smrti a stejně jako sestra čekala, co matka udělá. Radmila pohladila mrtvé tělíčko ve svém náručí. Kdyby se to nestalo už dávno, měla by pocit, že jí právě puklo srdce. „Až seskočím Bělo, podáš mi rychle Jolanu a pokusíme se jim utéct!“
„Ale jak?“
Z Radmilina hrdla vyšel šílený výkřik zoufalství, když házela psům tělíčko svého mrtvého děcka. Využila okamžiku, kdy se o ně psi začali rvát. Popadla Jolanu, která téměř spadla ze stromu, a s Bělou v patách prchaly pryč. Obě dívky byly ještě v šoku. Od psů se ozývaly zvuky rvačky a trhání látky, ty ještě zvyšovaly hrůzu prchajících. Zdálo se, že jim utekly. Zastavily se u stromu, aby si odpočaly, když tu se za nimi ozvalo známé zběsilé chroptění. Radmila byla ale u konce svých sil.
„Mami oheň!“ Jolana ukazovala na kouř za nejbližším kopcem. Vyběhly z lesa, v patách psy. Překonaly kopec a dostaly se k chudé dřevěné osadě. Radmila křičela z posledních sil o pomoc a lidé z vesnice psy ohněm odehnaly.

Radmila ležela na slámě, po levém boku se jí horečně zmítala Jolana, Běla vedle ní tiše oddechovala. Vesničan, který je u sebe nechal na jednu noc, ulehl z druhé strany vedle Radmily. Sotva všichni usnuli, už jí rukama bloudil pod sukní. Vybíral si daň za nocleh. Mastné vlasy měl slepeny do cuckovitých pramenů. Vedle vesničana spala z druhé strany jeho mladá žena a malý synek.
Radmila doteky trpně snášela. Zavřela oči a uvažovala, co bude dál. Chtěla by odejít, někam hodně daleko! Ale kam? Po tvářích jí stékaly slzy beznaděje.