Dáma s jablkem 1

Průčelí zámku se topilo v jasném slunci.
Petr seděl na nádvoří na jedné z laviček a pozoroval kolemjdoucí. Asi pětiletý chlapeček právě dostal hysterický záchvat před obchodem se suvenýry, protože mu matka odmítla koupit hliníkový meč.
Petr se potajmu usmál, kdysi sám nebyl o nic lepší.
Z pokladny vyšla hezká mladá černovláska.
„Prohlídka v jedenáct hodin, zámecký interiér!“ zvolala.
Petr se zvedl z lavičky a spolu s ostatními následoval průvodkyni do zámku. Chlapeček se už poněkud uklidnil, ale pořád nemohl matce odpustit, že mu odepřela meč, bez kterého se nemohl obejít. Zdráhavě ji následoval po schodišti ve vstupní hale. Když jeho pohled zavadil o Petra, Petr se usmál.
Chlapeček na něj vyplázl jazyk.

Hajzle.

„Vítejte na zámku Slatce, jmenuji se Pavla a budu vám po dobu jedné hodiny dělat společnost,“ řekla průvodkyně a usmála se.
Někteří jí usměv opětovali.
„Tedy, nejdříve začneme historií: Ve čtrnáctém století tu dal Karel IV. postavit strážní hrad. Bohužel zemřel dřív, než hrad dostavěli. Karlův syn Václav a později ani další králové se o hrad nezajímali, takže zůstal rozestavěný až do roku 1538, kdy ho koupili a dostavěli Kolowraté.
Moc dlouho si tu ale nepobyli. Po druhé pražské defenestraci jim byl hrad zkonfiskován a po ukončení třicetileté války ho koupili Rožmberkové, kteří nechali původní hrad přestavět na zámek. Načež ho pěkně draze prodali Bergům z Pálče .
No a Bergové tu zůstali až do druhé světové války.“
Průvodkyně se rozhlédla po své skupině.
„Tak, poté, co jsem vás přesytila informacemi, si postoupíme do dalších místností a já slibuju, že už tak moc mluvit nebudu.“
Lidé se upřímně zasmáli.
Petr sledoval každý její pohyb, líbila se mu. Byla pěkná, mladá, veselá.

Musím jí někam pozvat. A to dřív, než to udělá někdo jiný.

Naštěstí ve skupině moc mužů nebylo. Jen Petr, dva skoro důchodci, obtloustlý padesátník a naštvaný chlapeček, který by před průvodkyní dal přednost hliníkovému meči.
Pomalu procházeli zámeckými komnatami, průvodkyně se držela svého slibu a omezila se jen na popis nábytku, předmětů v místnosti a lidí na obrazech.

„Jaký by to byl zámek, kdybychom tu neměli taky své strašidlo.“
Stáli v krásném světlém dámském pokoji. Na zdi proti oknům visel velký obraz ve zlaceném rámu. Průvodkyně k němu napřáhla ruku.
„Tento obraz, “pronesla do ticha, „se nazývá Dáma s jablkem.“
Jen tak mimochodem dodala: „Za svého života se jmenovala Karolína Eleonora Bergová z Pálče.“
Na obraze byla namalována mladá dívka v tmavě růžových šatech.
Levou rukou se zlehka opírala o opěradlo židle. V té pravé, volně svěšené podél těla, držela nakousnuté červené jablko.
„A ona je to strašidlo?“ zeptala se nevěřícně matka naštvaného chlapečka.
„Ano, to je ona,“ odpověděla průvodkyně a pokračovala.
„V roce 1745 se pánem zámku a k němu připojeného panství stal Vilém Oldřich, kterého vidíte na druhé straně.“
Všichni jako na povel otočili hlavy k protějšímu obrazu a krátce se pokochali pohledným šlechticem.
„Jeho sestře Karolíně se to nelíbilo, protože sama chtěla vládnout na panství a stát se svobodnou bohatou ženou. Ovšem Viléma to nezajímalo, hodlal sestře najít vlivného manžela a rozšířit tak své majetky. Nakonec Karolínu provdal za svého dlouholetého přítele, hraběte Rečka z Dolan, který ve svém požehnaném věku toužil po mladé klidné ženě.“
„To si dal,“ dodala škodolibě.
Skupina se opět rozesmála.
„Karolína totiž,“ pokračovala průvodkyně, „byla všechno možné, jen ne klidná.
Rečka si sice vzala, ale při každé příležitosti mu dávala najevo, že to nebylo z její vůle. Reček tím velmi trpěl, protože jí miloval z celého srdce.
A teď se dostáváme ke klíčovému okamžiku.“
Skupina se shlukla kolem průvodkyně, aby nikomu neuteklo jediné slovo.
„ V noci 23. listopadu 1751 Karolína nemohla spát, pořád myslela na bratrovo velké, bohaté panství.
Vilém byl nemocný, při šermu si zranil nohu, která hnisala a působila mu strašné bolesti. Lékaři se vzdávali jakékoliv naděje na uzdravení. Stačilo by tak málo a panství by bylo její.
Karolína vstala z postele, vzala ze stolu nůž a šla za Vilémem. Ten tvrdě spal, protože mu dali odvar z makovic, aby necítil bolest. A skutečně ji necítil, ani když mu Karolína vrazila nůž do srdce tak vehementně, že k němu přišpendlila i svojí košili.“
Chlapeček se rozbrečel, jeho matka se otřásla hrůzou.
„Jelikož Vilém neměl žádné děti, panství připadlo Rečkovi a Karolíně. Ta se sice stala bohatou hraběnkou, ale svého bratra stejně o moc dlouho nepřežila, zemřela při porodu spolu s dítětem. Bylo jí dvaadvacet let.“
Dvě důchodkyně hlasitě vzdychly.
„Ani po smrti se nedočkala klidu. Za to, že provedla tak strašnou věc, tady musí každou noc strašit. Úderem půlnoci vystoupí z obrazu, vezme nůž, kterým Viléma zabila a jde ho znovu probodnout. Potom se vrátí do obrazu.
„Můžu se na něco zeptat, slečno Pavlo?“ řekl Petr.
Průvodkyně se na něj usmála.
„Jistě, ptejte se na cokoliv.“
„Zajímalo by mě, proč drží to nakousnuté jablko?“
„To je vlastně symbolika. Určitě znáte to přísloví o jablku, co nepadá daleko od stromu. Strom je rodina, děti jsou jablka a špatné děti jsou jablka nějakým způsobem poškozená. To, že ji namalovali s nakousnutým jablkem znamená, že se provinila, zradila rodinu. Proto se taky tento obraz jmenuje Dáma s jablkem, nikoliv Karolína Bergová.“
Průvodkyně s úsměvem čekala na další otázky. Všichni vypadali, že o něčem přemýšlí, ale nikdo se nezeptal. Tedy pokračovala:
„Traduje se, že ten, kdo ji vysvobodí, získá poklad.
„Jaký poklad?“ zeptala se opět chlapečkova matka.
„To nám není známo, nedochovaly se žádné záznamy, že by zde někdy byl nějaký poklad. Ale člověk nikdy neví, co všechno se na zámcích skrývá.“
„A jak ji můžeme vysvobodit?“ otázal se zase Petr.
„No, v podstatě jednoduše. Stačí jen dojíst to jablko. V praxi to už tak lehké nebylo. Někteří, co to zkusili, dopadli strašně, většinou s bodnými ranami.“
„Karolína se jen tak vysvobodit nenechá,“ poznamenal Petr.
„Přesně tak,“ dodala průvodkyně.
„Toto byla poslední etapa naší prohlídky, která je tímto u konce. Děkuji vám, že jste byli tak hodní a přeji příjemný zbytek dne.“

S tebou by ten zbytek dne byl příjemnější.

Všichni vyšli ven do oslnivého světla. Průvodkyně zamířila k pokladně, Petr za ní.
„Promiňte, mohl bych mít ještě jeden dotaz?“
„Samozřejmě.“
„Mohl bych dnes přespat v zámku? Chtěl bych vidět toho ducha.“
Všiml si, že ho slyšela ta žena s chlapečkem a pohlédla na něj trochu nevěřícně.
„Přece byste nás nepřipravil o naše strašidlo,“ řekla průvodkyně poněkud ironicky.
„Nemusel bych ji nutně vysvobodit, chtěl bych ji jen vidět.“
„Vidět ji můžete už teď, natočili jsme ji na kameru.“
„Chtěl bych ji vidět naživo,“stál na svém Petr. Prosím, myslíte, že by to šlo zařídit?“
Průvodkyně přemýšlela.
„No, já nevím, snad ano. Náš kastelán je do těhle věcí blázen, když ho trochu přemluvíte .........,“
Zachytila Petrův pohled.
„Pojďte se mnou.“
Zavedla ho do kastelánovy pracovny. Kastelán vyslechl důvod jejich návštěvy a zasmál se.
„Mladý muži, ne, že bych vám ten zážitek nepřál, ale Pavla vám snad říkala, jak dopadli ti, co to zkusili.“
„Toho se nebojím, umím rychle utíkat a mám sílu.“
„To je sice pěkné, ale většinou to na ducha nestačí. Alespoň já bych moc daleko nedoběhl.“
„Jenom to zkusí,“orodovala za Petra průvodkyně. Navíc, máme tam zapojené kamery, kdyby se něco stalo, tak ..........“
„..........tak zavoláme policii, aby zatkli ducha?“
„Odpovědnost ponesu sám. Pokud to chcete písemně, tak to sepište a dejte mi to podepsat.“ Petr začínal ztrácet trpělivost.
Kastelán se zašklebil, sáhl do zásuvky,vytáhl odtud papír a řekl:
„Pokud vás rozsápe a stane se z vás duch, očekávám od vás, že budete chránit náš majetek. Navzdory té bestii nás totiž už třikrát vykradli.“
Petr slíbil, že bude chránit majetek a podepsal narychlo zhotovenou smlouvu.
„No, je to sice z právního hlediska neplatné, ale podpis je rozhodující,“řekl kastelán a uložil smlouvu zpátky do zásuvky.
„Tak, to bychom měli. Budeme vás čekat někdy kolem osmé. Dostanete baterku a spacák. Nevadí vám, doufám, že budete spát na zemi?“
„No, myslel jsem, že bych si lehl na pohovku.“
„Nene, to by nám restaurátoři neodpustili. Pokud by se opravdu něco stalo, tak spíš oželíme zničený spacák, než zničené kanape."

No, to jistě.

Petr se rozloučil s kastelánem a průvodkyní a vrátil se na nádvoří. Žena s chlapečkem tam pořád byli, chlapeček lízal zmrzlinu a ona seděla na lavičce. Nevypadala, že někam pospíchá.
Petr se, aniž by věděl proč, vydal k ní.
„Tedy budete vysvobozovat ducha?“ zeptala se ho, když k ní přišel.
„Už to tak vypadá,“ přisvědčil.
„Tak hodně štěstí,“ řekla, vstala z lavičky, zavolala na chlapečka a vydali se směrem od zámku. Petr zašel do nedaleké hospody. Dal si oběd, potom pivo, později jen seděl a přemýšlel.

Není na přemýšlení trochu pozdě? Měls myslel dřív, než jsi slíbil, že přenocuješ s duchem, ty blbče.

Den utekl až moc rychle. Ve tři čtvrtě na osm Petr klepal na zámeckou bránu.
Kastelán, který otevřel, mu předal spacák a baterku, pak ho doprovodil do Karolínina pokoje.
Podíval se na stůl, kde ležel vražedný nůž.
„Ten nůž,“ řekl Petrovi, „je původní. Pokud by ho tady Karolína nenašla, nastalo by vám peklo. Jednou jsme ho odvezli do Kroměříže, aby ho dali do pořádku a ona se tak rozzuřila, že úplně zdemolovala celý pokoj. Však jsme všichni slyšeli, jak se vzteká.“
Podíval se na obraz a zatvářil se uznale.
„No, nebudu vás zdržovat, máte doufám všechno, takže vám přeji příjemnou dobrou noc,“ řekl ironicky.
Petr zůstal sám. Slunce ještě úplně nezapadlo, ale houstnoucí šero bylo tíživé.
Rozložil spacák na podlahu a lehl si. Než usnul, podíval se na obraz, Karolína se nepohnula, tedy klidně zavřel oči.