Nebe nahoře, peklo dole: aneb ne vždy je všechno tak, jak se zdá 1

1.


Venku se mohutně zahřmělo. Ve staré hrobce se hrom rozlehl do všech koutů. Drobný archeolog zvedl hlavu od zkoumaného předmětu a podíval se vzhůru k polorozpadlému stropu. „Nesnáším bouřku,“ zamumlal si sám pro sebe a přisunul si petrolejovou lampu, aby lépe viděl na onen předmět.
„Podlouhlý předmět obdélníkového tvaru, pravděpodobně vyroben ze slitiny stříbra a oceli, avšak podle barvy tato slitina musí obsahovat ještě i měď. Na obou koncích podivný trojúhelník vystupující ze základního povrchu. Uprostřed vystupující obdélníky tři….“ Znovu se zahřmělo. Ludwigu Borchardtovi se zlomilo brko, jímž psal. „Sakra. V týhle díře se mi už opravdu přestává líbit. Měl jsem Murraye poslechnout a vrátit se do Cuzca, ale to bych zase utekl od nevyřešeného případu. Hlavně že tu teď trčím s nějakou cihlou v blbý hrobce.“ Sáhl do brašny a nahmátl pisátko nové. Po namočení v inkoustu pokračoval v zápisu: „….Patrně sloužil k nějakému obřadu, avšak jisté to není. S přesností se nedá určit stáří. Zařazení do konkrétního období nemožné. Neposkytuje žádné bližší znaky určení. Pravděpodobně je to však důkaz o zaniklé civilizaci, působící na náhle se rozvíjející Egypt.“
Chodbou se opět rozlehl obrovský hluk, tentokrát však nezpůsoben bouřkou. Něco bylo uvnitř hrobky. Něco, nebo někdo. Borchardt se prudce otočil. Ponurá atmosféra jakoby ztěžkla. Ucítil závan hniloby a stáří. Z druhé strany uslyšel šouravé kroky. Strachem se nemohl ani pohnout. „Co to má znamenat?“ Pomyslel si, ale bál se udělat jediný pohyb. Seděl jako strnulý. Z chodby naproti se vynořil dlouhý stín. Borchardt v mžiku sáhl na kříž, schovaný pod košilí a začal se modlit Otčenáš. Náhle se jako blesk z chodby vynořila podivná karikatura, za kterou vlály cáry starého obvazu. „Uááá!“ Zařvalo to při pádu na podlahu. Prach se zavířil. Borchardt, stále ještě strnulý, díval se na karikaturu, jež se prudce rozkašlala. „Ehm… Gonéme?“ Nevěřícně zíral na svého nejlepšího přítele a kolegu Muhammada Gonéma, klečícího v prachu hrobky. „Tohle měl být jeden z tvých nepovedených vtípků? Ha, opravdu jsi mě vyděsil,“ snažil se skrýt strach v hlase Borchardt.
Goném se zarudlýma očima podíval na Borchardta. „Ne, drahý. Toto měl být pokus o napodobení mumie, abych lépe pochopil, proč vstávají z mrtvých, a abych pochopil lépe jejich smysl. A neříkej, že ses ani trochu nevyděsil,“ řekl při zvedání se ze země. Oprášil se.
„Muhammede, tobě hrabe.“ Vytřeštil oči Borchardt.
„Všechno se musí vyzkoušet praxí a ne pouhou teorií, jako to děláš ty, milý příteli.“ Ukázal na Borchardta prstem, jako kdyby něco provedl. Ten se na Gonéma podíval zhnuseným pohledem, přesvědčen o přítelově demenci a dodal: „Aha. Takže až budu příště chtít zkoumat mumie, musím někde vyhrabat starou smradlavou gázu a courat po hrobkách.“
Goném se usmíval stále víc. „Přesně tak! Nikdy bych nečekal, že mě tak dokonale pochopíš.“
Borchardt protočil oči v sloup a vrátil se k analýze předmětu.



٭٭٭


Rychlé rytmické kroky se rozléhaly po tmavé ulici. Pršelo. Ve vzduchu byl cítit pach spálenišť. Herbert Turms se zastavil a vyděšeně oddychoval. Pouliční lampa zablikala a zhasla. Turms se rozhlédl kolem a rozsvítil světlo na hodinkách. Za půl minuty dvanáct. Vyvalil oči. Čas, do kterého měl předat důležitou zprávu, se právě naplnil. A on nebyl na místě, kde být měl. „To je můj konec“, blesklo mu hlavou.
Najednou se na druhém konci ulice pootevřely dveře. Vrzaly díky větru, který s nimi pohyboval. Turms se vyděšeně otočil. Něco silného ho k nim přitahovalo. Pomalu se vydal kupředu, rozhlížeje se po okolí. Ulicí se prokutálela chrst slámy. Pomalu sáhl na dveře a zahleděl se do tmy. Těsně před tváří ucítil závan pláště a puch hniloby. Něco ho neuvěřitelnou silou draplo a vtáhlo dovnitř. Poslední, co spatřil, byly dvě zářící červené oči s hadími panenkami a oslepující záblesk stříbrného světla. Pak už byla jen tma.


٭٭٭

Ludwig Borchardt si na doporučení svého přítele Gonéma zašel ke kartářce. Moc tomu nevěřil, ale už nemohl dál se svým archeologickým výzkumem čekat. Tlačily na ně úřady. Už tento konkrétní výzkum pyramidového komplexu v Abúsíru téměř zařadil do složky „NEVYŘEŠITELNÉ“, Goném ho však přesvědčil, ať ještě chvíli počká.
Vůně cedrového dřeva uváděla Borchardta do stavu lehkého transu. Stará kartářka podivného vzhledu seděla naproti němu, seschlými prsty s dlouhými rudými nehty pečlivé skládala jednu kartu za druhou. Na hlavě měla fialový saténový šátek se zlatými flitry, lemovaný miniaturními kovovými hvězdičkami a planetkami, jež cinkaly při každém jejím pohybu. Borchardta v tu chvíli pohltila vzpomínka na objev místnosti v zádušním chrámu, jež objevili na poslední chvíli, úplně náhodou, hned pod nedokončenou pyramidou. Jediná téměř neporušená místnost zachovala své tajemství odhadem 4 tisíce let. Objevili ji však náhodou, jak již bylo řečeno, když Muhammad Goném zakopl o ruinu sochy a dopadl celou vahou těla na zdánlivě pevnou zem, která se ihned zřítila kamsi do neznáma. Když se Borchardt naklonil k jámě, spatřil ještě vyděšeného Gonéma, plného písku.
„Baterku!“ zvolal náhle Goném.
Tak nádherně propracované malby a sloupoví jsem neviděl už hodně dlouho, usmál se sám pro sebe Borchardt, již zpátky v realitě.
Popravdě, stará kartářka mu naháněla hrůzu. „Mmmm…. mmmm….“ zaduněla. V Borchardtovi to hrklo a téměř se mu zastavilo srdce. Vytvořil se mu velký knedlík v krku, přesto se však ze všech sil zeptal: „Co…co tam vidíte?“
„Tyto karty se v takovém seřazení nesešly už hodně dlouho. Právě jste objevil něco, co bude mít velký význam.“
Borchardt nadzvedl obočí. Kartářka pokračovala: „Je tu něco osudového, jste předurčen k velkým činům, které však nebudou oceněny tak, jak by oceněny měly být. Někdo vám vstoupí do cesty a bude se vás snažit ovlivnit. Dávejte si pozor“, rentgenovala ho pohledem. V očích měla něco tajemného a neproniknutelného. „Váš osud se začíná naplňovat“, pokračovala, „v nejbližší době dostanete nabídku, která se vám nebude zamlouvat. Pokud ji však nepřijmete, narušíte tím svou karmu.“
Borchardt na ni zíral: „Naruším tím svou co…?“
„Karmu. Běh vašeho osudu. Přijmutí té nabídky bude ve vašem nejvyšším dobru.“
„A co říkají karty dál?“
Kartářka pomalým pohybem otočila další kartu. V tu chvíli nemohla odtrhnout pohled od karty s postavou kostlivce. „Smrt.“ Řekla tiše.
„Smrt?! To umřu?“ Vyděsil se Borchardt a začal těžce litovat této návštěvy. Kartářka zavrtěla hlavou. „Smrt znamená znovuzrození. Transformace. Konec něčeho starého a začátek nového. Není to fyzická smrt. Ale je to velmi zvláštní…. Cítím tu něco ve vaší karmě. A není to pozemského původu.“ Zahleděla se mu opět do očí. Borchardtovi se ten pohled vůbec nelíbil.
„Víc už vám říci nemohu. Prosím odejděte.“
Borchardt nechápavě vstal. Chtěl ještě něco dodat, pak si to však rozmyslel. Položil na stůl pár bankovek a odešel tak rychle, jak mu to jen znavené nohy dovolily.


٭٭٭


Ludwig Borchardt přišel celý rozrušený do kanceláře. Zpoza dveří na něj vykoukl Goném s hrnkem kávy v ruce.
„Tak co kartářka? Co ti řekla?“
Borchardt se na něj podíval. Všiml si, že má Muhammad Goném velké kruhy pod očima, ale radši to nekomentoval. Bylo mu jasné, že celou noc až dosud něco studoval. „Říkala něco o karmě, zvláštním osudu a o něčem nadpozemským. Prostě výmysly.“ Borchardt se prohraboval v papírech, co mu na stůl položil stále zírající Goném.
„Co je to?“
„Moje práce a práce našich expertů za pomocí nejmodernější techniky. Zdá se, že ten nákres hned na první straně, co držíš v rukou, je starověký stroj času. Až na to, že je to mnohem vyspělejší mechanismus, než kdo dosud objevil.“
Borchardt se zastavil a vzhlédl k Muhammedovi. „Stroj času? Co to má znamenat? To není možné… ani teď v roce 1918 nemáme možnosti cestovat časem! Nebo alespoň ne známé…“
Gonémovi však nemizel úsměv ze rtů. „Podívej se na ten nákres. Nepřipomíná ti to něco?“ Borchardt se zadíval na obrázek na první straně. „Vypadá to jako….“ Chvíli přemýšlel, „Tutanchamonova schrána… a tím pádem… to ne snad… to není možné, aby to byla… archa úmluvy?!“ Stále se usmívající Goném řekl: „Už myslíme jako jeden muž. A to nejlepší teprve přijde. Pojď se mnou do laborky, něco ti ukážu.“
„Počkej, počkej. Teď jsem si vzpomněl, co říkala ta šarlatánka. Řekla, že v nejbližší době nás čeká velký objev…a pak už jen samé divné věci. Nahání mi to až husí kůži. Tohle sice mohla být pravda, ale vůbec, nevěřím tomu.“
Goném protočil oči v sloup. „Ty nejsi schopen přijmout jiný pohled na svět než ten svůj. Kdybys nebyl můj nejlepší přítel, asi bych tě neměl rád.“ Oba se zasmáli. „Alláh je vždy s námi,“ dodal Goném.
„Co když ale měla pravdu?“, zeptal se pak Borchardt. Goném, hledící z okna kamsi do dáli, otočil svůj pohled zpět na Ludwiga Borchardta. Jejich pohledy se střetly a oči se rozzářily. Opět oba mysleli na jednu a tu samou věc.


٭٭٭

Zvedl se prudký vítr. Muž v černém hábitu s kápí a arafatem kolem krku se rozhlédl po planině. „Blíží se písečná bouře.“ Řekl druhému muži stejného vzhledu. Ten přikývl. „Měli bychom co nejdříve dorazit do Del-El-Bahrí. V Chrámu se schováme.“
První muž se vydal k černému velbloudovi, na jehož hřbetě spočíval mohutný pytel, který sebou každou chvíli šil. Muž v kápi do něj uhodil a zařval: „Nehýbej se, ty pse Chrámu sionského!“
Z pytle se ozývalo pouze podivné kvíkání. Muž rozdělal pytel a sundal vězni roubík. „Kde jsou poklady Velké královny Hatšepsowet?“, zeptal se mrazivým hlasem.
„To vám nikdy neřeknu!“, vzlykl baculatý stařík. „To, co děláte, je rouhání! Nemůžete se vloupat do Hatšepsutina chrámu! To je nemorální a protizákonné! A okamžitě mě pusťte!“ Muž v kápi mlčel a ostrým pohledem s hadími panenkami propichoval tlouštíka. Ten se jen znovu chabě pokusil o slovní kontakt. „Do chrámu se stejně nedostanete, je chráněn ostrahou!“ Muž v kápi se usmál šíleným úšklebkem. Znovu vězni nasadil roubík a zavázal pytel. „Jen klídek, staříku, my známe svou vlastní cestu,“ řekl velice klidným hlasem, který však naháněl hrůzu. Muži nasedli na nádherné arabské plnokrevníky, černé hřebce se zelenýma očima a zlatou hřívou a tryskem se rozjeli směrem na východ.


٭٭٭

Borchardt následoval Gonéma do laboratoře. Místnost byla sice malá, ale vybavená nejmodernější technikou, spoustou zkumavek a kádinek s různými tekutinami a regály s deskami s výzkumy. Uprostřed místnosti stála na podstavci věc, kvůli níž přišli – stroj času. Truhla podivného vzezření, pomalovaná malbami egyptských bohů a slunce, stejná jako schrána nalezená v Tutanchamonově hrobce. Stejná jako archa úmluvy. Na spodní straně víka byla prohlubeň obdélníkového tvaru.
„Zkusili jsme tam vložit ten předmět, o němž si myslíš, že pochází z Atlantidy,“ řekl Goném. Pak náhle změnil tón hlasu. „Stalo se však něco zázračného – všude se rozzářilo světlo. Tady Hugo si předtím hrál s tadytěmi hejblátky, co vypadají jako číselný zámek a najednou jsme se ocitli v roce 1789. Francouzská revoluce, zrovna uprostřed vřavy.“ Borchardt si se zaujetím prohlížel ony hejblátka. Goném pokračoval: „Po hlubším hledání jsme zjistili, že nastavením číselného zámku se můžeme dostat kamkoliv. Pod lupou jsou na nich vidět egyptské znaky pro čísla. Něco takového jsem jaktěživ neviděl. A ještě něco,“ dodal mezitím co si Borchardt s lupou zrovna prohlížel podivná hejblátka, „nedostali jsme se zatím dovnitř truhly. Musí tam být něco, co uvádí celý mechanismus do pohybu.“
„Muhammede, chápeš, co tohle znamená pro lidstvo? Temný středověk už nebude temným a budoucnost nebude nejistá,“ řekl Borchardt.
„Počkat, počkat, do budoucnosti jsme se ještě nepokoušeli vydat. Na vše bude ještě dost času. Já se teď půjdu trošku prospat, ty bys měl taky,“ promluvil Goném a přimhouřil oči při pohledu na unaveného Borchardta. „A určitě ti je jasné, že tohle musí zůstat mezi čtyřmi zdmi této laboratoře,“ dodal. Borchardt přikývl: „Neměj obavy.“
Spokojený Goném se odporoučel do provizorní ložnice. Borchardtovi to však vše dále vrtalo hlavou. Zkusil nastavit rok 1945.


Laboratoř byla rozbombardovaná. Všude samá suť. Nechápavě vyšel ven. Po barácích visely červené vlajky s černým hákovým křížem. Tiše a smutně povlávaly v chladném severním větru. Nejistě se procházel špinavými ulicemi, až spatřil park – jediný kousek zeleně v okolí. Přes cestu mu přeběhla vychrtlá černá kočka. V parku seděl starší muž s čepečkem a sypal holubům. Byl to jediný člověk široko daleko. Borchardt si k němu přisedl. Holubi na malých nožičkách poskakovali sem a tam a snažili se uklovnout co nejvíce zrní pro sebe.
„Tak to vidíte,“ řekl najednou muž. Jeho hlas byl mladší, než na kolik sám vypadal. „Válka skončila, jen nacisté tu ještě občas otravují.“ Podíval se na Borchardta. Ten takové hluboké oči ještě neviděl. Bylo v nich něco okultního, mystického…
„Jsem Aleister Crowley, zabývám se okultismem a filosofií,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. Borchardt se nemohl vyhnout tušení, že mu Crowley čte myšlenky.
„Nic se neděje bezdůvodně, Ludwigu. Budete mne potřebovat. Pojďte se mnou. Čekal jsem tu na vás už dost dlouho,“ dokončil Crowley a vstal. Borchardt nechápavě zíral. „Jak je možné…“
„Otázky až později. Pojďte,“ usmál se stařík s mladýma očima.
Kdyby někdo v parku býval byl, spatřil by dvě postavy mizící v dáli a záři zapadajícího slunce. Nikdo tam však nebyl… Až na muže v černém hábitu, který vše pozoroval, proměněn v neviditelného.