Jeden den ve středověku

Teplé jarní paprsky se bez zaklepání vkrádaly do domů malé vesničky, kde neměly ani koho probuditi, protože všichni obyvatelé vesnice už od prvního zakokrhání kohouta na nohou stáli a pilně pracovali, nebo se na robotu připravovali a posilňovali.
Muži se chystali na pánovic pole vyraziti a až k večeru na něm dříti, aby se ani na svá malá políčka nedostali a o živobití se museli strachovati.
Místní kovář Tovša již od rána pilně kul osm podkov pro mlynářovic koně, kteří měli ten den uraziti pěkný kus cesty do města s vozem naloženým pytli mouky a s na kozlíku usazeným nevrlým čeledínem, který je k větším výkonům bude poháněti, což v jejich silách nebude, ale tím víc jim chtěl aspoň cestu po pěšinách plných ostrých kamínků a leckdy i větších kamenů usnadniti, protože víc než nové, poctivě ukované podkovy by jim nepomohly. Leda, že by někdo kameny z cesty odstranil, ale tomu se tak stalo jen v okolí města, kudy nedávno cestu si zkrátil panovník se svojí družinou, což byla veliká čest. Nevrlost čeledína byla tím větší, čím větší bylo teplo a čím blíž byl k chlazenému pivu v městské krčmě U kulatého bubnu.
Že práci stihne si byl jist, protože po poslední nehodě, kdy na cestě mlynářskému vozu kolo upadlo, když najelo na obzvlášť veliký balvan, se mlynář rozčílil a za velký peníz, ale o to s větší jistotou snížení časových ztrát, tím i rozzuření pekařů kterým obilí vozil a jejich strhnutí peněz z placené částky, čímž tedy k dobrým ziskům, dal kola pevněji upevnit k vozu v kolářské dílně, která byla proslulá stejně tak svou dobře odvedenou prací jako vysokými částkami.
Nechme však kováře kovářem a cesty cestami, pro náš příběh je hlavně důležitý malý dům, přesně vprostřed vesnice, z kterého se zrovna line vůně pečeného chleba a prozpěvování mladé ženy písničky o koních a jezdcích, kterou zaslechla si kohosi předešlý den zpívati, nejspíš družinu královu, co projížděla poli, kam oběd svému muži a rolníkům zanésti byla.
Stihla již podojit krávu, slepicím nasypat zrní, nakrmit prasata a zamést zápraží. Jak je vidět, nepatřila zrovna k nejchudším ženám ve vesnici. Na tehdejší poměry si žila věru slušně.
Poté oblékla se do zástěry, svému muži uvařila teplé jídlo než na robotu se vydá, na rozloučenou hubičku na zarostlé strniště mu dala a dala se do uklízení domu.
Pečlivě zametla síň i jizbu, umyla nádobí a začala vařiti oběd. Ten den neměla čas donésti ho svému choti a tak poslala ho v košíčku po synu krčmáře, který stejně na pole musil. Poté dala se do pečení chleba, při kterém si pobrukovala již řečenou píseň o koních a jezdcích.
Než chléb se jí upekl, vydala se na maličký trh na náměstí koupiti zeleninu a maso na polévku a další suroviny, které jim již docházely. Přitom poklábosila si s učedníkem kovářovým a rychle odbyla starou ženu, co s ní rozebírati chtěla problém malé snášenlivosti jejich slepic, že chleba z pece musí vyndati.
Z důvodu, že náměstí bylo uprostřed vesnice a její dům taktéž, byla doma rychle a chléb se jí nepřipálil.
Božena, tak jest ženino jméno, měla ještě spousty práce. Rychle z nakoupených surovin uvařila chutnou a sytou polévku, chléb již chladnější sundala z okna a dala do komory, nachystaný pro hladové rolníky, co večer s jejím mužem se z roboty vrátí a v jejich příbytku se jako vždy nasytí, aby ráno opět do práce plni sil mohli jíti.
Spokojeně se rozhlédnuvši po světnici popadla plný koš špinavého prádla a ke vzdálené řece se vydala ho vyprati. Procházky k řece měla velice ráda, už jen kvůli krásní přírodě, co kolem byla. Někdy se jí poštěstilo viděti veverku nebo srnku, jak z řeky pije. To pak chvilku počkala, aby ji nevyplašila a až pak k řece sestoupila.
Dneska se jí však nepoštěstilo. Došla k řece, koš odložila na plochý kámen těsně nad hladinou řeky, s chladivým požitkem ponořila ruce do řeky a chvilku si je v osvěžující vodě jen máčela.
Poté uchopila bílou halenu, která od prachu a potu několila hodin strávených v úmorném teple na poli byla a ponořila ji do vody a začala ji o sebe drhnout, aby z ní špínu dostala. Když v tu zaslechla opět pobrukování písně o koních a jezdcích jako předešlý den. Usmála sem to jistě opět jede lovecká družina přes pole na hrad nebo k jinému lesu loviti.
Tu uslyšela těsně u sebe dupot kopyt a tiché dopadnutí něčího těla na udusanou lesní cestu. Na její ruce peroucí halenu dopadl stín.
Otočila se, dlouhé vlasy odhodila si z čela, jak půvabný to čin pro její krásou okouzleného Oldřicha, co zrovna, jak žena předpokládala, kolem po poli jel, když tu spatřil krásnou pannu, jak nad hučící řekou se sklání a v rukách žmoulá kus špinavého hadru, který teď stejně uplaval, když ho žena překvapením do vody upustila, a jeho oblíbenou píseň si nevědomky prozpěvuje. Učarován poslal svoji družinu napřed a sám se kus vrátil k dřevěnému mostu, aby krasavici zezadu překvapil, aby ho nespatřila.
Dojel k ní, seskočiv z koně viděl na ní její překvapení až úlek, nevědíc, co vlastně dělá ji popadl do náruče, na koně ji vysadil a sám za ní hned vyskočil a uháněl s ní ke svému hradu.
Dřív, než se Božena zmohla slova, začal pět na ni ódy, jak svojí krásou ho učarovala na první pohled, jak se do ní zamiloval, že krásnější ženy na světě není, až Božena lépe se na muže podívala a stejně jako v něm zeplál v ní plamínek lásky, že k protestu se vůbec neměla, Oldřichovou ženou se stala, děti, následovníky, mu dala a za kněžnu se prokázati nechala.