Slepá Ulička

Slepá ulička

Catherine. Jméno tak krásné jako ona sama. Bohyně krásy na prosté zemi. Kaštanový vodopád vlasů rámující její alabastrovou tvář. Roztomilý nosík mezi smaragdovýma očima. Překrásná. Ale nedosažitelná.
„Tougasi! Tak sakra pracuj!“
S povzdechem odvracím zrak od notně zaprášeného okna. Znechuceně házím do útrob kotle celou lopatu uhlí.
Řeřavé uhlíky a nepříjemný žár si razí cestu z běsnících plamenů. Špičkou lopaty dovírám dvířka a navyklým pohybem ruky si otírám zpocené a špinavé čelo.

Tlačím vozík plný uhlí po Rue des Étudiants. Najedu na výmol v cestě a z vozíku vypadávají kusy uhlí.
„Merde,“ zakleji a posbírám největší kousky. Začerněné ruce si otírám do kapes.
Právě když se chystám pokračovat, ztuhnu. Z parčíku vpravo vychází Catherine. Na okamžik jakoby jsem se vznášel. Nemůžu od ní odtrhnou oči. Potom ve mně ale začne vřít hněv. Proti muži vedle ní. Nějaký Němec! Jak se jen opovažuje! Být s ní! S Catherine.
Nenávistně popadám vozík a urputně pokračuji dál po cestě.

Přežvykuji suchý chléb s kouskem sýra. Proč jen musím být tak nešťastný? Jenom se celý život dřít v té pitomé továrně. A proč jsem se musel tak nešťastně zamilovat? Do dcery bohatého obchodníka? Vždyť se na mě nikdy ani nepodívá. Proč se to muselo stát zrovna mě? Zaťal jsem ruce v pěst, až se mi nehty zařízly do kůže. Láska si nevybírá. Ale proč zrovna u mě?
Na ulici se něco začíná dít. Hlomoz a výkřiky.
Vracím se do reality a zaposlouchám se.
„Mobilisation! Mobilisation! Pour défense national!“
Co se to děje? Mobilizace? Národní obrana? Co se to jenom děje?
Vypukla snad válka?
Nedojedený chléb nechávám ležet na stole a sám vyběhnu z domu. Hned se na mě vrhá jeden člověk.
„Válka! Válka! Prusové zaútočili!“ prská mi do tváře.
Couvám od něj. Na nedaleké zdi visí plakát. Je to tedy pravda.

ARMÉE de TERRE et ARMÉE de MER

ORDRE
DE MOBILISATION GÉNÉRALE

Dekretem Císaře Napoleona III. je nařízena všeobecná mobilizace Armády a Flotily; spolu s povolením rekvizice zvířat a vybavení pro řádné a vítězné vedení války.
PRVNÍ DEN MOBILIZACE:19. července

Dál jsem to už nečetl. Devatenáctého července. To je přeci dnes!
Válka.
Tomu se mi nechce věřit. Za celý můj život Francie v Evropě válku nevedla. Ne. Ale je to pravda. Mobilizace se nevyhlašuje jen tak.
Teď si budu muset vyzvednout zbraň, výstroj, uniformu a hlásit se v kasárnách.
Aspoň nebudu muset do továrny.

Slunce žhne na rozpálenou cestu. Krajinou se rozléhá dusot pochodujících vojáků.
Štrasburská divize se vydává na sever, utkat se s Prusy.
Každým krokem se vzdaluji od mé milované Catherine. Více jak týden jsem ji ani nezahlédl. A teď odcházím z města. Možná se už nikdy nevrátím.
Ale tak to asi má být.

Někdo mnou třese.
Probouzím se, ale nechtějí se mi pořádně otevřít oči.
„Prusové útočí! Do zbraně!“ rozléhá se táborem.
Popadnu pušku, kabátec a mnouce si oči, klopýtám ven ze stanu.
Hrome!
Všude okolo hoří ohně, třaskají výstřely a zářivý měsíc plaše poblikává pod příkrovem dýmu z pušek a kanónů.
„Chargez!“ snaží se zavilí důstojníci přesvědčit své muže k útoku. Málokdo si jich ale všímá. Každý se tu snaží zachránit holý život.
Ne tak já. Co mě ještě drží na tomto světě?
Vytahuji bajonet, nasazuji ho na pušku a vybíhám vpřed.
Plameny si pohrávají s opuštěnými stany a v předsunutých zákopech zůstalo jen pár posledních ubožáků.
Všude kolem létají pruské kulky a vybuchují dělostřelecké granáty.
Zastavuji se. Váhám. Sebevražedná nálada mě přechází.
Nemohu. Nemůžu jít na smrt. Pud sebezáchovy je prostě silnější než já.
Sklíčeně a zlomeně se obracím.

Štrasburk. Můj domov. Jsem zpátky.
Většina z naší divize tu skončila. Tak jako spousty uprchlíků z prohraných bitev a šarvátek z Alsaska. Město se jen hemží vojáky v modrých kabátcích a rudých kalhotách.
A rozkazy kam se dál vydat nepřicházejí.
Všichni stejně chtějí zůstat zde, v nejlépe opevněném městě Francie. Očekávají něco velkého. Ale nikdo neví co.
Navíc jsem zde neviděl Catherine, odjela snad z města? Někam do bezpečí? Pokud ano, tak ji už nikdy neuvidím.
A ona je přitom to jediné, co mě ještě drží naživu.

Stojím na stráži před radnicí, která se dočasně stala velitelstvím obrany Štrasburku. Potím se v letním horku, když se městem přežene hrom.
A další.
Bombardují město!
Ale asi nějakou vzdálenou část. Nebo… nebo obranné pevnosti.
Kdybych alespoň věděl, co se děje. Ale ne. Já tu musím střežit vstup na radnici.
Najednou, zničehonic se na ulici objevuje ten Němec! Nápadník Catherine. Musím vynaložit veškeré své úsilí, abych zachoval alespoň zdání klidu.
„Co se děje?“ ptá se mě špatnou francouzštinou.
A co bych měl udělat teď? Říci mu, že nic nevím? Ale zase by to byla dobrá záminka se na současnou
situaci informovat.
„Monsieur,“ ovládám se „Tyto informace nemůžu sdělit jen tak někomu. Kdo jste?“
„Kdo já jsem? Freiherr Friedrich Werner von Weichs zu Glon.“
Tak on je šlechtic? Zajímavé. Ale hrozné. Doslova a do písmene princ na bílém koni.
„Město není bezpečné. Měl jste odjet dokud to šlo.“
„A co se teda děje?“ opakuje svoji otázku.
„Nepřítel odstřeluje městské pevnosti,“ říkám mu se zaťatými zuby svou domněnku.

Pomalu chodím od domu k domu, z ulice do ulice. Hlídkuji ve městě. Zahnu za roh a směřuji k muzeu umění.
A tam, zlehka kráčí Catherine. Zastavuji se na místě, neschopen od té krásy odtrhnout oči. Ve žlutých šatech jen září, ačkoliv na její dokonalé tváři bych úsměv hledal jen marně.
Proč já? Proč jsem se jen musel zamilovat do tak krásné ženy?
Na to se asi nedá odpovědět.
Pokračuji v chůzi, upravuji si na rameni pověšenou pušku.
Snažím se Catherine ignorovat, ale zároveň se na ni nemůžu přestat dívat. Nohy se mi podlamují jako z rosolu. Jak kdybych se rozpouštěl v moři.
Proč já?
Budova mezi mnou a Catherine exploduje. Trosky a suť se rozletují po celé ulici. S třeskotem vybuchují okna, do zdí se zarývají kusy cihel až vylétávají gejzíry omítky a zdiva ze zasažených domů.
Někteří lidé na ulici padají jako podťatí. Vlna horkého prašného vzduchu spolu s menšími úlomky mě sráží na zem.
Po chvilce malátně vstávám, píská mě v uších a klopýtám k místu, kde jsem naposledy viděl Catherine. Ne! Ten Němec jí už pomáhá zpět na nohy. Alespoň že není zraněná. To je dobře.
Začali tedy bombardovat město.

Konečně. Po dvou týdnech v zatuchlých temných pevnostech mě posléze přeložili k obraně štábu. Zase budu mít na pár dní klid.
Zvolna kráčím po Rue de Napoleon III: zálibně vdechuji čerstvý vzduch. Už beze stopy prachu či kouře. Prusové přestali město odstřelovat již před pár dny. Znovu se zaměřili na pevnosti. Posledních několik dní tam bylo doopravdy peklo.
Slyším za sebou nějaký hluk. Instinktivně strhnu pušku z ramene, otočím se a zůstanu stát.
Otevírají městskou bránu. To snad kapitulovali?
I dělostřelba nějakou dobu už mlčí. Branou se do města hrne několik lidí. Asi desítka postav vstoupila do města, načež byla brána zase uzavřena. Z radnice se vynoří pár důstojníků a ke mně se postupně přidává hlouček zvědavých civilistů.
„Sedan padl! Císaře zajali. Rýnská armáda je zničená,“ praví cizinec.
Teď už malý dav začíná šumět.
Jeden z důstojníků návštěvníkovi začne spílat a odvede tu malou delegaci na radnici.

„Morálka jde do háje! Celé město už ví o té katastrofě u Sedanu,“ ozývá se mi za zády.
„Bohužel. Musíme něco udělat.“
„Snad nemyslíte kapitulaci!?“
Trochu si upravím čapku a opřu se o zeď vedle dveří do nynějšího štábu. Za dveřmi se radí vysocí důstojníci. Asi bych je neměl poslouchat, ale když tady je taková nuda.
„Samozřejmě že ne. Časem se naše armády vrátí. A když tehdy budeme ještě stále držet Štrasburk, případná invaze do Bádenu bude o mnoho snazší.“
Někdo v místnosti si odfrknul.
„Doufám že se ale shodneme na nutnosti nějak povzbudit obyvatele města.“
„To ano, ano.“
Přes těžké dubové dveře slyším souhlasné mumlání.
„Kdybychom tak mohli popravit nějakého kolaboranta.“
„Nebo špióna.“

Catherine.
Sedím doma, u rozviklaného stolu a představuji si její tvář. Ty překrásné křivky. Její úsměv. Jak mluví. Bezmocí se hroutím na židli.
A ten její Němec! Jak já bych si přál…
Co to jen říkali ti oficíři? Že by rádi odhalili nějakého špeha?
Freiherr Werner. Šlechtic. Němčour.
Zamyšleně se opírám.

Dveře jednoho luxusního domu na Rue de Trois Glorieuses se rozlétly a dovnitř vpadlo několik vojáků. Zajistili první místnost a dovnitř začali proudit další vojáci. Potom vstoupili důstojníci. Plukovník Maron, poručík Léfévre a podporučík Felliére.
Já spolu se čtyřmi dalšími vojáky dělám oficírům eskortu.
Celým tím drahým domem jsme prošli až na dvorek. Tady už v poutech stojí Friedrich Werner a vedle něj zmatená a zoufalá Catherine.
Plukovník suše prohlásil: „Friedrichu Wernere jste tímto zatčen za podezření ze špionáže proti Francouzskému Císařství.“
Němec jen nevěřícně a překvapeně zírá.
Poručík Léfévre se přidal: „Tento tribunál vás nyní bude soudit za vaše zločiny.“
„Viděl jste jednoho obyvatele města před a během obležení vyzrazovat a předávat tajné informace ohledně obrany města pruským vojenským důstojníkům?“
„A… ano,“ koktám. Že v tom budu mít nějakou aktivní úlohu svědka, jsem tedy netušil.
„Je to tento muž?“
„An… ano.“
„Můžete něco říci na svou obhajobu?“
Po urputné odmlce ze sebe Němec vysypal: „Ne… vlastně ano! Já nic neudělal. Já nejsem nějaký… špión! Já…“
„Můžete předložit nějaké důkazy na prokázání pravdivosti vaší obhajoby?“¨
Mlčí, jenom se podívá na Catherine.
„Ne? Dobře tak…“
„Ale já…“ vyráží ze sebe zmateně.
Podporučík jen pokyne rukou a hned k němu přiskočím a vší silou mého hněvu ho udeřím do břicha pažbou pušky.
Potácí se.
„Tento vojenský tribunál,“ promlouvá plukovník a lehce ukazuje na další dva důstojníky „Vás, na základě přímého svědectví,“ pohlíží na mě „uznal vinným ze zločinu špionáže v době války.“
„Četo, pózor! Do řady!“ rozkazuje podporučík „Připravit!“
Beru si pušku do ruky.
„Zamířit!“
Lícím a spolu s dalšími vojáky mířím na mého nenáviděného soka.
„Palte!“
Jeho oči prozrazují že celý rozsah té události pochopil až teď.
Beze slova na mě upírá svůj pohled.
To bude první člověk kterého zabiji, bleskne mi hlavou.
Tisknu spoušť.
Catherine na mě vrhá naštvaně znechucený pohled a v jejích krásných smaragdových očích se zalesknou slzy.


Alternativní konec

Dveře jednoho luxusního domu na Rue de Trois Glorieuses se rozlétly a dovnitř vpadlo několik vojáků. Zajistili první místnost a dovnitř začali proudit další vojáci. Potom vstoupili důstojníci. Plukovník Maron, poručík Léfévre a podporučík Felliére.
Já spolu se čtyřmi dalšími vojáky dělám oficírům eskortu.
Celým tím drahým domem jsme prošli až na dvorek. Tady už v poutech stojí Friedrich Werner a vedle něj zmatená a zoufalá Catherine.
Plukovník suše prohlásil: „Friedrichu Wernere jste tímto zatčen ze špionáže proti Francouzskému Císařství.“

Vieille place. Davy zfanatizovaných a vlastenecky naladěných občanů.
„Toto!“ křičí plukovník Maron a ukazuje na spoutaného muže ležícího pod gilotinou „Je špión! Pruský špeh!“
„Já…“ stihne vykřiknout Werner než ho ranou do zad umlčím.
„My se ubráníme! Toto není naše poslední hodina! Císařství přetrvá!“ z plna hrdla křičí důstojník „Naše armády přitáhnou a rozdrtí tu chásku před našimi branami! A zaženeme je až do Berlína!“
Dav jásá, muži vhazují klobouky vysoko do vzduchu, lidmi zmítají vlny vlastenectví. Vlaje trikolóra a lidé zpívají.

Allons enfents de la patrie,
Le jour de gloire est arrivé !

Plukovník mi dává signál.

Contre nous de la tyrranie !

Uvolním provázek. Blyštivé ostří sjede dolů.

L'étendard sanglant est levé !