Dáma sjablkem 2

Náhle se probudil, do pokoje svítil úplňkový měsíc. Petr se podíval na hodinky a zjistil, že se kvapem blíží půlnoc. Proti své vůli se otřásl. Měl mladé, pevné nervy, ale, když do okna narazilo soví křídlo, vlasy se mu zježili.

Klid.

Nehybný vzduch rozechvěl kovový hlas kostelního zvonu.
Obraz se pohnul.

Karolína, zářivá jako prosvícený mléčný opar, sestoupila ze zlatého rámu na zem, jakoby od něj vedly schody. Petrovo srdce vyskočilo až někam do krku, seděl na spacáku, neschopný jediného pohybu a nalhával si, že se nic neděje.
Karolína na něj podmračeně pohlédla, zřejmě nebyla zvyklá mít při své smutné povinnosti obecenstvo. Ale jinak se o něj nestarala. Nakousnuté jablko položila na stůl a vzala do ruky nůž, načež se otočila a zamířila ke dveřím, které se před ní nehlučně otevřely.
Petr se pomalu postavil na nohy. Pohlédl na odložené jablko a na odcházející přízrak. Zvedl jablko a váhavě se zakousl.

Ée, fuj!!

Jablko, na pohled krásné a zdravé, bylo uvnitř zcela shnilé. Petr statečně polkl a vydal se za Karolínou.
Přízrak se zvolna vlnil chodbou k zadním dveřím. Tam, kde v roce 1751 byl Vilémův pokoj. Petr si znovu kousl do jablka a zdálo se mu, že je shnilé o něco méně. Karolína neudělala nic, čím by mu v tom zabránila.
V klidu došla ke dveřím a vzala za kliku.
Vzala za ni silněji.
Zalomcovala s ní.
Dveře se neotevřely, nepustily jí. Vilém stále žil.
Karolína se prudce otočila a proklála Petra pohledem, jedl její jablko.
Zařvala tak strašně, že Petrovi málem zaskočil kousek jablka. Její rty se nepohnuly, ten řev zněl v jeho hlavě.

Jak se opovažuješ!! Za to budeš pykat!!

Přízrak se vyřítil proti němu, nůž v napřažené ruce. Petr na nic nečekal, otočil se a běžel, v prstech křečovitě svíral skoro snědené jablko, které bylo čerstvé.

Vrazil do pokoje, hlava mu třeštila:

Neutečeš!! Místo bratra zemře jiný!!

Zůstal stát, ohryzek z jablka si hodil do pusy a urputně kousal.

Tak už konečně chcípni, ty mrcho!!

Karolína se po něm ohnala nožem, loktem mu projela bolest, chtěl ji odstrčit, ale ruka mu prošla její hrudí. Zlostně spolkl poslední kousek jablka.
A najednou jí držel, držel její hmotný trup a pral se s ní, přitom se zamotával do její sukně. Podařilo se mu vytrhnout jí nůž z ruky.
Karolína postřehla změnu, zvedla hlavu a spatřila se v zrcadle naproti dveřím. Než mohla jakkoli zareagovat, Petr jí zarazil nůž do břicha.
Svezla se na zem. Ještě, než se jí dotkla, rozpadla se na prach, zakrvácený nůž dopadl na podlahu.
Petr stál a zhluboka dýchal, sáhl si na loket, ale rána byla pryč. Kolem zelo neprostupné ticho.
Vlezl si zpátky do spacáku a zavřel oči. Žádné sny se mu nezdály. K ránu do pokoje zavál lehký vánek, pohladil ho po tváři a šeptal děkovná slova.
Probudili ho v sedm.
„Tak, co, chlapče,“ ptali se všichni, „přemohl jsi jí? Jak? Našel si nějaký poklad?“
„Žádný poklad jsem nenašel,“ řekl Petr smutně, když jim převyprávěl svoje noční dobrodružství.
„No, vždyť jsem říkal, že tu nikdy poklad nebyl,“ prohlásil kastelán.
„No, co? Zase máš adrenalin.“

Petr s chutí snědl snídani a vyšel na nádvoří, nikde nebyla ani noha, první prohlídka začínala v devět hodin. Uviděl průvodkyni.
„Pavlo,“ zavolal.
Přišla k němu. „Ano?“
„Mohl bych vás někam pozvat?“
„Ráda bych, jenže .... já už někoho mám.“ podívala se na něj a téměř se začervenala.
„OK, nic se neděje.“ řekl ledabyle a usmál se i když mu do smíchu nebylo.
Procházel se po nádvoří a vztekle kopal do drobného štěrku.

Už jsem to pochopil, poklad přece není jenom zlatá koruna a prsteny. Může to být i člověk, dívka. Karolíno, ty bestie!!

Uviděl chlapečka, bláznícího po hliníkovém meči a jeho matku. Když ho zahlédla, zamávala mu. Posadili se na lavičku a Petr jí znovu převyprávěl svůj noční příběh.
„Jste statečný,“ řekla mu, když skončil a usmála se.
Chlapeček opět hleděl do výlohy suvenýrů.
„To ho ta touha po meči ještě nepřešla?“ zeptal se Petr.
„A asi ani nepřejde. Doma má už dřevěný, a teď chce ještě další. Říká mi, že až vyroste, bude rytíř.“
„No, každý muž by měl být rytíř, i bez meče.“
„Ano, jenže zkuste mu to vysvětlit.“
Petr se na ni podíval. Způsob, jakým se smála mu učaroval.
„Mohl bych vás pozvat na oběd?“ zeptal se náhle.
Opět se usmála. „Jistě, že byste mohl. A nevadilo by, kdybych s sebou vzala Pavlíka?“ ukázala na chlapečka.
„Nevadilo, pokud se vůbec Pavlík od toho meče odtrhne.“
Doufám, že neodtrhne.
Zvedli se z lavičky a odešli z nádvoří. Pavlík běžel za nimi a během cesty otravoval, aby mu koupili ten meč.
„Žádný meč nedostaneš,“ řekla mu matka. Pavlík sebou praštil do prachu cesty, křičel a kopal, až vymlel do cesty solidní důlek.
Ale to už je jiný příběh.