Isabella - 18. Beautiful day

Nikdy bych nevěřila, kolik druhů látek, doplňků stuh a krajek může ochotný a výdělku chtivý prodavač najednou nakupit. A pro Dawn a její úsměv nebylo nic překážkou.
V každém obchodě, kam jsme jen přišly se nás ochotně ujali a nabízeli nám své vybrané zboží.
Mohla jsem jen děkovat za to, že mám přítelkyni, která se v tom všem vyzná a snadno prokoukne obchodní klam a vábení. Ačkoliv, co se týkalo jejího zájmu o mojí „novou“ abych upřesnila –zcela novou – garderobu, z toho jsem byla na rozpacích.
Nikdy jsem neměla příležitost oblékat se do tolika krásných šatů a už obec se mi nikdy nesnilo, že bych je mohla vlastnit, ale jak se zdálo, když má člověk peníze, nic nebyl problém.
A tak jsem se stala jakousi loutkou, pro nadšení mé přítelkyně a trpělivě si zkoušela vše, co mi nabízela a následně s hrůzou přihlížela k zvětšujícímu se obsahu svých věcí.
Dawn se pustila přímo zuřivě do vybírání všeho, co bych mohla potřebovat v nadcházejících dnech před svatbou a také po ní.
Neměla jsme žádné věno, alespoň co jsem mohla přepokládat, protože tetička by mi takovou laskavost asi hned tak neprokázala a bratr musel myslet na sebe. Ačkoliv byl tolik dobrotivý.
A to, co najednou začali skládat jako úhledné balíčky do kočárů a zvětšovalo moji hodnotu jako budoucí manželky mě začínalo právem děsit.
„Bello?“ oslovila mě něžně Dawn, když jsme se po obědě vypravily k řece a tentokrát jsme samy korzovaly nedaleko parku a společně tak rozprávěly. Bylo v tom zase to něžné přátelství, které mezi námi bylo, ničím nerušené a důvěrné.
„Ano?“ odpověděla jsem a zavěšená do jejího rámě jsem se snivě zakoukala na druhou stranu řeky. Byl krásný den, tolik bláznivý, ale krásný.
„Jako tvá přítelkyně ti musím říct, že ti velmi závidím.“ Řekla s doznáním a když si všimla mého nechápavého výrazu, lehce se začervenala a sklopila hlavu.
„Edward Wright je velmi dobrý člověk a budete spolu šťastni. Tvůj bratr má z toho velkou radost a my přirozeně též. Nikdo z nás netušil, jaké city k sobě navzájem chováte. Nikdy jsi mi nic ani slůvkem nenaznačila, nemáš mne snad ráda?“ zeptala se ke konci velmi váhavě.
Úlekem jsem téměř zapomněla dýchat, jak ji toto mohlo jen napadnout?
Mým tělem proběhlo zděšení. „Dawn, to víš že mám!“ vysoukala jsem ze sebe nevěřícně. „Jak jsi mohla kdy pochybovat? Jsi jediná přítelkyně kterou mám.“
„A přesto,“ řekla téměř prosebně, „někdy mám pocit, že mi neříkáš vše. Jako kdybys něco z každého slova ukrývala a nedovolila nám se přiblížit. Cožpak nemáš radost? Z toho všeho?“ a ukázala volnou rukou kolem sebe.
„Dawn,“ vydechla jsem volně. „To víš že mám, ale je toho tolik….“
„Odpusť mi,“ vyhrkla okamžitě. „Nechala jsem se zaslepit. Tolik se raduji z toho, že se budeš vdávat, že budeš mít rodinu. Jen nechápu proč se z toho tak málo raduješ ty. Je to kvůli Austenii? Nebo…nebo tě Edward požádal jen aby vyřešil celý spor? Ty..ty ho nemáš ráda?“
„Tak to není,“ pokusila jsem se vyhnout tomuto tématu.
„Bello, tak máš ho ráda?“ nenechala se odbít a bylo na ní vidět, jak moc je zneklidněná. A tak jsem řekla to jediné, co jí dokázalo uklidnit.
„Znamená pro mne tolik, že kdybych ho někdy ztratila, už nikdy bych nedokázala znovu dýchat.“
Dawn několik okamžiků mlčela a upřeně mě pozorovala a pak se usmála s takovou něhou a objala mne, že jsem na okamžik zapomněla na ošemetné hrany našeho hovoru.
„Pak je vše v pořádku, chvíli jsem se bála, že bys ho snad..ale ne. A jsi blázínek, pokud si myslíš, že by tě opustil. On tě má upřímně rád.“
„Samozřejmě Dawn,“ zamumlala jsem a pokračovaly jsme dál naší procházkou po promenádě. Stále tichým hlasem hovoříc o všem, co je potřeba zařídit a obstarat.

Poprvé jsem si ho všimla, když jsem vzhlédla a podívala se přes jezírko. Už jsme nebyly u řeky, ale přešly jsme do rozlehlého parku, kde dlážděné chodníky a lavičky lákaly k posezení. Kde gentlemani smekali své klobouky a dámy odpovídaly zvonivým, ale ne vyzývavým hlasem. Kde panoval čilý společenský ruch.
Stále jsme byly do sebe zavěšené a tak možná díky tomu se mi nepodlomila kolena. Věděla jsem, že tahle chvíle přijde, ale díky hovoru jsem na ni docela zapomněla.
Edward..
Na okamžik vycítil můj pohled a vzhlédl ve stejnou chvíli, abychom se navzájem poznali. I on vypadal poněkud na rozpacích.
Okamžitě jsem se odvrátila a snažila se uklidnit své srdce, které bušením hrozilo rozbortit mé tělo. Dawn zatím nic netušila, nevěděla, že na druhé straně se nachází James a Edward a spolu s nimi…ach ano, všimla jsem si jich jistě… Robert, její bratr a s ním i jeho snoubenka Hester.
Pevně jsem ji sevřela ruku a když se zadívala poněkud zaraženě, nemohla jsem neudržet úsměv.
„Dawn,“ bylo to jediné, co jsem stačila říci, než k nám celá tato společnost stačila dojít. A pak už jsme byli všichni svědky shledání a představování.
Hester byla velmi sympatická a příjemná. Robert vedle ní jen zářil nadšením a panovala mezi nimi dokonalá souhra. Byla o něco mladší než jej snoubenec, ale když byli spolu, nikdo nedokázal říci, že by to v budoucnu mohlo být špatné. Zkrátka k sobě patřili.
Byla trochu menší postavy, ale její pohybování bylo přirozené a nenucené. Nebyla nijak vyzývavě krásná a pár zavilých a krásou posedlých lidí by jí mohli vytknou tu a tam nějaký obličejový nesoulad, ale byla přesto plná energie a radosti.
Měla sametové medové vlasy, které nyní na jarních paprscích vydávali jemnou záři, všichni jsme byli tak trochu v pokušení se jich dotknout.
Ale největší překvapení bylo, když jsem byla představena nejen jako Jamesova sestra, ale také jako Edwardova snoubenka. On sám byl tím, kdo to první vyslovil a na chvíli se i mne chopila vzletná nálada, když jsem slyšela ta slova. Jak krásně od něho zněla a když se na mne znovu podíval, chvíli jsem si namlouvala, že v tom pohledu byla stejná něha, jakou obvykle k sově snoubenci mají. Jak krásný sen to byl.
Ale proč bych nemohla snít alespoň na jediný den?
Zadívala jsem se do slunce a pak na jeho odlesky na hladině. Dawn měla pravdu, schovávám své pocity uvnitř sebe a není to vinou jen Austenie. Jen nedokážu uvěřit, že by to byla pravda. Mám ale prožít takhle celý svůj život? Mám se bát?
Zvedla jsem hlavu ke svým přátelům a viděla jejich štěstí…Hester a Roberta, James a Dawn, i když o tom nechtěli ani slyšet. A nakonec..dívala jsem se na Edwarda a došlo mi, že i kdyby ten sen měl skončit tak brzy. Mohu být na chvíli šťastná i já. Tohle bude bolet jen mne, nikdy se to nedozví a až přijde čas, řekl že mne „propustí“ z tohoto sňatku, jestli se to kdy stane, dojde-li k tomu až snad jednou Austenie nebude stát proti nám, pak to bude jen má vnitřní bolest. Dokážu ji uzamknut stejně jako vše ostatní.
„Půjdeme?“ zeptal se mne můj snoubenec s úsměvem. Přikývla jsem a opětovala jeho úsměv.
Ať se v budoucnu stane cokoliv, užiji si své chvíle s ním a i když mu nikdy nevyjevím nic ze svých citů, budu mu na blízku .Alespoň několik týdnů, či budu-li mít štěstí i měsíců.

„Rád vidím, na vaší tváři znovu úsměv.“ Řekl, když jsme trochu zaostali za ostatními a volným krokem jsme spolu kráčeli parkem. Dost obklopeni lidmi, abych nepotřebovala doprovod a dost daleko uším, které by mohly naše hovory zaznamenat.
„Je přeci krásný den, jaro, tohle roční období mám velmi ráda.“
Nevím ani jak, ale netrvalo dlouho a přistihla jsem se, jak uvolněně hovořím o mém životě na Rosetu, o tom jaké to bylo, když jsem nepočítala službu Austenii, nebo sestřenkám. Bylo tam přeci stále dost kratochvílí. A pak o svém dětství o vzpomínkách ,které se mi sami vybavovali.
Edward celou dobu poslouchal a občas se na něco zeptal, ale povzbuzoval mne ve vyprávění. Až jsme zůstali zcela vzadu za ostatními a protože už bylo déle po poledni, na chvíli jsme se zastavili na občerstvení.
Nyní mi zase vyprávěl o svém životě on, o akademii, o tom jak poznal mého bratra a o jejich tajných kouscích ,které vyváděli. Zmínil se i o své rodině a o sídle kde žijí.
Nakonec tohoto vyprávění, ze kterého jsem cítila nevím proč hrůzu, se nakonec zeptal.
„Bylo by mi velkým potěšením, kdybyste přijala mé pozvání na naše panství. Vím, že má žádost o vaši ruku byla uspěchaná a také nevhodná vůči situaci, v níž se nacházíte, ale jako budoucí paní Wrightové vám vždy bude prokazována úcta. Isabello, vyslyšíte mé přání?“
Ani se nemusel ptát, když jsem byla s ním, tak blízko, udělala bych cokoliv, abych ho i já mohla potěšit. I když setkání s jeho rodinou, s tou noblesní rodinou, bude jistě těžké.
„Vím, že jsem jen chabou náhradou za to, co ztratíte,“ řekla jsem pomalu, „nemusíte mne o to žádat. Splním jakékoliv vaše přání.“
Má slova způsobila, že na okamžik uchopil mé ruce do svých, tak jako tenkrát u jízdárny. A pevně je sevřel.
„Isabello, vy jste víc, než bych si kdy mohl přát. A kdyby byla jiná situace… Musíte vědět, že ne vy, ale já jsem vám zavázán. Děkuji vám.“
Když si uvědomil, jak pevně svírá mé dlaně, uvolnil sevření. Mé srdce na okamžik posmutnělo, ale jen do chvíle, než jsme se znovu vydali na cestu.
Být s ním, bylo nad všechnu bolest, která jistě později přijde.