NNTJSZ- 1.kapitola

Dívala se pryč. Za obzor, tam kam člověk nikdy neměl odvahu jít. Tam, kde byla velká síla a možná i smrt. Ale ona tam chtěla, táhlo ji to tam. Nemohla, stála na hradbách, hlídána otcovými strážnými jako vězeň. Dýchala ledový vzduch, ale přesto se dusila. Neznala život, neznala nic a přesto se nesmírně trápila. Byla tak sama. S nikým nemohla mluvit, vykládat co cítí. Ano nemluvila, od té doby, co její matka skočila po porodu jejího bratra z okna. Od té osudové chvíle před čtrnácti roky nepromluvila.A její bratr, ta malá zrůdná bezcitná hyena se tomu vždy směje, když otec líčí tuto zábavnou historku. Nenáviděla je všechny. Byli tak zlí.Chápala svoji matku, ale nechápala, proč ji zde nechala.Je jí jednadvacet let a nic neví.Cítila se prázdná.

Musela se otočit, viděla ho přicházet. Zrádce, had, který donášel. Bála se ho a on to věděl.

,,Tvůj otec chce, abys přišla do hodovní síňě!" Musela jít, i když nechtěla.

Umět tak létat. Odletěla bych přes tyto hradby a už nikdy se nevrátila.

,,Aaa, tady si ty malá čubčí děvko. A nečum tak blbě, bude z tebe nevěsta a on tě tvůj nastávající pěkně zkrotí. Budeš zkrocená postelí. Hahahahahaha."

Prosím, né, já nechci. Ty nejsi můj otec. Proč? Matko proč?

,,Tak nevinná, a jak voníš! A to tvoje tělo!" Obrátila hlavu a uviděla něco nadpozemsky nádherného, ale jeho vnitřní krása byla zkažená.

Prohlížel si ji. Jeho černé oči ji propalovaly a černé vlasy po ramena mu do nich padaly.Vypadal jako anděl, ale nebyl jím. Díval se na ni a nevadilo mu, že na ně všichni zírají. Jeho pevné tělo a řezané tvrdé rysy byly okouzlující. Miriel cítila, že se jí sevřelo hrdlo a do lící se jí hrne krev. Nechápala, jak se jí to zvíře může líbit.

,,Beru ji!"

Zdělil mému otci ten neznámý, jako kdybych byla zboží, ale v jejich očích jsem nebyla možná ani to.

,,Já ti to říkal, že neodmítneš.40 000 zlatých na ruku, jak jsme se dohodli a už nikdy ji nechci spatřit, ale svatba bude tady, kvůli církvi." Prohodil otec jakoby nic.

,,Jistě, ta by stála i za víc" Odpověděl s pohledem upřeným na mě.

Co si sakra myslí? Já ho nechci.Takový ani nevím, co. Panebože, ochraňuj mě prosím. Rychle jsem se otočila a chtěla utíkat pryč, ale nějakej ošklivej voják s protáhlou bradou mi zastoupil cestu.

,,Kam pak maličká?Snad ne do postýlky?Že bych se přidal, ta tvá prdýlka je k nakousnutí.Dáš mi pusinku?" Řekl tak chlípným hlasem.

Než jsem se zmohla na odpor, tak se za mnou zahřmělo

,,Nech ji na pokoji, ty kryso!" Uff, zastal se mě, třeba nebude zase tak strašný.

Co to plácáš? Ochořela si na mysli?

,,Na pokoj půjde pouze se mnou." Řekl, jako by nic a už stál vedle mě a chňapl po mně.Teď nikam neuteču.

Prosím, opakovalo se mi v hlavě, ale on šel dál.

,,Neboj se maličká, já tě nesním." A usmál se na mě.

Nevěřím mu, je to had a otcův přítel, všichni jsou stejní.

,,Už ti někdo řekl,jak jsi nádherná? Tu svoji slonovitou pokožku máš stejnou jako já, ale jinak podoba jiná mezi námi není. Oo,takový velké vystrašené oči. Máš je krásně zelený." A začal si na prst namotávat moje dlouhé vlasy.

Co to dělá? A co to dělám já? Proč mu skáču na ty sladké řeči? Bůh mě ochraňuj!

Došli jsem do mých komnat. Rozvalil se do židle a prohlížel si to zde, dělal, jako by mu to zde všechno patřilo. Patřilo mu po dnešní koupy pouze moje tělo, ale duše nikdy.

,,Pojd ke mně!" Řekl něžně.

Ani jsem se nepohla a stála jsem nadále u okna zády k němu. Chvíly bylo pouze ticho, ticho které bylo strašně nepříjemné. Bála jsem se a moc. Nikdy jsem se tak nebála. On byl muž a mohl mi udělat cokoliv, klidně i zabít, což by bylo nejlepší. Ano, budu ho provokovat a on mě zabije. Mé úvahy byly přerušeny tím, jak odsunul židly a kráčel ke mně. Cítila jsme, že je naštvaný, kvůli mému neposlechnutí, ale nic neříkal. Přišel ke mně. Cítila jsem jeho kořeněnou vůni, omamovalo mi to smysly. Chtěla jsem prudce odskočit a běžet zase pryč, ale on snad vycítil, co budu dělat. V momentě jsem byla na zemi a jeho oči byly, takové, již už ne prázdné. Trochu mu v nich bylo vidět, že se přemáhá, Ale s čím? Ať mě zabije.

,,Snad si mi nechtěla utéct krásko?To bych moc nedělal být tebou a i kdyby, tak se ti to nepovede!" Zasmál se vlastním slovům.

Panebože, jaký je to zlý a prašivý pes a nafoukaný a arogantní k tomu. Matko, prosím, pomoz mi. Stále ležel na mně a díval se mi do očí a pak si mě prohlédl. Srdce mi strašně rychle klepalo a dech byl čím dál tím více rychlejší. Usmál se. Takový poloúsměv. Prostě se mu zvedl pravej koutek jeho rtů a oči mu pobaveně jiskřily.

Né,co to kecám. Co na něj tak civým. Chtěla jsem se pokusit se ho shodit a utéct, ale byl moc těžký. Tím, jsem mu ten úsměv roztáhla ještě víc. On se prostě bavil.Já jsem mu prostě přišla k smíchu. Smál se tomu jak reaguji. Chtělo se mi brečet. Přerušil ticho otázkou.

,, Ty nemluvíš?" Lehce jsem přikývla.

,, To jsem tě měl dostat se slevou." Odkulil se ze mě a lehl si na bok vedle mě.

Rychle jsem se zvedla a chtěla utéct, ale musela jsem se otočit, proč není žádná reakce. Zvědavost mě zase přemohla. On si tam vlastně jen tak ležel, prohlížel si mě a teď už se smál na celou hubu. Měl krásné zuby.

Nemá. Miriel nedívej se na něj. Pohled mi sklouzl na dýku, co ležela vedle něj. Udělala jsem rychlý výpad a byla na zemi pod ním.

,, Copak si to chtěla udělat divoženko? Zkrátit vlasy? Já ti je klidně zkrátím." Už se mi drápal po vlasech.

Lisk.

Já mu dala facku. Dívali jsme se na sebe oba nevěřícně.Já, že jsem si něco takového dovolila a on,že jsem se vzepřela.

Začala jsem se bát.On mě zabije, ale to jsi před chvilkou chtěla. Ano, ted už ale ne.

Smích.

On se směje.