Kdo s mečem zachází, mečem schází

Do noci udeřil blesk a téměř záhy zahřmělo. Dveře se se zavrzáním otevřely a oči všech přítomných se upřely na nově příchozího. Jeho vysoká postava byla zahalena černým pláštěm a obličej mu zakrývaly mokré dlouhé černé vlasy. I tak jej ale každý poznal. Nastalo mrazivé ticho.
Neznámý s ledovým výrazem vešel do hostince. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly po celé místnosti. Došel ke stolu v nejodlehlejším koutě, vytáhl meč z pochvy a položil jej na stůl. Teprve pak usedl.
Všechny jeho pohyby byly velmi sebejisté, bylo poznat, že o sobě ani jednou nezapochyboval; a ani k tomu neměl důvod. Vyzařovala z něj zlověstná aura, která ostatní nutila uhýbat mu z cesty; ti zbabělejší k němu obdivně vzhlíželi a klaněli se mu.
Hostinský James Catesby k němu urychleně přikvapil, v očích se mu zračil strach. Spěšně se uklonil.
„U-Uctivě vás u ná-nás ví-vítám, pa-pane Morton. Mo-Mohu vám ně-něčím posloužit?“ zakoktal se.
Cizinec po něm hodil mrazivý pohled a pak se pohrdavě ušklíbl.
„Dones mi to nejlepší víno, co tu máš, i když se ta břečka jistě nedá ani vínem nazvat.“ Hostinský se mu ještě několikrát uklonil, než odešel, ale Roger Morton už mu nevěnoval pozornost. Místo toho několikrát přelétl svým pohledem celý hostinec. Ostatní hosté, kteří na něj stále ještě zírali, svoje zraky raději odvrátili a snažili se nedávat najevo svůj strach. Hovor se v místnosti opět rozproudil.
„Roger Morton? Opravdu je to Roger Morton? TEN Roger Morton?“
„Slyšel jsem, že se pohybuje někde poblíž, ale že přímo tady…“
„Ještěže tu není moje žena…“
„Co myslíte, že tu dělá?“
„Kolik lidí už stihl vyzvat na souboj, za tu dobu, co…“
„Myslíš spíš, kolik lidí už stihl zabít?“
Řeči všech přítomných byly dost hlasité na to, aby je Roger Morton mohl zaslechnout a někoho za ty klepy potrestat. Ale on je nevnímal. Jeho zrak se upíral na krásnou dívku, která s veselým úsměvem roznášela jídlo mezi hosty.
„Tady to máte, pane,“ vyrušil jej hlas hostinského, jenž právě na jeho stůl postavil velký džbán vína a k němu jednu číši.
„Budete si ještě něco přát? Moje žena umí bezesporu ty nejlepší kančí kýty na česneku v celé…“
„Až budu něco chtít, řeknu si o to,“ zarazil ho Roger. „Ale jednu věc bys pro mě udělat mohl – kdo je ta dívka?“ zeptal se náhle a opět se zadíval na děvče, které mu zjevně učarovalo.
„To je moje dcera Anne. Se ženou jsme na ni velmi hrdí. Dělá nám jen samou radost,“ odpověděl hostinský a dmul se pýchou. Pak jakoby se vzpamatoval, vedle koho to vlastně stojí a rychle odešel.
„Tedy Anne…“ zašeptal Roger.

*****

Po pár hodinách už vzrušení z Rogera Mortona viditelně opadlo. Poklidnou atmosféru v hostinci rušil jen zesilující se déšť a občasné zablesknutí. Roger stále seděl u svého stolu v koutě a upíjel z už kolikáté číše vína, ač na něm stále nebyly žádné známky opilosti. Zato šlo poznat jeho podráždění. Anne Catesbyová se na něj za celý večer téměř vůbec nepodívala a když ano, tak jen aby zjistila, jestli něco nepotřebuje. To stejné se rozhodně nedalo říct o dívkách, které si sedaly co nejblíže k Rogerovi, házely po něm významné pohledy a chichotaly se.
Anne byla po celý večer notně nervózní a neustále sledovala dveře. Pokaždé, když udeřil blesk, vystrašeně vykoukla z okna a pak se se smutným výrazem vrátila ke své práci. Roger uměl být trpělivý, ale všechno má své meze. Proto zvednul ruku a mávnutím přivolal Anne k sobě.
„Přejete si, pane?“ zeptala se zdvořile.
„Anne… Krásné jméno,“ řekl Roger a přejel palcem po okraji číše. „Jednou se tak bude jmenovat moje žena…“
„A bude to jistě šťastná žena, ale pokud si nic nepřejete, půjdu se věnovat své práci,“ řekla Anne trpělivým tónem. Otočila se, ale Roger ji surově popadl za paži a přitáhl si její obličej na úroveň toho svého.
„Asi jsme se nepochopili děvenko,“ zasyčel na ni a chladná modř jeho očí ji ledově probodávala.
„Pane, pusťte mě. Zjevně jste toho hodně vypil. Když dovolíte, řeknu někomu, aby vám nachystali pokoj…“ řekla Anne stále tím stejným tónem.
„Můžeš si být jistá, že víno se na mně ani v nejmenším nepodepsalo,“ zuřil dál Roger. „A ke svému budoucímu muži by ses měla chovat zdvořileji.“
„Nezlobte se, pane, ale obávám se, že vás budu muset odmítnout,“ odpověděla Anne se záští.
„Obávám se, že nemáš na výběr,“ řekl Roger s výhružkou v hlase.
Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil sotva dvacetiletý mladík.
„Thomasi,“ vykřikla Anne a rozběhla se mu do náručí.
„Anne,“ zasmál se. „Kolikrát ti mám opakovat, že se o mě pořád nemusíš tolik bát?“
„Můžeš to zkoušet jak dlouho chceš,“ odpověděla mu vesele.
„Thomasi, už ses vrátil!“ ozvalo se zvolání a z kuchyně vyšla paní Ellen Catesbyová.
„Koukám, že tam venku se nejspíš chystá druhá potopa světa,“ pokračovala se smíchem. Thomas rozpustile potřásl hlavou a z jeho dlouhých blonďatých vlasů létaly kapky vody.
„To ano, paní Catesbyová.“
Hostinec opět ožil; Thomas Grey tu mezi všemi byl velmi oblíbený svou vstřícností, svým vtipem a hlavně svým dobrým srdcem. Jeden člověk v místnosti jej ale viděl velmi nerad. Roger Morton. Thomas vycítil něčí nepřátelský pohled a tak se pořádně rozhlédl po místnosti. Jeho zrak se střetl s tím Rogerovým. Chvíli se tak snažili navzájem se probodnout pohledem, ale pak se k Thomasovi přiblížila Anne a on své oči s mnohem větší radostí raději stočil na ni. To ale Rogera vytočilo do nejvyšší možné míry.
Rychle vstal, vzal ze stolu svůj meč a rázným krokem došel k Thomasovi. Prudce jej odstrčil od Anne a udeřil jej.
V tu chvíli už je napjatě pozorovali všichni hosté.
Thomas si bolestně promnul svou rychle rudnoucí tvář a hodil na Rogera ledový pohled.
„Mohu vědět, proč jste mě uhodil, pane?“ zeptal se se záští v hlase.
„Odstupte od ní a radím vám dobře, aby vás už ani nenapadlo se na ni podívat.“
„Pokud tomu tak Anne bude chtít, milerád tomu vyhovím,“ odseknul Thomas.
Roger jej uhodil znovu, tentokrát s takovou silou, že se Thomas zapotácel a upadl na stůl za ním. Okamžitě ale stál opět pevně na nohách a v rukou pevně svíral svůj tasený meč.
„Takové chování si nemohu nechat líbit. Nehodlám dopustit, aby mě někdo takto bezdůvodně urážel,“ řekl Thomas hlasem, ze kterého sršela nenávist. „Vyzýváte mne snad?“
„Tím si buďte jist,“ ušklíbl se Morton.
„V tom případě vám milerád vyhovím.“
„Ne, Thomasi!“ vykřikla Anne a pak raději skryla svůj obličej v dlaních.
Ostří do sebe narazila. Protipohyb, odraz, bodnutí, skok do strany. Thomas pečlivě střídal výpady, aby vyvedl Mortona z míry. Ale nestačilo to. Morton ovládal svoje umění dokonale, navíc byl silnější a jistější. Thomasovi bylo jasné, že jestli nepřijde na to, jak protivníka odrazit, ošklivě se mu to vymstí.
Morton si byl jist svým vítězstvím. Kolikrát už stál v takovém souboji? Tenhle hloupý mladíček bude jen další na jeho seznamu…
„To je všechno, co dovedeš?“ zasmál se Roger Thomasovi do tváře a zasadil mu ránu do paže. Košile se zbarvila krví. „Čekal bych toho od tebe víc…“
Najednou se Thomas vrhl do strany. Jeho ostří sklouzlo po Mortonově černé kožené rukavici a prudkým pohybem ho donutil povolit sevření.
Meč odlétl dozadu. Thomas toho využil a zasáhl Mortona přímo do srdce.
Mortonovi se z úst vyvalila krev. Smrtelně zachroptěl a sesunul se po ostří na zem. Pak Roger Morton naposledy vydechnul.
„Je… mrtvý?“ odvážil se zeptat jeden z přihlížejících.
„Ano… Tak dlouho ve svých rukou třímal meč. Krev tolika nevinných ulpěla na jeho rukách. Nikdo nedokázal s mečem zacházet lépe než on, nikdo v království se mu nevyrovnal. A teď… už nikdy nezabije…“
Ráno celé království obletěla zpráva, jež mnohé potěšila a mnohé zarmoutila.
Roger Morton je mrtev.