2. kapitola

Smál se.
Na muže měl poměrně zvonkový hlas. Rozléhalo se to po celém pokoji, jako nějaká píseň. Píseň z nebes. Píseň z nebes zpívána ďáblem.
Jeho smích byl následně přerušen klepáním.
Aniž by byl vyzván, vstoupil do místnosti Edmund. Otcův špeh. Celý hrad se ho bál, nikdo se neopovážil si o něm byť jen šeptat. Zjistil vždy všechno a jeho tresty byly velmi bolestné.
,, Co sem lezeš!" Zavrčel muž, co bude mým mužem a jehož jméno neznám. Muž, jenž na mě leží.
Leží! Leží! Miriel, on na tobě leží! Pokusila jsem se ho shodit, nevěnoval mi ani pohled, jako by mě necítil. Svůj pohled upíral na toho sviňáka. Nelíbilo se mi to, jako bych neexistovala. Jejich oči vedly tichý boj.
Edmund se drze ušklíbl.
Vždy měl arogantní myšlení a vystupování, pomyslela jsem si. Pak upřel svůj drahocenný pohled na mě. Na mě, na tu, kterou, pro mě z nepochopitelného důvodu, nenáviděl.
,, Jste očekávaní na večeři." A odešel.
,,Pche. Krysa. Co kdybychom přišli o něco později, má paní?" Přetnul ticho jeho perverzní hlas.
V očích mu jiskřilo a na tváři měl stále úsměv.
Sluší mu to. Neměla bys ho zkoumat, ale musíš si to Mir přiznat. Je přitažlivý, ač zlý. Nadzvedl pravé obočí.
,,Mlčení znamená vždy souhlas." Zasmál se.
Zvedla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla a důstojně šla ke dveřím. Moje snaha o to, aby nepoznal můj strach z něho, snad vyšla. Zastavila jsem před dveřmi a čekala.
Vzdychl a při zvedání kroutil hlavou. Došel ke mně, otevřel dveře a galantně mě pustil. I když jsem šla hned na jeho vyzvání z pokoje, pochytila jsem jeho toužebný pohled k posteli.
Po celém hradě byly na chodbách zapáleny louče. Jejich plameny byly trhavé díky studenému větru z venčí. Zima se blížila a bylo to znát. Až napadne sníh, nikdo se odtut nedostane. Pokud ano, zahyne. Proto každý den všichni lidé pracovali až do padnutí. Musely se přichystat zásoby dřeva, hospodáři obdělávali svá políčka a úrodu sváželi sem, na hrad. Starší dobytek se porážel. Maso se naklepalo a osolilo nebo se sušilo, kůže byly stahovány a zpracovávány. Samci a samice všech zvířat byli od sebe odděleny. Mláďata byla zbytečnou investicí. Často v zimě umrzla a jen spotřebovala moc jídla, kterého měl i lid skromně.
Začalo se oteplovat. Došli jsme totiž do sálu. Velká dubová brána za námi zaklapla. Teplo nás obklopilo spolu s vůni jídla. Oheň v krbu praskal a ozývaly se hlasy náruživých mužů občasně přerušeny ženským smíchem. V tom si můj otec vyžíval. V oslavách.
Připadala jsem si jako v kleci. Jako malý bezbranný ptáček. Jako bílá a slabá labuť mezi divokými kachnami.
,, Tady jsou naši nastávající." Ozval se hrdelně můj bratr. Jeho posměšný hlas se k jeho létům vůbec nehodil. Byl jako klon našeho otce. Krutý a bezcitný.
,, Zdravím ve spolek, tak velkou oslavu jsem nečekal. Copak hodláte připravit jako svatební hostinu?"
,, Haha. Jóó hochu, my nejsme takový hovada jako tvůj rod. My jsme pořádní a můžeme si toto všechno dovolit." Chraplák mého otce přicházel z čela stolu.
Podívala jsem se tím směrem. Seděl tam, rozvalen v křesle. V jedné ruce stehno kuřete, ze kterého kapala ještě krev a druhou ruku strčenou pod sukní nějaké kurvy, co se tvářila, že je to to nejlepší, co zatím zažila. Musela se přetvařovat. Kdyby nereagovala tak, jak můj otec očekává nebo kdyby snad byla nepoddajná, bůh jí ochraňuj. Všichni to věděli a někteří i viděli. Kolik kurtyzán můj otec zavraždil. Kdyby je jenom zavraždil!
Nejprve jen řval, pak použil bič, který mu visí u pasu. Mrskal ji dokud nezačala prosit a pořádně nekrvácela. Pak ji popadl za vlasy a posadil na stůl. Kousal ji všude, mačkal jim bolestně prsa, mlátil do nich. Pak je znásilnil, znova a znova. Občas dovolil i jiným, aby si ji vzali a potom přede všemi jim podřezával hrdla. Stále stejný odporný rituál.
Jednou shnije v pekle. ,, Bratránku!" Křičel mladý muž razící si cestu k nám.
,,Edwine, co tady děláš?"
,, Byl jsem pozvaný, a jak vidím, tak ty si tady nelenil a našel si ženu. Je velmi krásná." Ten muž mluvil velmi rychle. Byl pěkný, podobný jako můj nastávající, akorád s orlím nosem. Velmi hřejivě se na každého usmíval.
,, Odpusť te má paní, jsem nezdvořák, ale raduji se se shledání tady s tím lovcem žen. Edwin jméno mé. A vaše, krásná paní?" Byl velmi milý, přesný opak svého bratránka.
,, Ona nemluví!" Odpověděl na místo mě ten, jehož jméno je mi prozatím neznámé. ,, Jinak jí říkají Miriel."
On dokonce ví i mé jméno. Můj překvapený pohled mu bohužel neušel, a tak jsem byla obdařena pohrdavým a cynickým úsměvem.
,, Jejda mánku. A copak je příčina vaší nemluvy, panno Miriel?" V jeho hlase nebyl žádný výsměch, vše co vyšlo z jeho úst bylo milé a nikdy nebylo myšlené špatně.
,, Moc mluvíš! Jdeme se radši posadit. A najíst se. Mám už hlad. A tady panna Miriel jistě také, že?" Pravý opak bratránka. Svůj hlas by mohl používat místo meče.
,, Zajisté. Máš pravdu."
,, Z jakého důvodu jsi sem přijel?"
,, Jsem dospělý, můj otec před dvěma úplňky zemřel a tak hledám práci."
,, Jste velmi bohatý rod bratranče. Nemusíš pracovat, vrať se domů. Najdi svým sestrám ženichy a sobě nevěstu."
Poslouchala jsem rozhovor těchto mladých mužů, mezi nimiž jsem seděla. Pohledem jsem však jezdila po lidech, co zde večeřeli. Několikrát jsem se setkala i s pohledem Edmunda. Místo vedle něho, kde seděl můj otec, bylo prázdné.
,, Nebudu se vracet. Jak jsi již jistě zaslechl, barbaři začínají čím dál tím více útočit..."
,, Slyšel jsem již o tom, král bude muset co nejdříve poslat vojsko, aby věděli, kde je jejich místo. Co to má ale společné s tebou?"
,, Napadli naše sídlo. Byl to strašný masakr. Pobíjeli ženy i děti. Mužům usekávali jako rituál hlavy. Málo lidí stačilo utéct. Mé sestry a má matka... Všichni jsou mrtví. Nebyl jsem tam, ochránil bych je. Můj meč by jim poskytl bezpečí. Moje ruka by byla pobila ty zvířata. Byl jsem na lovu, a tak jsem přijel až potom všem. Chci práci. Něco jako stráž."
Bylo to strašné, to co sem teď slyšela mě vyděsilo. Vždycky byly nějaké nájezdy barbarů, ale nikdy jsem neslyšela, co to obnáší. Neměla jsem zdání, co za krutosti provádí. Vždy mi stačilo, že je to daleko a nic nám nehrozí. Znepokojení v hlase ostatních mužů, co vyslechli rozhovor, mi nahánělo hrůzu. Měli obavy, nájezdy a útoky byly více a více tvrdé, s větším počtem mužů na větší města a častější.
Bude válka? To byla má otázka. ,, Je mi líto, co tě potkalo. No, co kdyby jsem tě vzal do svých služeb já?" Pravil po velmi dlouhé době můj budoucí manžel.