Vsetín

Starý svět už pominul a začal nový, tolik protěžovaný byrokratickými krysami. Co je staré už není módní. Literární díla? Ať se jimi zabývají potrhlí archiváři, my máme ta svá, otevírající okno světlé budoucnosti. Obrazy? Ty jsou dobré na převod peněz do středů pokojů bohatých magnátů, jsou výkřikem „Já na to mám!“, vraženým přímo nad pohovku za šestimístnou cifru.
Každý den se učíme: „Pouč se z minulosti!“ Tahle věta je ale jen prázdným mottem, omílaným tolikrát dokola, že už ztratilo svůj význam.
Vymítáme přírodu, ve které se rodilo lidstvo, jako zlého démona – vždyť pouze ona nás může ohrozit. Jsme natolik domýšliví, že než abychom s vyšší silou spolupracovali, zbrojíme proti ní a vyhlašujeme jí válku, kterou nikdy nevyhrajeme.
Stavíme obrovská města s novými budovami, až se sama příroda začíná stávat ohroženým druhem. Je už jen málo nedotčených míst, na kterých není stopa lidského tvoření.
Ach, povzdechněme si melancholicky. Jak je příroda krásná..pojďme napsat líčení o paloučku, kde to voní čerstvým mechem, a svěží vítr nás hladí po tváři. Kde déšť není pouhou sraženou parou, ale slzami skrápějícími něžná stébélka trávy...

KAŠLU vám na ta pozlátka přírody, nad kterou se pravidelně rozplýváte v nedělních pořadech, zatímco za zády vám padá poslední strom deštného pralesa. Jděte do háje s vašimi lyrickými líčeními lesní studánky, psanými v pohodlném křesle bytu 2+1 v šedém panelákovém bloku.
Já jsem dítě města. Budu psát o tom, co nejvíc miluji – tajemná zákoutí, šedé zídky, prázdné lavičky, vlaky. Jdu s dobou, kráčím pomalu a obezřetně, ale kráčím. A můj lid, cítící dech města, jde se mnou.

Město žije, tluče mu srdce, je to bytost stejně jako vy, nebo já. Má své nálady - ten kdo ho zná, už je vycítí. Jsou města zlá i hodná, škodolibá, šťastná, depresivní. Mění se každým dnem, každým lidským slovem, krokem. Utváří lid a my na oplátku utváříme jej, je to vzájemná interakce, která nikdy neskončí. Město je náš život a my jsme život jeho, jedno nemůže být bez druhého. Město bez lidí by zpustlo a lidé bez města? Ti také.
Dost metaforám, hodím hip hop do uší a začnu se jen tak toulat. Nejlepší je to na podzim, kdy se na ulici válí spousta spadaného listí, které je občas zvířeno ostrým větrem, slunce ještě občas zazáří, ale dává už všemu najevo, že jeho vznešenost se za chvíli stáhne na bůhvíjak dlouhou dobu do ústraní. Kdyby město umělo psát, v těch chvílích by psalo básně. Takhle to ale bohužel zbývá na nás, zasněných básnících. Domy se smutně usmívají a zdraví mě, když jdu kolem. Už mě znají, vídají mě často, často chodím ze školy oklikou abych si mohla užít bledé zdi, jejichž stíny korespondují s mým srdcem. Ráda bych je vyfotila, ale probůh, takových fotek už bylo. Míjím oprýskaný roh a vydávám se na nádraží, ovšem ne rovně s proudem lidí spěchajících domů, ale průchodem, který je nepsaným místečkem pro kuřáky a různá podivná individua. Tam by se ale našlo osudů! Jediný básník by měl vystaráno na několik životů, kdyby je měl popsat.Opírají se o šedou zeď a pokuřují, občas o ni típnou cigaretu. Nelíbí se jí to, ale už si zvykla, stejně jako si zvykla na děti čmárající na ni svou identitu a bezdomovce, kteří u ní hledají ochranu, když je vyhodí z čekárny. Ta zeď, ta by mohla vyprávět, protože vyslechla už nejen hodně dialogů, ale i hodně světových jazyků. Občas uslyší španělštinu, ruštinu, nebo nějaký jazyk, který ani nepozná. To se pak jen diví – kde se berou cizinci v tak malém městě, jako je Vsetín? Opřu se o ní, zapálím si cigaretu, a divím se s ní. Nekouřím a tak ji nechám hořet, cigareta jen planě doutná, dým splývá se zdí, a já se o ni opřu zády, je chladivá za letních dnů, teplá za zimních, hrubá na dotek jako moje duše..pojedu dlaní po jednotlivých čmáranicích, zapamatuju si ten dotyk, abych měla jistotu, že se mi o něm dnes bude zdát.
Stmívá se, je čas jít dál, pokročit o pár kroků na modré, tagem počmárané stanoviště číslo tři – inu,musím jet domů, na Vsetíně žiju, v Ústí bydlím.Opět je tu prázdno. Rozvalím se na širokou lavičku a přímo přes cestu je nádraží, a po levé ruce? Nic..zeje tam černá díra. Vraťme se do dob, kdy tam stál pavlačák. Chci se tam vrátit. Vždy jsem seděla na tomhle místě a naproti jezdily vlaky, zleva se ozýval řev. Vlaky a řev. Vlaky, řev. A tak pořád dokola. Slunce zapadalo a osvětlovalo pavlačák jako impozantní budovu hodnou obdivu a zapsání do sedmi divů světa. Bavila jsem se pocitem, který ve mně vyvolával. Před domem si hrály malé děti mezi odpadky, střepy a rozbitými lahvemi, kousek za nimi šly tři romské dívky zpívající trojhlasnou píseň, nad kterou závistí zmlkli i ptáci, byla tak upřímná a plná citu, že i ten nejignorantnější člověk se pozastavil nad její čistotou. Z horních pater se ozvaly mocné beaty, a do nich rychlý rap. S tím vším se ozývaly neustálé výkřiky v jazyku, kterému nerozumím. Emoce, kterou to celé ve mně vyvolávalo, byla hluboká a hořce sladká. V tuhle dobu jsem domů jezdila často, a tak jak dny ubíhaly, to, co to ve mně probouzelo,jsem jen s úsměvem hodnotila.
Smích mě přešel, když se pavlačák boural. Jejich pavlačák. Můj pavlačák! Jen s málo lidmi jsem se shodla na tom, že by tam měl zůstat. Ná nás to ale nezáleželo a co mělo přijít, přišlo.
Sedávám stále na té samé lávce, a už neslyším romské písně. Zbývají mi tedy jen ty vlaky.
Moc se u nich nezdržím, jsou dost omílaným literárním tématem, a to, co bych o nich chtěla napsat, už dávno napsali jiní a líp. Vlaky přijíždějí pomalované soustavnými barevnými graffiti, a s nimi přicházejí otázky. Vlaky kvičí, když brzdí, jako prase před porážkou, je to strašný zvuk a ony jsou moc, moc obrovitánsky dlouhé, končí až někde na druhé straně zeměkoule a z perónu se ozve hlas :“Halo, halo, přijel vlak z Horního Lidče, Valašského Meziříčí, Velkých Karlovic,“ to je jedno,co hlásí, ale ten hlas je vždycky chraptivý. Je strašně chraptivý a jde mu špatně rozumět a do toho se zatáhne obloha a začne celá brečet na vlak. Odolné graffiti se jen tak nenechají smýt, za to mě se začíná rozmazávat řasenka a nevím jestli je to tím vlhkem, nebo tou melancholií. Ono se už pomalu stmívá, a tak na nádraží zapli světla, která jim ale častou poblikávají, až zcela zhasnou. Je lepší, když spí, protože když fungují, strašně podivně bzučí, všimli jste si toho někdy? Bzučí, a ty vibrace mají takovou sílu, že se jejich chladné spáry zatínají až do morku kostí a to bych si vyprosila, to není jen můj názor, shodla jsem se na tom s více lidmi.
Za chvíli přijíždí autobus, který však na majestátnost, vznešenost a hlubokost vlaku nikdy nedosáhne, je jako dobrácký děda oproti mladíkovi nabitému vášněmi. Nasedám do něj a rovnou k oknu, opět strčím sluchátka do uší a za pomalého beatu odjíždím z města a loučím se, aspoň pro dnešek, s jeho polibky, vymamuji se z jeho objetí jako neposlušné dítě a mizím v dálce.
Škoda, že máme tak malý rozsah..sotva jsem začala, musím končit, popsala jsem jen tu cestu domů a na magické Trávníky, Rybníky a Rokytnici už nezbylo místo. Snad příště.