isabella - 16. Isabello, smím?

Ani jsem nedokázala dýchat. Mohla jsem jen hypnotizovaně hledět do jeho očí, než jsem si uvědomila, že mnou Dawn třese.
„Bello, prosím.“
„Jsem…v pořádku. Myslím.“ Hlesla jsem a neschopna dalšího slova jsem pocítila mrazení. Temné a zlověstné, takové, které říká, že budoucnost je nejistá a my nevíme, co na nás čeká dál.
„Odpusťte, nechtěl jsem vás tak rozrušit.“ Řekl omluvně a jeho tón byl naléhavý a velmi prosebný.
Jen jsem přikývla aby pokračoval a on to velmi neochotně učinil. Musel nám říci o všem, co má drahá tetička chystala.
„Já jen nechápu, jak může něco takového udělat. Isabella má přeci možnost si vybrat sama, vždyť je plnoletá.“
Edward sklopil hlavu a jen nerad pokračoval.
„Ano, to ano,“ připustil. „Jenže je to poněkud sporné.“ Dodal. „Totiž, je tu něco, co by mohlo být poněkud…komplikující.“
„A to?“ vydechli svorně všichni v místnosti.
Znovu se zadíval na mne, ale já mu nedokázala čelit. Cítila jsem zdrcující tíhu na prsou, něco uvnitř mě zoufale křičelo, ale já nedokázala nic, než jen poslouchat.
„Váš dědeček si přál, aby Rosetské panství vždy získávali mužští potomci, jako je zvykem. A pakliže by se vyskytla okolnost, kdy by vlastníkem byla žena, musela by být vdaná, řekněme…že přání bylo, aby se vlastník Rosetu dokázal o své panství postarat a byl mu přínosem.“
„Pořád nechápu kam tím míříš,“ odvětil Robert.
Musel zavřít oči, aby dokázal doříci celou větu. „Austenie odkázala Rosetské panství Isabelle.“
Následkem takovéhoto oznámení byl upřímný šok u všech přítomných. Mé zaražené mlčení, Robertovo sevření opěradla, Jamesův lesk v očích, když pochopil a Dawnino zděšení.
„To ne…“ vydechla jsem až já. „Nemůžu uvěřit, že by.“
James zavrčel a zuřivě svíral pěsti, až mu klouby zbělely. „Ona to nikdy neměla v úmyslu, že ne? Jen jí za někoho „provdá“ a pak jí zničí, je to tak?“
Edward přikývl.
„Nemyslím, že by to byl lichotivý sňatek.“
„Roset jí nikdy neodkáže.“
„Mohu přeci odmítnout.“ Pípla jsem, všichni se na mne podívali, jako kdybych byla nějaký duch, zapomněli v tom šoku na mou přítomnost.
„Jde o to, že Rosetské panství odmítnout nelze. Váš dědeček stanovil svá pravidla jasně.“
Jak smutná byla ta slova.
Můj drahý dědeček, želel to dobře. Kdyby jen tušil, k čemu to Austenie využije.
Zděšeně jsem vstala ze židle, nedokázala jsem déle setrvat na jednom místě.
„Bello,“ okamžitě byl u mne James, ale já jsem se mu vyhnula a naznačila mu, aby mne nechal být. Musela jsem na vzduch.
„Je mi to líto,“ slyšela jsem Edwarda jak za mnou šeptá. Cítila jsem jeho pohled, ale potřebovala jsem být jinde.
Pryč.
Nemyslela jsem to zle a doufala jsem, že mě pochopí.

Nevím, jak dlouho jsem mohla být venku, jen tak se potulovat parkem a úspěšně se vyhýbat jakémukoliv lidskému kontaktu. Nevěděla jsem, jestli mě hledali a nebo nařídili všem, aby mi šli z cesty.
Nepotkala jsem nikoho a slunce začínalo slábnout. Blížil se večer.
Smutně jsem se zastavila u lavičky, která stála na pomezí lesa a výhledu na dům. Bylo to dost daleko a blízko zároveň.
Skryta ve stromech a přitom blízko pěšině jsem opřela hlavu o strom a jako už tolikrát toho dne jsem si přála jen se rozplynout. Ale mohla jsem snad?
Vyrušilo mne až opatrné odkašlání a skřípot malých, drobných kamínků, když se někdo zastavil u mé skrýše.
Otevřela jsem oči a podívala se vzhůru.
Musel vidět, že se mé oči údivem rozšířili a kdyby to bylo možné, přísahala bych, že nechybělo málo, aby slyšel tep mého srdce. Divoce se rozbušilo.
Byl tak blízko a já jej tolik milovala, ale mlčela jsem a odpověděla mu jen chabým, bolestným úsměvem. Nepramenil ze zpráv, které přinesl, ale z mučivého vědomí, že mu nemohu být blíž.
Znovu si odkašlal. „Slečno Isabello, já..“ sklonil hlavu.
Vyčkávala jsem, tolik se bojíc toho, co mi jen poví.
„Pane Wrighte,“ pokusila jsem se začít, ale přerušil mě svým pohledem. Byl tolik intenzivní a naléhavý. Měla jsem na chvíli podivný dojem že by snad…
„Musím Vám říci, že je mi velmi líto, jak jsem Vás zarmoutil. Snažil jsem se pro Vás udělat vše, co jsem mohl, ale nepomohl jsem. Vím, že mi nikdy nebudete moci odpustit, ale Isabello, ještě není pozdě.“
„Jak to můžete říct?“ zalapala jsem po dechu a ani jsem si nevšimla, kdy jsem vstala a přešla k němu blíž. Vábilo mě to k němu a táhlo, jako bychom si byli souzení.
„Zachránil jste mne a pak znovu a znovu. Já…jsem Vám vděčná. Nikdy to nebudu moci oplatit. Jsem vaší dlužnicí.“ Topila jsem se v jeho pohledu, dokud mne nepřerušil.
Celý zbledl a jeho rysy se jevily strhané a zmučené.
„To už neříkejte, prosím Vás. To není pravda, Vy nevíte…jste tolik dobrá, Isabello, já…to ne.“ Udělal několik kroků zpět, což mne značně vyděsilo.
Jen když jsem byla s ním, cítila jsem takové bezpečí a on se nyní vzdaloval. Vyděsilo mě to a v tu chvíli mi musel z obličeje vyčíst strach. Snad proto odstoupil ještě víc.
„Odpusťte..“ zašeptal přerývavě.
Nedovolila jsem mu odejít, ani nevím, jak jsem to dokázala.
„Zůstaňte u mne, prosím.“ Zašeptala jsem i já.
Zarazil se uprostřed pohybu a já jasně viděla, jak musí zatnout čelist, aby se přemohl. Musel se velmi obětovat, aby tu se mnou byl.
Najednou jsem pocítila nevysvětlitelnou beznaděj.
Edward mě nikdy nebude milovat, snažil se jen oplatit laskavost mému bratru a Robertovi. Tohle bolelo ještě více, než zprávy, které mi přinesl.
Pocítila jsem závrať, ale najednou byl u mne a svíral mne v náručí.
„Isabello, není Vám dobře? Mám Vás odvést do domu?“ naléhal, musel mít starost o tu ubohou Isabellu.
„Ne, chci zůstat tady.“ Zaprosila jsem a na chvíli mu spočinula hlavou na rameni. Cítila jsem jeho dech ve vlasech, nikdy jsem nemohla být šťastnější a smutná zároveň.
Moje srdce bilo jako splašené a vědělo, že už nikdy nebude mít jinou příležitost než tuto jedinou.
Starostlivě mne dovedl zpět k lavičce. Posadil se u mne a starostlivě se mi díval do tváře, i když jsem klopila obličej. Svíral nadále moje chladné ruce a já děkovala bohu, že má se mnou alespoň soucit. Co bych udělala, kdyby jen tak odešel, jsem nevěděla.
Najednou sevřel mé ruce pevněji a já k němu instinktivně vzhlédla.
Nedokázala jsem rozpoznat jeho výraz, byl tolik zvláštní. Horoucí a přitom plachý, rezervovaný, ale tolik intenzivní, jako kdyby pro něho neexistovala jiná chvíle než tato. Záleželo mu na příští chvíli ať už se mělo stát cokoliv.
„Isabello,“ pokusil se začít.
„Vím, že jsem byl špatným ochráncem, že jsem Vám nedokázal pomoci a ani zmírnit Austeniinu zášť, ale slibuji Vám, při všem co je mi tak drahé, udělám vše proto, abyste byla svobodná.
Já,…Vím, že to nemohu odčinit a že je to bláhové, ale je tu ještě naděje.“ Stiskl znovu pevně mé ruce ve svých a jeho oči zahořely zvláštním leskem.
„Nikdy bych nemohl odčinit svou chybu, ale když dovolíte,… když budete souhlasit..mohu Vám naposledy pomoci. Isabello,“ poklekl před lavičkou, stále svírajíc mé ruce.
„Vím, že se vám nikdy nevyrovnám, Isabello, ale mohu pro Vás udělat ještě poslední věc. Pomohu Vám z Rosetských okovů.
Vezměte si mne Bello. Nebudu od Vás ničeho žádat, jen Vám pomohu získat svobodu a vše, co si zasloužíte. Propustím Vás až bude po všem, nikdo Vám již nikdy neublíží a budete mít vše, co Vám právem náleží.“
Mé srdce se v tom okamžiku zastavilo úplně.
„Edwarde..“
„Pochopím, když odmítnete. Ale budete-li souhlasit, udělám pro Vás vše, co bude v mých silách. Dokud budu živ.“ Slíbil.
Jeho slova byla sladká jako med a řezavá jako ostří dýky. Hladila a laskala a zároveň způsobila tu nejmučivější ránu.
Tolik jsem ho milovala a on mne nikoliv.
„Edwarde,“ zašeptala jsem a neubránila se slzám .Byla jsem tak šťastná, i když jsem věděla, že mne to zničí. Ta naděje, jen na okamžik, sobecká náklonnost, vědomí, že na několik chvil mu budu moci patřit, i když by toho on nikdy nezneužil. Dal by mi svobodu hned, jak by Austenie ztratila svou kontrolu…
„Tohle nemohu, to nesmíte udělat, Edwarde. Toto je Váš život, nesmím Vám jej sebrat.“ Cítila jsem slzy, které se mi řinuly po tvářích.
Cítila jsem, jak mne sevřel do náruče a zašeptal do vlasů. „Ochráním Vás, dokud toho budu schopen.“
A byl to slib.
„Isabello, smím?“
„Ano,“ zlomil se mi hlas a mé vědomí, když jsem mu spočinula v náručí.