Stmívání

Nastal ten den... tmavý, děsivý a tíživě smutný zároveň... Měsíc pluje pomalu do středu oblohy a je to jediné co se dá nad hlavou najít...

Leskne se na hladině... vypadá tak krásně... neuvěřitelně... Zklidňuje její dech... Přinutí jí k poslednímu úsměvu...

Dotkne se bledou rukou hladiny... a sleduje prsteny z vody co vystvořila... užívá si tu krásnou jednoduchost světa kolem sebe...

Chce si tohle zapamatovat...alespoň na chvíly být znovu šťastná... bezstarostná...

Špičky prstů se dotkne hladiny... projede jí mráz všude po těle...
Nohu ponoří a hned za ní u druhou... Namočí ty překrásné šaty, které směla nosit jen výjmečně... a dneska uznala, že ta chvíle nastala...chce aby jí ty co jí najdou... našli právě v těhlech šatech, aby o ní mluvili jako o té smutné krásce...

kráčí odhodlaně dál... chodidly rozpoznává písek, řasy a kameny... tu poslední krásnou věc... i její vlasy jsou mokré...

Až pak nabere do úst tu chuť rybníky... pohledí naposledy na měsíc... naposledy se nadechne a pak už jen hledí skrz hladinu znovu na měsíc... Snaží se dostat blíž k němu... a Ví že už jen chvíly...