Hrad

Příběh se stal, je tomu už dávno. Všechno už čas zakryl sníh, podzimním listím, spousty válek, plačících dívek, změnila se jména, jen lidé se svými podobnými povahami zůstávají.
Mohutný hrad, odolávající náporům větrných bouří i válek bohů, zůstal stát i ve dvacátém prvním století. Neopravený s polorozpadlými mohutnými zdmi, stále stojí. On by mohl vyprávět, co všechno se před jeho stařičkými zdmi odehrálo. Kolik milostných avantýr, opravdových válek, kolik mu před očima zemřelo lidí a také kolik se jich narodilo. Tolik válek co tento stařičký hrad pamatuje, radostí, štěstí, nářku, pýchy, závisti, nenávistí a hlavně lásky. On ale mlčí a dál si urovnává vše co se před jeho zdmi děje, hledí, jak svět prochází stoletími a mění se. Rád by aby byl zase obklopen slávou, jako před téměř už tři-sta lety. Od té doby jenom chátrá. Poslední pán, který ho s takovou pýchou opravoval, byl zavražděn. Na jeho nové oblečení nejsou peníze, jak zaslechne od různých poutníků.
Jeho silná osobnost si je jistá, že jeho pozůstatky zde vydrží ještě nejmíň tisíc let. Ovšem, to ještě neví, že v této moderní době mužíčci nejvyššího postavení přemýšlejí o jeho zániku.
Hradní věž tyčící nad stromy, jediná zůstává nedotčena přírodním pohromám i různým výkyvům, které tento hrad přemohly.

Věž, ve které byla držena nejedna princezna. Ze které bylo spácháno několik sebevražedných vražd.
Vyhozeno pár novorozeňat.
Krutá to byla doba.
Kruté byly mravy.
Lidé se z ničím nepárali,
zákony povolovali useknout hlavy.
Loupežníci loupily i kradli,
mnozí za peníze byli schopni vraždit.
Soucit se skrýval v hlubokém nitru,
v bezpečí nevěřil nikdo,
každý se utápěl ve vlastním žalu.

Většina mužů toužící po slávě
a ženy poddávající mužově vládě.

Údolí zaplavila vlna slz,
rod po přeslici vymřel
a nikde žádných vlídných slov.
Protivník nedává smutku šanci,
musí se bojovat dál.
Zármutek po chápající slečně rychle opadá,
vzpomínka na ni jako růže v zahradě ovadá.
Nenarozený mladý princ nespatřil kulatý svět.
On schován v lůnu matky,
zavražděn s ní a zapomenut v krutém boji.

Jeho bratr ohání se čile mečem,
ráně jeho téměř nikdo neuteče.
On netouží po slávě či moci, to touha pomsty drží ho na bojišti. Nekouká napravo nalevo též ne, dívá se dopředu a v krvi spousta kuráže. Stačí jedna přesná rána a země zas je do smutku zahalena.

Protivník vyhrál první a poslední válečnou seč,
rod stejně jako přeslici ztratil svůj meč.